Technicko-hospodářské normy v podniku
(normy spotřeby materiálu, normy zásob, kapacitní normy, normy živé práce), metody a postupy při jejich stanovení a aplikace v konkrétních podmínkách, možnosti využití v systému ekonomického řízení.
Technickohospodářské normy (THN) (n.spotřeby materiálu, n.zásob, kapacitní n., normy živé práce),
metody a postupy při jejich stanovení a aplikace v konkrétních podmínkách
= jsou předpisy, kterými se řídí činnost fy, určují základní normy při hospodaření s materiálem, stroji i způsob řízení
= normy udávající max. nebo min. přípustnou mez využití jednotlivých činitelů výrobního procesu v naturálním nebo hodnotovém vyjádření
= vyjadřují nezbytnou (optimální) spotřebu (nebo vázanost) výrobních zdrojů na jednoznačně vymezenou jednici výrobního procesu.
Použití norem: ke stanovení kalkulací nákladů, k řízení kvality a hospodárnosti využití materiálu,controllingu nákladů..
THN lze z hlediska předmětu normování dělit na normy:
- – spotřeby materiálu, paliv, energie, náhradních dílů
- – vázanosti (zásob) materiálu
- – výrobních zařízení (kapacitní), včetně normování opotřebení forem, přípravků apod.
- – živé práce
Jsou tříděny dle následujících hledisek:
podle předmětu normování:
- – normy spotřeby materiálu
- – normy spotřeby práce
- – normy kapacit
- – normy spotřeby energie
- – normy výrobních zásob
- Norma spotřeby materiálu (= vztah mezi materiálem a jednicí výrobku)
Vyjadřuje v absolutní nebo relativní formě optimální míru spotřeby určitého konkrétního druhu materiálu na konkrétní jednoznačně vymezenou jednici výsledku výrobní činnosti (součást, výrobek, výkon) v určitých konkrétních a jednoznačně vymezených podmínkách.
Norma spotřeby materiálu je tvořena:
- a) užitečnou spotřebou – čistá spotřeba, čistá hmotnost, čistý objem apod. Je to část spotřebovaného materiálu, která se buď stává přímo součástí výrobku (základní materiál) nebo která je užitečně spolupůsobila při vytváření výrobku (pomocný materiál);
- – čistá spotřeba základního materiálu: nitě, knoflíky, které jsou součástí oděvu)
- – čistá spotřeba pomocného materiálu: krejčovská křída použitá při kreslení střihu látky
- b) neužitečnou spotřebou – ta část spotřeby, která se nestává hmotnou součástí výrobku.
- – odpad: ta část NS materiálu, která se nestává hmotnou součástí výrobku, odpad je vratný a nevratný
- – ztráty: zbývající část NS, započítává se do norem, jen pokud je nelze v plánovaném období odstranit (vyprchávání u těkavých látek, propal v hutích, zmetky způsobené nedokonal. technologií)
Norma spotřeby materiálu = čistá spotřeba ne jednotku + odpad a ztráty připadající na jednotku
METODY stanovení norem spotřeby materiálu:
- 1) propočtově-analytické metody
- – Používá se u vyšších typů výroby, nebo u materiálů finančně náročných. Jejich využití je především tam, kde lze očekávat určitou stabilitu výrobního programu
- 2) zkušební metody (jsou nejčastější)
= pokud mám větší díl, tak to udělám podle výkresu – neexistuje propočet, neodvozuji z projektu, změřím sám. Podkladem pro určení užitečné a neužitečné části spotřeby jsou pokusy a měření prováděné buď přímo v reálném průběhu výroby (v provozu), anebo v umělých podmínkách (laboratořích).
- 3) porovnávací (analytické) metody – nejdůležitější metoda typových reprezentantů
– Jsou méně přesné, ale současně při jejich aplikaci nejsou nutné úplné podklady a jsou především méně pracné.
- 4) statistické a indexní metody – hodnotím to z minulých případů, ze statistického vzorku
– Používají se všude tam, kde je třeba provést orientační propočet s předstihem před dokončením technické přípravy výroby, na základě které je pak propočet norem spotřeby upřesněn jinými metodami.
