Výnosy podniku

 Vliv výroby náhradních dílů na sklad, změny stavu nedokončené výroby a hotových výrobků na výnosy podniku. Přímé a nepřímé náklady, jednicové a režijní náklady, variabilní a fixní náklady.

Výnosy:

– výkony v peněžním vyjádření, které podnik prostřednictvím své činnosti realizoval za určité časové období bez ohledu na to, zda v tomto období došlo k fyzickému inkasu peněžních prostředků

– u výrobních podniků jsou rozhodující tržby za prodej výrobků a služeb

– u obchodních podniků je rozhodující obchodní rozpětí (rozdíl mezi prodejní a nákupní cenou zboží)

– tržby za prodej vlastních výrobků nebo služeb jsou součinem objemu prodeje a ceny za výrobek

– tržby= p*Q

Do náplně pojmu „výnosy“ jsou jinak dále zahrnovány:

 

• změna stavu nedokončené výroby,- výrobní zásoby prošly zpracováním, ale nelze je ještě prodat odběratelům
• změna stavu hotových výrobků,-výrobky prošly výrobním procesem a jsou připraveny k expedici odběratelům
• výroba náhradních dílů na sklad (aktivace),
• výnos z prodeje majetku podnikatelské jednotky

 

Náklady- spotřeba výrobních faktorů v peněžním vyjádření

 

Třídění nákladů:

1. podle nákladových druhů (provozní, finanční, mimořádné)
2. podle účelu (jednicové, režijní)

3. místa spotřeby (vnější, vnitřní)
   4. kalkulačního třídění (přímé, nepřímé)
   5.    daňových účelů (daňové, nedaňové)
   6.    na jednotlivá střediska (výrobní, zásobovací, odbytové, expediční)
4. podle objemu (fixní, variabilní)

Jednicové náklady- lze spojit jednoznačně s určitým výkonem (výrobkem, službou).např. materiál na vyrobek

Režijní náklady- Naopak množina všech ostatních nákladů, kterou nelze jednoznačně přiřadit k určitému výkonu tvoří skupinu režijních nákladů. Např. energie

 

Rozdíl mezi výnosy a náklady se označuje jako výsledek hospodaření.

V případě, že výnosy mají vyšší hodnotu než náklady hovoříme o zisku; v případě, že hodnota výnosů nedosahuje výše nákladů, hovoříme o ztrátě

Přehled o výnosech nákladech a výsledku hospodaření podává výkaz zisku a ztrát; stručně označovaný jako výsledovka

 

Nepřímé náklady se vyskytují ve výrobním procesu ať výroba běží či ne, anebo jsou společné více výrobkům, tj. náklady správní, odbytové, skladovací

 

2. Nákladová funkce. Metody stanovení nákladových funkcí. Využití nákladových funkcí v praxi.

 

Pro sestavování a analýzu nákladové funkce se předpokládá členění nákladů:

1. fixní (konstantní náklady)

– N_F jsou vůči změnám objemu produkce neměnné

– režijní náklady (pronájem budovy, spotřeba energie)

2. variabilní (proměnné náklady)

– N_V mění svou výši v závislosti na objemu produkce

– jednicové náklady na produkci výrobku nebo poskytnutí služby

– proporcionální, nadproporcionální, podproporcionální

 

Metody stanovení parametrů nákladových funkcí:

– parametrem se rozumí stanovení hodnot variabilních nákladů a celkových fixních nákladů v nákladové funkci

Tvar nákladové funkce: N = v * Q + F

 

Metody pro stanovení parametrů nákladových funkcí:

– klasifikační analýza, metoda dvou období, metoda dvou bodů, bodový diagram, regresní a korelační analýza

Metoda klasifikační analýzy (expertní) je založena na roztřídění jednotlivých nákladových položek do skupin variabilních a fixních (konstantních) nákladů na základě posouzení jejich chování při měnícím se objemu produkce.- tzn. Rozdělit náklady zda jsou fixní nebo variabilní

Metoda 2 bodů- je potřeba seřadit data dle objemu produkce vzestupně, poté udělat průměr za prvních 6 měsíců, následně průměr za dalších 6 měsíců a sestavit 2 rovnice nákladových funkcí

Metoda dvou období využívá ke konstrukci nákladové funkce pouze dva extremní body ve výrobě.a to bod s minimální a maximální produkcí

Regresní a korelační analýza nám udává nejvěrohodnější výsledky při sestavování nákladové funkce. Nespornou výhodou je to, že lze funkci sestrojit i pro nelineární průběh.

 

 

Využití v praxi:

Znalost fixních a variabilních nákladů umožňuje posuzovat efektivnost racionalizačních opatření, slouží ke srovnání různých variant technologických postupů. Jednotlivé varianty se liší ve svých variabilních a fixních nákladech.

 

3. Využití regresní a korelační analýzy při sestavování nákladové funkce. Srovnání metod využívaných při konstrukci (matematickém popisu) nákladových funkcí.

 

Regresní a korelační analýza nám udává nejvěrohodnější výsledky při sestavování nákladové funkce. Nespornou výhodou je to, že lze funkci sestrojit i pro nelineární průběh. S využitím tabulkového programu Excel lze rychle zjistit i korelační koeficient (koeficient spolehlivosti), který čím více se blíží hodnotě 1, tím nákladová funkce lépe popisuje vývoj nákladů. Ruční výpočet parametrů nákladové funkce je poměrně pracný.

