Evropská myšlenka, vznik a vývoj evropské integrace do vzniku jednotného trhu ES

 

1. Jde o vznik a vývoj evropské integrace. U zrodu stáli Sir Winston Churchil, Robert Schuman (pocházel z Alsaska, na základě přednesu deklarace z toho regionu vzniklo společenství uhlí a oceli), Jean Monet (franc.ekonomický poradce, velký vliv v ek. oblasti, s Schumanem stál u zrodu E.deklarace), Konrád Adenauer (1.kancléř spol.rep. Německo, podařilo se mu změnit tvář Německa tím, že se snažil o spolupráci s ostatními), Alcido de Gasperi (45-53 premiér zahr. Věcí, pocházel z pohraničí Itálie Rakousko –měl blíže k ostatním zemím), Paul Henri Spaak (rwprwzwntoval Benelux, zasloužil se o jeho propojení s ostatními zeměmi E. integrace -6.), Walter Hallstein (zasloužil se o realizaci společného trhu), Altiero Spinelli.

Stupně E.integrace:

1) pásmo volného obchodu – dochází k odstranění cel a kvantitativních omezení. Členské země si uchovávají autonomii v celní a obchodní politice vůči neelejským zemím. Jsou určena pravidla původu zboží (ESVO, NAFTA, CEFTA).

2) celní unie – vytváří jednotné celní území z ekonomik členských zemí. Nejsou nutná pravidla o původu zboží (Benelux, česko-slovensko)

3) společný trh – umožňuje volný pohyb výrobních faktorů (práce, kapitál). Jsou zavedena společná pravidla hospodářské soutěže (země ES 60-90 léta)

4) hospodářská unie, hospodářská a měnová unie (EU, EMU) – dochází k rozšiřování koordinovaných politik, zavedena řada společných politik, společná měna (EU v 90 letech, EMU od 1999)

5) úplná hospodářská a politická unie – dnes ještě neexistuje, směřuje k tomu EU. Zatím teorie.

 

5 etap integračního vývoje:

1.etapa 1945-1951: etapa integračních východisek formovaných výsledky 2.sv.války.

* v 9/1946 vyzývá Cgurchill (předseda vlády VB) v Zurichu k založení spojených států evropských.

* 6/1947 USA vyhlašuje Marshallův plán k obnově zničené Evropy

* 4/1948 Organizace pro evr. hospodářskou spolupráci (OEEC), aby koordinovala realizaci Marshallova plánu.

* 4/1951 (pl.od 7/52 do 2002) – Pařížská dohoda –smlouva o založení Evropského společenství uhlí a oceli ESUO – podepsána představiteli Belgie, Francie, Nizozemí, Lucemburska, Itálie, Německa – šestkou. Integrace sektorového typu odrážela ekonomické i politické zájmy –tento průmysl byl vyjmut z kontroly jedntl. vlád – proti militarizaci Německa, řešení nepřátelského poměru Fr a SRN, studená válka.

2. etapa 1952-1973: etapa ekonomického a sociálního rozvoje a integrační dynamiky.

* 3/1957 (pl.od 1/58) Římské smlouvy – založení EHS a Euratomu (evropské společenství pro atomovou energii). Užší spojení, hospodářský a sociální pokrok, zlepšování životních a pracovních podmínek; spojení pro nukleární energii – dohnat USA, SSSR, stimulovat produkci.

* 60 léta –prohloubení integrace, vznik celní unie, odbourání překážek v obchodě (EFTA, ESVO –Dánsko, Norsko, portugalsko, Rakousko, VB, severní irsko, Švédsko, Švýcarsko – 1960 –Stockholmská úmluva)

* 1966 –Lucemburský kompromis –každý národ má právo Veta. Můželi zákon ohrozit jeho suverénní zájmy.

* 1965 (pl.od 6/1967) –slučovací smlouva. Sloučeny 3 smlouvy ESUO, EHS, Euratom – používáno Evropská společenství.

* 1/1973 – rozšíření EU o Dánsko, Irsko, VB – vzniká devítka.

3. etapa 1974-1985: etapa stagnace, ropné krize, zhoršení životního prostředí. Ekonomiky musí soutěžit s východními Æ vytvoření Evropského měnového systému EMS (pl.od 3/1979) – osm zemí se zavazuje udržovat výměnný kurz v určitém rozpětí. Vznik ECU –evropské měnové jednotky.

* 1/1981 – přistupuje Řecko – desítka.

*1975 –smlouva o finančním hospodaření – širší rozpočtové pravomoci EP, vzniká Účetní dvůr v Lucembursku.

4. etapa 1986-1992: etapa oživení integrační dynamiky a rozšíření teritoria.

* 1/1986 – přistupují Portugalsko, Španělsko (12)

* 1986 (pl.od 87) Jednotný evropský akt JEA – nový cíl – do konce r.1992 vybudovat jednotný vnitřní trh jako prostor bez vnitřních hranic pro volný pohyb zboží, osob, kapitálu. V podstatě šlo o právní kodifikaci BÍLÉ KNIHY ( (1985) kde JVT je stálý cíl integrace, odstranění věcných (prohlídky, pasy na hranicích), technických (normy) a fiskálních (daně)překážek. Vyšší pravomoce EP (v JEA).

* 7/1989 . PHARE – Z. Evropa a S.Amerika podporují hospod.reformy ve stř.Evropě. (Polsko –Maďarsko)

5.etapa od r.1993:

* 2/1992 (pl.od 1993) Maastrichtská smlouva –smlouva o Evropské unii – cesta k politickému sjednocování. Ochrana práv občanů unie, společná zahran. a bezpeč. politika, unie jako prostor svobody –azyl, volný pohyb.

* 1/1993 – jednotný vnitřní trh JVT vstupuje v platnost

* 1/1995 – rozšíření o Rakousko, Švédsko, Finsko.

*1997 –Amsterodamská smlouva –novela smlouvy o EU –rezoluce zaměstnanosti a růstu.

Charta sociálních práv a svobod

 

Proč integrace: projevují se vlivy globalizace, role národních států oslabuje, tlaky nadnárodních firem, otsorcing kde je to levnější.

Teotetické přístupy k integraci: Federalistický: provádějí koordinaci aktivit bezpečnostních, právních, kulturních (do hloubky, USA) –to je nepřijatelné pro ekonomy. (Francie, Německo). Funkcionální: pragmatičtější, spíš odbourávali problémy v komunikaci (anglie, Skandinávie)

Příklady dalších integr. struktur: RVHP (49-92); NAFTA –severoamerická dohoda o volném obchodu; kolumbie, mexiko, Venezuela; APEC –asijsko tichomořská hospod.spolupráce (1989); ASEAN –sdružení národů jihovýchodní asie; ASEM –asie a Evropa (1997); Maghreb –Maroko, Alžírsko, Tunisko, Lybie –pozornost EU;

 

2. Rozvoj Evropské unie (od Maastrichtu do současnosti). Evropská unie a její ekonomická výkonnost na prahu 21.st. Lisabonská strategie rozvoje EU.

Na prahu 21.st. hraje roli proces globalizace, role národních států oslabuje, tlak nadnárodních firem, je jednoduché rozkolísat měnu.

7.2.1992 podepsána v Maastrichtu Smlouva o evropské unii, platná od 1.11.1993.

Smlouva odráží dosažený stav integrace a učiňuje omezené kroky k politickému sjednocování.

Cíle integračního procesu ekon.oblasti: * harmonický a vyvážený rozvoj ekonomických činností; * trvalý a neinflační růst s ohledem na ochranu ŽP; * vysoký stupeň konvergence ekonomické výkonnosti; * vysoká úroveň zaměstnanosti, sociální ochrany, zvyšování životní úrovně; * upevňování hospodářské a sociální soudržnosti.

