Politika hospodářské a sociální soudržnosti

1. Význam hospodářské a sociální koheze

„Na podporu celkového harmonického rozvoje Společenství rozvíjí a sleduje činnosti vedoucí k posilování své hospodářské a sociální soudržnosti. Společenství usiluje zejména o snižování rozdílů mezi úrovní rozvoje různých regionů a zaostalosti nejvíce znevýhodněných regionů nebo ostrovů, včetně venkovských oblastí.“

(Amsterodamská smlouva)

Sociální solidarita je předpokladem každého jednotného státu, a v případě nadnárodního seskupení, jakým je Evropská unie, tento argument vystupuje ještě intenzivněji. Výrazné regionální nerovnosti (disparity) totiž významnou měrou negativně ovlivňují výkonnost celé ekonomiky.

Vstupem do hospodářské a měnové unie a zavedením společné měny ztrácejí její členové vlastní měnovou suverenitu – nemohou již nadále ovlivňovat ekonomiku prostřednictvím měnového kurzu a dalších nástrojů – a také ztrácejí důležitý nástroj k ochraně výrobců před dopady společného trhu. Současně musí členské státy dodržovat pravidla Paktu stability a růstu, což znamená přísnou regulaci výše veřejných výdajů. Právě tyto restrikce mají být kompenzovány výdaji ze společného rozpočtu EU do oblasti regionálního rozvoje. Politika hospodářské a sociální koheze se proto stala nezbytnou, aby zajistila homogenní ekonomické prostředí potřebné pro fungování hospodářské a měnové unie.

Evropská unie věnuje zvýšenou pozornost a prostředky některým hospodářským odvětvím – například prostřednictvím společné zemědělské politiky. Nejvíce prostředků ze společného rozpočtu tak získávají země s vysoce rozvinutým zemědělstvím. Ostatním zemím má právě politika hospodářské a sociální koheze do určité míry kompenzovat negativní dopady těchto odvětvově zaměřených politik. Ve snaze o dosažení širší integrace se tak regionální politika stala nástrojem při hledání politického kompromisu.

Politika hospodářské a sociální koheze je koncipovaná jako tzv. komunitární (koordinovaná) politika. To znamená, že její realizace spočívá na členských státech, zatímco koordinace a harmonizace náleží do nadnárodní působnosti – tj. orgánů Evropské unie. Mimo jiné i tímto prvkem je tato politika naprosto originální a nemá ve světě obdoby.

2. Vznik a vývoj regionální politiky

V prvních desetiletích existence Evropských společenství se politika, orientovaná na řešení strukturálních problémů, rozvíjela jen velmi pozvolna a ve značně redukované podobě. Zpočátku téměř nebyla potřebná, protože šestka zakládajících zemí se díky „západoněmeckému zázraku“ nepotýkala s výraznými disparitami (výjimkou byl zaostalý jih Itálie).

Potřeba restrukturalizace ekonomik se realizovala prostřednictvím politik odvětvově koncipovaných a teprve vstup Irska (1973) přivodil změnu náhledu, která se potvrdila po jižním rozšíření ES. V 70. a zejména 80. letech tak získala strukturální politika výrazně regionální dimenzi. Nově se konstituovala politika regionální doplněná politikami odvětvově orientovanými. Postupné rozšiřování ES o nové státy s výrazně nižší ekonomickou úrovní její význam zvýrazňovalo, až se v devadesátých letech stala, již coby politika ekonomické a sociální soudržnosti, prioritou celé hospodářské politiky EU. Ve své současné podobě se politika hospodářské a sociální koheze začala rozvíjet až na základě přijetí Amsterodamské smlouvy, která potvrdila prohloubení integrace EU na úroveň hospodářské a měnové unie. Dnes se řadí mezi nejvýznamnější politiky v rámci EU a tomu také odpovídá její podíl na společném rozpočtu Unie, který tvoří přibližně třetinu celkových výdajů.