 

Srovnání metod:

Klasifikační analýza – je založena na roztřídění jednotlivých nákladových položek do skupin variabilních a fixních nákladů, druhově stejný typ nákladů nemusí být zařazen jednoznačně a trvale do jedné skupiny nákladů

Metoda regresní a korelační analýzy – dává nejvěrohodnější výsledky při sestavování nákladové funkce, lze sestavit i pro nelineární průběh

Metoda dvou období využívá ke konstrukci nákladové funkce pouze dva extremní body ve výrobě.a to bod s minimální a maximální produkcí

 

4. Diagram bodu zvratu. Využití v podnikatelské praxi. Kritické využití výrobní kapacity.

 

Pro konstrukci bodu zvratu je třeba rozdělit náklady na fixní a variabilní. Při konstrukci se vychází z propojení nákladové funkce a funkce tržeb.

 

Existují tři oblasti výroby:

– oblast do bodu zvratu(oblast ztráty), samotný bod zvratu a oblast za bodem zvratu(oblast zisku)

 

Q_BZ:

Předpoklady pro provedení ABZ:

1. Firma vyrábí jeden druh výrobku.
2. Náklady můžeme rozdělit na fixní a variabilní.
3. Předpokládáme lineární průběh variabilních nákladů.
4. Cena v období se nemění.

Jedná se o objem produkce, při které firma nedosahuje ani zisku ani ztráty. Nachází se v bodě, kde se tržby protínají s celkovými náklady.HV=0

Při překročení bodu zvratu o jednotku, bude firma již tvořit zisk.

 

Lze ho využít při výpočtu výsledku hospodaření, řízení nákladů ve firmě, umožňuje výhled hospodářského výsledku.

Qbz=F+(HV)/(p–v) zjistíme při jakém množství bude vytvořen bod zvratu

 

Kritické využití výrobní kapacity:

VK_krit=Q_BZ / Q_VK

Q_VK…aktuální výrobní kapacita

VK=Maximální výrobní schopnost výrobní jednotky vyrobit za určité období při

optimálním využití daných výrobních podmínek,

Jde o procentní využití maximální kapacity. Znalost tohoto ukazatele je důležitá při samotném projektování výrobních kapacit. Je třeba, aby budoucí výroba produktu aspoň v průměru převyšovala kritické využití kapacity, jinak bude výroba ztrátová.

 

5. Ukazatele rentability (výnosnosti, ziskovosti). Vztahy mezi rentabilitou nákladů, tržeb a nákladovostí.

 

Rozlišujeme rentabilitu:

– nákladů, výnosů, tržeb, vlastního kapitálu

Rentabilita-měřítkem schopnosti podniku vytvářet nové zdroje, dosahovat zisku použitím investovaného kapitálu.

 

Rentabilita (výnosnost, ziskovost):

– rentabilita nákladů R_N = Z / N

– rentabilita výnosů R_V = Z / V

– rentabilita tržeb R_T = Z / T tedy kolik zisku dokáže podniku vyprodukovat na 1 Kč tržeb.

– rentabilita vlastního kapitálu R_VK = Z / VK- jaká byla rentabilita na jednu vloženou korunu

– nákladovost n = N / T

ROE- rentabilita celkového kapitálu vyjadřujeme celkovou efektivnost firmy, její výdělkovou schopnost

 

Vztahy mezi rentabilitou nákladů, tržeb a nákladovostí:

R_T = Z / T                                              R_T = R_N / (1 + R_N)                                R_T = 1 – n

R_N = Z / N                                            R_N = R_T / (1 – R_T)                 R_N = 1 – n / n

 

 

Význam rentability:

V rámci finanční analýzy se ve výpočtech pro stanovení rentability posuzuje zisk po zdanění k tržbám. Pro účely posuzování provozní efektivnosti se používá zisk před zdaněním a odpočtem úroků (EBIT), který není ovlivněn mírou zdanění ani strukturou kapitálu.

 

6. Stanovení limitních hodnot variabilních, fixních nákladů a ceny v rámci analýza diagramu bodu zvratu. Vliv požadované rentability na limitní hodnoty variabilních, fixních nákladů a ceny.

 

Stanovení limitu variabilních nákladů:

 

Stanovení limitu fixních nákladů:

 

Stanovení minimální výše ceny:

 

7. Likvidnost a likvidita. Kapitálová struktura podniku. Důvody použití cizího kapitálu.

 

Likvidnost:

– schopnost jednotlivých aktiv přeměnit se rychle a bez větších ztrát na peněžní prostředky

– peníze jsou zde nejlikvidnějším majetkem, dlouhodobý majetek nejméně likvidním

 

Likvidita:

– schopnost podniku uhradit své závazky

– vyjadřuje se formou poměrových ukazatelů zvaných stupně likvidity (běžná, okamžitá, pohotová)

– likvidita je předpokladem finanční rovnováhy, je-li podnik trvale nelikvidní, hovoříme o platební neschopnosti

Kapitálová struktura:

Struktura zdrojů, z nichž majetek podniku vznikl. Jedná se o rozložení vlastního a cizího kapitálu. Vložil-li kapitál podnikatel, je to vlastní kapitál, vložil-li kapitál věřitel, je to cizí kapitál. Toto členění platí jak při založení podniku, tak při zvětšování majetku podniku. V rozvaze je kapitálová struktura označována jako pasiva.