3 pilíře sjednocovacího procesu podle Maastrichtské smlouvy: I.pilíř: Evropské společenství (většina oblastí společných politik -celní unie, vnitřní trh, společné politiky, hospodářská a měnová unie). II.pilíř: Společná zahraniční a bezpečnostní politika. III.pilíř: Spolupráce v oblasti vnitřních věcí a justice

* 1995 – rozšíření o Rakousko, Švédsko, Finsko

• 2.10.1997 podepsána Amsterodamská smlouva, platná od 1.5.1999 –neúspěšný pokus o zásadnější reformu EU a prohloubení politického sjednocování. Bylo ale dosaženo řady změn: *posílení pravomocí EP –spolurozhodování, *posílila opatření k ochraně zdraví a spotřebitele, *SZBP, *regulace politiky přistěhovalectví, *boj proti nezaměstnanosti. Hlavní body Amsterodamské smlouvy:
• svoboda, bezpečnost, spolupráce: zóna musí být vytvořena do 5ti let (mimo Dánsko); svoboda pohybu osob v Unii –Shengenská dohoda začleněna do smlouvy (VB, Irsko zůstávají kontroly); policejní agentura Europol, spolupráce v oblasti imigrace, harmonizace přísl.zákonů.
• unie a občan: společné projekty na podporu zaměstnanosti; harmonizace soc.předpisů;
• efektivní a koherentní vnější politika: do acquis zařazeny peterburské úkoly (humanitární a záchranné akce, bojové nasazení při krizi, opatření k udržení míru), jednomyslné přijímání strategie, realizace –nutný souhlas většiny.
• instituce: komise EU -20 členů; posílení role parlamentu EU; lepší mechanismus spolupráce EP a rady EU.
• otázka užší spolupráce –flexibility –umožněno členským zemím postupovat různou rychlostí k hosp.a měnové unii. Zmocňovací klauzule umožňuje těsnější spolupráci –diferenciovaná integrace.
• Agenda 2000 -7/1997: komise předkládá pro silnější a širší unii., posudky dalších ucházejících se zemí. Identifikovala potřebu reforem v oblastech vnitřní politiky, hospodářské a sociální soudržnosti, společné zemědělské politiky, postavení EU ve světě, efektivnější fungování Komise.
• 26.2.2001 -Niceská smlouva, platná od 1.2.2003: ze summitu vyplývá: *institucionální změny Unie; *politická priorita –rozšíření EU (až na 27;více oblastí rozhodováno kval.většinou)

*charta základních práv;

*evropská sociální agenda;

*evropská agentura pro bezpečnost potravin;

*ostatní (klimatické změny, zahraniční otázky, rozvojová politika, obrana, lidská práva)

 

Lisabonská strategie: přijata na jaře 2000. EU by se měla stát nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomikou na světě, schopnou udržitelného hospodářského růstu s více a lepšími pracovními místy a s větší sociální soudržností (která bude rovnocenná USA) –do r.2010.

..(podpora MSP)

 

 

EU a její ekonomická výkonnost na prahu 21. století. Lisabonská strategie rozvoje EU. Priority rakouského předsednictví.

Pod názvem Lisabonská strategie je od roku 2000 označován program radikálních reforem, které mají během deseti let (do roku 2010) učinit z Evropy vysoce ekonomicky výkonnou a konkurenceschopnou oblast. Rozhodly o tom všechny členské státy na zasedání Evropské rady na jaře 2000 v portugalském Lisabonu s tím, že tyto cíle nesmí ohrozit sociální soudržnost a nemají také poškodit životní prostředí. Je to odpověď na zjištěné slabiny Evropské unie, především na neuspokojivý vývoj zaměstnanosti a na pomalý růst produktivity práce. Souvisí to také s pomalým zaváděním nových technologií, malým objemem výdajů na vědu, malou inovační aktivitou a překážkami v podnikání, zejména ve srovnání s obchodními rivaly, USA a Japonskem. Tento stav potvrzuje, že Evropa nevyužívá plně svého potenciálu, hlavně pracovního. Tváří v tvář stárnutí obyvatelstva na jedné straně, konkurenčnímu tlaku asijských zemí (v nové době především Číny a Indie) na straně druhé, bude výhledově stále obtížnější udržovat dosaženou prosperitu a také postavení Evropy v globálním světě, v němž Unie usiluje být jedním z respektovaných aktérů. Proto se lisabonský summit shodl v tom, že Evropa stojí před „radikální transformací“své ekonomiky. Navržená reforma má tři „pilíře“: ekonomický, sociální a ekologický. V ekonomické oblasti jde o to odstranit zbývající překážky, které brání účinnějšímu fungování trhů zboží, práce, služeb a kapitálu, eliminovat bariéry podnikání, hlavně u malých a středních podniků, zvýšit objem prostředků na vědu a výzkum a otevřít tak prostor pro inovace a všestranné využití nových technologií, zejména internetu. V sociální oblasti je žádoucí vytvořit více nových pracovních příležitostí opřených o vyšší kvalifikaci a celoživotní vzdělávání, úpravu evropských sociálních systémů s ohledem na stárnutí obyvatelstva a vyšší nároky penzijních a zdravotnických systémů. V ekologické oblasti Unie usiluje o tzv.udržitelný rozvoj založený na tom, že potřeby současné generace budou uspokojovány tak, že se tak nebude dít na úkor generací příštích. V různých oblastech lisabonské strategie byly stanoveny buď konkrétní cíle ( např. při zvyšování míry zaměstnanosti, u výdajů na výzkum, ke zlepšování životního prostředí ) nebo stanoveny termíny dosažení těchto cílů (ekonomické reformy). K řízení lisabonského procesu nebyl zřízen žádný zvláštní orgán, Evropská rada se však stala koordinujícím a kontrolním orgánem, který na svém pravidelném jarním zasedání hodnotí postup strategie. Na jaře 2005 byly dosažené výsledky podrobeny velice tvrdé kritice na zasedání Evropské rady v Bruselu. Otevřeně se konstatovalo, že dosažené výsledky jsou „zklamáním“: Evropě se zatím nepodařilo zvýšit svou ekonomickou výkonnost, což se projevuje na pomalém růstu, nízkých přírůstcích produktivity práce, na nedostatečné inovační činnosti evropských podniků, na pomalém postupu ekonomických reforem. Příčin, proč se „Lisabonu“ nedaří, je celá řada : ekonomické klima ve světě a v Evropě nebylo po roce 2000 příznivé, což mělo účinek na investice, výdaje na výzkum a inovační činnost a na ochotu provádět ekonomické reformy. Ovšem největší odpovědnost padá na vlády členských zemí, z nichž mnohé přijaly novou strategii pouze slovně. O výsledcích programu se nerozhoduje v Bruselu, ale v členských zemích, jejichž veřejnost díky špatné komunikaci často vůbec neví, oč v této strategii běží. Přitom přístup členských zemí k tomuto programu se velmi liší. A tak se setkáváme s evropskými „hvězdami“, k nimž patří Dánsko, Švédsko a Finsko. Tyto země dominují ve všech ukazatelích lisabonské strategie : výdaje na výzkum, inovační činnost, prostředí pro podnikání, liberalizace ekonomiky, ekologie. A dosahují v těchto ukazatelích lepších výsledků než USA. A zejména dokazují, že nová strategie je reálná. Na druhé straně velké evropské země, k nimž patří Německo, Francie a Itálie, bohužel zatím pokulhávají téměř ve všech ukazatelích. Přesto není důvodů lámat nad Evropou hůl. Pro Evropu v žádném případě neplatí, že je synonymem pro stagnaci a zastávání. Světový žebříček zemí, který sestavil švýcarský World Economic Forum a uveřejnil v roce 2004, uvádí mezi pěti zeměmi, jež jsou v globálním světě nejvíce konkurenceschopné, právě Finsko, Švédsko a Dánsko. Přes zklamání, které připravilo hodnocení první poloviny Lisabonské strategie a přes její nevydařený start, nevyšel z žádné členské země návrh zpochybnit její záměr. Nová Komise v čele s J.Barrosou, jejíž funkční období začalo na začátku roku 2005, převzala za strategii odpovědnost a zformulovala pozici, kterou schválily také členské země: strategii neopouštět, nově ji nastartovat, soustředit se na ekonomický růst a vysokou zaměstnanost jako hlavní cíle, odstranit nadměrnou přebujelost jejích programů. Byla také jasně vytyčena zásada, že sociální soudržnost a udržení vysokých standardů zůstávají mezi prioritními cíli, avšak lze je dosahovat nejlépe v prosperující ekonomice. Hlavní kolbiště, na němž se rozhoduje o osudu strategie, jsou a zůstanou členské země, které ji musí vzít za své a určit odpovědné osoby za její plnění. Změna musí nastat také v zapojení národních parlamentů, sociálních partnerů a nevládních organizací. I když je zřejmě nereálné dohnat zpoždění z první poloviny desetiletí, není důvod, aby byla Lisabonská strategie opuštěna. Také proto, že Lisabonskou strategii podporují všechny evropské instituce, vlivné svazy evropských podnikatelů, evropské odbory i občanské organizace. Diskuse se vede o tom, proč se až doposud směřování nedaří, nikoli o cíli a záměru. Pro nový start lisabonské strategie bylo na jaře 2005 rozhodnuto soustředit se na tyto priority:

