Evropský parlament.

Cílem této práce je podrobněji přiblížit Evropský parlament.

Evropský parlament je nedílnou součástí institucionálního systému Evropské unie. Systém institucí Evropské unie se výrazně odlišuje od institucionálních systémů jiných mezinárodních organizací. Pravomoci Evropské unie sahají totiž mnohem dále, než pravomoci ostatních mezinárodních organizací. Mezi hlavní instituce Evropské unie patří právě Evropský parlament, Evropská komise, Rada EU, Soudní dvůr a Účetní dvůr. Kromě institucí má Evropská unie mnoho dalších orgánů, které plní řadu specifických úkolů. Mezi tyto orgány patří např. Úřad pro úřední tisky Evropských společenství, Evropský úřad pro výběr personálu nebo specializované agentury a další.

Role Parlamentu je nezbytná jak pro Evropskou unii, tak pro všechny její členské státy a v neposlední řadě pro všechny občany Evropské unie. Parlament také hájí lidská práva a svobody po celém světě, tzn. i v zemích mimo Evropskou unii. Význam Evropského parlamentu je tedy celosvětový. Již od svého vzniku role, úlohy a pravomoci Parlamentu neustále sílí a rostou. Role a pravomoci Parlamentu ve své podstatě sahají do všech sfér činnosti Evropské unie a života evropských občanů. Parlament se podílí nejen na tvorbě právních předpisů z oblasti např. životního prostředí, dopravy nebo práv spotřebitelů. Ale rozhoduje také mimo jiné společně s Radou o ročním rozpočtu Evropské unie. Jeho role je proto, pro každodenní život občanů a správné a efektivní fungování celé Evropské unie, nezbytná, nepostradatelná a nezastupitelná. V současné době byl Evropský parlament zmiňován např. v souvislosti s evropskými volbami nebo Lisabonskou smlouvou. Nutností je zmínit pravomoci Evropského parlamentu, které lze shrnout do tří základních. Jedná se o pravomoc kontrolní, legislativní a rozpočtovou. V rámci každé z těchto pravomocí Parlament zasahuje a ovlivňuje téměř většinu činností Evropské unie. Proto podrobnější popis a uplatňování těchto pravomocí je také součástí této seminární práce. Mimo jiné je zde zmíněna např. i historie nebo organizační struktura Evropského parlamentu.

EVROPSKÝ PARLAMENT ( The European Parliament ) a. CHARAKTERISTIKA Evropský parlament je jednou ze tří zakládajících institucí Evropské unie. Během svého vývoje si po boku Evropské komise a Rady EU upevňoval svoji pozici, získával více pravomocí a postupně se tak stal důležitým strůjcem integračního procesu v Evropě[1]. Od roku 1979 je Evropský parlament jediným přímo voleným orgánem Evropské unie.[2] Občané každého členského státu EU volí do Parlamentu přímo své zástupce – europoslance. Evropský parlament tedy vystupuje jako zástupce občanů EU. Je považován za největší mnohonárodní parlament na světě. V současné době Parlament zastupuje asi 500 milionů občanů EU z 27 členských zemí. Důležitost Evropského parlamentu je dána i tím, že o přijetí nových právních předpisů EU v různých oblastech politiky rozhoduje Parlament ve spolupráci s Radou ministrů. Parlament hraje aktivní úlohu při tvorbě právních předpisů, které mají dopad na každodenní život občanů Unie, například v oblasti ochrany životního prostředí, práv spotřebitelů, rovných příležitostí, dopravy a volného pohybu pracovníků, kapitálu, služeb a zboží.[3] Evropský parlament je jedinou institucí EU, která všechna svá jednání koná veřejně.[4] Evropský parlament má tři pracoviště: Brusel (Belgie), Lucemburk a Štrasburk (Francie). V Lucemburku sídlí administrativní složky („generální sekretariát“). Zasedání všech členů Parlamentu, známá jako „plenární zasedání“, se konají ve Štrasburku ( vždy po dobu jednoho týdne v měsíci ). Aby byly ulehčeny kontakty s Evropskou komisí a Radou, pořádají parlamentní výbory svá zasedání v Bruselu ( po dobu dvou týdnů v měsíci ). Třetí týden se konají schůze politických skupin a čtvrtý týden plenární zasedání ve Štrasburku. Plenární zasedání se rovněž konají v Bruselu.(Dvanáct dílčích zasedání se každoročně koná ve Štrasburku a šest dodatečných se koná v Bruselu.