Podnik by měl mít tolik kapitálu, kolik potřebuje. Má-li kapitálu více, je jeho využití nehospodárné (překapitalizování = VK / CK > 1). Má-li kapitálu tak málo, že to způsobuje poruchy podniku (plynulost výrobního cyklu), tak je podkapitalizován.

VK- Zk, fondy ze zisku, nerozdělený zisk, kapitálové fondy

CK- je dluhem podniku, který musí splatit- krátkodobý- závazky k dodavatelům, kr. úvěry, dlouhodobé- dl. Úvěry, obligace.

Cizí kapitál je většinou levnější než vlastní

Důvody použití cizího kapitálu:

Podnikatel nedisponuje dostatečně velkým vlastním kapitálem nezbytným k založení.

Podnikatel přechodně nedisponuje vlastním kapitálem v době, kdy jej potřebuje.

Použitím cizího kapitálu nevznikají poskytovateli žádná práva k řízení podniku.

Je většinou levnější než kapitál vlastní.

Důvody zamezující rozsáhlejší použití cizího kapitálu

1. Cizí kapitál zvyšuje zadluženost a tím snižuje finanční stabilitu
2. Růst zadlužení je doprovázen zvyšováním ceny cizího kapitálu (zvyšování úrokové sazby)
3. Vysoký podíl cizího kapitálu zužuje manévrovací prostor managementu (zvýšená bdělost věřitelů)

 

8. Náklady na cizí kapitál, finanční páka a daňový efekt.

 

Náklady na cizí kapitál = úroková míra * (1 – sazba daně)

Náklady na cizí kapitál jsou dohodnuté smluvně v podobě úroků, jejich výše se krátí daňovým štítem.tudíž atraktivnost cizího kapitálu závisí na vývoji úrokových měr

 

Cizí kapitál:

Zvyšuje zadluženost podniku a tím snižuje finanční stabilitu. Každý další dluh je dražší a je obtížnější jej získat, neboť potencionální věřitelé se obávají o svůj kapitál. Vysoký podíl cizího kapitálu omezuje jednání managementu, které musí být přizpůsobeno věřitelům.¨

Důvody použití cizího kapitálu:

Podnikatel nedisponuje dostatečně velkým vlastním kapitálem nezbytným k založení.

Podnikatel přechodně nedisponuje vlastním kapitálem v době, kdy jej potřebuje.

Použitím cizího kapitálu nevznikají poskytovateli žádná práva k řízení podniku.

Je většinou levnější než kapitál vlastní.

 

Důvody zamezující rozsáhlejší použití cizího kapitálu

Cizí kapitál zvyšuje zadluženost a tím snižuje finanční stabilitu

Růst zadlužení je doprovázen zvyšováním ceny cizího kapitálu (zvyšování úrokové sazby)

Vysoký podíl cizího kapitálu zužuje manévrovací prostor managementu (zvýšená bdělost věřitelů)

 

Finanční páka:

Využití cizího kapitálu zvyšuje očekávaný výnos, ale také riziko investic.

Vznikem negativní páky mluvíme o finančním riziku.

Efekt zvyšování rentability vlastního kapitálu použitím cizího kapitálu v kapitálové struktuře podniku. Je-li úroková míra nižší než náklady na celkový vložený kapitál, finanční páka působí kladně a použití cizího kapitálu zvyšuje výnosnost vlastního kapitálu. Jde o použití dluhu ke zvýšení očekávaných výnosů.

 

Daňový efekt:

Úroky z cizího kapitálu snižují daňové zatížení podniku, protože úrok jako součást nákladů snižuje zisk.

 

k_O (nebo-li WACC) = k_d ∙ (1 – t)∙D/C + k_e ∙ E/C

 

9. Optimální kapitálová struktura. Předpoklady a kritérium optimalizace kapitálové struktury.

 

Kapitálová struktura podniku:

– struktura zdrojů ke krytí majetkové stránky podniku

– kapitálovou strukturu zachycuje část rozvahy označována jako pasiva (vlastní a cizí kapitál)

 

Optimální kapitálovou strukturu lze stanovit jako minimum celkových nákladů na podnikový kapitál.

 

Při optimalizaci se vychází z tohoto:

Cizí kapitál je levnější než vlastní (vlastní kapitál nese největší riziko při likvidaci, akcionáři jsou poslední, kteří dostanou svůj podíl). S růstem zadluženosti roste i úroková míra (roste riziko pro banku). S růstem zadluženosti roste požadavek akcionářů na vyšší dividendy. Substituce vlastního kapitálu dluhem přináší zlevnění nákladů na celkový kapitál až do určité míry zadluženosti, potom tyto náklady začnou růst.

za optimální finanční strukturu považuje takové rozložení kapitálu, které je spojeno s minimalizací veškerých nákladů na jeho pořízení a které je zároveň v souladu s předpokládaným vývojem tržeb, zisku a majetkovou strukturou podniku – toto rozdělení je nejdůležitější proto, ze za každé okolnosti hledáme zdroje financování které nás budou nejméně stát. teprve v v okamžiku když jsme schopni financovat cizí zdroje ze zisku, tak se může jevit financování cizími zdroji jako pozitivní, ale musíme vědět na co budeme pořizovat tento cizí zdroj.

k_O (nebo-li WACC) = k_d ∙ (1 – t)∙D/C + k_e ∙ E/C

 

1. Ukazatel EVA a jeho ekonomická podstata. Vztah mezi ukazatelem EVA a ukazatelem „výsledek hospodaření“.

 

Ukazatel EVA vznikl v roce 1993 a rychle se rozšířil po USA, tak i západní Evropě. Ukazatel EVA (ekonomická přidaná hodnota) je rozdíl mezi provozním ziskem po zdanění podniku a náklady na kapitál.