1. Posílit inovace a znalosti jako motor ekonomického růstu: výzkum se má stát nejvyšší prioritou, musí být vytvořena strategie podporující vývoj a zavádění nových technologií, Evropa musí přilákat a udržet vědce světové úrovně,
2. Dokončit vnitřní trh v oblastech, kde zůstaly bariéry: zejména uvolnit volný pohyb služeb mezi členskými státy a propojit finanční trhy,
3. Vytvářet příznivé podmínky pro podnikání: odstranit bariéru předpisů, hodnotit každý legislativní návrh z hlediska dopadu na konkurenceschopnost před jeho přijetím, více rizikového kapitálu, podporovat podnikatelský duch,
4. Zpružnit trh práce: reformovat pracovní trh, celoživotní vzdělávání, zaměstnání pro starší osoby,
5. Ochrana životního prostředí a udržitelný rozvoj: nová šance pro inovace, nalezení rovnováhy mezi hospodářskou, sociální a ekologickou dimenzí Lisabonské strategie.

Bylo také rozhodnuto, že členské státy v souladu s těmito prioritami vypracují svůj národní program reforem na tříleté období.

 

O rakouském předsednictví

1. ledna 2006 se ujme předsednictví Evropské unie Rakousko, které naváže na aktivitu Velké Británie (2. pololetí r. 2005) a následně předá Unii Finsku (2. pololetí r. 2006), posléze Německu (1. pololetí r. 2007). Rakousko už jednou Evropské unii předsedalo, v roce 1998, a třetí předsednictví ho čeká v prvním pololetí roku 2019. Pro Českou republiku, která se svého historicky prvního předsednictví Evropské unie ujme v roce 2009, bude důležité sledovat aktivity Rakouska, také malého středoevropského státu, a inspirovat se stylem vyjednávání a vedení Unie.

 

Priority rakouského předsednictví vycházejí z víceletého strategického programu Evropské rady na léta 2004-2006, který stanovil následující zásady:

 

vytvářet pracovní místa a zajistit růst ekonomiky

zajistit a podpořit specifický evropský sociální model

podpořit myšlenku evropské integrace mezi občany

zajistit silné postavení Evropy jako partnera ve světové politice

 

 

4. Institucionální předpoklady nadstátní regulace v Evropské unii, procedury rozhodování. Lobbyismus v EU. Institucionální reformy související s rozšířením unie.

 

Evropské instituce mají duální charakter: *instituce nadnárodní (kompetence, které byly odebrány vládám čl.zemí) a *instituce mezinárodní (pro přijetí některých rozhodnutí je třeba souhlas všech zúčastněných stran.. Přenesení odpovědnosti na nadnárodní úroveň je jen ve vymezených oblastech (zemědělství, rybolov, obchodní a měnová politika).

Existují tyto rozhodovací procedury (pro schvalování nových norem): *konzultace (komise předloží návrh radě i parlamentu, ale rada konzultuje ostatní orgány –konzultace povinná jen v některých případech). *spolupráce (pouze v oblasti měnové spolupráce); dvě čtení, EP může návrhy zákona přijmout, doplnit nebo zamítnout. *souhlas (Rada musí před přijetím důležitých rozhodnutí získat souhlas parlamentu); *spolurozhodování (parlament i rada se dělí o legislativní pravomoc).

Dle smlouvy o EU (Maastricht) která je součástí primárního práva (jakési ústavy existují tyto hlavní instituce:

Evropská rada: je zastoupena hlavami států (předsedové vlády nebo prezidenti) všech zemí EU a předsedou komise. V EU je to orgán s rozhodovací pravomocí na nejvyšší úrovni. Schází se 2-4 krát ročně na území předsednické země. Předsedá jí zástupce toho státu, který předsedá Radě EU. Úkolem je schvalovat základní směry vývoje EU a rozhodovat o zásadních věcech (revize zákl.smluv, rožšiřování unie, pravomoci v SZBP, policejní a justiční, hospodářské a měnové politice, politice zaměstnanosti).

Evropský parlament: postupně rozšiřuje své pravomoci, zákonodárná instituce EU. Sídlo ve Štrasburku, schází se měsíčně, kromě Francie i v Belgii a Lux.. Nyní 732 poslanců, ČR 24. Každých 5 let parlamentní volby, volí občané, poslední volby v 6/2004. Úkoly:

*sdílí s Radou pravomoc schvalovat zákony;

*vykonává demokratický dohled nad všemi institucemi EU, zejména Komisí;

*sdílí s Radou pravomoc nad rozpočet EU.

Parlamentní výbory: pro zahr.věci, bezpečnost a obranu; zemědělství a rozvoj venkova; rozpočtový; výzkum a tech.rozvoj a energetiku; regionální politiku….

Politické skupiny: evropská lidová strana; svaz pro Evropu, strana evropských socialistů, ES liberálních demokratů a reformátorů….

Cíle pro 2004-2009: *zvyšovat dynamiku a konkurenceschopnost sociálně tržní ekonomiky; *soudržnost a stmelování Evropy; *budovat prostor svobody, zákl. práva občanům; *posilovat roli Evropy při budování bezpečnějšího světa; *zvýšení kvality života občanů; *přiblížení se občanům.

Rada EU: rada ministrů, hlavní rozhodovací orgán EU. Úkolem je zastupovat zájmy členských zemí na evropské úrovni. Vlády členských zemí delegují do Rady EU jednoho z ministrů (dle projednávané věci). Radě předsedá vždy 6 měsíců jeden z členských států (2004 Irsko, Nizozemí; 2005 Lucembursko, VB; 2006 Rakousko, Finsko). Rada EU má 6 úloh:

*schvalovat evropské právo – mnohdy schvaluje legislativu společně s EP

*koordinovat hospodářské politiky členských států (těsná spolupráce)

*uzavírat mezinárodní smlouvy mezi EU a jinými státy nebo organizacemi

*společně s EP schvalovat rozpočet – roční rozpočet, neshodnuli se Rada schvaluje povinné výdaje, EP nepovinné.