[5] ) Generální sekretariát Parlamentu má svoje sídlo v Lucemburku. Všechna zasedání Evropského parlamentu se od roku 2007 vedou ve 23 oficiálních jazycích EU: jazyk anglický, bulharský, český, dánský, estonský, finský, francouzský, holandský, irský, italský, litevský, lotyšský, maltský, maďarský, německý, polský, portugalský, rumunský, řecký, slovenský, slovinský, švédský a španělský.[6] b. HISTORIE EVROPSKÉHO PARLAMENTU V roce 1951 byla podepsána Římská smlouva (Smlouva o Evropském společenství uhlí a oceli ), která vstoupila v platnost roku 1952. Vzniklo tak Evropské společenství uhlí a oceli ( ESUO ).Evropský parlament původně vystupoval pod názvem Shromáždění. Byl to zvláštní útvar, který měl představovat demokratizační prvek v organizační struktuře tohoto Společenství.[7] Shromáždění mělo původně pouze kontrolní funkci s rozpočtovými pravomocemi. Tuto Smlouvu o Evropském společenství uhlí a oceli podepsalo šest členských zemí a to Francie, Německo, Itálie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko. Roku 1957 podepsalo šest, již zmíněných, členských zemí další Římské smlouvy ( Smlouva o Evropském společenství pro atomovou energii (EURATOM) a Smlouva o Evropském hospodářském společenství (EHS) ). Na základě dohody se Shromáždění stalo společným orgánem pro ESUO, EURATOM a EHS. V té době mělo společenství 142 zástupců. Shromáždění mělo pravomoci odvolávat neomezeně bez časového a tematického omezení Komisi EHS a EURATOM.[8] Roku 1962 došlo ke změně názvu ze Shromáždění na Evropský parlament, ale do primárního práva byl tento název začleněn až v Jednotném evropském aktu roku 1986.[9] Od roku 1962 byli zástupci do Evropského parlamentu voleni nepřímo. V šedesátých letech došlo k rozšíření pravomocí Parlamentu tzv. Slučovací smlouvou, která jednotila instituce pro všechna tři společenství a Evropský parlament získal neomezenou pravomoc odvolávat sjednocenou Komisi (nová podoba Komise sloučila Vysoký úřad ESUO, Komisi EHS a EURATOM).[10] V roce 1976 Rada přijala rozhodnutí o přímé volbě poslanců Evropského parlamentu.[11] V roce 1979 se konaly první přímé volby poslanců do Parlamentu, další následovaly vždy po pěti letech. Význam Parlamentu tak neustále rostl. Každý stát si ze řad svých politiků volil své zástupce a ti tak získali nezávislost na národních parlamentech. V té době měl Parlament stále pouze konzultativní a kontrolní pravomoci. Přijetím Jednotného evropského aktu v Lucemburku v roce 1986 se Evropský parlament zapojil do procesu přijímání legislativy, což znamenalo přelom v historii vývoje tohoto orgánu.[12] Podpisem tohoto Aktu došlo k rozšíření kompetencí Parlamentu. Parlament mohl předkládat návrhy na změnu legislativy a získal i určité pravomoci při rozhodování o přijetí nebo nepřijetí nových členů a smluv na mezinárodní úrovni. Smlouvu o Jednotném evropském aktu podepsalo dvanáct zemí ( Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemí, Dánsko, Irsko, Spojené království, Řecko, Španělsko, Portugalsko ). Tímto podpisem se země zavázaly, že nejpozději k 31.12 1992 vytvoří jednotný trh s volným pohybem zboží, služeb, osob a kapitálu. Další rozšíření pravomocí Parlamentu přinesl v roce 1992 v Maastrichtu podpis Smlouvy o Evropské unii ( vstoupila v platnost v roce 1993). Touto Smlouvou byla zavedena procedura spolurozhodování. Evropský parlament tím získal možnost v některých oblastech vetovat legislativu. Parlamentu získal i pravomoc při nominování a schvalování členů Evropské Komise. Oblasti, o kterých Evropský parlament spolurozhoduje, byly Amsterodamskou smlouvou v roce 1999 a Smlouvou z Nice v roce 2000 ještě dále rozšířeny.[13] c. ORGANIZAČNÍ STRUKTURA EVROPSKÉHO PARLAMENTU Evropský parlament je jednokomorový.[14] V čele Parlamentu stojí předseda, kterému 14 místopředsedů pomáhá řídit veškerou činnost Parlamentu a jeho orgánů (předsednictvo a Konference předsedů). Předseda řídí i diskuze při plenárních zasedání. Podle serveru europarl.europa.eu předseda Evropského parlamentu vykonává následující úkoly: – „Dbá na dodržování jednacího řádu EP a svými rozhodnutími zajišťuje řádný průběh veškerých činností Parlamentu a jeho orgánů.