Je vhodnou pomůckou pro vyjádření základního cíle podnikání, kterým je zvyšování hodnoty firmy.

Možnost mezinárodních srovnání.

EVA=NOPAT-WACC*Celk. kapitál

 

Podstata použití ukazatele:

Bere v potaz riziko i výnosové požadavky investorů. Rozlišuje vliv rozdílných účetních předpisů a jejich aplikace. Neopomíjí časovou hodnotu peněz.

VH převeden do běžného vykazování = (EBIT – úroky) * (1 – t)

firma vytváří hodnotu tehdy, je-li čistý provozní hospodářský výsledek (NOPAT) vyšší než náklady použitého kapitálu

– tento přístup k hodnocení a řízení výkonnosti podniku staví na první místo zájem jeho vlastníků a za hlavní cíl podniku považuje tvorbu hodnoty a bohatství pro vlastníky

Pokud je hodnota EVA kladná, podnik je úspěšný, protože dosáhl výnosnosti kapitálu vyšší, než jsou náklady vynaložené na jeho pořízení.

 

Je-li naopak záporná, snižuje se hodnota majetku, protože jeho část byla použita na úhradu nákladů na investovaný kapitál.

 

V případě, že EVA = 0, nastává rovnost výnosnosti a nákladů kapitálu. Provozní zisk po zdanění tedy musí být alespoň stejně velký nebo vyšší než náklady na kapitál a to jak cizí tak vlastní. Rozdíl mezi ziskem z provozní činnosti NOPAT a náklady na kapitál WACC se označuje jako ekonomický zisk nebo nadzisk.

 

Vztah mezi EVA a VH:

EVA = EBIT * (1 – t) – Celk.kapitál * WACC

VH = EBIT * (1 – t) – cizí kapitál*úr.míra*(1-t)

Ukazatel EVA má nižší hodnoty než VH

Zvýšení cizího kapitálu působí kladně na ukazatel EVA a negativně na VH

 

1. Příspěvek na úhradu fixních nákladů a zisku, definice, oblasti využití.

 

Ekonomická podstata ukazatele:

– příspěvek na úhradu (pú) je rozdíl mezi cenou a variabilními náklady na jednotku

– příspěvek na úhradu fixních nákladů a zisku (PÚ) je rozdíl mezi tržbami a celkovými variabilními náklady(p-v)*Q=PÚ

-kladný- je to dobré pro podnik, čím větší příspěvek tím je větší zisk

-záporný- ztrátová firma

– nulový- firma je ve ztrátě fixních nákladů

 

– podstata ukazatele byla odvozena z analýzy bodu zvratu

– výchozím bodem analýzy je rovnice, která vyjadřuje vztah mezi výnosy a náklady

– grafická interpretace rovnice se označuje jako diagram bodu zvratu

– analýza diagramu bodu zvratu umožňuje managementu firem orientaci v budoucím hospodaření jimi řízených podnikatelských subjektů, včetně postupů, které povedou k jeho ovlivnění

HV = V – N

HV = p * Q – v * Q – F

HV = (p – v) * Q – F

(p – v) = pú                         [Kč/ks, Kč/t]

(p – v) * Q = PÚ [Kč]

 

Využití v manažerské praxi:

Stanovení výhledu hospodářského výsledku podnikatelské jednotky za příslušné období.

Analýza hospodářského výsledku subjektu s využitím příspěvku na úhradu.

Posouzení přínosu jednotlivých výrobků na výsledek hospodaření firmy.

Posouzení dopadu distribučních cest na hospodářský výsledek.

Klasifikace zákaznických skupin podle partnerských vztahů.

Práce s pú je častější než aplikace tradičního ukazatele zisku. Výpočty se ziskem mohou být chybné, protože zisk není možné využít jako prvek lineárního programování.

 

2. Příspěvek na úhradu fixních nákladů a zisku v diagramu bodu zvratu.

 

Diagram bodu zvratu s vyznačením hodnot příspěvku na úhradu:

 

Příspěvek na úhradu fixních nákladů a zisku:

 

1            nejsou plně uhrazeny fixní náklady (ztráta)
2             uhrazeny fixní náklady a tvorba zisku

2a           jsou plně uhrazeny fixní náklady

 

3. Charakteristika kalkulace úplných a neúplných (variabilních) nákladů. Typový kalkulační vzorec, struktura kalkulace neúplných nákladů.