*rozvíjet SZBP –i když si nad tím zachovávají kontrolu jedntl. státy

*koordinovat spolupráci mezi nár.soudy a policejními silami v trestních věcech

Rada se usnáší jednimyslně, kvalifikovanou většinou, dvoutřetinovou nebo prostou. U kvalifikované a dvoutřetinové disponují členské země různým počtem hlasů dle demografických, politických a ekonomických kritérií.Klíčová je kvalifikovaná většina. ČR má 12 hlasů, je potřeba mít 232 hlasů (72%), nebo 13 z 25 zemí nebo 62% obyvatel EU.

Evropská komise: je jakousi evropskou vládou, výkonný orgán EU, iniciátor legislativních návrhů. Má 25 členů jmenovaných společnou dohodou vlád čl.zemí na 5 let. Členové komise nejsou zástupci členských zemí, jsou nezávislí, chrání zájmy EU. Za ČR je komisařem Špidla (zaměstnanost, soc.věcia rovnost příležitostí), předsedou komise je 2004-2009 Barroso. (do 31.10.2004 Prodi). Vlády státu se dohodnou na předsedovi, ten pak vybírá po diskusi s vládami ostatní komisaře. Sídlem komise je Brusel. Úkoly:

*navrhuje parlamentu a vládě legislativu (princip subsidiarity –princip řešení na nejnižší možné úrovni (až když nelze na regionální nebo národní úrovni, pak komise na úrovni EU)

* řídí a realizuje politiky EU a rozpočet (sleduje kartely, fúze, obnovující programy)

*prosazuje evropské právo (společně se soudním dvorem)- odpovídá za správné uplatňování práva EU v čl.zemích.

*reprezentuje EU na mezinárodní úrovni –vyjednávání smluv s třetími zeměmi.

Od 1.11.2004 za každou zemi 1 komisař, až jich bude 27, potom rotační systém –max.počet menší – asi do 20.

Evropský soudní dvůr: je nejvyšším ochráncem dodržování evropského práva (aby bylo v čl. státech stejně dodržováno). Má pravomoc řešit soudní spory mezi čl.státy, institucemi EU, podniky a FO. Soud se skládá z 1 soudce každého státu na 6 let. Předseda na 3 roky.Soudce musí mít kvalifikační předpoklady a být nezávislý. Aby se zachovala efektivnost soudního dvora, bude moci zasedat jako Velký senát se 13 soudci. Dvoru pomáhá 8 generálních advokátů. V důsledku přetíženosti soudního dvoru byl vytvořen Soud první instance b-vynáší rozsudky u žalob podávaných FO a v případě porušení pravidel hosp. soutěže mezi podniky. Oba sídlí v lucemburku.

Co dělá Soudní dvůr: *žádosti o předběžná opatření (národní soud žádá o výklad); *řízení o neplnění závazku (neplní li čl.stát své závazky); *řízení o zrušení (jeli stát, rada, EP nebo komise přesvědčena o protiprávnosti zákona; i FO legislativní normu); *řízení o nečinnosti (nepřijímají li EP, rada nebo komise určitá rozhodnutí za daných okolností).

Evropský účetní dvůr:

 

Evropská centrální banka: 12 z 15 zemí používá euro. Od 1.1.2002. ECB udržuje cenovou stabilitu v eurozoně a chrání kupní sílu eura. Udržuje inflaci pod přísnou kontrolou- kontroluje nabídku peněz, stanovuje US, sleduje cenové trendy. Pracuje s ESCB (systém centrálních bank) který zahrnuje všechny země EU. Je od r.1998, tvoří ji rada guvernérů (18 -výbor + 12 z CB eurozony), generální rada (17 -15 z čl.států), a výkonný výbor.

Evropský ombudsman: prostředník mezi občany a orgány EU. Je volen EP na 5 let, nyní Diamanduoros. Pomáhá odhalovat selhání administrativy (nespravedlivý přístup, diskriminace, průtahy, nesprávný postup).

Zájmové svazy: *evropský hospodářský a sociální výbor (zastupuje odbory, zemědělce, spotřebitele, zájmové skupiny (344členů), je nedílnou součástí rozhodovacího procesu EU. *Výbor regionů (pro uznávání regionálních a místních zvláštností).

Agentuy: *evropská agentura pro bezpečnost sítí a info; pro zbrojní průmysl; pro bezpečnost potravin; bezpečnost letecké dopravy.

 

Lobbyismus v EU: prosazování zájmů, existuje 3000 sdružení lobistů. Svazy působí formálně (písemné dohody) a neformálně (různé akce). Lobingem se zabývá komise.

= legitimní prostředek transparentního vyjevení ekonomických, politických a jiných cílů konkrétních zájmových skupin; ovlivňování komise při výkonu pravomocí.

Reformy – zasedání v Barceloně: *sociální (evropská karta zdrav.poj.); *integrace kapitálových trhů; *propojování elektrizačních soustav; *pokrok v oblasti komunikačních služeb; *plán e-europe 2005

 

 

5. Vymezení pravomocí v EU. Pravomoci výlučné a sdílené; podpůrné, koordinační a doplňkové činnosti. Aplikace zásad subsidiarity, proporcionality a loajální spolupráce.

Evropská ústavní smlouva, oproti současným zakládajícím smlouvám, zřetelněji vymezuje pravomoci EU a dělí je na jednotlivé oblasti. V oblastech výlučné pravomoci může jednat pouze EU, v oblastech sdílené pravomoci může jednat EU společně s členskými státy a v oblastech podpůrné, koordinační a doplňkové činnosti může EU pouze doplňovat činnost členských států a nemá pravomoc přijímat harmonizační normy.

Do působnosti EU rovněž spadá oblast společné zahraniční a bezpečnostní politiky , včetně postupného vymezení společné obranné politiky, která by mohla vést ke společné obraně. Postupné formování společné obranné politiky nenarušuje závazky členských států, které svou teritoriální obranu realizují prostřednictvím NATO, což se týká i ČR.Členské státy dále v rámci EU koordinují své hospodářské politiky a politiky zaměstnanosti.

Oblasti výlučné pravomoci

• Celní unie
• Hospodářská soutěž (v rámci stanovení pravidel)
• Měnová politika pro státy, jejichž měnou je euro
• Zachování biologických zdrojů v mořích
• Společná obchodní politika

Oblasti sdílené pravomoci

• Vnitřní trh
• Některé stránky sociální politiky
• Hospodářská, sociální a územní soudržnost
• Zemědělství a rybolov
• Ochrana životního prostředí
• Ochrana spotřebitele
• Doprava
• Transevropské sítě
• Energetika
• Prostor svobody, bezpečnosti a práva
• Určitá témata v oblasti veřejného zdraví
• Určitá témata v oblasti výzkumu, technologického vývoje a průzkumu vesmíru
• Některá témata v oblasti rozvojové spolupráce a humanitární pomoci

Oblasti podpůrné, koordinační a doplňkové činnosti

• Ochrana a zlepšování lidského zdraví
• Průmysl
• Kultura
• Cestovní ruch
• Všeobecné vzdělávání, mládež, sport a odborné vzdělávání
• Civilní ochrana
• Správní spolupráce

Výkon působnosti Unie upravují zásady subsidiarity a proporcionality.

