Evropská politika po Lisabonské smlouvě

Lisabonská smlouva činí z dosavadní procedury „spolurozhodování“ řádnou legislativní proceduru. Ponechává jen několik vyjímek (23 případů), kde je EP pouze konzultován. Navíc i v těchto oblastech je EP posílen – protože v některých případech doposud není ani konzultován. EP též získává stejnou pravomoc jako Rada ve věci celého rozpočtu EU (doposud mohl být u některých částí rozpočtu přehlasován Radou).

Rozšiřuje se také počet aktů EU, ke kterým je zapotřebí souhlasu EP (např. tzv klauzule „passerelle“ či zahájení posílené spolupráce). Posiluje se vliv EP na výběr předsedy Evropské komise.

Počet členů EP je stanoven na 751 (750 + předseda). Žádná země nemůže mít méně než 6 poslanců a žádná více než 96.

Celkově Lisabonská smlouva posiluje parlamentní rozměr Evropské unie. V zájmu zachování rovnováhy mezi členskými státy a EP zůstává nadále monopol zákonodárné iniciativy v rukou Evropské komise, což je asi největší rozdíl mezi EP a parlamenty na úrovni států. Je posílena rovnováha mezi oběma zdroji legitimity EU, kterými jsou státy a občané.

Evropská Komise

 

složení Komise: do roku 2014 (tj. příští Komise, která vznikne po volbách do Evropského parlamentu v roce 2009) bude sestavena jako ta dnešní, tj. bude dodržena zásada jeden stát = jeden komisař. Od roku 2014 bude počet komisařů odpovídat dvou třetinám počtu členských států a státy se budou v právu navrhovat komisaře pravidelně a rovnoprávně střídat. Konkrétně to znamená, že daný členský stát nebude mít „svého“ komisaře po jedno funkční období Komise ze tří. Oproti dnešním smlouvám to není zásadní změna: na tento systém „zúžené“ Komise by se podle dnešních smluv mělo přejít poté, co počet členských států bude 27 – což již nastalo. Lisabon tedy jen přidává jedno funkční období, kdy bude mít každá země „svého“ komisaře. Navíc její předseda bude volen Evropským parlamentem na návrh šéfů vlád, kteří budou muset brát v potaz výsledky voleb do Evropského parlamentu. To je průlom ve věci legitimity a politické čitelnosti Evropské komise, která se tím o něco více přiblíží funkci „evropské vlády“ (jak tento orgán již dnes občané a média běžně vnímají).

–  LS posiluje politickou vazbu EK (resp. jejího předsedy) na složení Evropského parlamentu, tj. na výsledek voleb do EP. To je potenciálně jedna z nejzásadnejších změn, které tato smlouva přináší – mohla by vést k posílení politického charakteru evropské integrace, k přenesení principů parlamentní demokracie na evropskou nadnárodní úroveň. Čl. 17.7 SEU totiž praví: „S přihlédnutím k volbám do Evropského parlamentu a po náležitých konzultacích navrhne Evropská rada kvalifikovanou většinou Evropskému parlamentu kandidáta na funkci předsedy Komise. Tohoto kandidáta zvolí Evropský parlament většinou hlasů všech svých členů. Nezíská-li potřebnou většinu, navrhne Evropská rada do jednoho měsíce kvalifikovanou většinou nového kandidáta, kterého zvolí Evropský parlament stejným postupem.“ Základní mechanismus je podobný dnešnímu, ale jsou tam tři podstatné posuny: doposud smlouvy neukládají Evropské radě „přihlížet k volbám do EP“ a vést „náležité konzultace“; doposud nebyl použit výraz „volit“ – EP „schvaloval“ kandidáta na přesedu EK, kterého ER „zamýšlí jmenovat“; a konečně LS výslovně počítá s variantou, že se EP Evropské radě postaví a donutí ji přijít s novým kandidátem. Tyto všechny formulační změny mohou samozřejmě zůstat pouhými formalitami – ale Evropskému parlamentu dávají prostor pro mnohem emancipovanější a sebevědomější postoj, pro změnu poměru sil mezi EP a ER v tomto klíčovém rozhodnutí. Není to automatické, ale otvírá se tak cesta k tomu, aby Evropská komise odvíjela svou politiku od volebního mandátu – podobně jako je tomu v případě vlád na národní úrovni.
– je posílena autorita předsedy vůči „jeho“ Komisi: může sám odvolat jednotlivé komisaře (dnes k tomu potřebuje souhlas většiny svých kolegů).

