Antická filozofie
3.1 Parmenidés a jeho myšlení 4
3.2 Kritika iónského myšlení 4
1. Úvod
V této práci se věnuji jednomu z fundamentálních témat antické filozofie – tématu pohybu. Fundamentálním proto, že téměř doprovází ontologické otázky po bytí. Důležité je však nechápat pohyb jen jako pohyb v prostoru, ale jako pohyb v čase, pohyb jako vznikání a zanikání.[1]
Pro tuto práci jsem vybrala konkrétně dva předsokratovsé filozofy: Parmenida a Hérakleita[2] a hlavního představitele klasické filozofie – Platóna.
2. Hérakleitos
- Pochází z efezské aristokratické rodiny. Dochovalo se asi 125 jeho doslovných fragmentů, které jsou krátké a výstižné. Za způsob svého vyjadřování si získal přídomek „Temný“.
Řadí se ke skupině iónských filozofů, to jsou filozofové, kteří žili v iónské oblasti a věnovali se především přírodním vědám. Je s nimi spojena také první filozofická škola, škola Milétská. Tito filozofové byli především pozorovatelé přírody, kteří ctili fysis a hledali to, co je všemu jsoucímu společné – arché.
Hérakleitos se však na rozdíl od iónských filozofů nezabýval pozorováním přírody. Co má ale s ostatními iónskými filosofy společné, je teze, že veškeré přírodní dění je nekonečným procesem vznikání a zanikání.
Hérakleitos je nepochybně jeden z předních filosofů, kteří se zabývali otázkou změny a pohybu. Díky zachovaným zlomkům můžeme proniknout do jeho myšlení a zároveň se pokusit o interpretaci, která nám objasní tehdejší uvažování nejen o pohybu, ale o chodu světa celkově.
2.2 Symbol ohně
Pro předsokratovské myslitele bylo typické zobrazování arché (počátku) jako živlů. Například u Miléťanů Tháleta a Anaxiména to byla voda a vzduch.
Základním symbolem Hérakleitovského myšlení je oheň, který zároveň považuje za arché. Dle něj vše podléhá neustálému vzniku a zániku stále dokola. Celý kosmický proces je pro něj neustálým vznikáním z ohně a zanikáním do něho zpátky: „Tento svět, týž pro všechny, nevytvořil žádný z bohů ani z lidí, ale vždy byl, jest a bude věčně živým ohněm, rozněcujícím se podle míry a hasnoucím podle míry“.[3]
Oheň je pro Hérakleita také významným příkladem něčeho, co si uchovává totožnost ve své proměně. Plamen mění velikost i tvar a někdy i místo a za chvíli už hoří něco jiného, ale stále mohu ukázat na ten plamen, který hřeje a svítí.[4]
Z toho též vyplývá, že nic není totožné, neboť vše plyne, vše se neustále pohybuje, vše se mění: „Slunce je denně nové“[5].
Ale nejen oheň je pro něj pomůckou, jak vyjádřit chod světa. Ve svých myšlenkách využívá různých protikladů a opaků. Téměř všechny své teze vkládá do protikladů, na kterých chce dokázat různost a pohyblivost všech jsoucen: „Nemoc činí zdraví příjemným a dobrým, hlad nasycení, únava odpočinek“ na principu, že z něčeho vzniká stále něco nového a nic není stále stejné. Vše plyne v čase a ani samotný čas není uchopitelný, neboť stále proudí.
Princip protikladů souvisí se symbolem ohně. Oheň je to, co protiklady činí stejnými a zároveň opačnými. Tato stejnost s různost je to, co vytváří pohyb a celkový chod světa.
3. Parmenidés
Parmenidés pocházel z Eleje v jižní Itálii. Jeho datum narození se datuje kolem roku 540 př. n. l. nebo mezi léty 515 – 510 př. n. l.
Patří do skupiny významných předsokratovských myslitelů. Mohli bychom říci, že spolu s Parmenidem začínají dějiny ontologie[6], neboť si jako první pokládá si otázky ohledně jsoucího na základě jejich jsoucnosti a z tohoto uvažování vyvstává jeho pojetí pohybu obecně.
3.1 Parmenidés a jeho myšlení
Parmenidovou prací, ze které vychází ti, kteří se jeho myšlením zabývají, je Parmenidova naučná báseň, nesoucí název „O přírodě“ (Peri fyseós). Na jeho básni je zajímavé, že mimo filosofických úvah s sebou také nese uměleckou hodnotu.
V proemiu básně[7] se pojednává o tom, jak Parmenidés tryskem na koních projíždí branou směrem k bohyni, od které přijímá zjevení. Parmenidés se má od bohyně dozvědět pravdu o chodu světa.