Podle zásady subsidiarity vyvíjí Unie činnost v oblastech, které nespadají do její výlučné působnosti, pouze tehdy a do té míry, kdy cílů zamýšlené činnosti nemohou uspokojivě dosáhnout členské státy, ať už činností na ústřední, regionální či místní úrovni, a kdy jich lze vzhledem k rozsahu nebo účinkům zamýšlené činnosti lépe dosáhnout na úrovni Unie. Podle zásady proporcionality nepřekračuje obsah a forma činnosti Unie rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů Ústavy. Podle zásady loajální spolupráce se Unie a členské státy navzájem ctí a pomáhají si při plnění úkolů vyplývajících z Ústavy.

 

 

• Právní předpoklady fungování EU, komunitární legislativa, „acquis communautaire“. Evropská ústava.

 

 

Komunitární právo je systém nadstátního práva a je tvořeno (struktura evropského práva): *právem primárním, *právem sekundárním (AC), *rozsudky soudního dvora, *zvykovým právem.

Primární právo vychází ze základních smluv: · zakladatelské smlouvy: *Pařížská smlouva (1951); *Římská smlouva (1957); · doplňující smlouvy (reagující na změny): *Slučovací (1965); JEA (1986); Smlouva o EU (1992); Amsterodamská (1997); Nice (2001); Smlouva o ústavě pro Evropu –završí proces integrace(2004).

• mezinárodní smlouvy – EU se účastní jako smluvní strana – bilaterální dohody o přidružení, obchody s nečlenskými státy.

Sekundární právo: – odvozené normy z primárního práva, je jich podstatně víc, vychází z něj skoro všechny aktivity EU. Patří zde: ·nařízení – obecně platná ve všech zemích EU, pro všechny subjekty, normativní povahy. ·směrnice: nejsou plošné, mají dopad na všechny subjekty, povinnost dosáhnou cíle formulovaného ve směrnici; normativní charakter. ·rozhodnutí –mají individuální dopad jen na subjekty kterým jsou určeny.. ·doporučení a stanoviska –důležité pro interpretaci práva, státy nemusí respektovat, ale snaží se chovat ve shodě.

Právní akty vstupují v platnost po zveřejnění v Úředním listě ES. Evropské právo je použitelné ve vertikálním směru (k orgánům národním, nadnárodním) a v horizontálním směru (fa zažaluje jinou fu).

V EU se používají i dokumenty specifického charakteru, které nemají závaznou platnost, ale jsouplně respektovány a ovlivňují integrační proces: Bílá kniha; Zelená kniha

Tvorba právních norem – procedura konzultace, spolupráce, spolurozhodování, souhlas.

Acquis communautaire: komunitární výdobytky; není to evropská legislativa. Evropské právo je součástí všech výdobytků integrace, patří zde i neprávní výdobytky jako lisabonská strategie (není smlouva). Členské státy jsou povinny uvést do souladu své právní normy nejen s evropským prácem, ale i s AC. Znamená to ztotožnit se se všemi programovými dokumenty.

Vlastnosti evropského práva:

• výlučné kompetence: * společná politika vůči třetím zemím (cla ze skla); *měnová politika (kde je euro, Cb nemohou používat své měnové politiky).
• sdílené pravomoce: členské státy vydávají legislativu jen když tak neučinila EU (zemědělství, doprava, rybolov, ochrana spotřebitele, veřejné soutěže.)
• doplňující pravomoce: doporučující stanoviska –politika zaměstnanosti, vzdělání, kultura, věda

V kompetenci států zůstává obrana, justice, bezpečnostní orgány.

 

Evropský ombudsman: prostředník mezi občany a orgány EU. Je volen EP na 5 let, nyní Diamanduoros. Pomáhá odhalovat selhání administrativy (nespravedlivý přístup, diskriminace, průtahy, nesprávný postup).

 

ESD je nejvyšším ochráncem dodržování evropského práva (aby bylo v čl. státech stejně dodržováno). Má pravomoc řešit soudní spory mezi čl.státy, institucemi EU, podniky a FO

Co dělá Soudní dvůr: *žádosti o předběžná opatření (národní soud žádá o výklad); *řízení o neplnění závazku (neplní li čl.stát své závazky); *řízení o zrušení (jeli stát, rada, EP nebo komise přesvědčena o protiprávnosti zákona; i FO legislativní normu); *řízení o nečinnosti (nepřijímají li EP, rada nebo komise určitá rozhodnutí za daných okolností).V důsledku přetíženosti soudního dvoru byl vytvořen Soud první instance b-vynáší rozsudky u žalob podávaných FO a v případě porušení pravidel hosp. soutěže mezi podniky.

 

Smlouva o Ústavě pro Evropu (nazývaná též zjednodušeně evropská ústavní smlouva) je mezinárodní smlouvou mezi 25 členskými státy EU o pravidlech, kterými se budou řídit vzájemné vztahy těchto států, jejich spolupráce v rámci EU a fungování institucí EU. Valná většina těchto pravidel existuje již dnes, ovšem v několika vzájemně provázaných smlouvách, ve kterých není snadné se orientovat. Evropská ústavní smlouva tyto smlouvy nahrazuje jediným textem.[1]

 

Evropská ústavní smlouva jasně vymezuje, které pravomoci se členské státy rozhodly společně sdílet, a tedy svěřit je do pravomoci EU. Je zdůrazněno, že EU má a bude mít pouze takové pravomoci, které se jí suverénní členské státy rozhodnou svěřit, a nikdo jiný než členské státy samy nemůže pravomoci EU rozšiřovat.

 

Jedním z hlavních cílů Ústavy je modernizovat evropské instituce a rozhodovací procesy tak, aby EU mohla efektivněji operovat v tak důležitých otázkách, jako je spolupráce v trestně-právních věcech, v zahraniční politice, v různých druzích „posílené“ spolupráce, např. ve vojenských kapacitách nutných k vnější bezpečnostní politice (o reformách, které Ústava přináší, je podrobněji pojednáno v dalších podotázkách).

Po formální stránce se Smlouva o Ústavě pro Evropu kromě krátké preambule skládá ze čtyř částí.

 

 

• Finanční předpoklady fungování EU, společný rozpočet. Příprava finančního rámce pro období 2007-2013.

 

 

Rozpočet znamená finanční předpoklady pro aktivitu EU. Objem prostředků je nižší než u národních rozpočtů –asi 100 mld. Euro úrok. Do rozpočtu jsou vkládány veškeré příjmy a výdaje unie na základě ročních výhledů. Rozpočet společenství je založen na principech: *jednotný (veškeré příjmy a výdaje jsou vedeny v jednom dokumentu); *jednoletý (operace se vztahují k danému rozpočtovému roku); *vyrovnaný (výdaje nesmí přesáhnout příjmy).

Komise je zodpovědná za předložení návrhu rozpočtu Radě, ta sdílí odpovědnost s EP. Konečné slovo má parlament. Mezi pravidla sestavení společného rozpočtu patří:

* rozpočtové jednotky: pravidlo vyžaduje podíl na spolufinancování různých projektů (ze st.rozpočtu zemí, regionálních rozpočtů; míra profinancování je různá.

* vyrovnanost: tím se odlišuje od rozpočtu zemí; není nástrojem expanzivní nebo restriktivní politiky, nepřijme deficit; ve skutečnosti se přebytek přesune do rezer a jindy se může použít nebo se zkrátí výdaje.

*solidarita: podíly na příjmech výdajích nejsou rovnoměrné. Dle HDp, některé země jsou plátci, slabší jsou příjemci. EU politika – snaha sladit vyspělost zemí. ČR má garanci čistých příjemců.

*specifikace položek: položky jsou přesně specifikovány a nelze zdroje převádět podle výhodnosti.