– jedním z místopředsedů EK se automaticky stává „vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku“ – Vznikne post jakéhosi „ministra zahraničí“ Evropské unie (byť tento původně navrhovaný titul byl vyškrtnut, aby se vyšlo vstříc námitkám některých zemí včetně České republiky): tento představitel EU pro zahraniční politiku a bezpečnost bude místopředsedou Evropské komise a předsedou Rady ministrů pro zahraniční politiku, k dispozici bude mít nově založenou unijní diplomatickou službu. Posilují se tak předpoklady pro postupné utváření skutečné unijní zahraniční politiky – což je cíl, který si Unie dala již v roce 1992, ale zatím dosáhla jen poměrně hubených výsledků.

Rada EU

Pravidla pro hlasování kvalifikovanou většinou v Radě EU

Do roku 2014 se bude hlasovat podle současných pravidel. Od roku 2014 do roku 2017 se bude hlasovat podle níže popsaných pravidel (s výjimkou tzv. ioanninského mechanismu – viz. níže), ale přehlasovaný stát bude moci požádat, aby se použil starý hlasovací systém; pokud v tomto systému nebude kvalifikované většiny dosaženo, rozhodnutí nebude přijato.

Od roku 2017 platí naplno tato pravidla: pokud se hlasuje o návrhu, který předložila Evropská komise nebo vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku:

 

	Kvalifikovaná většina umožňující přijetí návrhu	Blokační menšina	Menšina pro aktivaci „ioanninského mechanismu“ (1)
Obecné pravidlo	55% členských států, kteří dohromady reprezentují 65% obyvatel EU	buď více než 45% členských států nebo státy reprezentující dohromady nejméně 35% obyvatel EU + jeden stát	Alespoň 55% z jednoho či druhého kritéria pro utvoření blokační menšiny
Konkrétní počty pro dnešní EU (27 členských států, cca 497,5 M obyvatel)	alespoň 15 států, které dohromady mají přes cca 323,5 M obyvatel	alespoň 13 států nebo státy, které dohromady mají přes cca 174,2 M obyvatel + alespoň jeden stát	Alespoň 8 států nebo státy, které mají dohromady alespoň cca 95,8 M obyvatel

Pokud se hlasuje o návrhu, který nepředložila ani Evropská komise, ani vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku:

 

	Kvalifikovaná většina umožňující přijetí návrhu	Blokační menšina	Menšina pro aktivaci „ioanninského mechanismu“ (1)
Obecné pravidlo	72% členských států, kteří dohromady reprezentují 65% obyvatel EU	buď více než 28% členských států nebostáty reprezentující dohromady nejméně 35% obyvatel EU	alespoň 55% z jednoho či druhého kritéria pro utvoření blokační menšiny
Konkrétní počty pro dnešní EU (27 členských států, cca 497,5 M obyvatel)	alespoň 20 států, které dohromady mají přes cca 323,5 M obyvatel	Alespoň 8 států nebo státy, které dohromady mají přes cca 174,2 M obyvatel	alespoň 5 států nebo státy, které mají dohromady alespoň cca 95,8 M obyvatel

 

