Finanční, dluhová a hospodářská krize eurozóny

V čem lze spatřovat příčiny současné krize v eurozóně? Objasněte průběh krize a mechanismy stabilizace hospodářské situace v eurozóně. Jaké jsou scénáře budoucího vývoje eurozóny? Lze považovat Smlouvu o fiskální odpovědnosti za optimální fiskální pravidlo?

Six-pack, evropský semestr atd. jsou tady jen lehce rozebrány, je to v předešlé otázce, bylo by to zbytečné opakování.

Dluhová krize uvnitř eurozóny se postupně šíří od roku 2009, naplno však propukla v roce 2010 v Řecku, poté i v dalších zemích měnové unie. Měnová unie se vyvíjela velmi rychlým tempem, nejen v porovnání s ostatními politikami. Docházelo k velkému růstu mezinárodního obchodu mezi zeměmi, jižní státy vykazovaly růst svých ekonomik, docházelo ke konvergenci, nic nenasvědčovalo problémům. To vše vedlo k domněnkám, že se jedná o fungující, úspěšný projekt.

S přijetím eura mělo dojít k vytvoření hospodářské a měnové unie, reálně však došlo pouze k vytvoření měnové unie. Byl zde předpoklad, že po zavedení eura dojde ke sbližování ekonomik zemí eurozóny a tím se postupně dostanou až na úroveň hospodářské unie.

Hlavní problémy měnové unie lze spatřovat v:

• nevytvoření hospodářské unie,
• nezodpovědné fiskální politice (nadměrném zadlužení státu),
• rozdílech ve výkonnosti a konkurenceschopnosti ekonomik členských zemí,
• nízkých úrokových sazbách Evropské centrální banky, které působili jako past. Díky jednotné nízké sazbě docházelo k přehřívání slabších ekonomik a zpomalení růstu ekonomik vyspělejších.,
• snadném přístupu k levným úvěrům, který vyvolával nárůst veřejných a také soukromých výdajů, to mělo za následek deficit běžného účtu,
• nevyužití hospodářských přebytků z minulých let k snížení strukturálních dluhů jednotlivých států eurozóny, avšak nejen státy eurozóny toho nevyužily,
• a v neposlední řadě nedošlo k dodržování stanovených pravidel.

Bohužel, některé státy (např. Irsko) doplatily na nízkou úrokovou sazbu, i přesto, že neměli takový problém s fiskální politikou. Přehřívání ekonomik bylo přehlíženo, zdálo se, že dochází k jejich růstu, což bylo žádoucí.

Krize eurozóny měla minimálně jeden kladný důsledek, odhalila slabiny celého projektu měnové unie, a to že společná měnová politika bude jen stěží fungovat bez hospodářské unie.

Průběh krize:

Prvním členským státem eurozóny zasaženým dluhovou krizí bylo Řecko. To se v dubnu 2010 zároveň stalo první zemí eurozóny, která musela požádat o financování ze zdrojů Evropské unie a Mezinárodního měnového fondu, následovalo jej Irsko a Portugalsko. Problémy těchto zemí se projevily především na dluhopisovém trhu. Řecké a portugalské dluhopisy se dokonce propadly z kategorie investičního stupně do stupně spekulativního. Dluhy a nedůvěra trhů ohrožuje další země − extrémně zadlužené jsou Španělsko, Itálie a Belgie.

V květnu Řecko sjednalo s Evropskou unií a Mezinárodním měnovým fondem (MMF) půjčku ve výši 110 miliard eur (včetně 30 miliard eur od MMF). Pomoc je rozložena do tří let. Největší část pomoci ze zemí eurozóny má Řecku poskytnout Německo.

V květnu 2010 se státy eurozóny, Evropská komise a Mezinárodní měnový fond dohodly na vzniku Evropského nástroje finanční stability (EFSF, tzv. záchranného fondu eurozóny). EFSF dostal podobu akciové společnosti se sídlem v Lucemburku, která jménem celé eurozóny smí půjčovat úvěry a záruky vládám, jež se nedostanou k penězům na otevřených trzích, na tyto půjčky se vztahuje speciální rating, který má zabránit, aby se sanace příliš neprodražila. V březnu 2011 bylo na Summitu EU definitivně schváleno vytvoření instituce Evropský stabilizační mechanismus, jež má v letech 2013-2017 nahradit EFSF.

Úvěrová kapacita ESM bude 500 mld. Eur a bude přezkoumávána každých 5 let. Celková výše upsaného kapitálu však bude 700 miliard eur. Zbývajících 200 miliard eur bude sloužit jako rezerva k zajištění ratingu. 80 miliard eur bude tvořit splacený kapitál, který uhradí členské státy eurozóny během 5 let (na návrh Německa) počínaje červencem 2013. Zbylý kapitál bude členskými státy přislíben.