“ – „Zastupuje Parlament v právních záležitostech a ve všech vnějších vztazích. Vyjadřuje se zejména k hlavním mezinárodním otázkám a předkládá doporučení směřující k posílení Evropské unie.“ – „Vystupuje na začátku každého zasedání Evropské rady se stanoviskem a s náhledy Parlamentu ke konkrétním tématům a bodům na pořadu jednání.“ – „Svým podpisem uvádí v platnost rozpočet Evropské unie poté, co jej EP schválil hlasováním ve druhém čtení.“ – „Podepisuje společně s předsedou Rady veškeré legislativní akty přijímané postupem spolurozhodování.“ Předseda Evropského parlamentu je volen na dva a půl roku, což odpovídá polovině parlamentního období. Předsednický mandát je možné obnovit a předseda tak může být zvolen znovu. 14. 7. 2009 byl znovu zvolen předsedou Evropského parlamentu polský politik Jerzy Buzek. V současné době má Evropský parlament 736 poslanců ( z toho 1/3 poslankyň ), kteří byli zvoleni ve 27 členských zemích EU. Každá země si volí své zástupce sama. Počet míst v Parlamentu je dán počtem obyvatel dané země. Každý stát má přidělen pevný počet míst ( nejméně 5, nejvíce 99 ). Od roku 2009 poslanci podléhají novému statutu – europoslanec, díky kterému mají všichni poslanci stejný plat, který je jim vyplácen z rozpočtu EU. Poslanci Evropského parlamentu tvoří skupiny podle své politické příslušnosti ( nikoli podle státní příslušnosti ), vykonávají svůj mandát nezávisle a svou činností ovlivňují všechny oblasti každodenního života občana: životní prostředí, ochranu spotřebitelů, dopravu, ale také vzdělávání, kulturu, zdravotnictví, atd.[15] Pracovní náplní europoslanců je mimo jiné účast na schůzích parlamentních výborů a politických skupin v Bruselu a také účast na dvanácti dílčích zasedáních Parlamentu ve Štrasburku a dodatečných zasedání v Bruselu. Poslanci rovněž působí a vykonávají svou činnost ve své zemi, ve svém volebním obvodu. Mandát evropského poslance je neslučitelný s funkcemi v dalších institucích Evropské unie.[16] Poslanci zasedají v jednací místnosti podle politických skupin (frakcí), které tvoří podle své politické příslušnosti. V současné době je v Evropském parlamentu 7 politických skupin plus tzv. nezařazení poslanci, kteří nepatří do žádné politické skupiny. Všechny politické skupiny si volí svého předsedu, předsednictvo a mají k dispozici sekretariát. Podmínkou založení politické skupiny je minimální počet 25 poslanců z nejméně čtvrtiny členských zemí. Každý poslanec může být členem pouze jedné politické skupiny. Práce Evropského parlamentu probíhá v 18 parlamentních komisích, v nichž musí mít každá parlamentní frakce svého zástupce.[17] Podle serveru europarl.europa.eu o politických skupinách platí: – „Před každým hlasováním na plenárním zasedání projednávají politické skupiny zprávy z parlamentních výborů a předkládají pozměňovací návrhy.“ – „O postoji, který politická skupina zaujme, se rozhoduje dohodou v rámci skupiny – žádný poslanec nesmí být vázán povinností hlasovat určitým způsobem.“ Tab. č.1: POLITICKÉ SKUPINY PO VOLBÁCH 2009 – Početní síla jednotlivých frakcí a jejich předsedové

Zdroj: http://www.vlada.cz/assets/evropske-zalezitosti/evropske-politiky/Frakce-v-EP-po-volbach-2009.pdf Při přípravě dílčích zasedání Evropského parlamentu jsou poslanci rozděleni do stálých výborů ( Parlamentní výbory ), které mají přesně vymezené oblasti svojí činnosti. V současné době je 20 stálých parlamentních výborů, které se skládají z 24 až 76 poslanců. Parlamentní výbory mají svého předsedu, předsednictvo a sekretariát. V parlamentních výborech vypracovávají poslanci Evropského parlamentu legislativní návrhy a zprávy z vlastního podnětu, předkládají k nim pozměňovací návrhy a hlasují o nich. Projednávají návrhy Komise a Rady a v příslušných případech vypracovávají zprávu, která je předkládána na plenárním zasedání.