Tzv. ioanninský mechanismus byl domluven v roce 1994 při summitu v Ioannině. Jedná se o pojistku pro případ, že by došlo k těsnému hlasování. Na žádost Polska byl tento princip přidán do Lisabonské smlouvy formou prohlášení (prohlášení č. 7). Spočívá v tom, že když skupina zemí, která se blížila dosažení blokační menšiny, „oznámí Radě svůj nesouhlas s přijetím aktu kvalifikovanou většinou, Rada tuto záležitost projedná.(…) V průběhu tohoto jednání vynaloží Rada nejvyšší možné úsilí, aby v přiměřené době, a aniž jsou dotčeny povinné lhůty stanovené právem Unie, dosáhla uspokojivého řešení obav vyjádřených [těmito] členy Rady“. Jednoduše řečeno: existuje-li relevantní skupina přehlasovaných zemí, která má s přijatým rozhodnutím zásadní problém, Rada rozhodnutí odloží a věnuje se ještě určitý čas snaze najít kompromis s dotyčnými zeměmi.

(2) Samozřejmě v takovéto situaci by přehlasované země mohly rozhodnutí oddálit „ioanninským echanismem“.

Evropská rada

 

LS definitivně potvrzuje a dotahuje institucionalizaci Evropské rady (která vznikla jako neformální summit v 70. letech a ve smlouvách je zmíněna od Jednotného evropského aktu z r. 1986): ER se stává jednou z institucí EU. Vzhledem k politické síle ER (jakožto orgánu složeného z šéfů vlád a předsedy Komise) existuje pochopitelná obava, aby ER zcela nezdominovala institucionální systém EU. Smlouvo proto kompenzuje plnou institucionalizaci ER několika pojistkami.
Zatímco dnes je ER stručně popsána v článku 4 Smlouvy o EU a již jí pak není věnován žádný článek v hlavě smlouvy o ES věnované institucím, v Lisabonské smlouvě je ER věnován článek 15 SEU, který je podstatně podrobnější než dnes platný čl. 4.
Ve vytyčení obecného poslání ER nedochází k žádné podstatné změně: „Evropská rada dává Unii nezbytné podněty pro její rozvoj a vymezuje její obecné politické směry a priority.“ V rámci již zmíněné snahy o zamezení tomu, aby se z ER stala jakási „superinstituce“, která by odsunula na okraj ostatní orgány EU, však LS vzápětí dodává, že ER „nevykonává legislativní funkci“. LS též výslovně činí z dnes platné praxe závazné pravidlo: „Nestanoví-li Smlouvy jinak, rozhoduje Evropská rada konsensem.“

Nejpodstatnější změna se týká předsednické role v ER: dnes ji vykonáva šéf exekutivy země, která předsedá Radě ministrů (rotující šestiměsíční předsednictví). Lisabonská smlouva zavádí funkci předsedy Evropské rady, kterého ER volí „kvalifikovanou většinou na dobu dva a půl roku s tím, že může být zvolen dvakrát po sobě“. ER jej též může kvalifikovanou většinou odvolat („v případě překážky nebo závažného pochybení“). Nevolí přitom předsedu ze svého středu: smlouva totiž stanoví, že „předseda Evropské rady nesmí zastávat žádnou vnitrostátní funkci“.
Je to zásadní změna z několika důvodů: dnes se mění předseda ER každých šest měsíců; podle LS by svou funkci vykonával 30 měsíců (a mohl být zvolen na dalších 30). Dnes se jedná o „vedlejší úvazek“: předseda ER je především premiérem své země; s LS by se předseda ER své funkci věnoval výlučně (byť je tam jedna odlišná možnost: v jednom z prvních návrhů tohoto článku ještě v Konventu o budoucnosti Evropy bylo předsedovi ER zakázáno vykonávat jakýkoli jiný mandát – ale nakonec to bylo omezeno na zákaz mandátu na národní úrovni. Důvod je prostý: zůstávají tak otevřená vrátka k tomu, aby členové ER eventuálne někdy v budoucnosti mohli rozhodnout, že funkce předsedy Evropské rady a Evropské komise budou vykonávány jednou a toutéž osobou.
Role předsedy ER je vymezena takto:
a) předsedá Evropské radě a vede její jednání,
b) ve spolupráci s předsedou Komise a na základě práce Rady pro obecné záležitosti zajišťuje přípravu a kontinuitu jednání Evropské rady,
c) usiluje o usnadnění soudržnosti a konsensu uvnitř Evropské rady,
d) po každém zasedání Evropské rady předkládá zprávu Evropskému parlamentu.