Popsaný vývoj lze etapizovat přibližně takto:

• období 1951 – 1973 je obdobím „důvěry ve volný trh“,
• období 1974 – 1986 znamená zrod „evropské“ regionální politiky,
• období 1987 – 1999 představuje potřebu vzniku komplexně pojaté politiky hospodářské a sociální soudržnosti,
• období 2000 – 2006 je ve znamení přípravy a realizace „východního“ rozšíření,
• období 2007 – 2013 představuje období aplikace politiky hospodářské a sociální soudržnosti v nových podmínkách EU-27.

Období „důvěry ve volný trh“ (1951 – 1973)

Počáteční fázi lze charakterizovat jako důvěru ve volný trh, od něhož se očekávalo samovolné vyrovnávání regionálních disparit. Pro vytvoření volného trhu bylo zapotřebí odstranění obchodních bariér, proto se pozornost soustředila spíše na makroekonomické otázky. Mezi tehdejšími členy neexistovaly výraznější rozdíly (s výjimku Itálie a Francie, které však prováděly vlastní regionální politiku již delší dobu).

Římská smlouva zakotvila vznik Evropské investiční banky, která poskytuje půjčky a garance na projekty v méně rozvinutých regionech. Na základě této smlouvy také vznikl Evropský sociální fond financující sociální politiku (v té době prováděnou nezávisle na regionální) a Evropský zemědělský záruční a orientační fond. Společná zemědělská politika financovaná tímto fondem měla určité pozitivní regionální dopady. V roce 1968 bylo zřízeno Generální ředitelství pro regionální politiku (DG XVI), které se stalo koordinačním orgánem pro regionální politiku ES.

V prvním období tedy dochází k posílení národní regionální politiky jednotlivých států bez společné koordinace. Pozornost se soustřeďovala zejména na oblasti postižené útlumem těžkého průmyslu a na zaostalé venkovské regiony.

Zrod „evropské“ regionální politiky (1974 – 1986)

Toto období je charakteristické poklesem ekonomické dynamiky a nárůstem strukturálních krizí. Navíc došlo k rozšíření o státy s méně rozvinutou ekonomikou (Irsko, Řecko) nebo s výraznějšími regionálními disparitami (Velká Británie). V této době došlo k prosazení regionální politiky především zásluhou Velké Británie, která coby „čistý plátce“ přišla vstupem do ES o značné příjmy z cel, a právě regionální politika jí měla kompenzovat tyto ztráty a pomoci restrukturalizovat staré průmyslové oblasti.

V roce 1974 byl za tímto účelem zřízen Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF, European Regional Development Fund) – základní nástroj realizace a financování regionální politiky. V tomto období také začala prosazovat podpora přeshraniční spolupráce v rámci úsilí vytvoření jednotného prostoru bez hraničních bariér.

Ve druhém období lze již hovořit o regionální politice uskutečňované orgány ES na nadnárodní úrovni, která se zaměřovala především na restrukturalizaci starých průmyslových regionů.

Směrem k hospodářské a sociální soudržnosti (1987 – 1999)

Počátek tohoto období začíná přijetím Jednotného evropského aktu, který formuloval úkoly pro další integrační fázi, jakými mimo jiné byly:

• vytvoření jednotného vnitřního trhu do konce roku 1992,
• zavedení politiky směřující k posilování hospodářské a sociální soudržnosti, která by přispívala ke snižování rozdílů v hospodářské vyspělosti různých regionů prostřednictvím strukturálních fondů.

Hlavním podnětem posílení regionální politiky byla orientace na jednotný vnitřní trh, jakož i obava, že zostřená konkurence ještě více zhorší situaci nejméně rozvinutých regionů, kterou nebudou schopny ji vlastními silami zvládnout.

Reforma regionální politiky v tomto období byla reakcí na vstup Španělska a Portugalska – zemí s nižší výkonností své ekonomiky a značnou závislostí na zemědělské produkci. Dalším impulsem byly strukturální potíže regionů vyspělých zemí – Velké Británie, severní Francie, Belgie, severního Španělska a Itálie – jejichž tradiční průmyslová odvětví byla postižena změnami v mezinárodním konkurenčním prostředí.