*měnové pravidlo: všechny příjmy a výdaje jsou v euro

*klauzury (klauzule): je určen postup získávání příjmů od členských zemí. Příjmy z 3.zemí jsou evidovány mimo rozpočet EU

*no-mail: zakazuje poskytovat prostředky z rozpočtu EU k vyrovnání národních deficitů

 

Rozpočtové příjmy:

• celní poplatky z importu zboží (snižuje se jejich důl.)
• příjmy z vyrovnávání cen zemědělských výrobků – odvod rozdílu ceny výrobku, které jsou prodávány za vyšší cenu.
• část výnosů daní z přidané hodnoty – jediná přerozdělovaná daň
• příspěvky odvozené z výše HDP čl.států (Příspěvek 1,27%HDP zůstane asi zachován.)

Rozpočtové výdaje:

• společná zemědělská politika (bylo 45%)
• strukturální a regionální operace (37,7%)
• ostatní vnitřní politiky (6%)
• vnější výdaje, administrativa (do 100%)

 

ČR: v nejbližším období nemůže být čistým plátcem –garance. Čistý příspěvek =mají nárok na vrácení 60%, pokud o 0,05% nepřesahuje HDP.

 

Komplikace při realizaci spol.rozpočtu:

• nedbalost při vynakládání výdajů (plýtvání, špatná kontrola orgánů EU)
• záměrné poškozování (podvody)

Podvody způsobuje hodně sekundární legislativy, členské země vnímají komunitární rozpočet jinak než státní, neexistují sankce za podvody. Od r.96 je Černá listina podvodníků

 

v období let 2007-2013 celkové maximální výdaje za celou EU o 27 členských státech 862,363 mld. eur, strukturovaných podle přídělů na krytí závazků, což představuje 1,045 % hrubého národního důchodu EU.

Velká Británie se vzdala ze svého rabatu částky ve výši 10,5 mld. eur (7 mld. liber) představující asi 20 % jejího celkového rabatu, zatímco rozpočet byl navýšen na 862,4 mld. eur, což napomůže při financování rozvoje v nových členských státech.

Výměnou za to Francie souhlasila, že v letech 2008 a 2009 bude rozpočet podroben revizi, která by mohla vést ke škrtům v zemědělských dotacích. Britský předseda vlády Tony Blair prohlásil, že tato dohoda umožňuje Evropě postup vpřed a vyhnout se závažné krizi.

Polský předseda vlády Kazimierz Marcinkiewicz, jehož zemi se v rámci pomoci dostane o 4 mld. eur více, než Velká Británie původně navrhovala, v okamžiku uzavření dohody radostí pozvedl ruku a zaťatou pěstí s výkřikem „Ano! Ano!“ naznačil vítězné gesto.

Francouzský prezident Jacques Chirac, který ve věci rozpočtu vedl s britským premiérem dlouho spor, pochválil jeho ústupek v otázce britské rozpočtové slevy.

Prohlásil, že akceptováním potřeby britský rabat „zásadně transformovat“ učinil Tony Blair „legitimní, však politicky obtížné“ gesto.

Francie sice s „plnou a širokou“ revizí rozpočtu v letech 2008 a 2009 souhlasila, avšak stále jí zůstává možnost jakékoli navrhované změny vetovat.

Německá kancléřka Angela Merkelová, která prý na cestě vedoucí k definitivnímu kompromisu sehrála významnou úlohu, shodu přivítala jako „dobrou dohodu pro budoucnost Evropy“.

Německo, Velká Británie a Francie spolu se všemi ostatními bohatšími státy EU musejí své příspěvky do EU zvýšit, aby tak napomohly při úhradě nákladů vyvolaných rozšířením unie v roce 2004.

 

 

• Hospodářská politika EU. Aplikace principu subsidiarity – politiky společné, sektorové, koordinované. Cíle, nástroje a nositelé hospodářské politiky EU.

 

Na rozdíl od hospodářských politik členských států nemá EU možnost ani právo uskutečňovat politiku, která by sledovala klasické cíle, jako cenová stabilita, hospodářský růst, ekonomická rovnováha, maximalizace zaměstnanosti apod a pokoušela se jej expanzivními či restriktivními zásahy ovlivňovat. Přesto na základě zakladatelských smluv realizuje řadu dílčích hospodářských politik, které mají různorodý charakter:

Tyto komunitární hospodářské politiky členíme do 3, resp.4 druhů:

• společné politiky – vykonávají je orgány EU (obchodní, zemědělská, dopravní, rybolovná)
• sektorové politiky – Euratom, dnes jako součásti Amsterodamských a Nicských smluv)
• koordinované politiky – členské státy zastoupené v orgánech EU uskutečňují dílčí politiky vedle národních nebo ovlivňují národní politiky (energetika, politika zaměstnanosti, podpora MSP)
• monetární politika – provádí ECB ale jen pro státy měnové unie.

Cíle hospodářské politiky:

• podpora harmonického, vyváženého a trvale udržitelného rozvoje
• vysoká úroveň zaměstnanosti a sociální ochrany
• neinflační růst
• vysoký stupeň konkurenceschopnosti a konvergence ekonomické výkonnosti
• vysoký stupeň ochrany a zlepšování kvality životního prostředí
• zvyšování životní úrovně a kvality života
• hospodářská a sociální soudržnost a solidarita mezi členskými státy

Princip subsidiarity: v oblastech, které nespadají do kompetence EU, vyvíjí EU činnost tehdy, pokud cíle navrhované činnosti nemohou být uspokojivě dosaženy členskými státy a z důvodu rozsahu mohou být lépe dosaženy Společenstvím.

Subsidiarita –rozdělení kompetencí. „nový přístup“ –realizace i v nově přistupujících zemích. Normy se začleňují do praxe i v přistupujících zemích (Iso 9001, 14001). Akce na podporu jakosti (evropské týdny kvality –cíl sjednocovat přístupy ke kvalitě.

 

Sektorové politiky jsou upraveny zvláštními smlouvami. *Smlouva o ES uhlí a oceli (1951) – cílem je koordinovat vývoj odvětví, vytvořit společný trh, snížit náklady, růst produktivity a ek.vzestupu poválečné Evropy. Platila do 2002. *Smlouva o ES pro atomovou energii: vznik a vývoj jaderného průmyslu, podpora výzkumu, jednotné normy pro bezpečnost a ochranu zdraví.

Koordinované politiky se týkají strukturální a regionální politiky. Strukturální politika je chápána jako ta, která zvyšuje konkurenceschopnost každé ekonomiky. Spadají zde programy, aby nezanikly tradiční výroby, podpora MSP. Strukt.pol.má regionální aspekt.

Regionální politika byla ustanovena v římských smlouvách, jde do popředí –přistupují země s menším HDP k EU. Je financována ze strukturálních fondů (součást rozpočtu): Evropský sociální fond (mobilita pracovníků); E.fond regionálního rozvoje (pro porozvinuté regiony); E.fond pro zemědělství; Fond soudržnosti (Kohezní) –pro průměrem 90% – zvýšení tempa růstu ekonomiky.

Cílem reg.pol.je snížení rozdílů mezi úrovní různých regionů. Cíle: *pomoc zaostalým oblastem (pod 75% HDP); *hospodářská a sociální restrukturalizace regionů (úpadek průmyslu, vesnic); *lidské zdroje (rozvoj LZ, zaměstnání mladých, regiony s nezaměstnaností).

 

Rozšíření unie: ovlivní to kritéria –země nebudou splňovat ani 75% ani 90%, někteří nedosáhnou na pomoc.

ČR má 50% průměru.

Další aktivity k řešení hraničních problémů – euroregiony:

Širší Evropa, nové sousedství; podpora ek.a soc. rozvoje v pohraničí; životní prostředí; fungující a bezpečné hranice; rozvoj infrastruktury…

 

 

• Jednotný vnitřní trh EU – východiska, principy, včetně jeho aspektů sociálních, regionálních a ekologických. Efekty jeho realizace.