Předseda Evropské rady zajišťuje na své úrovni a v této funkci vnější zastupování Unie v záležitostech týkajících se společné zahraniční a bezpečnostní politiky, aniž jsou dotčeny pravomoci vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.“

Zavedení dlouhodobého předsedy ER na plný úvazek je asi nejviditelnější a mediálně nejatraktivnější novinkou, kterou LS přináší. LS neruší rotující předsednictví.

 

. Jedním z klíčových orgánů EU je Evropská rada, složená z šéfů vlád členských zemí a předsedy Evropské komise. Doposud Evropské radě, která určuje strategické směřování EU ve všech oblastech její působnosti, předsedá šéf vlády země, jež předsedá Evropské unii (členské země se střídají každých šest měsíců). Lisabonská smlouva zavádí post stálého předsedy Evropské rady, zvoleného jejími členy na dva a půl roku. Tento „evropský prezident“ posílí kontinuitu a efektivitu práce Evropské rady, ale hlavně také bude jasně symbolizovat politiku Evropské unie pro její občany i navenek. Oproti dnešnímu stavu se navíc bude věnovat svému evropskému mandátu naplno: předseda Evropské rady nebude moci vykonávat jakýkoli mandát na národní úrovni.

Definice Evropské unie

Evropská unie je definována jako nástroj, který si členské státy vytvářejí k prosazování svých společných cílů – v článku 1 SEU (tučně jsou vyznačeny nové pasáže):
„Touto smlouvou zakládají VYSOKÉ SMLUVNÍ STRANY mezi sebou EVROPSKOU UNII (dále jen „Unie“), jíž členské státy svěřují pravomoci k dosažení společných cílů. Tato smlouva představuje novou etapu v procesu vytváření stále užšího svazku mezi národy Evropy, v němž jsou rozhodnutí přijímána co nejotevřeněji a co nejblíže občanům. Unie je založena na této smlouvě a na Smlouvě o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouvy“). Tyto dvě smlouvy mají stejnou právní sílu. Unie nahrazuje Evropské společenství a je jeho nástupkyní.“
Cíle EU
Nejprve v obecné rovině: „Cílem Unie je podporovat mír, své hodnoty a blahobyt svých obyvatel.“

Následuje výčet konkrétnějších cílů, seřazených do čtyř okruhů:
– prostor pro volný pohyb osob: „Unie poskytuje svým občanům prostor svobody, bezpečnosti a práva bez vnitřních hranic, ve kterém je zaručen volný pohyb osob ve spojení s vhodnými opatřeními týkajícími se ochrany vnějších hranic, azylu, přistěhovalectví a předcházení a potírání zločinnosti.“
– vnitřní trh: „Unie vytváří vnitřní trh. Usiluje o udržitelný rozvoj Evropy, založený na vyváženém hospodářském růstu a na cenové stabilitě, vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku a na vysokém stupni ochrany a zlepšování kvality životního prostředí. Podporuje vědecký a technický pokrok. Bojuje proti sociálnímu vyloučení a diskriminaci, podporuje sociální spravedlnost a ochranu, rovnost žen a mužů, mezigenerační solidaritu a ochranu práv dítěte. Podporuje hospodářskou, sociální a územní soudržnost a solidaritu mezi členskými státy.

Respektuje svou bohatou kulturní a jazykovou rozmanitost a dbá na zachování a rozvoj evropského kulturního dědictví.
– hospodářská a měnová unie: „Unie vytváří hospodářskou a měnovou unii, jejíž měnou je euro.“
– působení ve světě: „Ve svých vztazích s okolním světem Unie zastává a podporuje své hodnoty a zájmy a přispívá k ochraně svých občanů. Přispívá k míru, bezpečnosti, udržitelnému rozvoji této planety, k solidaritě a vzájemné úctě mezi národy, volnému a spravedlivému obchodování, vymýcení chudoby, ochraně lidských práv, především práv dítěte, a k přísnému dodržování a rozvoji mezinárodního práva, zejména k dodržování zásad Charty Organizace spojených národů.“