- 5) odhadové (expertní) metody (jsou nejčastější)
– nebo to odhadnu – nemám ani projekt, statistický vzorek, nemůžu změřit, odhaduju
- Normy zásob
Podnik vynaloží prostředky na získání potřebného materiálu (surovin, polotovarů), ten je nejdříve skladován (výrobní zásoby), postupuje do výrobního procesu (zásoby nedokončené výroby) a hotový výrobek je odveden na sklad hotových výrobků (zásoby hotových výrobků), viz následující obrázek.
Struktura normy zásob
- a) Normy výrobních zásob
- b) Zásoby nedokončené (rozpracované) výroby
- c) Zásoby hotových výrobků
Zásoby váží podstatnou část kapitálu (omezují tak možnost investic do dalších činností) a vyvolávají náklady na jejich udržování. Na druhé straně pozitivně ovlivňují plynulost výroby, využití kapacit a pružnost působení odbytu na trhu.
METODY použité v teorii zásob
Soubor metod, který odpovídá především na otázku, jaké bude množství objednávaného materiálu a v jakých lhůtách, řeší teorie zásob. Jedná se o matematicko – ekonomické modely, které se především liší mírou zjednodušení daného problému, požadavkem na informace, kritériem účelnosti. Nejjednodušším modelem je deterministický přístup pro výpočet velikosti a frekvence dodávky v podmínkách konstantní potřeby dodávek a konstantního doplňování zásob. Pozn.: stochastický přístup = náhodné chování, nahodilosti = reakce se vždy mění, ale pak to chování není deterministické, ale náhodné, stochastické.
Stanovení normy zásob, kdy celková výše zásob se skládá z několika složek Důležité!!!
to=doba obratu
q = výše dodávky, která se vydodá
Nz, je to ta část, kterou musím mít profinancovanou a kterou bych měla mít trvale skladem
fialová barva = alternativní možnost, že ty dodávky budu realizovat častěji, můžu si je udělat ještě menší ty zásoby a budu objednávat zase více
3. Kapacitní normy
- – slouží pro plánování a řízení výroby.
- – určují maximální možnost odbytu (ze strany podniku) a jeho časové rozložení.
- – slouží především jako podklad pro sestavení operativního plánu výroby (nalezení úzkých míst, využití kapacity jednotlivých strojů, zjištění nadměrných kapacit atd.)
- – jsou základem pro přípravu a organizační uspořádání výroby.
Výrobní kapacita je maximální množství výrobků (výkonů), které může jednotka výrobního zařízení (linka, dílna) vyrobit ve vymezeném období (za rok, směnu) za daných, přesně vymezených podmínek (směnnost, technologické a organizační podmínky).
Norma výrobní kapacity je určena:
- Þ výrobním zařízením (technické a provozní parametry)
- Þ časem
- Þ technicko – organizačními podmínkami při zajištění: jakost výroby, BOZP, ekologie
Pro výpočet kapacity lze rozdělit do 3 kroků:
- a) výpočet normy využitelného časového fondu je dána počtem hodin, které může být zařízení v provozu za určité období (např. za rok, měsíc). Vypočítá se z kalendářního časového fondu (počet dnů v daném období). Odečtením sobot a nedělí a svátků připadající na všední den je vypočten nominální časový fond, snížením o plánovanou dobu věnovanou údržbě a celozávodní dovolené a přepočtem na hodiny (odstranění nepracovní části dne) je vypočten využitelný časový fond.
VČF = počet pracovních dnů – opravy – údržba – dovolená
- b) výpočet normy výkonu výrobního zařízení může mít podobu normy pracnosti (normy času) nebo normy výkonu (množství).
- Þ norma pracnosti vyjadřuje nezbytně nutnou dobu na provedení operace a
- Þ její převrácená hodnota – norma výkonu– vyjadřuje množství jednotek, které je dané zařízení schopno opracovat za jednotku času.
- c) určení (integrální) kapacity
Při tvorbě těchto norem má velký význam rozbor vnitřní struktury spotřeby času výrobního zařízení, neboť bohužel celková doba pracnosti není pouze tvořena dobou trvání vlastního působení stroje na polotovar, ale částí pomocného chodu stroje, času a klidu, interference, viz následující obrázek.
Struktura časového fondu stroje
- – Čas hlavního technologického chodu
- – Čas pomocného technologického chodu (chod naprázdno).
