Finanční řízení v podniku

 finanční analýza, zajištění kapitálu ke krytí finančních potřeb, rozhodování v alokaci kapitálu, hodnocení finanční výkonnosti, možnosti aplikace metody BSC.

Finanční řízení v podniku

Podstata FŘ je subjektivní ekonomická činnost zabývající se:

• – Získáváním potřebného množství peněz a kapitálu z různých finančních zdrojů = financování
• – Alokací peněz do různých forem nepeněžního majetku = investování
• – Řízením vnitřních a vnějších hospodářských procesů
• – Rozdělování zisku = dividendová politika

 

Předmětem FŘ je předpovídání potřeby finančních prostředků a výběr nejvhodnější možnosti jak je získat, řízení daní, usměrňování fin. vztahů s bankami a ostatními investory, formulace řízení úvěrové politiky podniku, zajišťování platební schopnosti tj. solventnosti a likvidity.

 

Cíle FŘ:

• – maximalizace tržní hodnoty fy, tj. hodnoty VK (u a.s. = maximalizace tržní ceny akcií) při:
• zohledňování rizika
• respektování faktoru času
• – maximalizace zisku
• – zajišťování platební schopnosti
• – marketingové cíle pro zajištění tržeb
• – efektivnost investic, tj. zejména růst rentability, udržování rizika dosahováním zisku v přiměřené výši

 

Účastníci finančních vztahů:

• – podniky, banky, pojišťovny (vč. Zdravotních a penzijních), leasingové a faktoringové společnosti, investiční fondy, družstevní spořitelny ad. Instituce finančního trhu, zahraniční subjekty
• – stát zastoupený státními institucemi: finanční úřady = daně, sociální úřady = sociální zabezpečení.
• – zaměstnanci = prodejci námezdní práce.

 

Finanční zdroje

• – jsou zdrojem tvorby pp a podnikového kapitálu
• – představují souhrn peněz (toková, obratová veličina), které podnik získá za určité období:
  • realizací svých výrobků, služeb
  • prodejem svého nepeněžního majetku
  • růstem různých forem vlastního kapitálu
  • růstem dluhů
  • výjimečně formou dotací.

 

FŘ podniku se věcně realizuje třemi základními procesy:

1. finančním plánováním
2. finančním rozhodováním
3. finančními analýzami

 

Finanční plánování (viz ot.28)

 

Finanční rozhodování

Nejvýznamnější typy finančního rozhodování

1. a) Dlouhodobé, strategické rozhodování s respektováním stupně rizika a faktoru času:

• – Celková výše potřebného kapitálu pro založení, chod a rozvoj podniku,
• – Struktura podnikového majetku a kapitálu
• – Investování (užití) podnikového kapitálu (věcné či finanční investice),
• – Rozdělování disponibilního zisku podniku, tj. Po zdanění

1. b) Krátkodobé, operativní rozhodování:

• – Velikost a struktura jednotlivých složek oběžného majetku (zásoby, pohledávky, PP, krátkodobé CP)
• – Optimální forma krátkodobých zdrojů financování (obchodní úvěry, zálohy, směnky atd.).

 

Fáze finančního rozhodování

• 1) Finanční vymezení hospodářského problému a stanovení konkrétního cíle
• 2) Sběr informací a příprava podkladů pro rozhodování;
• 3) Navržení různých variant řešení problému a jejich finanční identifikace;
• 4) Určení finančních kritérií pro výběr optimální varianty;
• 5) Finanční hodnocení navržených variant s přihlédnutím k faktoru času a rizika;
• 6) Volba optimální varianty;
• 7) Ověření zvolené varianty z hlediska zadaného cíle pomocí instrumentů a metod finanční analýzy;
• 8) Realizace zvolené varianty a finanční vyhodnocení dosažených skutečností.