V listopadu 2010 požádalo o pomoc Irsko, kterému byla přislíbena pomoc ve výši 80 miliard eur. Jako další země požádalo o pomoc v dubnu 2011 Portugalsko (78 miliard eur včetně 22,5 miliard od Mezinárodního měnového fondu – MMF) a fond má financovat i druhý záchranný balíček pro Řecko v celkové výši 130 miliard eur (včetně příspěvku 28 miliard eur od MMF), který politici odsouhlasili v září 2011. V červnu 2012 požádaly o finanční pomoc na rekapitalizaci bank Kypr a Španělsko.

2. března 2012 na summitu EU podepsalo smlouvu o rozpočtové odpovědnosti (známou také jako fiskální pakt) 25 z 27 zemí EU. Nepřipojila se k ní Česká republikaa Velká Británie. Návrh paktu počítá s tím, že by státy do svého právního řádu, nejlépe přímo do ústavy, měly zakotvit pravidlo, že by jejich strukturální rozpočet měl být v podstatě vyrovnaný nebo v přebytku. Povolený bude u strukturálního rozpočtu deficitdo výše 0,5 HDP dané země. Na to, zda země pravidlo ukotvily v domácím právu, či ne, bude dohlížet Soudní dvůr EU.

V roce 2012 panují obavy, že by Řecko mohlo opustit Eurozónu, což by mohlo vést i k rozpadu eurozóny, kdyby se po Řecku rozhodli eurozónu opustit i jiné „země PIIGS“, hlavně Španělsko a Itálie, značné ztráty by zaznamenaly také evropské banky. Mezi politiky byla shoda v tom, že by Řecko v Eurozóně mělo zůstat, aby nebyla ohrožena stabilita EU.

Na Evropském summitu 28 – 29.6 2012 se, mimo jiné, jednalo o bankovním dohledu nad celou EU, eurobondech („eurodluhopisy“, tedy společné sdílení dluhů) a o fiskálním paktu. Eurozóna se dohodla na vytvoření společného dohledového orgánu, který bude kontrolovat aktivity velkých i menších bank. Proti bankovní unii vystoupila Británie, Švédsko a Česká republika, Instituce bude fungovat pod ECB.

Evropská komise navrhla, aby Evropská centrální banka převzala dohled nad všemi bankami v eurozóně, a udělala tak první významný krok směrem k bankovní unii. Barroso zároveň prohlásil, že je třeba z EU vybudovat federaci a bude potřeba změna smluv o EU.

Současně s vytvářením záchranných plánů pracovala EU i na stanovení pravidel, které mají omezit fiskální nezodpovědnost členů eurozóny a zabránit tak opakování krizí. V září 2010 Evropská komise představila šest legislativních návrhů k posílení evropské ekonomické vlády známé také pod názvem „six pack“. Velké publicity se dostalo především možnosti uvalit automatické sankce za porušení pravidel Paktu stability a růstu (0,2 %HDP), ale i za přispívání k ekonomickým nerovnováhám v eurozóně (0,1 % HDP).

Evropský parlament prosadil při schvalování dokumentů uplatnění pravidla obrácené většiny, kterému se nejdříve Rada bránila. Na jeho základě bude návrh Komise na uložení sankce považován za přijatý, jestliže ho kvalifikovaná většina států eurozóny nezamítne (v současnosti 12 ze 17 členů se 157 váženými hlasy z 213).

K lepší kontrole dodržování rozpočtové disciplíny členských států byl také od ledna 2011 ustaven tzv. evropský semestr – šestiměsíční cyklus koordinace rozpočtových a hospodářských politik členských států. Národní státy podle něj předkládají návrhy rozpočtů Evropské komisi již v březnu.

Vedle posílení pravidel fiskální disciplíny přicházely v době krize i návrhy na užší hospodářskou spolupráci členů měnového klubu, která by mohla směřovat až k hospodářské unii. Návrhy se povětšinou setkaly s obavami hospodářsky silnějších států, že by se z nich staly „sponzoři rozhazovačných členů“ unie a z eurozóny by se stala obávaná transferová unie.

Výrazným krokem na cestě k hospodářské unii by byl vznik společných dluhopisů. S nápadem na jejich zavedení přišel lucemburský premiér a předseda skupiny ministrů financí eurozóny (eurogroup) Jean-Claude Junker. Výsledkem jejich emise by byl pokles úroků pro periferní státy a posílení solidarity mezi členy měnové unie. Na druhou stranu by státům s vysokým ratingem vzrostly náklady na splácení dluhů.