 

 

*Aktivita byla zakotvena v Římských smlouvách – cíl volný pohyb Z,S,O,K;

*v 1987 platnost Jednotný evropský akt JEA – nový cíl – do konce r.1992 vybudovat jednotný vnitřní trh jako prostor bez vnitřních hranic pro volný pohyb zboží, osob, kapitálu.

*V podstatě šlo o právní kodifikaci BÍLÉ KNIHY ( (1985) kde JVT je stálý cíl integrace, odstranění věcných (prohlídky, pasy na hranicích), technických (normy) a fiskálních (daně)překážek. V 1-1993 JVT přešel v platnost.

*vyvrcholením je rozhodnutí o zavedení jednotné měny – Maastricht 1991

JVT představuje naplnění 4 základních svobod:

• volný pohyb zboží (přesun zboží mezi zeměmi EU není považován za zahraniční obchod)
• volný prostor pro poskytování služeb (i bankovnictví)
• volný pohyb osob (s právem usazovat se, pracovat a žít v kterékoliv zemi)
• volný pohyb kapitálu (možnost ukládat ho tam, kde jsou k tomu nejvýhodnější podmínky)

Charakteristické rysy:

• musí být plně zabezpečen volný pohyb
• transparentní daňový systém
• princip rovnosti –firmy nesmí být diskriminovány v důsledku národních zákonů

 

Překážky JVT: §technické: tech.normy; sladění norem a ekonomik; změny v legislativě; pokus o univerzální normy ztroskotal. §fyzické: odstranění kontrol na hranicích čl.zemí, posílit kontroly na vnějších hranicích; celní problémy. §daňové: nebude společná daňová politika (země by pak nemohly provádět fiskální); musí být ale stejné DPH, snaha o harmonizaci přímých daní.

Akční plán JVT z Amsterodamu: *zavádění zákonodárství o JT; *zjednodušení legislativy pro JT na evropské i národní úrovni; *dokončení evropského legislativního rámce; rozvíjení evropských politik.

Sociální, ekologické a regionální dimenze:

• přijetí Charty soc.práv a svobod (1989) (právo na práci, kol.vyjednávání, soc. zabezpečení, lékařskou pomoc, organizovat se, pracovníků i rodin na ochranu)
• činnost ES se rozšířila na ochranu 6P a spotřebitele (zboží nesmí mít nežádoucí účinky)
• opatření na ochranu ekonomické a sociální soudržnosti s využitím kohezního fondu (fond soudržnosti od 94 –snížení rozdílu mezi zeměmi.)

 

Cíl haagského plánu 2004: *společný azylový systém; *zvýšení ostrahy vnějších hranic; *zlepšení výmšny ifo bezpečnostních a justičních složek; *prohlubování spol.vízové politiky

 

 

 

Efekty JVT: (v Cecchiniho zprávě, 1996)

• alokační: vliv na krátkodobou alokaci zdrojů může být i negativní – dojde k likvidaci neefektivních výrob, rozvoji efektivních –krátkodobě ztráta prac. příležirostí.
• akumulační: dopad integrace na akumulaci VF růstový. Posílení konkurence –růst výnosů prostřednictvím vyšších investic, asi vyšší geografická specializace odvětví (odstraní se obchodní překážky)
• lokalizační: hospodářský růst může vést ke sbližování hosp. úrovně díky vyšší mobilitě lidí, kapitálu, naopak rostoucí specializace může prohloubit polarizaci mezi bohatými a chudými státy.

+ větší dynamizace HDP o 1,4% rychleji.

+ vytvoření nových prac.míst

+ EU produktivita práce předstihla USA, Japonsko

+ snížení cen telekomunikací, letecké dopravy

+ rychlejší výměna obchodních norem

 

 

• Jednotný vnitřní trh EU – volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu. Nejznámější judikáty.

 

 

*Aktivita byla zakotvena v Římských smlouvách – cíl volný pohyb Z,S,O,K;

*v 1987 platnost Jednotný evropský akt JEA – nový cíl – do konce r.1992 vybudovat jednotný vnitřní trh jako prostor bez vnitřních hranic pro volný pohyb zboží, osob, kapitálu.

*V podstatě šlo o právní kodifikaci BÍLÉ KNIHY ( (1985) kde JVT je stálý cíl integrace, odstranění věcných (prohlídky, pasy na hranicích), technických (normy) a fiskálních (daně)překážek. V 1-1993 JVT přešel v platnost.

*vyvrcholením je rozhodnutí o zavedení jednotné měny – Maastricht 1991

Charakteristické rysy:

• musí být plně zabezpečen volný pohyb
• transparentní daňový systém
• princip rovnosti –firmy nesmí být diskriminovány v důsledku národních zákonů

JVT představuje naplnění 4 základních svobod:

 

• volný pohyb zboží (přesun zboží mezi zeměmi EU není považován za zahraniční obchod)

Překážky JVT: *technické: tech.normy; sladění norem a ekonomik; změny v legislativě; pokus o univerzální normy ztroskotal. *fyzické: odstranění kontrol na hranicích čl.zemí, posílit kontroly na vnějších hranicích; celní problémy. *daňové: nebude společná daňová politika (země by pak nemohly provádět fiskální); musí být ale stejné DPH, snaha o harmonizaci přímých daní.

 

• volný prostor pro poskytování služeb
• připravenost bankovnictví a pojišťovnictví vČR. Cíl: otevření společného prostozu pro investory a sjednocení požadavků na kvalitu poskytovaných služeb. Nedostatky – nahromadění špatných dluhů, anonymní knížky, propojení bank na průmyslový sektor, nulový pokrok v poj.
• Liberalizace dopravních služeb – KABOTÁŽ – vytížení všech typů dopravních prostředků –umožnění podnikat v tom segmentu trhu z různých zemí aniž mají registraci pro daný segment..

 

• volný pohyb osob (s právem usazovat se, pracovat a žít v kterékoliv zemi)

= zrušení jakékoliv diskriminace mezi pracovníky založené na státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnání, odměnu za práci a jiné prac.podmínky.

Changanská dohoda umožnila i volný pohyb rodinných příslušníků a osob nevýdělečně činných.

Charta sociálních práv: 1989) (právo na práci, kol.vyjednávání, soc. zabezpečení, lékařskou pomoc, organizovat se, pracovníků i rodin na ochranu)

 

• volný pohyb kapitálu (možnost ukládat ho tam, kde jsou k tomu nejvýhodnější podmínky)

komplikace různých měn liberalizaci zpozdila.

JJVT opatření: *snaha o vytvoření statutu evropské firmy; *statut postavení evropským podnikům pro firmy, které podnikají ve více státech; *fa může měnit sídlo ze země aniž by to stálo velké poplatky

 

 

Příprava ČR na JVT je součástí předvstupní strategie a vychází z dohody o přidružení (1993) a z Bílé knihy.

Základním předpokladem bylo dosažení takové reálné výkonnosti ekonomických subjektů, která jim umožní na tomto trhu obstát a užívat výhod, které JVT nabízí.

 

 

• Ochrana hospodářské soutěže a ochrana spotřebitele v EU.

 

Závazná pravidla na ochranu soutěže se vztahují jen na obchod mezi členskými státy, nikoliv vnitřních čl.zemí.

Subsidiarita: Unie nepřijme opatření pokud je efektivnější učinit toto opatření na národní nebo regionální úrovni – s výjimkou oblastí spadajících do výlučné pravomoci EU.

Římské smlouvy zahrnují: *uzavírání kartelových dohod; *zneužití dominantního postavení; *jednání veřejných podniků; *poskytování podpor státem.