[18] Jednou z úloh předsedů výborů je koordinace činnosti výborů v rámci Konference předsedů výborů. Podle článku 193 Smlouvy ES může Evropský parlament zřizovat podvýbory a dočasné výbory, ty se zaměřují na specifické problémy. Mohou být zřízeny také vyšetřovací výbory, které se zabývají případy nesprávného uplatňování legislativy. Jedním z vyšetřovacích výborů byl výbor, který v roce 1996 zkoumal situaci kolem tzv. nemoci šílených krav ve Velké Británii. Jeho závěry byly velmi kritické ke Komisi i k britské vládě.[19] Parlamentní výbory se scházejí jednou nebo dvakrát za měsíc v Bruselu a jejich jednání jsou přístupná veřejnosti. 20 STÁLÝCH PARLAMENTNÍCH VÝBORŮ: pro zahraniční věci (lidská práva, bezpečnost a obrana); rozvoj; mezinárodní obchod; rozpočet; rozpočtovou kontrolu; hospodářství a měnu; zaměstnanost a sociální věci; životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin; průmysl, výzkum a energetiku; vnitřní trh a ochranu spotřebitelů; dopravu a cestovní ruch; regionální rozvoj; zemědělství a rozvoj venkova; rybolov; kulturu a vzdělávání; právní záležitosti; občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci; ústavní záležitosti; práva žen a rovnost pohlaví; petice. ZVLÁŠTNÍ VÝBORY: pro finanční, hospodářskou a sociální krizi. Pro udržování vztahů s parlamenty nečlenských zemí EU fungují v Evropském parlamentu delegace. Jsou důležité i pro zvyšování vlivu Evropy v zahraničí. V rámci Evropského parlamentu funguje 35 delegací. V každé delegaci je přibližně 15 poslanců Evropského parlamentu. Jednou z úloh předsedů delegací je koordinace práce delegací v rámci Konference předsedů delegací. Rozlišují se dvě skupiny delegací: a) meziparlamentní delegace – mají za úkol udržovat vztahy s parlamenty zemí mimo Evropskou unii, které nejsou kandidátskými zeměmi.[20] b) smíšené parlamentní výbory – jsou ve styku s parlamenty kandidátských zemí nebo zemí států přidružených ke Společenství.[21] Parlament má také pět mnohostranných shromáždění, ve kterých se scházejí poslanci Evropského parlamentu s poslanci parlamentů afrických, karibských a tichomořských států, EU a zemí z oblasti Středomoří, z Latinské Ameriky, východních sousedů EU a zemí NATO.[22] POLITICKÉ ORGÁNY EVROPSKÉHO PARLAMENTU Konference předsedů, ve které zasedá předseda Evropského parlamentu a předsedové politických skupin, hraje zásadní roli ve vztazích Evropského parlamentu s ostatními orgány a institucemi Společenství, se třetími zeměmi a s organizacemi mimo Společenství.[23] Hlavní náplní práce Konference je organizování činností Parlamentu a rozhodování o všech otázkách, které se týkají legislativy: o harmonogramu a pořadu jednání plenárních zasedání, o složení výborů, delegací a rozdělení pravomocí mezi ně, o plánování legislativní činnosti.[24] Členy předsednictva tvoří předseda Evropského parlamentu, 14 místopředsedů a 5 kvestorů. Kvestoři zde působí jako pozorovatelé a jsou voleni na dva a půl roku plenárním shromážděním. Předsednictvo řídí vnitřní chod Parlamentu: schvaluje odhad příjmů a výdajů Evropského parlamentu, rozhoduje o administrativní a finanční organizaci, pověřuje úkoly sekretariát a jeho oddělení.[25] Kvestoři přijímají pokyny od předsednictva. Jsou zodpovědní za administrativní a finanční záležitosti, které se týkají přímo poslanců a zajišťují, aby poslanci mohli vykonávat bez problémů svůj mandát. 5 kvestorů má svůj poradní hlas v předsednictvu. Při vykonávání svojí činnosti pomáhá Parlamentu generální sekretariát, který sídlí v Lucemburku a v Bruselu. Pod vedením generálního tajemníka pracuje v Evropském parlamentu kolem 4 600 úředníků, kteří byli přijati na základě výběrových řízení ze všech zemí Unie.[26] d. PRAVOMOCI EVROPSKÉHO PARLAMENTU Pravomoci Parlamentu lze shrnout do 3 základních bodů – legislativní, rozpočtová a kontrolní pravomoc. Legislativní pravomoc Tato pravomoc umožňuje Parlamentu přijímat evropské právní předpisy (směrnice, nařízení atd.). Parlament může také schválit, změnit nebo zamítnout znění návrhů evropských právních předpisů.