Budoucí vývoj eurozóny

ČTYŘI VARIANTY

1. Vystoupení nejvíce problémových zemí (dočasné či trvalé) – to znamená návrat k národní měně, ovšem s devalvovaným kurzem pro zvýšení konkurenceschopnosti. Postupné snížení zadlužení díky rychlejšímu růstu a znehodnocené měně, postupné odstranění nerovnováh, pak eventuálně opětovný vstup do Evropské měnové unie. Problémem tu je jednak neexistence právně definovaného mechanismu vystoupení z eurozóny, a zároveň pravděpodobný silně destabilizační vliv takového kroku na euro. Proto se tomuto scénáři všechny země eurozóny snaží zabránit.
2. Po roce 2013 řízený bankrot, či, jak se eufemisticky říká, restrukturalizace dluhu nejvíce zadlužených zemí (Řecko, Irsko, případně další země takzvaného jižního křídla). Tento scénář je dosti pravděpodobný, ale má opět zásadní problém: postiženy by byly nejen národní subjekty. Velmi nákladné by to bylo též pro banky a další finanční instituce ve Francii, Německu, Velké Británii či Španělsku.
3. Vytvoření „dvourychlostní“ eurozóny – Německo, Benelux, Finsko, Rakousko a pravděpodobně i Francie – tyto země by vytvořily měnovou unii se silným eurem. Ostatní by byly ponechány svému osudu se slabší variantou společné měny, nebo by byly odkázány zpět k národním měnám. V případě větších turbulencí a nezdaru jejich řešení pomocí záchranných fondů tato varianta není zcela nepravděpodobná. Rozhodujícím faktorem by zřejmě bylo Německo – pokud by si spočítalo, že ekonomické nevýhody měnové unie převažují nad jeho politickými ambicemi hrát stále významnější roli v rámci celé Evropy.
4. Protloukání se za pomoci záchranných fondů – zachování eurozóny ve stávajícím složení, ovšem s novými pravidly, která umožní vzájemné přesouvání dluhů – pomocí záruk a fiskálních transferů i pomocí monetizace vládních dluhů Evropskou centrální bankou. Jde o kroky směrem k zastřené fiskální unii. Plnohodnotná fiskální unie, s jednotným daňovým a sociálním systémem a s centrálním (federálním) rozpočtem, může těžko existovat bez unie politické.

K přijetí politické unie se eurozóna zatím neodhodlala, a sotva se k ní dopracuje bez brutálního potlačení demokratických principů. V této chvíli zde zatím vzniká mechanismus, který má umožnit fiskální transfery vždy poté, kdy se vnitřní problémy silně vyhrotí.

Poslední varianta je nejpravděpodobnější, ale bude také nejnákladnější. Přerozdělování bohatství od efektivnějších k méně efektivním se nutně stane překážkou jeho tvorby. Je paradoxní, že i chudší země jako Slovensko bude platit na bohatší členy

Spolu s pokračováním nákladného sociálního státu to povede k pomalejšímu růstu eurozóny i jejího okolí. Vedoucí představitelé eurozóny však nainvestovali do tohoto projektu už tolik politického kapitálu, že se domnívají, že nemohou couvnout a dovolit jeho viditelný kolaps. Důsledkem bude, že eurozóna (a tedy Evropská unie) zůstane i nadále nejpomaleji rostoucím regionem světa, se snižující se konkurenceschopností a postupným zaostáváním. Pokud se eurozóna nerozpadne, bude přes periodicky se opakující krizové situace nakonec směřovat k plnohodnotné fiskální unii ovládané z jediného centra, a tedy – bez ohledu na potlačení demokratických svobod – i k unii politické. Ovšem rozpory v eurozóně a zájmové konflikty jsou velmi silné. Je velkou otázkou, zda Německo bude dlouhodobě snášet neopodstatněné kritiky své exportně výkonné ekonomiky a svých přebytků platební bilance, a hlavně: dokdy němečtí občané budou ochotni platit dluhy jiných členů eurozóny. Pokud by Německo z politických či ústavních důvodů odmítlo zúčastnit se záchranných mechanismů, jejich financování se zhroutí a s největší pravděpodobností by se rozpadla i eurozóna v současné podobě. (zdroj: CNB)

Smlouva o fiskální odpovědnosti: pokud bude dodržována a doplněna dalšími opatřeními, pak by měla být funkční (tedy snad i optimální), ale vzhledem k tomu, že nedošlo ani k dodržování Paktu stability a růstu, tak jsem k tomu lehce skeptická. Navíc se jedná o zásah do suverenit států, což se jim nemusí líbit. Ale tohle je věc názoru a pohledu na věc. To nechávám na vás, jak to pojmete, zda v tom vidíte optimální řešení či ne J