Výsledkem reformy byl prvek střednědobého plánování regionálních programů a zavedení principů regionální politiky. Poprvé se objevil koncepční prvek víceletých koordinovaných rozvojových programů.

V roce 1988 byla regionální politika integrována s částí sociální a zemědělské politiky do politiky hospodářské a sociální soudržnosti. Maastrichtskou smlouvou byl v roce 1993 založen Fond soudržnosti (neboli Kohezní fond) – nástroj, který má pomáhat slabším zemím splnit maastrichtská konvergenční kritéria. Zároveň byl založen Výbor regionů – nový poradní orgán EU, který se vyjadřuje k problémům s regionálním podtextem a má právo vlastní iniciativy.

Ve třetím období se regionální politika reorganizovala do podoby, která komplexněji pokrývá celou oblast hospodářské a sociální soudržnosti, a zaměřila se především na podporu nejméně rozvinutých oblastí.

Nová výzva – příprava na východní rozšíření (2000 – 2006)

Cíle strukturální politiky byly neustále kritizovány, proto byla pro další plánovací období 2000 – 2006 provedena jejich reforma v souladu s principy regionální politiky a výsledky z dosavadní realizace.

Na madridském zasedání Evropské rady v roce 1997 byla Evropská komise vyzvána, aby vypracovala materiál o rozšiřování EU. Tak vznikl dokument nazvaný Agenda 2000, který nastiňuje základní směry vývoje v kontextu rozšiřování EU. Na tento dokument navazují závěry Evropské rady ze zasedání v Berlíně z března 1999, které dále doplňují a kvantifikují předchozí ujednání.

Hlavními prioritami nové etapy dosahování hospodářské a sociální soudržnosti, na nichž se v rámci zvýšení účinnosti strukturálních fondů členské země dohodly, jsou:

• větší koncentrace finančních prostředků,
• snížení počtu cílů a menší plošnost poskytované pomoci,
• vyšší efektivita využívání pomoci,
• zdokonalení kontroly, zlepšení fungování a správy fondů,
• zjednodušení celého procesu poskytování strukturální pomoci.

Období aplikace politiky hospodářské a sociální soudržnosti v nových podmínkách 2007 – 2013

Evropská unie představuje v současnosti politicky i hospodářsky vysoce propojený celek. I přesto zde přetrvávají výrazné ekonomické a sociální rozdíly umocněné rozšířením integračního procesu do východní Evropy a do oblasti Středomoří. V rovině strukturálních problémů dominují značné rozdíly v úrovni příjmů mezi regiony EU a problémy nezaměstnanosti. K nim se připojují disparity ve výkonnosti národních ekonomik, které se rozšířením EU o dvanáct nových členů dále zvýraznily. Perspektiva dalšího rozšiřování EU na Balkán, do východní Evropy či do Malé Asie bude vyvolávat potřebu stále větších finančních zdrojů.

3. Principy politiky hospodářské a sociální soudržnosti

S reformou regionální politiky ES a přechodem ke komplexněji chápané politice hospodářské a sociální soudržnosti na přelomu 80. a 90.let jsou spojeny nové základní principy, které se odrážejí v programové a právní úpravě celého procesu poskytování strukturální pomoci. Jde o principy:

• programování,
• koncentrace,
• partnerství,
• adicionality (doplňkovosti),
• monitorování a vyhodnocování.

Princip programování

V zásadě jde o to, že pomoc je namířena do nejméně rozvinutých regionů a je realizována formou víceletých a víceoborových programů, pro které se zpracovávají programové dokumenty. Výsledkem je vzájemně integrovaný programový celek realizovaný v dlouhodobějším horizontu.

Princip koncentrace

Smyslem této zásady je soustředění největších prostředků do regionů s nejvážnějšími problémy, které jsou určeny pouze na předem definované cíle. Výhodami plynoucími z koncentrace jsou mimo většího efektu a větší viditelnosti také snadnější a přehlednější monitorování a kontrola.