[27] Tuto pravomoc sdílí Parlament s Radou EU. Parlament má také právo vyvinout politickou iniciativu. Může totiž zažádat Komisi o předložení legislativních návrhů Radě. V rámci legislativní pravomoci se Parlament může podílet na vytváření právních předpisů EU různými způsoby – procedura spolurozhodování, konzultační procedura, procedura spolupráce, procedura souhlasu. Procedura spolurozhodování Postup spolurozhodování byl zaveden Smlouvou o EU (1992) a Amsterodamskou smlouvou (1999), která tento postup rozšířila s cílem zvýšení jeho efektivnosti. Při spolurozhodování se Evropský parlament podílí na přijímání legislativy rovným dílem s Radou.[28] Vše začíná tím, že Komise zašle svůj návrh jak Parlamentu, tak i Radě. Následný postup popisuje server europarl.europa.eu následovně: „ Parlament a Rada návrh projednávají a diskutují o něm dvakrát za sebou. → Pokud se po dvou čteních nepodaří dospět ke shodě, je návrh postoupen dohodovacímu výboru, v němž má Rada i Parlament stejný počet zástupců. → Schůzí tohoto výboru se účastní rovněž zástupci Komise, kteří mohou vystoupit v diskusi. → Jakmile výbor dospěje k dohodě, je dohodnuté znění aktu zasláno Parlamentu a Radě ke třetímu čtení, po němž jej mohou s konečnou platností přijmout jako legislativní text. → Konečná dohoda obou orgánů je nezbytnou podmínkou pro přijetí textu. → I v případě, že je v dohodovacím výboru dohodnuto společné znění, může Parlament zamítnout navrhovaný akt absolutní většinou svých členů.“ Konzultační procedura V rámci konzultační procedury Parlament vyjadřuje nezávazně svůj názor, o který je žádáno před schválením návrhu Komise Radou. Konzultační procedura je využívána pouze v případech, které nejsou ve výslovné kompetenci procedury spolupráce a rozhodování.[29] Procedura spolupráce Jedná se o možnost poslanců doplňovat návrh Komise. Není povinností Rady EU reagovat na připomínky Parlamentu. Pokud ale Parlament odmítne společné stanovisko Rady, může Rada akt při druhém projednávání přijmout pouze jednomyslně.[30] Procedura souhlasu Souhlas Parlamentu je nezbytný při uzavírání významných mezinárodních dohod[31], při rozhodování o přijetí nových členů do EU a při některých významných rozhodnutí v rámci EU (např. rozhodování o občanských právech, o úlohách Evropské centrální banky, o úkolech strukturálních a kohezních fondů).[32]

Rozpočtová pravomoc Pro schválení rozpočtu je nutný souhlas Parlamentu a Rady EU. Rozpočtový orgán EU představuje tedy Evropský parlament společně s Radou EU. Tento orgán každoročně rozhoduje o příjmech a výdajích EU. Parlament a Rada projednávají rozpočet v období od června do konce prosince. U povinných výdajů (např. výdaje na zemědělství a výdaje vyplývající z mezinárodních dohod) má poslední slovo Rada. Parlament zde může pouze předkládat pozměňovací návrhy. O tzv. „nepovinných“ výdajích (ostatní výdaje) rozhoduje Parlament v úzké spolupráci s Radou. Server europarl.europa.eu přesně vysvětluje, jak se rozpočet přijímá a jak se kontroluje: „Jak se přijímá rozpočet? Zásada ročního rozpočtu znamená, že se hlasuje o rozpočtu na jeden rok (rozpočtový rok začíná 1. ledna a končí 31. prosince). Komise připravuje předběžný návrh rozpočtu, který předkládá Radě Evropské unie. Na jeho základě sestaví Rada návrh rozpočtu, který předá Parlamentu k prvnímu čtení. Parlament učiní v návrhu změny podle svých politických priorit a vrátí jej Radě, který jej může změnit, než jej znovu předá Parlamentu. Parlament ve druhém čtení přijme nebo zamítne změněný návrh rozpočtu. Rozpočet s konečnou platností schvaluje předseda Parlamentu. V průběhu tohoto rozpočtového procesu Parlament provádí změny návrhu rozpočtu předloženého Radou a Komisí. Rozpočet není možno plnit, dokud jej nepodepíše předseda Evropského parlamentu.“

„Jak se provádí kontrola plnění rozpočtu?

Výbor pro rozpočtovou kontrolu vykonává stálý dohled nad výdaji Unie.