Euroskupina

Lisabonská smlouva institucionalizuje existenci tzv. euroskupiny – tedy Rady ministrů financí v sestavě bez ministrů zemí, které zatím nepřijaly euro. Jedná se o citlivou otázku: na jednu stranu je pochopitelné, že země, které se odhodlaly k tak zásadnímu kroku, jakým je vytvoření jednotné měny, si přejí koordinovat svou politiku a nechtějí si do svých rozhodnutí ve věcech týkajících se eura „nechat mluvit“ od zemí, které euro nemají. Na druhou stranu mnoho členských zemí a evropské instituce (Komise, EP) jsou tradičně velmi citlivé na jakékoli pokusy o institucionalizaci jakýchsi uzavřených spolků uvnitř EU… Přílišná institucionalizace a posílení „euroskupiny“ by také mohla znamenat hrozbu pro nezávislost Evropské centrální banky. Právě tato otázka je ve středu jednoho z tradičních sporů mezi Francií a Německem. Lisabonská smlouva je kompromisem: uznává existenci euroskupiny, ale nedává jí žádné velké pravomoci.

Jedná se především o články 136 a 137 SFEU a protokol č. 14. Příklad kompromisního charakteru institucionalizace „euroskupiny“ najdeme např. v čl. 136-1a, kde je řeč o opatřeních „k vypracování směrů hospodářské politiky“ pro země eurozóny, „přičemž se dbá na to, aby byly slučitelné se směry přijímanými pro celou Unii a byl nad nimi zajištěn dohled“.

Zmíněný protokol jednak připomíná, že se jedná o „neformální schůzky“ (euroskupina tedy nikterak nenahrazuje Radu „Ecofin“) a potvrzuje již zavedenou praxi: členové euroskupiny si mezi sebou volí předsedu na 36 měsíců.

Z našeho pohledu může mít výhledově určitý význam jedna novinka týkající se euroskupiny: čl. 140-2 SFEU, který stanoví postup pro rozšiřování eurozóny, zavádí jednu novou etapu: rozhodnutí je nadále v rukou Rady, která rozhoduje na návrh Evropské komise, avšak nesmí rozhodnout, dokud nedostane doporučení od euroskupiny (přijaté kvalifikovanou většinou). Euroskupina má však povinnost své doporučení přijmout ve lhůtě 6 měsíců od doručení návrhu Komise.

 

Hodnoty EU v článku 2 SEU:

„Unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin. Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností žen a mužů.“

Tento výčet hodnot („úcta k lidské důstojnosti, svoboda, demokracie, rovnost, právní stát a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin“) je důležitý. Přihlášení k těmto hodnotám je totiž základní podmínkou pro zemi, která chce do EU vstoupit (čl. 49 SEU). Závažné a trvající porušení těchto hodnot může vést k sankcím formou pozasatvení členských práv v EU (čl. 7 SEU).

Druhá věta tohoto článku doplňuje zásady, kterými se řídí společnosti členských států – a lze z toho též vyvodit, že se jedná o zásady, kterými se bude řídit EU („pluralismus, nepřípustnost diskriminace, tolerance, spravedlnost, solidarita a rovnost žen a mužů“).

V dnešních smlouvách se několkrát mluví o „společných hodnotách“ EU, ale nikde nejsou výslovně vyjmenovány. Dnešní SEU však v čl. 6 říká, že „Unie je založena na zásadách svobody, demokracie, dodržování lidských práv a základních svobod a právního státu, zásadách, které jsou společné členským státům.“

Lisabonská smlouva tak posiluje hodnotový základ EU a především vyjasňuje neurčitý pojem „společné hodnoty“.