Princip partnerství

Poskytnutí pomoci ze strany EU vyžaduje aktivní spolupráci jak samotných příjemců pomoci ve všech fázích a na všech úrovních procesu, tak i dalších subjektů (jmenovaných členským státem) – regionálních, místních a jiných příslušných veřejných orgánů, hospodářských a sociálních partnerů a dalších. Uplatňuje se zde zásada subsidiarity, přičemž celková odpovědnost zůstává na členském státě.

Princip adicionality (doplňkovosti)

Prostředky poskytnuté ze zdrojů EU mají doplňovat, respektive posilovat prostředky ze strany příjemce pomoci. Záměrem tohoto principu je důraz na finanční zainteresování členského státu a jeho orgánů, což má vést k vyšší efektivnosti a zodpovědnosti při využívání poskytnutých prostředků.

Princip monitorování a vyhodnocování

Jedná se o průběžné sledování a vyhodnocování efektivnosti využívání prostředků ze zdrojů EU, a to ve všech fázích procesu z hlediska věcného i finančního:

• předběžné hodnocení (ex ante),
• střednědobé hodnocení (interim),
• následné hodnocení (ex post).

K jednotné a konzistentní struktuře územního srovnávání a distribuci prostředků byla Evropským statistickým úřadem (Eurostat) vytvořena nomenklatura územních statistických jednotek (neboli NUTS z francouzského Nomenclature des Unités Territoriales Statistiques). Od roku 1988 jsou používány v legislativě Společenství, která se týká strukturálních fondů. Mohou zahrnovat jednu nebo více územně správních jednotek v rámci státu.

 

Musí však respektovat praxi uplatňovanou v EU a samozřejmě i existenci územně správních jednotek daného státu, a také vycházet z jejich komplementarity (tzn. řádově vyšší jednotky jsou tvořeny určitým počtem celých jednotek nižších). Pro strukturální politiku, přesněji pro systém cílů jsou nejdůležitější jednotky NUTS úrovně II a III, které jsou klíčem k zařazování regionů pod jednotlivé rozvojové programy (cíle). Od roku 2003 se používají ještě tzv. místní administrativní jednotky (LAU, Local Administrative Units), které vyjadřují úroveň NUTS IV a V.

4. Cíle politiky hospodářské a sociální soudržnosti po roce 2000

Základním cílem obecně je posílení hospodářské a sociální soudržnosti EU, především podporou aktivit v oblasti regionální, strukturální, sociální a zemědělské politiky a politiky na podporu zaměstnanosti.

Pro období 2000 – 2006 byl tento základní cíl rozpracován do tří dílčích, jejichž podíl na celkově vyčleněných finančních zdrojích je uveden v závorkách:

• Cíl 1 – Povzbuzování rozvoje a strukturálních změn zaostávajících regionů (69,7 %)

Jde o rozvojovou pomoc méně vyspělým regionům EU (tj. oblastem, které se nacházejí v HDP na obyvatele pod hranicí 75 % průměru EU) s cílem dosažení úrovně ostatních regionů. Důraz je kladen zejména na vybavení základní infrastrukturou či podporu investic do podnikatelských a jiných hospodářských činností.

• Cíl 2 – Podpora strukturálně postižených regionů (11,5 %)

Cíl se týká oblastí, ve kterých dochází k hospodářským a sociálním změnám v sektoru průmyslu a služeb. Důsledkem těchto změn je vznik strukturálních problémů. Jedná se zejména o venkovské oblasti upadající z důvodu nedostatku ekonomické diverzifikace, dále pak o městská sídla, která se dostala do potíží v důsledku ztráty ekonomických aktivit, či zaostávající oblasti závislé na rybolovu. Při čerpání prostředků v rámci Cílů 1 a 2 musí být dodržena podmínka, že každá jednotlivá oblast je způsobilá pro pomoc jen podle jednoho z uvedených cílů.