Evropský parlament uděluje na základě doporučení Rady Evropské unie absolutorium Komisi za plnění rozpočtu.“ Kontrolní pravomoc V rámci kontrolní pravomoci Parlament kontroluje činnosti EU. Parlament disponuje 4 nástroji kontroly: petiční právo občanů – viz e. Evropský parlament a občané. Pod tento nástroj spadá také jmenování veřejného ochránce práv Parlamentem. vyšetřování – pokud dojde k porušení nebo špatnému použití práva Společenství, má Evropský parlament, v rámci vztahů k členským státům, právo zřídit vyšetřovací výbory. právo Parlamentu podat žalobu k Soudnímu dvoru Evropských společenství – Parlament může podat žalobu na zrušení aktu přijatého na základě práva Společenství a žalobu pro zanedbání povinností proti Komisi nebo Radě Evropské unie, pokud tyto orgány neplní své povinnosti.[33] finanční kontrola – Parlament disponuje pravomocí kontroly v oblasti měnové a hospodářské. Parlament hraje důležitou roli při jmenování prezidenta, viceprezidentů a členů správní rady Evropské centrální banky. Pro jejich jmenování Radou je totiž nezbytná podpora ze strany Parlamentu. Prezident Evropské centrální banky má zároveň povinnost předkládat Parlamentu na plenárním zasedání výroční zprávu. Nejvýznamnější v rámci kontrolní pravomoci Parlamentu je kontrola Rady a Komise. Evropský parlament schvaluje nebo odmítá navrženého kandidáta na předsedu Komise, kterého navrhuje Rada. Souhlas Parlamentu je také nutný při jmenování sboru komisařů Komise. Parlament má pravomoc vyslovit nedůvěru Komisi, jedná se o základní právo poslanců Evropského parlamentu, kterým je zajištěna demokratická kontrola Evropské unie.[34] Parlament má tedy právo Komisi odvolat. Komise má zároveň povinnost předkládat Parlamentu výroční zprávy. Mezi další pravomoci Parlamentu patří i předkládání otázek Radě a Komisi, které mají být zodpovězeny buď ústně, nebo písemně. Parlament má rovněž právo požádat Komisi o předložení návrhu legislativního aktu Radě EU. Parlament pravidelně vyzývá Radu EU a Komisi k prohlubování jejich současné politiky nebo k vypracovávání nové. Na začátku svého funkčního období seznámí úřadující předseda Rady Parlament se svým programem a na jeho konci podává zprávu o dosažených výsledcích.[35] Evropský parlament má právo interpelovat Radu a Komisi. Tyto interpelace v podobě pravidelných rozprav informují evropskou veřejnost o naléhavých a aktuálních událostech.[36] e. EVROPSKÝ PARLAMENT A OBČANÉ Petice Petiční právo je jedním ze základních práv evropských občanů. Každý občan může na základě článku 194 Smlouvy o ES kdykoli uplatnit své právo zaslat petici Evropskému parlamentu, ať už sám za sebe nebo společně s jinými osobami.[37] Petici může podat občan EU, osoba, která má bydliště v jednom z členských států EU nebo osoba, která je členem organizace, sdružení nebo společnosti se sídlem v jednom z členských států EU. Petice by měla být sepsána v jednom z úředních jazyků EU. Předmětem petice by měla být věc, která spadá do oblasti činnosti EU a která se přímo týká osoby, která tuto petici Parlamentu podává (např. zaměstnanosti a sociální politiky, ochrany spotřebitelů atd.). Petice může mít formu stížnosti nebo žádosti a může se týkat otázek veřejného nebo soukromého zájmu.[38] Petici lze podávat buď písemně, nebo elektronicky. Za celý petiční proces, stanovení doporučení a závěrů, které s peticemi souvisí, je zodpovědný petiční výbor. Petiční výbor se skládá z 34 poslanců a v jeho čele stojí předseda a čtyři místopředsedové.[39] Mezinárodní únosy dětí jejich rodiči Post zprostředkovatele Evropského parlamentu pro případy mezinárodních únosů dětí jejich rodiči byl vytvořen v roce 1987 na základě iniciativy Lorda Plumba s cílem pomoci dětem z mezinárodních manželství, jež se rozpadla, v případě, že byly uneseny jedním z rodičů.