V následující části básně se setkáváme s Parmenidovou tezí, že „jsoucí jest a nejsoucí není“. Tato teze je následně v básni několikrát zmíněna v různých formulacích a stává se základem Parmenidova myšlení. Jedna cesta, že jest a že vůbec nebytí není. Druhá pak cesta, že není a že je nebytí nutné. O této cestě ti říkám, že nelze ji poznati nijak, neboť nejsoucí ani bys nepoznal – to není možno.[8] Nebo „Třeba je říkat a myslit, že jsoucí jest, neboť bytí jest, kdežto nic věru není.[9] Touto formulací naprosto zavrhuje nejen Hérakleitovo myšlení, ale myšlení všech iónských fyziků, kteří naopak tvrdili, že bytí a nebytí spolu existují zároveň. Staví proti sobě dvě cesty zkoumání: buď bytí, nebo nebytí – jedno vylučuje druhé. Existuje-li jsoucno, není nikde místa pro jeho protiklad; všechno je jsoucno, nic než jsoucno a naopak: existuje-li nejsoucno, nemůže být zároveň i jsoucno.[10]
3.2 Kritika iónského myšlení
V Parmenidově básni lze nalézt i přímá kritika iónského, ne-li konkrétně Hérakleitovského myšlení: Avšak též od oné cesty, po níž se zmítají lidé neznalí ničeho, dvojhlaví, neb jim bezradnost v hrudi řídí bloudící jejich mysl a oni se ženou hluší a zároveň slepí, ti zmatenci, nesoudné davy, pro které bytí a nebytí touž je věcí i různou, pro které také ve všech věcech je zpáteční cesta.[11] Zde je zjevné, že Parmenidovo myšlení zcela vylučuje jakékoli Herákleitovy teze o změně a pohybu všeho.
3.3 Zenónovy paradoxy
Zajímavé je taky následné Zenónovo[12] rozpracování této teze pomocí paradoxů. Například pomocí paradoxu letícího šípu. Zenon tvrdí, že se vystřelený šíp se nepohybuje – v každém časovém okamžiku je šíp na přesně daném místě v prostoru, nikoli na nějakém úseku. Proto se na tomto místě nachází stále a nemůže se tedy pohybovat. Jinými slovy neexistuje rozdíl mezi letícím šípem a šípem, který je v klidu.[13]
4. Platón
Platón (vlastním jménem Aristoklés) byl významný filozof antické klasické filozofie. Jeho život se datuje do období 427 – 347 př. n. l. Narodil se do athénské aristokratické rodiny, což mu od raného dětství umožnilo studium různých věd. Do svých dvaceti let psal básně a tragédie. Když se pak setkal se Sókratem, zanechal psaní básní a místo toho zapisoval Sókratovy promluvy. Sókratés se stal jeho učitelem až do doby, než byl odsouzen k smrti.
Po vítězství v Peloponéské válce (r. 404) Sparťané v Athénách odstranili demokracii a nastolili oligarchii. Platón byl několikrát přemlouván, ať se začlení do politického života. Byl však několikrát politickým životem v obci zklamán, a to i po nastolení demokracie roku 403. Největším zklamáním však pro něj byla poprava jeho učitele, Sókrata roku 399 př. n. l.
Po Sókratově smrti Platón cestoval. Navštívil například Megaru nebo Syrakusy. Po návratu do Athén roku 387 př. n. l. založil filozofickou školu – Platónskou Akademii[14], kterou navštěvoval nejvýznamnější filozof vrcholného období řecké filozofie – Aristotelés.
Nebýt Platóna, nemáme pravděpodobně žádné záznamy Sókratova myšlení. Je však problematické v dialozích odvodit, které myšlenky náleží samotnému Sókratovi, a které náleží samotnému Platónovi. Dokonce se setkáváme s tím, že Platón některé své myšlení přehodnocuje.
4.1 Syntéza změny a pohybu
Platónovo pojetí změny a pohybu bychom mohli přirovnat k tzv. hegelovské triádě, která uvažuje v postupu od teze přes antitezi k syntéze. U předchozích filozofů jsme se setkali s rozdílnými názory. U Hérakleita s tím, že vše plyne, vše se stále pohybuje a vše znovu vzniká a zaniká. U Parmenida s tím, že jsoucí jest a nejsoucí není. Vše je neměnné a stálé. Nyní je čas představit jakousi Platónovu syntézu, která bere v úvahu obě dvě teze a vytváří z nich úplně nové pojetí změny a pohybu. K rozboru Platónova uvažování nad tímto tématem jsou klíčové dialogy Theaitétos a Kratylos.