• Cíl 3 – Podpora přizpůsobování a modernizace politik a systémů vzdělávání, školení a zaměstnanosti (12,3 %)

Záměrem cíle je rozvíjet aktivity týkající se lidských zdrojů. Jde zejména o pomoc členským státům přizpůsobovat a modernizovat jejich systémy vzdělávání, odborné přípravy a zaměstnanosti. Trhy práce by měly být modernizovány v souladu s víceletými plány zaměstnanosti a novou hlavou o zaměstnanosti včleněnou do Amsterodamské smlouvy.

Každá oblast může být zahrnuta buď pod Cíl 1, nebo Cíl 2. Oba tyto cíle mají regionální charakter, proto se označují jako „regionální cíle“. Cíl 3 se vztahuje na území celé Unie (kromě regionů spadajících pod Cíl 1), proto se o něm hovoří jako o „horizontálním cíli“.

Cíle regionální politiky pro období 2007 – 2013

V období 2007-2013 sleduje regionální politika tři cíle, k jejichž dosažení má v evropském střednědobém rozpočtovém rámci prostřednictvím strukturálních fondů a Fondu soudržnosti vyčleněno 308 041 mil. eur (přibližně 7 393 mld. Kč):

• Cíl Konvergence: podpora hospodářského a sociálního rozvoje regionů na úrovni NUTS II s hrubým domácím produktem (HDP) na obyvatele nižším než 75 % průměru tohoto ukazatele pro celou Evropskou unii. Dále jsou k čerpání z tohoto cíle způsobilé státy, jejichž hrubý národní produkt (HNP) na obyvatele je nižší než 90 % průměru tohoto ukazatele pro celou Evropskou unii. Tento cíl je financovaný z ERDF, ESF a Fondu soudržnosti a v České republice pod něj spadají všechny regiony soudržnosti s výjimkou Prahy.

 

• Cíl Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost: podpora regionů na úrovni NUTS II nebo NUTS I, které přesahují limitní ukazatele pro zařazení do cíle Konvergence. Tento cíl je financovaný z ERDF a ESF a v České republice pod něj spadá Praha.

 

• Cíl Evropská územní spolupráce: podpora přeshraniční spolupráce regionů na úrovni NUTS III nacházejících se podél všech vnitřních a některých vnějších pozemních hranic a všech regionů úrovně NUTS III podél námořních hranic, které jsou od sebe obecně vzdáleny nejvýše 150 kilometrů. Dále je podporována meziregionální a nadnárodní spolupráce regionů. Tento cíl je financovaný z ERDF a v České republice pod něj spadají všechny regiony.

Rozdělení prostředků fondů EU mezi cíle politiky hospodářské a sociální soudržnosti v období 2007-2013:

Cíl	Fondy pro EU27		Fondy pro ČR
Konvergence	251,16 mld. EUR	81,54 %	25,89 mld. EUR	96,98 %
Regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost	49,13 mld. EUR	15,95 %	415,99 mil. EUR	1,56 %
Evropská územní spolupráce	7,75 mld. EUR	2,51 %	389,05 mil. EUR	1,46 %
Celkem	308,04 mld. EUR	100,00 %	26,69 mld. EUR	100,00 %

 

5. Nástroje politiky hospodářské a sociální soudržnosti

Cíle této politiky jsou naplňovány prostřednictvím strukturálních fondů, Fondu soudržnosti a dalších nástrojů (tzv. Iniciativ Společenství a inovačních akcí). Do množiny strukturálních fondů EU patří Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF), Evropský sociální fond (ESF), Evropský zemědělský záruční a orientační fond (EAGGF) – od roku 2007 nazývaný Evropský fond rozvoje venkova a Finanční nástroj pro podporu rybolovu (FIFG) – od roku 2007 nazývaný Evropský rybolovný fond.