 

Charakteristika kalkulace úplných nákladů:

– je vžitá představa, že pro tvorbu ceny je zapotřebí konfrontace výsledků kalkulace s cenou

– na základě postupného přičítání jednotlivých nákladových položek se tvoří kalkulace úplných nákladů, což reprezentativně prezentuje přirážková kalkulace

– nepřesnost kalkulace (absorpční) pramení ze snahy přerozdělit veškeré náklady na kalkulační jednice

– podstatnou část nepřímých nákladů tvoří fixní náklady, jejichž vznik nemá příčinnou souvislost s daným výkonem (službou)

– kalkulace úplných nákladů platí pouze pro objem a strukturu výkonů, pro který byla sestavena

 

Typový kalkulační vzorec:

1.přímý materiál

položky 1, 2, 3 = přímé (jednicové) náklady položky 4, 5, 6 = nepřímé (režijní) náklady

2.přímé mzdy

3.ostatní přímé náklady

4.výrobní režie- (energie, plyn, platy THN, odpisy)

= vlastní náklady výroby

5.správní režie

= vlastní náklady výkonu

6.odbytové náklady

= úplné vlastní náklady výkonu

7.zisk (ztráta)

= cena bez DPH

 

• volba rozvrhové základny je vždy spojena s vysokou mírou nepřesnosti při kalkulování(přímé mzdy, nebo jiné přímé náklady

 

 

Kalkulace neúplných nákladů:

– z kritiky kalkulací úplných nákladů vzešly kalkulace neúplných nákladů

– tradiční způsob kalkulace s rozvrhováním režijních nákladů podle zvolené rozvrhové základny pro řadu výrobních činností nevyhovuje

– kalkulace úplných nákladů předpokládá znalost vyráběného množství výrobků

– zisk na jeden výrobek není proporcionální k vyráběnému množství

– kalkulace úplných nákladů považuje za minimální hranici ceny výrobku jeho úplné vlastní náklady výkonu, výrobky s nižší cenou považuje za nerentabilní

– kalkulační jednici se přiřazuje pouze část nákladů, a to náklady variabilní povahy

– s kalkulací je spjat ukazatel příspěvek na úhradu fixních nákladů a zisku (PÚ)

– náhrada příspěvku na úhradu hrubým rozpětím

 

Struktura kalkulace neúplných nákladů:

Jednotky                            Hodnota

Tržby

Materiál

Energie

Sekundární náklad 1

Sekundární náklad 2

Náklady celkem

PÚ

 

4. Využití kalkulací úplných a neúplných nákladů v ekonomické praxi.

 

Využití kalkulace neúplných (variabilních) nákladů:

– určení minimální hranice ceny

– rozhodování o portfoliu služeb

– stanovení optimálního plánu výroby

– rozhodování o přijetí dodatečných zakázek v případě nevyužité kapacity výroby či služeb

– sestavování plánu hospodaření daného podnikatelského subjektu

– rozbor hospodaření subjektu pro manažerské rozhodování

 

kalkulace úplných nákladů platí pouze pro objem a strukturu výkonů, pro který byla sestavena

 

5. Charakteristika výrobních zásob, nedokončené výroby, zásob hotových výrobků. Doba obratu jednotlivých položek zásob (výrobních zásob, zásob nedokončené výroby, hotových výrobků).

 

Z hlediska řízení výrobního procesu a zásobovací činnosti lze specifikovat podobu zásob:

– výrobní zásoby – zásoby materiálu nakoupeného od dodavatelů a určeného k výrobnímu zpracování

– zásoby nedokončené výroby – výrobní zásoby prošly zpracováním, ale nelze je ještě prodat odběratelům

– zásoby vlastních polotovarů – již možno prodat odběratelům

– zásoby hotových výrobků – výrobky, které prošly celým výrobním procesem a byly převzaty výstupní kontrolou na sklad hotových výrobků k expedici příslušným odběratelům

 

Doba obratu zásob:

t _{obratu výrobních zásob ve dnech} = průměrná výše výrobních zásob v naturálních jednotkách / průměrná denní spotřeba výrobních zásob v naturálních jednotkách

– obdobné vztahy platí pro nedokončenou výrobu, polotovary a hotové výrobky

– průměrný počet dnů, po níž jsou zásoby vázány v podnikání do doby jejich spotřeby nebo do doby jejich prodeje

 

6. Řízení zásob. Dodávkový cyklus, velikost dodávky, spotřeba materiálu, dodací lhůta, objednací lhůta. Optimální výše dodávky.

 

Posláním zásob je zajistit plynulý výdej skladovaných položek do spotřeby. Výše zásob je dána výkonem výrobního zařízení, dodavatelskými podmínkami a faktorem jištění před poruchami ve skladovací činnosti. Poruchami ve skladovací činnosti mohou být Výkyvy či neplnění dodávek, objemový nebo časový faktor vytváření zásob, ztráta zásob, zkáza v případě zásob s omezenou trvanlivostí.

 

Z hlediska operativního řízení zásob se uplatňuje funkční klasifikace zásob na:

– běžnou (obratovou) zásobu – kryje požadavky na výdej    materiálu v období mezi dvěma dodávkami.

– technická zásoba,- vytváří se tam, kde není možné zásobu využít bezprostředně po dojití zásilky. Je nutná úprava (třídění, sušení, chlazení atd.).

 

– sezónní zásoba

– havarijní zásoba, je vhodná zejména u náhradních dílů

-pojistná zásoba-

 

Dodávkový cyklus:

Doba mezi dvěma po sobě jdoucími dodávkami.

 

Velikost dodávky:

Výše dodaného množství materiálové položky.

 

Spotřeba materiálu:

Skutečná spotřeba za určité období.

 

Dodací lhůta:

Doba od objednání zásoby až po její dodání na sklad.

 

Objednací lhůta:

Doba od objednání zásoby až po počátek období, kdy má dojít k jejímu plnění.

 

Optimální výše dodávky:

Výše dodávky, která pokryje veškeré požadavky výroby bez vzniku rizika přerušení výroby a ztrát z prodlení.

