Udržtelný rozvoj a environmentální politika EU

 Základní principy ochrany životního prostředí. Environmentální akční plány. Zdůvodněte opodstatněnost požadavků na udržitelný rozvoj.

Udržitelný rozvoj je takový rozvoj, který uspokojuje potřeby současné generace, aniž by ohrožoval schopnost budoucích generací uspokojit své vlastní potřeby neboli aby dnešní růst neohrozil možnosti růstu budoucích generací.

Udržitelný růst zahrnuje 3 prvky: ekonomický + sociální + environmentální

Koncepce udržitelného rozvoje představuje alternativní model vývoje společnosti oproti dominující industriální ekonomice. Odráží přirozené environmentální limity hospodářského růstu; politiky na této koncepci založené prosazují uvedení hospodářského a společenského vývoje do souladu s kapacitami ekosystémů, se zachováním přírodních hodnot a biologické rozmanitosti pro nynější i příští generace.

Koncept udržitelného rozvoje byl do politik EU zaváděn postupně, důležitými mezníky jsou:

• Pátý environmentální akční program;
• Maastrichtská smlouva;
• Amsterdamská smlouva.
• Strategie udržitelného rozvoje byla přijata 2001 na zasedání Evropské rady v Göteborgu.

• ZÁKLADNÍ PRINCIPY OCHRANY ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

Základním principem je zásada vysoké úrovně ochrany životního prostředí, přijatá v ES.

Dalšími principy jsou:

• princip předběžné opatrnosti – vždy, když existuje riziko možného nebezpečí, je třeba jednat tak, jako by nebezpečí bylo reálné, a to i v případě, že riziko není zcela stoprocentně ověřené;
• princip prevence – negativním dopadům na životní prostředí je třeba zabraňovat u zdroje a zabránit tak škodám na životním prostředí dříve, než vzniknou;
• princip znečišťovatel platí – škody na životním prostředí musí hradit ten, kdo je způsobí (EU na tento princip zavedla ekonomické nástroje – poplatky, daně, pokuty);
• princip integrace – principy ochrany životního prostředí musí být zahrnuty ve všech ostatních politikách zemí EU;
• princip subsidiarity – obsažen ve všech resortních politikách EU, i v politice životního prostředí – rozhodování musí vždy probíhat na rozhodovací úrovni, která je tak blízko k občanovi, jak je to v daném případě možné;
• princip trvale udržitelného rozvoje – základním principem, prostupujícím resortní politiky EU
• Finanční nástroj LIFE: LIFE EU je finanční nástroj pro podporu ŽP a na ochranu projektů ŽP v celé EU, kandidátských, přistupujících a sousedících zemí. Od roku 1992 LIFE vyčlenil 2,8 mld. EUR na ochranu ŽP. Komise zahájila diskusi o budoucí LIFE + od roku 2014 s cílem navrhnout budoucí finanční nástroj EU, který reaguje na potřeby ŽP a ochrany klimatu. Pro období 2014-2020, byl 20. 12. 2013 chválen rozpočet ve výši 3,4 miliard EUR.

• ENVIRONMENTÁLNÍ AKČNÍ PLÁNY

Počátek: Evropské společenství a narůstající problémy životního prostředí (1957-1972) – absence environmentální politiky v Římských smlouvách → Environmentální legislativa souvisí s obchodem, bezpečností, s ochranou životního prostředí a financováním zemědělství v zaostalých regionech.

1972 – Stockholmská konference o životním prostředí – UNECE (Evropská hospodářská komise OSN) konference o lidském zdraví – na základě konference byl navržen První environmentální akční program pro životní prostředí

První EAP (1973-1976) – definoval základní principy, stanovil omezené priority pro následující 3 roky, stal se základem pro budoucí environmentální politiku, vytýčil:

• potřebu vytvořit legislativní a administrativní prostředky zaměřené na ochranu prostředí;
• posílení základny hodnocení ekonomických dopadů a
• potřebu výzkumu a vývoje v oblasti životního prostředí.Druhý EAP (1977-1981) – hlavním cílem je pokračování ve stopách 1. EAP, přibylo monitorování a posuzování env. politiky, zájem o alternativní přístupy, orientace na preventivní, předvídavou politiku zaměřenou na racionální řízení zdrojů, ochrana flóry a fauny, zavedení posuzování vlivu na životní prostředí (EIA) a rozvoj označení zboží s informacemi týkající se životního prostředí. Určitou prioritou byla opatření na zmírnění negativních dopadů na oblasti vody, ovzduší a hluku.Třetí EAP (1982-1986) – prevence, ne odstraňování následků; podpora principu znečišťovatel platí a odstraňování znečištění u zdroje; cílem je posun harmonizace k efektivnímu využití přírodních zdrojů; počátky finančních nástrojů pro životní prostředí.Jednotný evropský akt – 1987 – mezník environmentální politiky EU, zavedení politiky životního prostředí – sdílené kompetence. Smlouva uvádí, že „požadavky ochrany životního prostředí mají být součástí jiných politik“. Souběh se zavedením JVT – environmentální dopady JVT.
• Nástroje:
• Cíle: Zamezení vzniku odpadů, účinné využívání zdrojů, integrované environmentální technologie.
• Environmental Impact Assessment (EIA) = vyhodnocení vlivů na životní prostředí je označení pro proces, jehož cílem je získat představu o výsledném vlivu stavby na životní prostředí a vyhodnocení, zda je z tohoto ohledu vhodné ji realizovat.
• Nejdůležitější cíle byly: prevence, snížení a omezení škod na životním prostředí, zachování ekologické rovnováhy a racionální využívání přírodních zdrojů.
• regulace: kontrola zdrojů znečištění látek nebo výrobků;
• standardy: stanoveny pro jednotlivé složky prostředí, tzn. ovzduší, voda, vzduch;
• EIA a
• motivační ekonomické nástroje: poplatky, ekologické daně, subvence, vymezení právní odpovědnosti za environmentální škody.Maastrichtská smlouva = Smlouva o Evropské unii – 1993 – přijala koncept „udržitelného a neinflačního rozvoje respektujícího životní prostředí“ a zavedla princip opatrnosti do článku o životním prostředí. Cíl: podpora opatření na mezinárodní úrovni, čelících regionálním a celosvětovým problémům životního prostředí. Politika ŽP má být postavena na zásadách: obezřetnosti, prevence, odvracení ohrožení ŽP především u zdroje, znečišťovatel platí.Cíle: udržování kvality života, udržování přístupu k přírodním zdrojům, zabránění dalšímu poškozování životního prostředí, rozvoj musí být v souladu s definicí udržitelného rozvoje.Počátek horizontálního přístupu – princip integrace – snaha zohledňovat environmentální požadavky (cíle) přímo v sektorech – původcích nadměrného znečišťování prostředí a neracionálního využívání přírodních zdrojů. Princip sdílené odpovědnosti + podpora tržních mechanismů.Priority:
• Šestý EAP (2001-2010) – „Naše budoucnost, naše volba“
• Pět cílových sektorů: průmysl, energetika, doprava, zemědělství, turismus
• Pátý EAP (1992-2000) – „Směrem k trvalé udržitelnosti“, strategie pro udržitelný rozvoj, hodnocení předchozích EAP.
• Čtvrtý EAP (1987-1992) – realizovaný souběžně se zaváděním JVT, soustředí se na dopady JVT: např. převoz nebezpečného odpadu, zvýšená doprava, apod. 4EAP navrhoval více integrovaný přístup: ochrana ŽP již nebyla vnímána jako doplňková, ale jako integrovaná aktivita. Nové myšlenky pro doplnění legislativy ke zvýšení účinnosti – poprvé zmíněny motivační nástroje: daně, subvence, emisní povolenky.
• změna klimatu;
• příroda a biodiverzita;
• životní prostředí a zdraví a
• management přírodních zdrojů a odpadů.ad. ZDRAVÍ – cíl je dosáhnout takové kvality prostředí, ve kterém člověkem vytvořené škodliviny, včetně různých druhů radiací, nevyvolají významné dopady nebo rizika na lidské zdraví.Sedmý EAP – zatím ve fázi návrhu, přičemž ve zprávě EHSV z 5. 3. 2013 je řečeno, že návrh je nedostatečný, nesplňuje požadavky strategického dokumentu, má nedostatek faktů, nedostatek postojů vedoucím ke změně environmentální situace a obecně říká, že neuspokojivá environmentální situace plyne z nedostatečné politické vůle jednat
•  
• Důraz je kladen na zlepšení uplatňování environmentální legislativy, spolupráci s trhem a občany, zlepšení územního plánování, na environmentální integraci.
• ad. KLIMA – do roku 2020 snížit emise skleníkových plynů o 20-40 % oproti roku 1990, krátkodobý cíl – splnění závazků z Kjóta, tzv. dosáhnout do roku 2012 snížení emisí o 8 % pod úroveň roku 1990.

• ZDŮVODNĚTE OPODSTATNĚNOST POŽADAVKŮ NA UDRŽITELNÝ ROZVOJ

Udržitelným rozvojem se rozumí přístup k plánování a procesu rozhodování, jehož cílem je dosažení skutečného a trvalého snižování sociální, ekonomické nerovnosti a ochrana ŽP.

Hnacími silami nerovnováhy tohoto vývoje jsou růst populace a hospodářský růst, v souvislosti, s nímž roste poptávka po energii a veškerých materiálech, objem světového obchodu a dopravy, exploatace všech přírodních zdrojů a znečištění prostředí.

Přírodní prostředí – ekosystém – je pod tlakem lidských aktivit, naplňování současných potřeb při současném snižování dopadu lidských aktivit na ŽP je výzvou, která vyžaduje nové nápady.

Hospodářský růst nemusí vždy nutně vést ke zlepšení udržitelného rozvoje. Pouze hospodářský růst se sníženým dopadem na životní prostředí může být obhájen jako součást udržitelného rozvoje. Jinými slovy hospodářský růst a negativní dopad na ŽP musí být odděleno zvýšenou eko-efektivitou.

Skutečnou podstatou myšlenky udržitelného rozvoje je posun od soustředění se na současné spotřeby tak, aby byl brán ohled na budoucí generace. Dostatečně kvalitní život pro veškeré lidstvo, a to jak v současnosti tak budoucnosti, je proto cílem udržitelného rozvoje.

Sociální rozměr je důležitý také proto, že udržitelného rozvoje může být dosaženo pouze takovými lidmi, kteří cítí, že mají spravedlivý podíl na bohatství, bezpečí a vlivu. Tudíž k otázce, zda jsou požadavky ochránců přírody brzdou rozvoje, by mohlo být řečeno, že ANO, JSOU; ale jen brzdou ekonomického rozvoje, což je jedna ze tří složek UR (ek.+ soc.+ environ.). V dnešní době by mělo být prioritou, aby se všechny tři složky rozvíjely v co největší rovnováze, respektive aby se jejich rozvoj navzájem podporoval a nebyl v rozporu