 

 

Finanční analýza (fa)

• – představuje soubor metod a aktivit použitelných k vyhodnocení informací, zejména z účetních výkazů, za účelem posouzení finanční situace a perspektivy podniku
• – je zaměřená na hodnocení finanční výkonnosti podniku, podává nám komplexní rozbor finančního hospodaření firem s cílem identifikovat silné a slabé stránky finanční situace firem (hodnocení „finančního zdraví“).
• – je úzce propojena s finančním účetnictvím a finančním řízením
• – Obsahová náplň finanční analýzy je pak dána potřebami jejich uživatelů.
• – Hlavní úlohou finanční analýzy je vyhodnocovat ekonomickou situaci podniku, která je výsledkem působení ne/ekonomických faktorů a vlivy těchto faktorů zohlednit při interpretaci jejích výsledků.

 

Příčiny provádění FA – Hodnocení finanční kondice (finančního zdraví) podniku:

• – optimální je stav, kdy podnik dokáže zabezpečovat efektivní rozvoj z interních finančních zdrojů;
• – rovněž je kladně hodnocena finanční situace, která vytváří předpoklady k získávání externích finančních zdrojů pro další rozvoj podniku;
• – nutnou podmínkou je perspektiva dlouhodobé likvidity.

 

Základní údaje pro FA (zdroje vstupních dat)

1. Finanční informace (zdroje): účetní výkazy a výroční zprávy, vnitropodnikové informace (účetní výkazy), prognózy finančních analytiků a vrcholového vedení firmy, burzovní informace, informace o vývoji měnových kurzů a úrokových měr, hospodářské zprávy informačních médií.
2. Kvantifilovatelné nefinanční informace: firemní statistika produkce, odbytu, poptávky, zaměstnanosti, prospekty, interní směrnice, podnikové plány, cenové a nákladové kalkulace, oficiální ekonomická statistika
3. Nekvantifikovatelné nefinanční informace: zprávy a komentáře vedoucích pracovníků jednotlivých útvarů, nezávislá hodnocení, prognózy (auditorů, komentáře manažerů), komentáře odborného tisku, osobní kontakty a návštěvy, nezávislá hodnocení a prognózy
4. Zveřejňované odhady analytiků různých odvětví

 

 Metody FA

 

1. Základní – elementární (deterministické) metody
   1. a) Analýza extenzivních (absolutních)ukazatelů zahrnuje:

• – Analýzu trendů (horizontální analýza) zkoumá změny absolutních ukazatelů a jejich % změny v čase
• – Analýzu struktury (vertikální analýza) procentní rozbor
  1. b) Poměrová analýza pomocí poměrových ukazatelů
  2. c) Analýza rozdílových (stavových a tokových) ukazatelů zahrnuje pracovního kapitálu, toků CF)
  3. d) Analýza soustav ukazatelů (Du Pontův rozklad, pyramidové rozklady).
  4. e) Analýza citlivosti

 

2. Vyšší metody

1. a) Matematicko-statistické metody
2. b) Nestatistické metody (uplatňované spíše v technických vědních oborech)

 

Způsoby srovnávání výsledků fa

• – Srovnání v čase – srovnání nově zjištěných hodnot v podniku s minulými hodnotami podniku. Toto srovnání umožňuje posoudit vývoj a trendy hospodaření podniku. Pozor na srovnatelnost údajů (analýzy trendů)
• – Srovnání v prostoru – porovnání hodnot podniku s hodnotami podniků se stejným oborem, odvětvím, s konkurencí (mezipodnikové srovnávání)
• – Srovnání s plánem – porovnání skutečné dosažené hodnoty s hodnotami vypočtených na základě plánovaných výsledků hospodaření daného podniku. Nutné vzít v úvahu vývoj externích podmínek.
• – Srovnání na základě expertních zkušeností a odborných odhadů – subjektivní představa analytika o tom, jaké by měly být optimální hodnoty ukazatelů v daném podniku (ratingové agentury, analytici)

 

 

Zajištění kapitálu ke krytí finančních potřeb

 

OPTIMALIZUJE SE DLE celkových nákladů na kapitál.