√(2*spotřeba materiálu*náklady na 1 dodávku / náklady na skladování jednotky zásob)

 

7. Pojistná zásoba. Metody stanovení výše pojistné zásoby.

 

Pojistná zásoba:

– kryje odchylky od plánované průměrné spotřeby (s), od plánovaného dodacího cyklu (c), od plánované výše dodávky (D)

– výše pojistné zásoby je předmětem normování

– stanovení výše pojistné zásoby je výrazem míry jištění plynulé spotřeby příslušné položky zásob

– existuje řada metod výpočtu pojistné zásoby:

a)metoda statistická

b)metoda rozdílová

c)metoda s využitím koeficientu jištění

 

rozdílová metoda

 

8. Poruchy ve skladovací činnosti. Rozdílová metoda při stanovení výše pojistné zásoby.

 

Poruchy:

Výkyvy či neplnění dodávek, objemový nebo časový faktor vytváření zásob, ztráta zásob, zkáza v případě zásob s omezenou trvanlivostí.

 

Rozdílová metoda při stanovení pojistné zásoby:

Z_P = (maximální délka dodávkového cyklu – průměrná délka dodávkového cyklu) * průměrná denní spotřeba + (maximální denní spotřeba – průměrná denní spotřeba) * průměrná délka dodávkového cyklu

 

9. Věcné řízení oběžného majetku.

 

Věcné řízení oběžného majetku zahrnuje:

1. a) řízení zásob
2. b) řízení pohledávek
3. c) řízení krátkodobých cenných papírů
4. d) řízení peněžních prostředků

 

řízení zásob

Výši zásob lze vyjádřit prostřednictvím:

-Časového vyjádření (např.časová norma zásob CN),

-Naturálních jednotek (kg, m3, ks, l, m2, atd.),

-Hodnotového ocenění (Kč),

 

Optimální výše dodávky zajistí minimální náklady na zásobovací a skladovací činnost.

 

Věcné řízení pohledávek:

– jde o peněžní částky, které nebyly zaplaceny při odběru výrobků (služeb)

– z účetního hlediska došlo ke snížení stavu hotových výrobků (zásob), zvýší se hodnota položky pohledávky

– pohledávka zanikne vyrovnáním dluhu odběratelem výrobků (služeb)

– řízením pohledávek se rozumí jejich usměrňování z hlediska objemu, struktury a faktoru času

– časové plány pohledávek poskytují přehled o pohledávkách ve lhůtě splatnosti, po lhůtě splatnosti v členění po 5, 10, 20 a 30 dnech, nedobytné pohledávky

 

– úvěrová politika v oblasti pohledávek:

1. a) doba splatnosti
2. b) slevy (za snížení doby splatnosti)
3. c) úvěrové standardy (jištění dluhu majetkem)
4. d) inkasní politika (nástroje a postupy při vymáhání pohledávek)

 

1. Financování podniku. Cíle a úkoly financování podniku. Faktor času a faktor rizika ve finančním řízení podniku.

 

Financování v sobě zahrnuje zajištění (obstarání) finančních zdrojů za účelem získání potřebných statků formou nákupu, a k úhradě výdajů na činnost podniku.

Řízení financování je jednou ze složek řízení podniku (neoprávněně považovanou za hlavní složku řízení).

 

Cíle financování:

– růst tržní hodnoty podniku (maximalizace tržní ceny akcií)

– průběžnou platební schopnost (solventnost) a likviditu podniku

 

Úkoly financování podniku:

– získávat kapitál pro běžné i mimořádné potřeby podniku, rozhodovat o jeho struktuře a jejich změnách (získat úvěr, vydávat akcie, optimalizovat kapitálovou strukturu)

– rozhodovat o umístění kapitálu (zda nakoupit aktiva nebo financovat běžnou činnost podniku, vývoj nových výrobků a nových technologií)

– navrhovat využití vytvořeného zisku (dividendová politika versus investiční činnost)

– prognózovat, plánovat, analyzovat hospodářskou činnost podniku

 

Základní faktory ve finančním řízení:

– faktor času

– faktor rizika

 

Působení faktoru času ve finančním řízení:

– nesoulad mezi přijetím rozhodnutí a dopadem přijatého rozhodnutí na ekonomiku podniku (dnešní rozhodnutí ovlivňuje budoucí tok peněz), jde zejména o investiční rozhodování

– vzhledem k odlišné časové hodnotě peněz není korektní sčítat výdajové (příjmové) položky v jednotlivých letech, ale je třeba peněžní položky z různého časového období převést na společný časový okamžik, kterým je zpravidla termín zahájení projektu, tyto přepočtené hodnoty se pak označují jako jejich současné hodnoty a vlastní propočet jako diskontování

– proces výpočtu hodnoty budoucích příjmů a výdajů je opačným postupem vůči složitému úrokování, kdy jde naopak o stanovení budoucí hodnoty současných příjmů respektive výdajů

J_n = J₀ * (1 + ú /100)ⁿ

J₀ = J_n / (1 + ú /100)ⁿ

J_n…budoucí hodnota peněz v roce

J_0…uložená jistina

ú…úroková sazba v % p. a.

n…počet let, na které je částka uložena

– neúspěšnost nových výrobků na trhu se pohybuje od 30-90 %

– více než polovina nákladů na výzkum a vývoj se vynakládá na výrobky, které se vůbec neobjeví na trhu

– počet bankrotů nově vznikajících firem v SRN činí okolo 40 %

 

Působení faktoru rizika ve finančním řízení:

– fakt, že skutečnost je odlišná od předpokladů, má spojitost s rizikem, které neodmyslitelně patří k podnikání

– vzhledem k tomu, že odchylka skutečností od předpokladů může vykazovat jak kladnou tak zápornou hodnotu, může i podnikatelské riziko nabývat dvou různých podob

– nenaplňování předpokladů obsažených v podnikatelských záměrech může ve svých důsledcích vést až k zániku firmy

– analýza podnikatelského rizika se proto spojuje právě se zápornou odchylkou v hodnocení dosažené skutečnosti a předpokladů, podnikatelské riziko v podobě odchylky je ovlivňováno celou řadou faktorů, které se někdy označují jako faktory nejistoty a jsou příčinou podnikatelského rizika

 

Jako faktory rizika zde mohou vystupovat:

– realizační ceny nově nabízených výrobků

– objemy prodejů výrobků

– materiálová a energetická náročnost produkce

– vývoj cen vstupů včetně mzdového vývoje dané podnikatelské jednotky

– daňové a úrokové sazby

– celá řada dalších blíže nespecifikovaných faktorů

 

1. Kritéria členění financování podniku podle pravidelnosti financování; podle původu finančních prostředků; podle doby, po kterou je kapitál k dispozici.

 

Pravidla pro finanční rozhodování

• – Přednost má větší výnos před výnosem menším
• – Preferuje se vždy menší riziko před rizikem větším,
• – Za větší riziko se požaduje vyšší výnos,
• – Preferují se peníze obdržené dříve před stejnou částkou peněz obdrženou později (působení faktoru času)
• – Motivací investování do určité akce je očekávání většího výnosu, než by přineslo investování do jiné akce, ovšem s přihlédnutím k míře rizika,
• – Všeobecným kritériem finančního rozhodování je cash flow respektive zisk

 

Kritérium pravidelnosti financování:

– financování běžné (běžný provoz podnikatelského subjektu¨-mzdy, energie)

– financování mimořádné (zakládání, rozšiřování, slučování nebo likvidace podniku)

 

Kritérium původu finančních prostředků:

– financování vlastním kapitálem (emisí akcií, vklady majitelů)

– financování cizím kapitálem (bankovní úvěr, dodavatelé)

– samofinancování (zisk, odpisy)

 

Kritérium časové dispozice kapitálu:

– dlouhodobé (vlastní kapitál, dlouhodobý cizí kapitál)

– krátkodobé (krátkodobé bankovní úvěry, dodavatelské úvěry)

 

2. Běžné (krátkodobé) financování. Pracovní kapitál, hrubý pracovní kapitál, čistý pracovní kapitál.

 

Běžné, krátkodobé financování:

– financování investic je dáno výší pořizovacích cen investic a nákladů spojených s uvedením investičního projektu do provozu

– jako obtížnější se jeví financování oběžného majetku (v západní literatuře se hovoří o řízení pracovního kapitálu)

– je spojeno s dvěma rovinami sledování:

1. a) stanovit optimální výši každé položky oběžných aktiv
2. b) určení způsobu financování

 

Hrubý pracovní kapitál a čistý pracovní kapitál:

– pracovní kapitál – kapitál pracuje, neboť ustavičně obíhá

– hrubý pracovní kapitál je pojem pro označení veškerých oběžných aktiv používaných v podniku

– pracovní kapitál je ta část oběžných aktiv, která je financována dlouhodobým kapitálem

Čistý pracovní kapitál = oběžná aktiva – krátkodobá pasiva

Nulový pracovní kapitál

Ve snaze zkrátit obratový cyklus peněz je snahou podniků pracovat s nulovým pracovním kapitálem. Poněkud jiná formulace pracovního kapitálu zahrnuje:

Pracovní kapitál = zásoby + pohledávky – závazky

 

 

3. Stanovení výše oběžného majetku. Způsoby financování oběžného majetku.

 

Stanovení výše oběžného majetku:

– hospodárný provoz podniku determinuje výši oběžného majetku

– nedostatečná výše oběžného majetku způsobuje nehospodárné využívání výrobního zařízení, budov a dalších položek dlouhodobého majetku

– nadměrná výše oběžného majetku vede k nečinnosti části oběžného majetku

– optimální výše oběžného majetku zabezpečuje pravidelný chod podniku s minimálními náklady

– při stanovení výše oběžného majetku lze postupovat dvojím způsobem:

1. a) globálním postupem (vychází z délky obratového cyklu peněz a výše jednodenních nákladů)
2. b) analytickým postupem (využívá se optimalizačních metod – optimalizace výrobních zásob)

 

Způsoby financování oběžného majetku:

1. a) neutrální

– způsob financování, při němž se životnost aktiv a pasiv vyrovnává

– zpravidla se označuje jako způsob sebelikvidace

-dl. Zdroje odpovídají dlo. Majetku a kra. Zdroje kr. majetku

– moc se nepoužívá

 

1. b) agresivní

– riskantnější způsob, při kterém jsou stálá aktiva financována z krátkodobého dluhu

– výhoda: krátkodobé dluhy jsou levnější, jdou lehce získat

– riziko: krátkodobé dluhy je třeba rychle splácet

– tento způsob klade velký tlak na cash flow společnosti (hotovost)

– využívají ho kapitálově silné společnosti

 

1. c) konzervativní

– pro financování dočasných (sezónních aktiv) se používá dlouhodobý kapitál

– je spojen s nízkým rizikem finanční nestability

– firma musí počítat s vyššími náklady (zatěžuje oblast rentability)

 

 

4. Diagram bodu zvratu jako závislost výsledku hospodaření na tržbách. Podmínky pro objektivní využití závislosti výsledku hospodaření na tržbách.