Strukturální fondy se přímo zaměřují na snižování rozdílů v úrovni rozvoje různých regionů členských států a snižování zaostalosti nejvíce znevýhodněných regionů nebo ostrovů, včetně venkovských oblastí. Strukturální fondy mohou podporovat operace následujících typů:

• přímé investice do vytváření nových pracovních příležitostí,
• služby pro malé firmy (poradenství, zahájení podnikání, zakládání nebo záchrana stávajících firem, finanční inženýrství, transfer technologií, marketing, certifikace, atd.) s cílem rozvinout regionální a místní potenciál a diverzifikovat hospodářské aktivity,
• základní hospodářská infrastruktura (doprava, telekomunikace, energie, likvidace pevného odpadu, čištění odpadních vod, obnova průmyslových lokalit, podnikatelské parky),
• výzkum a rozvoj, technologické inovace,
• infrastruktura pro vzdělávání a zdravotnictví, osobní služby,
• zlepšení struktury pro zpracování a prodej zemědělských a rybných výrobků,
• modernizace zařízení, certifikáty kvality pro místní zemědělské a řemeslné výrobky,
• diverzifikace hospodářských aktivit ve venkovských oblastech (hlavně prostřednictvím turistiky),
• ochrana životního prostředí a přírodního dědictví,
• obnova budov, rozvoj kulturních hodnot,
• obnova krizí postižených městských oblastí,
• přeshraniční a nadnárodní spolupráce, výměna zkušeností,
• vyhledávání pracovních příležitostí pro mladé lidi, nezaměstnané a ty, kteří strádají nebo jsou ohroženi sociální izolací, prostřednictvím náborové pomoci a školením (vstupní, pokračující a vícestupňové), příprava instruktorů, pracovníků průzkumu, administrativního personálu, stejné příležitosti pro muže a ženy,
• rozvoj nových kvalifikací, např. za účelem zvýšení adaptability vůči změnám na pracovním trhu,
• přizpůsobení struktury školení a zaměstnanosti.

Evropský fond regionálního rozvoje (European Regional Development Fund – ERDF)

Evropský fond regionálního rozvoje je co do objemu finančních prostředků největší. Byl založen v roce 1975. Ze zdrojů ERDF jsou financovány projekty v regionech spadajících do Cílů 1 a 2. Jedná se zejména o investice směřující do infrastruktury, vytváření pracovních míst a podpory malého a středního podnikání. Pomoc financovaná z prostředků ERDF se zaměřuje především na následující oblasti:

• investice do výroby určené k vytváření nových nebo stávajících pracovních míst,
• investice do infrastruktury včetně transevropských sítí pro regiony zařazené do Cíle 1,
• investice do vzdělání pro regiony zařazené do Cíle 1,
• rozvoj místního potenciálu: místní rozvoj a rozvoj malého a středního podnikání v problémových regionech, výzkum a rozvoj,
• investice zaměřené na životní prostředí.

Evropský sociální fond (European Social Fund – ESF)

Fond byl založen v roce 1960 a v souladu se strategií EU podporuje aktivity a politiky v oblastech zaměstnanosti a rozvoje lidských zdrojů. Prostředky ESF lze použít na spolufinancování všech tří Cílů politiky soudržnosti. Konkrétně je podpora z ESF zaměřena zejména na následující problémové oblasti:

• integrace nezaměstnaných, zejména osob postižených dlouhodobou nezaměstnaností,
• integrace mladých lidí do pracovního procesu,
• integrace osob vyloučených z trhu práce,
• podpora stejných příležitostí na trhu práce,
• adaptace pracovníků na průmyslové změny ,
• stabilizace a růst zaměstnanosti,
• posílení lidského potenciálu ve výzkumu, vědě a technologii,
• posílení systému vzdělávání a další kvalifikace.