Teoreticky lez stanovit optimální kapitálovou strukturu (optimální zadluženost) jako minimum celkových nákladů na podnikový kapitál „WACC“ (resp. minimum průměrných nákladů kapitálu), neboť optimální kapitálová struktura je kapitálová struktura, při níž Ø náklady kapitálu jsou minimální a tržní hodnota firmy proto maximální.

 

Celkové náklady na kapitál:

Náklady na VK – rizika (financování investic) je možné hradit:

• – vlastním kapitálem (nákladem je požadovaný výnos kapitálu – dividenda)
• – cizím kapitálem (nákladem je úrok z úvěru)
• – kombinace obou

 

Náklady na kapitál obvykle vyjadřujeme v %, stejně tak úrokovou míru.

 

Zajištění kapitálu ke krytí finančních potřeb

Podle nákladů na kapitál volíme poměr mezi VK a CK, tzn. že se snažíme optimalizovat náklady na VK, tzn. na jedné straně dividendy, na druhé straně úrok.

 

1. vlastní kapitálové zdroje:

Výhody: neplatíme úrok – patří majitelům

Nevýhody: hlavní nositel podnik. rizika, alternativní náklady

 

2. cizí kapitálové zdroje

Výhody:

• Þ CK většinou levnější než VK
• – úroky z CK snižují daň. zatížení podniku
• – zapojením dluhu do kapit. struktury firmy vede ke snížení nákladů kapitálu a vede k růstu tržní hodnoty fy, ale jen do určité výše dluhu
• – při nižším zadlužení klesá v důsledku úrokového daňového štítu, při vyšším zadlužení stoupá v důsledku nákladů finanční tísně, tj. nákladů úpadku
• Þ vypůjčené peníze pomáhají více vydělat → to zvyšuje tržní cenu akcie

 

Nevýhody:

• Þ dluh podniku, musí se splatit,
• Þ není poskytován zadarmo (nákladem je úrok a výdaje spojené s jeho získáním) – s růstem zadluženost roste i úr.míra a také požadavek akcionářů na vyšší dividendy
• Þ pokud příliš vypůjčeno: ↑finančního rizika, narušuje se celková ↓stabilita podniku, ↑náklady na kapitál, vysoký podíl ↑úroků na zisku začne snižovat ↓tržní cenu akcie

Proti jeho většímu využití stojí tyto skutečnosti:

• Þ zvyšuje ↑zadluženost, snižuje se ↓finanční stabilita, roste ↑nebezpečí bankrotu
• Þ každý další dluh je dražší↑ a je obtížnější jej získat (vyšší riziko pro potenciální věřitele)
• Þ vysoký podíl cizího kapitálu ↓omezuje jednání managementu, které musí být přizpůsobeno věřitelům.

 

Rozhodování o alokaci kapitálu

Rozhodování o alokaci (umístění) toho kapitálu, tzn. jestli to použiji ve prospěch dlouhodobého nebo krátkodobého majetku. Zde jsem zase u toho, kolik těch zdrojů mám a jestli ten VK použiji méně či více.

 

Struktura dluhů → podíl krátkodobého a dlouhodobého majetku

Podnik by měl mít právě tolik kapitálu, kolik potřebuje. Má-li kapitálu více, je jeho využití nehospodárné, říkáme, že podnik je překapitalizován. Má-li kapitálu méně, způsobuje to poruchy chodu podniku, podnik je podkapitalizován.

K tomu dochází v období expanze, kdy se prudce zvyšuje výroba a spontánně rostou aktiva, která nejsou kryta potřebnými finančními zdroji. Podnik se zadlužuje a dostává se do platební neschopnosti.

Krátkodobý je levnější než dlouhodobý, to hovoří pro jeho větší využívání. Tím se ale zvyšuje riziko platební neschopnosti, protože tento kapitál musí být splácen v poměrně krátké době. Měl by být proto použit pouze k financování likvidních aktiv.

Dlouhodobý majetek by měl být kryt dlouhodobými zdroji. Použití cizího dlouhodobého kapitálu k financování krátkodobých aktiv je nehospodárné. Použití cizího krátkodobého kapitálu k financování dlouhodobých aktiv je zase vysoce riskantní. Je tedy žádoucí udržovat i optimální poměr dlouhodobých a krátkodobých zdrojů.