Klauzule o solidaritě v článku 222 SFEU

Vyjadřuje solidaritu zemí EU v případě, že jedna z nich je zasažena teroristickým útokem či „obětí přírodní nebo člověkem způsobené pohromy“, a vymezuje úkoly EU v takové situaci. Aby mohla být použita, musí Rada přijmout prováděcí rozhodnutí (na návrh EK a vysokého představitele Unie pro zahr. věci a bezp. politiku).
„Článek 222:
1. Pokud je některý členský stát cílem teroristického útoku nebo obětí přírodní nebo člověkem způsobené pohromy, jednají Unie a její členské státy společně v duchu solidarity. Unie uvede do pohotovosti veškeré nástroje, které má k dispozici, včetně vojenských prostředků poskytnutých členskými státy, aby:
a) odvrátila teroristickou hrozbu na území členských států;
— chránila před případným teroristickým útokem demokratické instituce a civilní obyvatelstvo;
— poskytla členskému státu pomoc na jeho území v případě teroristického útoku, pokud o to požádají jeho politické orgány;
b) poskytla členskému státu pomoc na jeho území v případě přírodní nebo člověkem způsobené pohromy, pokud o to požádají jeho politické orgány.

 

2. 2. Pokud je některý členský stát cílem teroristického útoku nebo obětí přírodní či člověkem způsobené pohromy, ostatní členské státy mu na žádost jeho politických orgánů poskytnou pomoc.
   Za tím účelem členské státy koordinují svou činnost v Radě.
3. Způsob provádění této doložky solidarity Unií vymezí rozhodnutí přijaté Radou na společný návrh Komise a vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Pokud toto rozhodnutí souvisí s obranou, rozhoduje Rada v souladu s čl. 31 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii. [tj. jednomyslně, pozn. LM]
   Evropský parlament je informován.
   Pro účely tohoto odstavce, a aniž je dotčen článek 240, je Radě nápomocen Politický a bezpečnostní výbor s podporou složek ustavených v rámci společné bezpečnostní a obranné politiky a výbor uvedený v článku 71, které jí případně podávají společná stanoviska.
4. Pro zajištění účinnosti jednání Unie a jejích členských států Evropská rada pravidelně vyhodnocuje hrozby, kterým je Unie vystavena.

 Občanství EU

 

Článek 9 SEU přebírá znění dnešního čl. 17 Smlouvy o ES: „Občanem Unie je každá osoba, která má státní příslušnost členského státu. Občanství Unie doplňuje občanství členského státu, nenahrazuje je.“ Lisabonská smlouva tedy ve věci občanství naprosto nic nemění oproti současnému stavu.

Z politického a symbolického hlediska dochází jen k určitému posunu tím, že je opakovaně zdůrazněna role občanů v EU a tím i dvojí legitimita EU (od států i od občanů). Lisabonská smlouva to sice nedělá tak výrazně, jako tomu bylo v případě návrhu euroústavy, ale je tu přece jen znatelný posun oproti současným smlouvám. Tento symbolický posun je jedním z důvodů, proč Lisabonská smlouva tak dráždí radikální euroskeptiky: v jejich pojetí musí zůstat Evropská unie ryze mezistátní organizací a jakékoli vytváření přímého vztahu mezi občanem a EU je „falešné“ či přímo nebezpečné.

Podíváme-li se však na vývoj evropské integrace od jejích počátků, vidíme, že tento ryze mezistátní charakter Evropská společenství neměla nikdy – v tom je velký rozdíl mezi evropskou integrací a třeba vznikem OSN či Rady Evropy (což jsou tradiční mezinárodnío organizace mezivládního typu): stačí se podívat na některé formulace Římských smluv z roku 1957 či na judikaturu, která se na jejich základě rozvíjela od 60. let…

 

Pravomoci EU

 

Výlučné Pravomoci: pouze Unie může přijímat právně závazné akty; členské státy mohou vydávat v těchto oblastech právní předpisy pouze se svolením Unie nebo s cílem provádět její akty.

• – Celní unie
• – Stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu
• – Měnová politika pro členské státy, jejichž měnou je euro
• – Zachování biologických mořských zdrojů v rámci společné rybářské politiky
• – Společná obchodní politika

Sdílené pravomoci: Unie i členské státy mají možnost přijímat právně závazné akty, přičemž členské státy mohou jednat tam, kde tak neučinila Unie.