Evropský zemědělský orientační a záruční fond (European Agricultural Guidance and Guarantee Fund – EAGGF)

Fond funguje od roku 1962 a do systému strukturálních fondů patří jeho orientační sekce. Ta podporuje rozvoj venkova v souladu s Cílem 1 a 2, což se promítá do modernizace a racionalizace zemědělské výroby. Záruční sekce EAGGF slouží k financování Společné zemědělské politiky EU. Orientační sekce EAGGF, která se od roku 2007 transformovala v Evropský fond rozvoje venkova (European Rural Development Fund) financuje v rámci politiky soudržnosti hlavně následující oblasti:

• podpora farmaření a zachování životaschopných farmářských komunit v horských nebo méně příznivých oblastech,
• podpora začínajícím mladým farmářům,
• podpora ustavení producentských asociací,
• konverze, diverzifikace, reorientace a podpora kvality zemědělské produkce,
• rozvoj venkovské infrastruktury,
• podpora investic do cestovního ruchu,
• ostatní opatření, např. prevence přírodních pohrom, obnova vesnic, ochrana venkovského (kulturního) dědictví, rozvoj a využití lesů, ochrana prostředí a krajiny a finanční řízení.

Finanční nástroj pro usměrňování rybolovu (Financial Instrument for Fisheries Guidance – FIFG)

FIFG byl založen v roce 1993. Od roku 2007 se označuje jako Evropský rybolovný (příp. rybářský) fond (European Fisheries Fund). Zaměřuje se na podporu rybolovu a modernizaci rybářského průmyslu. Prostředky z tohoto nástroje se mohou použít na podporu Cílů l a 2, přičemž spolufinancování je určeno zejména následujícím problémovým oblastem:

• změny v rybářském sektoru,
• modernizace loďstva,
• rozvoj chovu ryb,
• ochrana některých přímořských oblastí,
• vybavení rybářských přístavů,
• výroba a obchod s rybími výrobky,
• podpora výroby,

Fond soudržnosti

Vedle strukturálních fondů existuje Fond soudržnosti (Cohesion Fund), který byl založen v roce 1993 jako zvláštní fond solidarity na pomoc nejméně rozvinutým členským státům v souvislosti s přípravou na vytvoření hospodářské a měnové unie. Jedná se o fond, který poskytuje finance na významné projekty z oblasti životního prostředí s rozpočtem minimálně 25 mil. EUR a projekty v oblasti infrastruktury (transevropských dopravních sítí) s rozpočtem minimálně 50 mil. eur. Možnost čerpat z tohoto fondu mají státy, jejichž HDP na obyvatele je nižší než 90 % průměru EU.

Uvedená kritéria v současném programovacím období (2007 – 2013) splňuje 15 členských zemí EU (Portugalsko, Řecko a Španělsko a všech 12 zemí přijatých v letech 2004 a 2007). Na rozdíl od strukturálních fondů neposkytuje FS spolufinancování programům, ale přímo se podílí na financování konkrétních projektů. Rozhodnutí jsou přijímána společně členským státem a Evropskou komisí (EK). Velká pozornost je věnována kontrole zdrojů podpory, aby se vyloučilo financování projektu z FS a strukturálních fondů současně.

Na tento nástroj je alokována téměř třetina prostředků určených na politiku soudržnosti. Míra pomoci EU poskytovaná FS se pohybuje ve výši 80 – 85 % veřejných nebo ekvivalentních výdajů. Konkrétní výše pomoci se určuje podle typu projektu, který má být realizován. Fond není specificky zaměřen na regionální politiku. Pomoc z tohoto fondu je v praxi, vzhledem k pomoci, kterou regionům poskytují strukturální fondy, většinou jen doplňující.

Iniciativy Společenství

Iniciativy Společenství jsou zvláštním nástrojem strukturální politiky k řešení specifických problémů dotýkajících se celého území EU, které doplňují jiné programy nebo usnadňují jejich provádění. Tyto iniciativy vyhlašuje a řídí Evropská komise, která dává první podnět, teprve následně je projedná s dotyčným členským státem. Z rozpočtu strukturálních fondů na ně bylo vyčleněno 5,35 % všech prostředků na politiku hospodářské a sociální soudržnosti