[40] Do funkce zprostředkovatelky Evropského parlamentu byla v roce 2004 jmenována Evelyne Gebhardtová. Zprostředkovatel usiluje o to, aby se rodič, který dítě nebo děti unesl, dobrovolně domluvil s druhým rodičem a to v zájmu dítěte nebo dětí. Vzhledem k tomu, že každé dítě má právo na oba rodiče, může o smírčí řízení požádat kterýkoli z rodičů.[41] Dohoda mezi oběma stranami dosažená v průběhu smírčího řízení může zabránit zbytečnému přemístění dítěte a umožní rodičům, aby se aktivně a účelově věnovali všem otázkám, které se týkají rodinných záležitostí.[42] Korespondence s občany V rámci této služby se všichni občané EU mohou obrátit na Evropský parlament – mohou posílat Parlamentu otázky, žádosti o informace, návrhy. Povinností Evropského parlamentu je zajistit, že otázky položené občany budou zodpovězeny. K přijímání těchto otázek, žádostí a návrhů slouží elektronická poštovní schránka. Stáže Evropský parlament nabízí řadu studijních pobytů, placených a neplacených stáží (s obecným zaměřením, se zaměřením na žurnalistiku, stáže pro překladatele a stáže pro tlumočníky). Jejich cílem je přispět k evropskému odbornému vzdělávání a odborné přípravě občanů a umožnit jim, aby se seznámili s chodem Evropského parlamentu.[43] f. EVROPSKÝ PARLAMENT A LIDSKÁ PRÁVA Evropský parlament je jediný demokraticky přímo volený orgán, který se snaží o dodržování a prosazování základních lidských práv, svobod a demokracie jak v EU tak i mimo ni. Evropský parlament proto podniká konkrétní iniciativy v oblastech, jakými je mimo jiné např. předcházení mučení, ochrana menšin, předcházení konfliktům, prosazování práv žen a dětí a ochrana aktivistů, kteří hájí lidská práva.[44] Zároveň podporuje vznik a činnost mezinárodních soudů. Parlament své poslance vysílá po celém světě jako pozorovatele, aby dohlíželi na řádný průběh voleb. Poslanci usilují o to, aby dodržování lidských práv bylo zohledňováno v hospodářských a obchodních dohodách podepsaných Evropskou unií se třetími zeměmi, a každý rok udílí Parlament jednotlivcům nebo organizacím bojujícím za svobodu myšlení Sacharovovu cenu.[45] Tato cena vznikla v roce 1988 a Evropský parlament ji uděluje každoročně při slavnostním zasedání, které se koná ve Štrasburku. Tato cena je udělována mimořádným osobnostem, které bojují proti netoleranci, fanatismu a tlaku.[46] g. EVROPSKÝ PARLAMENT A LISABONSKÁ SMLOUVA Lisabonská smlouva si klade za cíl zpřehlednit právní úpravu EU, poskytnout EU právní subjektivitu, upravit fungování institucí EU s cílem zefektivnit rozhodovací proces a zvýšit akceschopnost EU na mezinárodní úrovni.[47] Lisabonská smlouva „usazuje“ dnešní Evropskou unii, trochu rozšiřuje její kompetence, ale hlavně upravuje její pravidla hry tak, aby se všestranně posílila její akceschopnost.[48] Po ratifikaci Lisabonské smlouvy by EU měla být schopna reagovat na nové jevy spojené s globalizací, jako jsou např. mezinárodní terorismus, energetická bezpečnost, klimatické změny a zajištění trvale udržitelného rozvoje. V rámci vnitřní reformy má dojít k posílení demokratických mechanismů ve fungování EU a celkovému širšímu zajištění práv občanů EU.[49] Lisabonská smlouva znamená změnu složení i pravomocí Evropského parlamentu. Počet členů Parlamentu by měl být zvýšen na 751. Členy Parlamentu bude 750 poslanců a předseda. Opět by mělo dojít k posílení pravomocí Parlamentu. Větší váhu získá Parlament v legislativním procesu, kdy díky metodě spolurozhodování použité při 95% projednávané legislativy, zaujme rovnocenné postavení ve srovnání s Radou EU.[50] Parlament též posílí své pravomoci v personálních otázkách, např. při výběru předsedy a ostatních členů Evropské komise. Dále získá širší kompetence v rozpočtové oblasti, kde se ruší rozlišení mezi povinnými a nepovinnými výdaji a při projednávání víceletého finančního rámce, který se stane právně závazným.