 

Přebytek krM=OA nad kr.CK nazýváme čistý pracovní kapitál. Představuje částku volných prostředků, která zbývá podniku k dispozici po úhradě všech běžných závazků. Je důležité, aby zůstal ve formě peněz. V opačné situaci vznikne nekrytý dluh

 

 

Hodnocení finanční výkonnosti (efektivitu, úspěšnost) podniku

je klíčový pojem pro hodnocení úspěšnosti podniku = základní cíl fin. řízení. Nová koncepce FŘ je založena na řízení hodnoty pro vlastníka shareholder value, která je postavena na modifikovaných finančních ukazatelích s cílem dlouhodobě zvyšovat hodnotu pro akcionáře a také celkovou hodnotu firmy.

 

Ukazatele měření výkonnosti rozdělujeme:

1. účetní
2. a) zisk na akcii
3. b) rentabilita vlastního kapitálu – ROE
4. c) rentabilita dlouhodobého investovaného kapitálu – výnosnost VK ve spojení s dlouhodobými zdroji

 

2. ekonomické
3. a) čistá současná hodnota (NPV)
4. b) ekonomický zisk EVA (podnik musí vyprodukovat tolik, kolik činí Ná kapitálu z invest. prostředků)
5. c) CFROI – porovnává vnitřní výnosové procento s průměrnými náklady.

 

3. tržní
4. a) tržní přidaná hodnota MVA
5. b) celková výnosnost VK – Vyjadřuje výnos, který získají akcionáři z koupě akcií.

 

 

Možnosti aplikace metody BSC

• Þ Systém založený na měření výkonů podniku dle ne/finančních hledisek.
• Þ Vychází zpodnikové strategie, existuje tedy prostor pro aplikaci etického řízení, kterému je podniková str. východiskem.
• Þ Hlavním CÍLEM je urychlit a zjednodušit implementaci strategie.
• Þ BSC klade vysoké požadavky na komunikaci a spolupráci zainteresovaných účastníků a jak praxe ukazuje, podcenění této komponenty je jedním ze základních příčin neúspěchu při implementaci bsc.
• Þ podniková vize a strategie jsou posuzovány z hlediska 4 perspektiv = finanční, zákaznické, učení se a růstu, interní podnikové procesy.

 

 

1. Finanční hodnoty

• – náklady: jednotkové náklady na produkci, náklady na obch.transakci a uskladnění

 

2. Zákaznické perspektivy

• – (cena, kvalita, servis, §předvídání požadavků zákazníka, jeho spokojenost,
• – příklady: počet reklamací, stížností a počet spokojených zákazníků)

 

3. Učení se, růstu, inovace, flaxibilitě

• – příklady: % obměny pracovníků, růst potřebné kvalifikace, apod.,
• – zahrnují jak vzdělávání zaměstnanců, tak budování podnikové kultury, schopnost reagovat na změny a zlepšování podnikových procesů.

 

4. Interní podnikové procesy

• – (metoda abc, mcs, abm…)
• – příklady: průběžná doba vyřízení objednávky, administrativa,

 

Přínos použití BSC je zejména v oblasti prezentace výsledků podniku vrcholovému vedení a pro účely porovnávání dosaženého zlepšení v podnikových procesech.

 

Principy manažerské metody BSC jsou:

• – vyjasnění a aktualizace strategie (zaměření na budoucnost),
• – projednání strategie uvnitř organizace,
• – propojení cílů oddělení a jednotlivců s celkovou strategií (dekompozice strategie),
• – určení a dohoda strategických iniciativ (komunikace),
• – získání pružné zpětné vazby o výkonnosti procesů (zpětná vazba),
• – stanovení procesu učení a neustálé zlepšování organizace (kauzalita),
• – identifikace a analýza potenciálních podnikatelských rizik,
• – zavedení důsledného řízení rizik.