Vnitřní trh , Sociální politika , Hospodářská, sociální a územní soudržnost, Zemědělství a rybolov, vyjma zachování biologických mořských zdrojů: Životní prostředí, Ochrana spotřebitele, Doprava

Transevropské sítě, Energetika, Prostor svobody, bezpečnosti a práva, Společné otázky bezpečnosti v oblasti veřejného zdraví, Výzkum a technologický rozvoj, Politika v oblasti vesmíru, Rozvojová spolupráce

Doplňkové pravomoci: Unie může zasáhnout pouze s cílem podpořit činnost členských států (zejména prostřednictvím finančních podpor); může přijímat právní předpisy, ale nikoli harmonizovat vnitrostátní právní

Ochrana a zlepšování lidského zdraví, Průmysl, Kultura , Cestovní ruch, Vzdělávání, Mládež, Sport, Odborné vzdělávání, Civilní ochrana , Správní spolupráce

Symboly EU

 

Lisabonská smlouva nic nemění oproti současnému stavu. Všeobecně uznávané symboly EU (zejména vlajka a hymna) totiž nemají oporu v současných smlouvách. To chtěla změnit „euroústava“, která počítala s článkem o symbolech EU. Při mezivládní konferenci, která vedla od zamítnuté „euroústavy“ k Lisabonské smlouvě, byl tento článek na žádost zejména Velké Británie a České republiky zrušen. Symboly tak dále jsou a budou využívány, ale bez opory v primárním právu EU.

Fakt, že některé státy takto vystoupily proti zapsání symbolů do smluv, je samozřejmě politicky významný. Vedl k protireakci skupiny „proevropsky“ naladěných států, které se obávaly škodlivosti takto negativního signálu. Přijaly proto prohlášení (č. 52), ve kterém připomínají svůj kladný vstah k těmto symbolům. Jedná se o tyto země: Belgie, Bulharsko, Německo, Řecko, Španělsko, Itálie, Kypr, Litva, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Rakousko, Portugalsko, Rumunsko, Slovinsko a Slovensko. Ve světle prosincových výtek ze strany francouzského prezidenta Sarkozyho na adresu vyvěšování evropských vlajek v ČR stojí za zdůraznění, že Francie se k tomuto prohlášení nepřipojila…

Vystoupení z EU

 

Tuto možnost (která samozřejmě vždy existovala, jen nebyla výslovně upravena, postupovalo se podle obecných zásad mezinárodního práva; Grónsko, závislé území Dánska, opustilo EHS v 80. letech) Lisabonská smlouva výslovně zavádí, a to článkem 50 SEU:

 

1. Každý členský stát se v souladu se svými ústavními předpisy může rozhodnout z Unie vystoupit.
2. Členský stát, který se rozhodne vystoupit, oznámí svůj záměr Evropské radě. S ohledem na pokyny Evropské rady Unie sjedná a uzavře s tímto státem dohodu o podmínkách jeho vystoupení, s přihlédnutím k rámci jeho budoucích vztahů s Unií. Tato dohoda se sjednává v souladu s čl. 218

odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie. Jménem Unie ji uzavře Rada, která rozhoduje kvalifikovanou většinou po obdržení souhlasu Evropského parlamentu.

3. Smlouvy přestávají být pro dotyčný stát použitelné dnem vstupu dohody o vystoupenív platnost, nebo, nedojde-li k tomu, dva roky po oznámení podle odstavce 2, nerozhodne-li Evropská rada jednomyslně po dohodě s dotyčným členským státem o prodloužení této lhůty.
4. Pro účely odstavců 2 a 3 se člen Evropské rady nebo Rady, který zastupuje vystupující členský stát, nepodílí na jednáních ani rozhodnutích Evropské rady nebo Rady, která se jej týkají.

Kvalifikovaná většina je vymezena v souladu s čl. 238 odst. 3 písm. b) Smlouvy o fungování Evropské unie.