 

Diagram bodu zvratu rozdělujeme na:

– oblast do bodu zvratu

– oblast za bodem zvratu

– samotný bod zvratu

 

Konstrukce bodu zvratu:

VH = V – N

VH = T – N

– za předpokladu, že T = p * Q a N = v * Q + F

– platí VH = p * Q – (v * Q + F)

 

Hospodářský výsledek v závislosti na tržbách:

– pro podnikatelské subjekty, které vykazují široký sortiment výrobků, se využívá pro stanovení výsledku hospodaření upravené rovnice tak, aby výsledek hospodaření byl funkcí tržeb

HV = T – v * Q – F

HV = T * (1 – v / p) – F

HV = T * (1 – h ) – F

– výraz v / p se v literatuře označuje symbolem h, což je obdoba tzv. haléřové nákladovosti

T_BZ = F / (1 – h)

– pro zajištění požadované výše zisku

T_Z = (HV + F) / (1 – h)

– rovnice uvedené pro výpočet bodu zvratu nebo požadovanou výše zisku mají jistá omezení

– přesto, že zahrnou celou škálu různých výrobků a služeb (realizovaných za různé ceny) je podmínkou pro jejich objektivní platnost, že h bude pro všechny výrobky shodné

 

5. Metody stanovení cen. Cenová elasticita.

 

V praxi: peněžní částka sjednaná při nákupu a prodeji zboží

Cena je výsledkem působení nabídky a poptávky

 

Metody stanovení ceny:

1. nákladově orientovaná tvorba cen

– k nákladům se připočítává zisková přirážka

– přicházejí do úvahy úplné vlastní náklady a zpracovací náklady (mzdy + výrobní režie)

1. poptávkově orientovaná tvorba cen

– tvorba cen na základě zákazníkem akceptované hodnoty (spolehlivost, servis, technická vyspělost)

– tvorba ceny na základě intenzity poptávky (prodej ve stejném období za různé ceny, hovoří se o cenové diskriminaci), např. prostorová, časová a výrobková diferenciace

3. konkurenčně orientovaná tvorba cen

– náklady na výrobek se zjišťují obtížně

– jedná se převážně o homogenní výrobky

– nelze jednoznačně odhadnout reakci konkurence na cenovou diferenciaci

 

Pro stanovení ceny nového výrobku se realizuje v následujících krocích:

definování cílů cenové politiky podnikatelského subjektu

určení poptávky

zjištění nákladů

rozbor cen výrobního programu a chování konkurence

výběr metody stanovení cen,

rozhodnutí o výši ceny

 

Elasticita:

– vyjadřuje míru závislosti mezi změnou ceny a poptávaného množství

 

Cenová pružnost poptávky (elasticita):

e = (∆Q / Q) / (∆p / p)

e < 1 neelastická poptávka (při jednoprocentním růstu ceny menší než jednoprocentní pokles poptávaného množství)

e > 1 elastická poptávka (jednoprocentní zvýšení ceny sníží poptávané množství o více než jedno procento)

e = 1 jednotkově elastická poptávka (jednoprocentní zvýšení ceny přinese jednoprocentní pokles poptávaného množství zboží)

 

6. Pojem cash flow (finanční tok) a jeho význam ve finančním řízení podniku. Výnosy, náklady, příjmy, výdaje. Metody zjišťování cash flow.

 

Výnosy:

– finanční ohodnocení všech výkonů, které podnik prostřednictvím své činnosti realizoval za určité časové období bez ohledu na to, zda v tomto období došlo k fyzickému inkasu peněžních prostředků

 

Náklady:

– peněžně vyjádřená spotřeba výrobních faktorů

 

Příjmy:

– peněžní částky přijaté do pokladny nebo na podnikatelský účet za provedené výkony

 

Výdaje:

– peněžní částky, které byly použity k financování podniku

 

Cash flow:

Cash Flow jako obecné označení finančního toku,   toku peněz, charakterizovaného přítokem v podobě příjmu a odtokem v podobě výdajů.

Cash Flow jako ukazatel, který vypovídá o rozdílu mezi       příjmy (přítokem) a výdaji (odtokem) peněz za hodnocené             časové období (měsíc, rok, atd.)

 

Trvalým a bezpečným zdrojem financování podnikového růstu je zisk. Tato podmínka pro úspěšný chod podniku nestačí. Je zapotřebí mít dostatek peněžních prostředků k zaplacení faktur za materiál, energii, vyplatit mzdy a další povinnosti. V podnikové praxi je peněžní tok důležitou veličinou, která vypovídá o schopnosti podniku generovat peníze. Schopnost přinést podniku peněžní prostředky je také jedním z rozhodujících kritérií při výběru a hodnocení investičních projektů. V této souvislosti se používají kritéria jako čistá současná hodnota, vnitřní výnosové procento nebo doba návratnosti.

 

Metody zjišťování:

– přímá (jako rozdíl příjmů a výdajů, pokud jsou zároveň výnosy a náklady)

– nepřímá (vyjde se z hospodářského výsledku, který se upravuje o výnosy a náklady, jež nejsou peněžními příjmy a výdaji)

 

Cash flow – z provozní, investiční a finanční činnosti