V dialogu Theaitétos, kde předmětem dialogu je otázka, co je vědění, se Platón přiznává, že se octl uprostřed obou dvou tezí: Při tom, jak jsme šli krok za krokem vpřed, jsme totiž ani nepozorovali, že jsme se octli uprostřed mezi obojími, a jestliže se nějak neubráníme a neunikneme, odneseme to jako chlapci v palaistrách při hře přes čáru, když jsou od obojích hráčů chyceni a vlečeni v protivné strany. Zdá se mi tedy, abychom napřed zkoumali ty jedny, proti kterým jsme vypadli, ty tekoucí…;pakli však se bude zdát, že více pravdy mají zastavovatelé celého světa, utečeme zase k nim.. [15]
Zpočátku se setkáváme s Platónovou přízní k Hérakleitovi a jeho učení: Já ti to řeknu, a to myšlenkou nikoli malichernou, totiž že nic není samo o sobě jedno… protože nic není jedno ani něco ani nějaké, avšak všechno vzniká ze změny místa, z pohybu a ze vzájemného míšení; my o tom říkáme, že tj., ale to užíváme nesprávného názvu, neboť přísudek „jest“ nenáleží nikdy ničemu, nýbrž všechno stále vzniká. A o této věci se shodují dejme tomu, všichni filozofové po řadě mimo Parmenida.[16] Následně si však uvědomí, že pokud vše proudí a nic není stálé a neměnné, v tom případě i samotné vědění není vlastně věděním, protože se nedá nic uchopit nestálého a neměnného, tudíž nelze najít ani pravá podstata věci. Tato teze by byla tedy odporující Platónově nauce o idejích, které jsou neměnné a nadřazené vnímatelným skutečnostem.
Nakonec dochází k závěru, že smyslově vnímatelné má schopnost proměňovat se, zatímco ideje jako takové jsou neměnné a pouze rozumově uchopitelné: A jak tomu jest, když jde o množství krásných věcí, jako jsou lidé nebo koně nebo roucha nebo kterékoli jiné takové věci, nebo o množství stejných věcí nebo všech jiných…? Zdalipak jsou ty věci stále stejné, či v úplném opaku proti tam těm jsoucnům nejsou zkrátka nikdy a nijak stejné…? Nuže těchto věcí se jistě můžeš i dotknouti i viděti je i ostatními smysly vnímati; ale těch jsoucen, která jsou stále stejná, ničím jiným bys nikdy nepojal nežli rozumovou činností mysli; takové věci jsou neviditelné. Mysleme si tedy dva druhy věcí, jeden viditelný, druhý neviditelný; A ten neviditelný že je stále stejný, viditelný však není nikdy stejný.[17]
5. Závěr
Otázky, které se týkají změny a pohybu doprovází filozofii již od počátků ontologie, neboť pochopení pohybu jako takového jsou nezbytné pro vysvětlení chodu nejen jednotlivých jsoucen, ale chodu světa obecně.
V antické filozofii se setkáváme s mnoha rozdílnými přístupy zkoumání pohybu. S Hérakleitovým: Do týchž řek vstupujeme i nevstupujeme, jsme i nejsme.[18] S Parmenidovým: Bytí jest a nebytí není.[19] Nebo s Platónovou naukou o idejích, které jsou neměnné, avšak jednotlivá jsoucna, vnímaná smysly mohou mít podíl na měnnosti.
6. Seznam použité literatury
- Svoboda, Zlomky předsokratovských myslitelů, Praha 1944
Platón, Kratylos, Praha 1994
Platón, Theaitétos, Praha 1995
Platón, Faidón, Praha 1994
- Ricken, Antická filosofie, Olomouc 1999
- Kalandra, Parmenidova filosofie, Praha 2013
- Reichl, Zenonovy paradoxy. URL: http://fyzika.jreichl.com/main.article/view/1233-zenonovy-paradoxy [1.1.2010]
[1] Z. Kalandra, Parmenidova filosofie, Praha 2013
[2] Všechny zlomky jsou citovány podle: K. Svoboda, Zlomky předsokratovských myslitelů. Praha 1944
[3] B 64
[4] Z. Kratochvíl, Š. Kosík, Řeč o povaze bytí: Hérakleitos z Efesu. Praha 1992, s 14
[5] B 6
[6] F. Ricken, Antická filosofie. Olomouc 1999, s 27
[7] B1
[8] B2 a 3
[9] B6
[10] Z. Kalandra, Parmenidova filosofie, Praha 2013, s 53
[11] B6
[12] Zenón byl Parmenidův žák
[13] J. Reichl, Zenonovy paradoxy. URL: http://fyzika.jreichl.com/main.article/view/1233-zenonovy-paradoxy [1.1.2010]
[14] Řec. Άκαδήμεια
[15] Platón, Tht. 180e-181a
[16] Platón, Tht. 152d-152e
[17] Platón, Phd 78d-79a
[18] B 49a
[19] B 2 a 3