5. Pokud stát, který z Unie vystoupil, požádá o nové přistoupení, podléhá tato žádost postupu podle článku 49.

Záchranná brzda“

V některých citlivých oblastech (některé aspekty sociální politiky či spolupráce v trestněprávních věcech), kde smlouva stanoví, že se hlasuje kvalifikovanou většinou, existuje možnost pro členský stát, který by byl přehlasován, požádat, aby věc byla předána k projednání Evropské radě (která rozhoduje konsensem), což znamená pozastavení legislativního procesu. Když Evropská rada nepošle návrh do 4 měsíců zpět Radě k projednání, je legislativní proces ve věci daného textu ukončen.

 

Podobný mechanismus existuje i v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky: v některých přesně stanovených situacích může Rada rozhodovat kvalifikovanou většinou; ale i v těchto případech může kterýkoli stát dosáhnout toho, že je daná věc předložena Evropské radě k jednomyslnému rozhodnutí.

Zásada svěření kompetencí

 

… je výslovně uvedena v čl. 5 SEU: „Podle zásady svěření pravomocí jedná Unie pouze v mezích pravomocí svěřených jí ve Smlouvách členskými státy pro dosažení cílů stanovených ve Smlouvách. Pravomoci, které nejsou Smlouvami Unii svěřeny, náležejí členským státům.“

Je to klíčové ustanovení co se týče rozdílu mezi EU a státem: EU nemá tzv. kompetenční kompetenci.

 

 

4. V mnoha oblastech, kde se doposud rozhodovalo jednomyslně (tj. jeden stát mohl blokovat všechny ostatní) a kde byla evropská legislativa přijímána Radou ministrů bez většího vlivu Evropského parlamentu, dojde k zásadnímu posunu: od jednomyslnosti se přejde k tzv. kvalifikované většině a Evropský parlament bude v legislativním procesu postaven na roveň Evropské radě. Ta navíc musí o legislativě jednat veřejně, což je další významný posun k průhlednějšímu a demokratičtějšímu fungování Unie.

   5. Výše zmíněná „kvalifikovaná většina“ je nově stanovena: od roku 2014 je k jejímu dosažení třeba souhlasu 55 % členských států, které dohromady reprezentují 65 % obyvatel EU. Jako ústupek (především Polsku) však ještě do roku 2017 bude každý stát moci požádat, aby se hlasovalo dle dnešního systému (kde Polsko má skoro stejně hlasů jako Německo).

   6. Dnešní Evropská unie má velmi složitou tzv. „trojpilířovou“ strukturu. Evropské společenství („první pilíř“) se zabývá hlavně hospodářskými záležitostmi a evropské instituce v něm mají velký vliv. Pak je tu společná zahraniční a bezpečnostní politika („druhý pilíř“) a policejní a soudní spolupráce v trestněprávních věcech („třetí pilíř“). V těchto dvou oblastech převládá mezivládní spolupráce, tj.  evropské instituce zde hrají jen malou roli. Tyto tři pilíře dohromady tvoří Evropskou unii.
   A aby to nebylo moc jednoduché, Evropské společenství je subjektem mezinárodního práva, Evropská unie jako celek nikoli. To znamená, že Evropské společenství může např. podepisovat obchodní smlouvy, Evropská unie však třeba smlouvu o boji proti terorismu podepsat nemůže. Tento složitý systém bude zjednodušen: pilíře se sloučí a nadále bude existovat jeden jediný subjekt, Evropská unie.

   7. Lisabonská smlouva dává právní závaznost Chartě základních práv občanů EU. Tento text, schválený jako politická deklarace již v roce 2000, garantuje práva občanů vůči orgánům Evropské unie (jak tradiční občanské svobody – třeba svobodu slova, tak i některá tzv. sociální práva, třeba právo na stávku). Charta zůstává samostatným textem, na který je ve smlouvě jen stručný odkaz. Velká Británie a Polsko si vyjednaly výjimku, která omezuje působnost Charty na jejich území.