[51] h. volby do Evropského Parlamentu, evropské volby v ČR 2009 Jak již bylo zmíněno, členové Evropského parlamentu jsou voleni demokraticky přímým všeobecným hlasováním. Občané každého členského státu EU volí do Parlamentu přímo své zástupce. V České republice probíhaly volby do Evropského parlamentu 5. a 6. června 2009. Podle oficiálních výsledků se voleb zúčastnilo 2 371 009 občanů z 8 401 374 oprávněných voličů, tedy 28,22 %. Byli zvoleni zástupci čtyř politických stran: ODS se ziskem 31,45%, ČSSD se ziskem 22,38%, KSČM se ziskem 14,18% a KDU-ČSL se ziskem 7,64%. Tab. č.2: ČEŠTÍ EUROPOSLANCI ZVOLENÍ VE VOLBÁCH 2009

List EE 2009	SURNAME	Name	Sex	Out going MEP (yes/no)	Current National Party	Independent	EP Group
KDU-ČSL	BŘEZINA	Jan	M	yes	KDU-ČSL		EPP
KDU-ČSL	ROITHOVÁ	Zuzana	F	yes	KDU-ČSL		EPP
ČSSD	BRZOBOHATÁ	Zuzana	F	no	ČSSD		S&D
ČSSD	DUŠEK	Robert	M	no	ČSSD		S&D
ČSSD	FALBR	Richard	M	yes	ČSSD		S&D
ČSSD	HAVEL	Jiří	M	no	ČSSD		S&D
ČSSD	POC	Pavel	M	no	ČSSD		S&D
ČSSD	ROUČEK	Libor	M	yes	ČSSD		S&D
ČSSD	SEHNALOVÁ	Olga	F	no	ČSSD		S&D
ODS	CABRNOCH	Milan	M	yes	ODS		ECR
ODS	ČEŠKOVÁ	Andrea	F	no	ODS		ECR
ODS	FAJMON	Hynek	M	yes	ODS		ECR
ODS	KOŽUŠNÍK	Edvard	M	no	ODS		ECR
ODS	OUZKÝ	Miroslav	M	yes	ODS		ECR
ODS	STREJČEK	Ivo	M	yes	ODS		ECR
ODS	TOŠENOVSKÝ	Evžen	M	no	ODS		ECR
ODS	VLASÁK	Oldřich	M	yes	ODS		ECR
ODS	ZAHRADIL	Jan	M	yes	ODS		ECR
KSČM	KOHLÍČEK	Jaromír	M	yes	KSČM		GUE/NGL
KSČM	MAŠTÁLKA	Jiří	M	yes	KSČM		GUE/NGL
KSČM	RANSDORF	Miloslav	M	yes	KSČM		GUE/NGL
KSČM	REMEK	Vladimír	M	yes	KSČM		GUE/NGL

Zdroj: http://www.europarl.europa.eu/parliament/archive/elections2009/pdf/CZ%20Elus.pdf

ZÁVĚR

Smyslem této seminární práce bylo podat jasný, srozumitelný a podrobný obrázek o Evropském parlamentu, jeho činnostech, úlohách, pravomocech a dalších funkcích pro Evropskou unii, občany a svět, nezbytných. Nejprve jsem charakterizovala Parlament samotný. V této charakteristice jsem mimo jiné uvedla pracoviště Evropského parlamentu, zasedání pořádaná Parlamentem nebo všechny úřední jazyky, které Parlament pro svá zasedání a veškeré dokumenty využívá. V další části jsem shrnula historický vývoj Evropského parlamentu. Nastínila jsem zde, jak vznikl samotný název Evropský parlament. Zaměřila jsem se také na neustálé posilování a rozšiřování pravomocí Parlamentu. Následně jsem uvedla informace o organizační struktuře Evropského parlamentu. Přičemž v čele Parlamentu stojí předseda, tím je v současné době Polák Jerzy Buzek. Kromě předsedy v Evropském parlamentu působí 14 místopředsedů, 785 poslanců. V Parlamentu je také 7 politických skupin neboli frakcí, nezařazení poslanci, parlamentní výbory a delegace. Parlament má i svoje další politické orgány, které byly v této práci také zmíněny. V oddílu d. jsem se zaměřila podrobněji na pravomoci Evropského parlamentu, a to pravomoc kontrolní, rozpočtovou a legislativní. U legislativní pravomoci, jsem považovala za důležité uvést způsoby, kterými se Parlament podílí na vytváření právních předpisů EU, a to jsou procedura spolurozhodování, konzultační procedura, procedura spolupráce, procedura souhlasu. V posledních třech částech jsem se věnovala Evropskému parlamentu a jeho vztahu k občanům, neboť Parlament hraje významnou roli v každodenním životě evropských občanů. Význam má však i pro občany jiných než členských států EU. Proto následovala zmínka o činnosti Parlamentu v oblasti lidských práv, jak v EU, tak mimo EU. Poté jsem zmínila, jaké změny se budou Evropského parlamentu týkat, v případě podepsání Lisabonské smlouvy všemi členskými státy. Nakonec jsem uvedla několik informací o evropských volbách. Nechyběl ani seznam českých europoslanců zvolených v roce 2009. Evropský parlament je pro Evropu i pro svět nezbytný a nenahraditelný. Není tedy divu, že Lisabonskou smlouvou budou jeho pravomoci neustále růst. Jeho zasedání jsou veřejná, proto i my občané můžeme být součástí veškerého dění.