- – Čas klidu
- – Čas indiference (jedná se o dobu čekání stroje na obsluhu)
- Normy živé práce
- – kolik potřebuji živé práce k vykonání prac. výkonu
- – využití hl. při operativním plánování
- – účel: měření práce, motivace, úroveň
- Þ musím vědět, že:
- – výkon: je množství výrobků, které se vyrobí za jednotku času
- – kdežto pracnost: je čas, který potřebuji na výrobu jedné jednotky výrobku
Slouží především pro:
- – plánování výrobního procesu (rozdělení fondu pracovního času, sestavení harmonogramu práce, stanovení počtu pracovníků),
- – zavedení úkolové mzdové formy,
- – ekonomické potřeby (kalkulace cen výrobků, rozbory produktivity práce).
- – Norma výkonová – Vyjadřuje spotřebu času nutnou k provedení určité pracovní operace jako součásti konkrétního pracovního postupu.
- – Norma pracnosti určuje množství pracovního času potřebného k provedení určitého objemu práce. Její úloha spočívá především v plánovací funkci.
- – Norma obsluhy vychází z norem výkonových a na jejich základě stanoví počet a profesionální strukturu pracovníků obsluhující jedno výrobní zařízení (kolektivní normy obsluhy) nebo počet výrobních zařízení, které obsluhuje jeden pracovník (individuální norma obsluhy).
- – Normy početních stavů určují počet a profesionální kvalifikaci pracovníků v některých organizačních útvarech např. v závislosti na počtu výrobních dělníků.
METODY používané pro stanovení norem spotřeby, lze rozdělit na dvě skupiny:
1.) Analytické metody (vyznačují se vysokou přesností ale i větší pracností, základem je analýza dané pracovní operace založená na rozčlenění operace na úkony či pohyby a zjištění spotřeby času na tyto jednotlivé části):
– analyticko-výpočtová metoda (založena na výpočtu normy na základě normativů)
– analyticko-průzkumná metoda (jednotlivé složky operace zajišťuje spotřeba času pomocí snímkování)
– analyticko-porovnávací metoda (stanoví pro pracovní operace časy porovnáním s časy obdobné operace)
2.) Sumární metody (stanoví normu času přímo na celou operaci, chybí zde většinou analýza pracovní operace, proto nelze spolehlivě posoudit ekonomickou efektivnost pracovního postupu a vliv podmínek práce, za nichž se daná pracovní operace vykonává, norma času stanovená některou ze sumárních metod je méně přesná)
– metoda sumárně empirická (založena na závislosti spotřeby času na 1 (či více) proměnlivém činiteli)
– metoda sumárně porovnávací (porovnává spotřebu času ke spotřebě času obdobné operace)
– norma sumárně statická (vypočítává z údajů evidence průměrný čas spotřebovaný při dané operaci)
Zaměstnavatel může stanovit normy spotřeby práce, přitom musí vzít v úvahu;
- – tempo přiměřené fyziologickým a neuropsychickým možnostem pracovníka,
- – předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci,
- – čas na přirozené potřeby člověka.
Možnosti využití v systému ekonomického řízení
Standardizace představuje dynamicky probíhající a systematicky realizovaný proces výběru, sjednocování a účelné stabilizace jednotlivých prvků procesu. Je uplatňován v etapě předvýrobní (tj. týká se vývoje a navrhování výrobků), ve vlastním výrobním procesu i ve fázi prodeje. Je-li používán s citem, přináší na jedné straně zjednodušení ve všech fázích produkčního procesu a současně je zdrojem značných ekonomických efektů.
Její necitlivá aplikace a přílišný důraz na používání standardů však může vést ke statické koncepci firmy a produkci výrobků, které jsou pro trh neatraktivní.
Normy potřebuji ke:
- – stanovení plánu, tzn.že na základě norem si stanovím jakou výrobu, kolik spotřeby materiály
- – pro srovnávání se skutečností, tzn.že porovnávám, kolik skutečně jsem vynaložila kapacity-práce a kolik je tedy norma
- – → analýza-eliminace odchylek je další možností použití pro motivaci – pro odměňování (vždy ty úkolové mzdy by měly být použity tam, kde se to použít dá, protože ty lidi odměňuji v závislosti na tom, jakou práci vykonají, tzn.v závislosti na tom výdeji-výkonnosti-pracnosti je odměňuji)