Role komise při ochraně HS: *je pověřena monitoringem; *vede konkrétní vyšetřování porušení pravidel; *implementuje přijaté akty; *uděluje sankce. Komise je kontrolována ESD.

Kartelové dohody: dohody mezi podniky, jejichž jednání má za cíl omezení soutěže. Formy: *stanovení ceny, *dohody o kvótách, *rozdělení trhu a zdrojů, *diskriminace obchodních partnerů.

Přijatelné kartely: *MSP – bagatelní kartely – jeli to efektní pro prospěch zákazníka. *krizové kartely –v mimořádných situacích (povodně) –musí být výhodné pro spotřebitele).

Dominantní postavení: podnik má takovou sílu, že se může chovat nezávisle na konkurentech a dodavatelích, odlišně od zájmu spotřebitele (cenové války). Cenový damping – firmy přicházejí na trh s nepříznivými cenami X nepřátelská cena – nižší než variabilní náklady.

Slučování podniků – fúze: komise sleduj, zda to nevede k dominantnímu postavení. Pokud to překročí určitý obrat (čl.zemí), podléhá schvalovacímu procesu.

Postavení veřejných podniků. Nesmí být v rozporu se zásadami volné soutěže. Podniky vznikají s cílem řešit nějaké externality. Mají měkčí podmínyk ze strany státu.

Státní podpory: např TŽ. Stát může některé podniky dotovat – z hlediska EU jsou přípustné a nepřípustné podpory. ·slučitelné (sociální povahy, náhrada škody přírodní katastrofy) ·alternativně slučitelné (oblasti s nízkou životní úrovní, nezaměstnanost, realizace významného projektu, rozvoj kultury) ·neslučitelné.

 

Ochrana spotřebitele:

Vstoupila v platnost Maastrichtem 1993. Do té doby od 1975: 1.program ES pro politiku na ochranu a informování spotřebitelů:

• ochrana zdraví a bezpečnosti
• ochrana hospodářských zájmů spotřebitelů
• nárok na spolehlivé informace
• nárok na právní ochranu
• na zastoupení spotřebitelů na komunální a národní rovině

 

1985 – „nový přístu“ k politice ochrany spotřebitele – směrnice o ručení za výrobky

 

Evropská politika jakosti: aby zboží přecházející z jednoho do druhého státu bylo bezpečné. V 94 projekt Evropská politika jakosti – sleduje jak je Evropa ve světovém měřítku konkurenceschopná.

Základní aktivity: Evropská cena za jakost; Evropský týden jakosti; Evropský index spokojenosti zákazníka; Evropský program vzdělávání.

 

SOLVIT – pro spory s úřady o pravidlech na trhu EU. Pomoc řešit problémy vznikající nesprávnou aplikací pravidel na vnitřním trhu Eu orgány čl.států. Neplatí se za to. Internetová databáze v každém státě unie + Norsko, Island, Lichtenštejnsko.

Týká se oblastí: *přístup výrobků a služeb na trh; *registrace vozidel; *uplatnění volebního práva; *hraniční kontroly; *veřejné zakázky; *daně; *zakládání obch.společnosti; *usazení v čl.státě jako OSVČ; *sociální zabezpečení; *uznání vzdělání a kvalifikace.

 

 

• Měnová spolupráce v Evropě od začátku 50.let do vzniku Evropského měnového systému. Evropský měnový systém – vznik, vývoj a mechanismus jeho fungování.

 

 

Jde o proces harmonizace hospodářských a měnových politik členských států Unie s cílem zavést jednotnou měnu.

V době Římské smlouvy 1957 byl světový měnový systém založen na Breton-woodských dohodách, které přijaly zásadu stabilních měnových kurzů a dominantní postavení dolaru. Jako světové rezervní měny směnitelné za zlato. K tomu sloužily instituce Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Čl. státy měly suverenitu.

Postupem času však bylo zřejmé, že hospodářská integrace se neobejde bez užší měnové spolupráce a přijetím společné měny. Prvním pokusem byla Wernerova zpráva, což byl dokument Evropské komise „O hospodářské a měnové unii“ z r.1971. Realizace měla probíhat postupně do r.1980. Byla však neúspěšná a skončila v r.1974, kdy Rada ministrů odvolala cíl měnové unie. Příčinou byla světová krize, přílišná suverenita států, nevhodná doba –rozpad breton-woodského systému..

3 mechanismy podchycení krize:

• 1972 –systém „had v tunelu“: způsob zakotvení měn čl.zemí vůči sobě a třetím zemím. Země vystupovaly ze společenství.
• 1973 –Evropský fond měnové spolupráce – pomoc zemím, aby měly prostředky na stabilitu kurzu
• 1979 –Evropský měnový systém EMS –jeho hlavní funkcí bylo nastolení a udržování pevných kursových vztahů mezi měnami členských států a tím i vytvoření předpokladů pro prohloubení integračního procesu.

Účastnily se ho: Franci, SRN, Itálie, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Dánsko, Irsko + VB (1990) + Řecko (1984) +Španělsko (1989) a Portugalsko (1992). Vytvoření společné bezhotovostní měny.

EMS byl založen na 3 subsystémech:

• společná evropská měnová jednotka ECU
• mechanismus devizových kurzů ERM
• zvláštní úvěrový mechanismus

ECU –zúčtovací měna, hodnota byla vymezena měnovým košem všech čl.zemí. Sloužila k zúčtovaní plateb mezi bankami čl.států, jako základ pro stanovení kursů, jako zúčtovaní transakcí probíhajícími mezi čl.státy, měnový nástroj pro sestavování rozpočtu. Zanikla nástupem eura v 1999.

ERM –umožnil napojit měny na ECU. Jak mohou kolísat, prosazení měn navzájem vůči sobě. Od r.1999 je ERM2. která pracuje s Eurem a pouze s těmi měnami, které nevstoupily do Eurozony (VB, Švédsko, Dánsko)

Úvěrový mechanismus –vyšel z evropského fondu měnové spolupráce; cílem je soustředit část finančních prostředků do fondů (po 20%). Z fondu se pak poskytovaly peníze zemím, které ji potřebovaly (krátkod., střednědob. výpomoc)

 

EMS v současnosti:

 

• zánik ECU
• ERM je pouze dánská koruna, která musí udržovat pásmo v koridoru
• EMS má perspektivu hl.pro přistupující země
• Není tak přísný jako c minulosti (+-2,25%) nyní rozpětí kurzů +-15%

 

 

• Myšlenka měnové unie a proces přípravy její realizace (do roku 1998). Plnění konvergenčních kritérií. Pakt stability a růstu současné snahy o jeho reformu.

 

 

Měnová unie je založena na zavedení jednotné měny a společné monetární politiky, přenesené z nádordní úrovně na nadnárodní.

Evropská hospodářská a měnová unie EMU se začala formovat Delorsovou zprávou (1989) a konče Maastrichtskou smlouvou o Evropské unii (1993) jak myšlenkově tak organizačně.

Tato etapa má cíle: *prohloubit integrační tendence v EU; *dosáhnou t širší evropské integrity; *vytvořit ochranu Unie před vnějšími ekonomickými otřesy; *upevnit pozici EU v rámci konkurence s USA a Japonskem.

3 stádia vzniku EMU:

1.stádium 1990-1994: odstranění restrikcí kapitálových pohybů mezi členskými zeměmi

2.stádium 1994-1999: ustavení Evropského měnového institutu a sbližování ekonomik v závislosti na konvergenčních kritériích

3.stádium 1999-2000: postupné zavádění společné měny.

 

Konvergenční kritéria znamenají jednoznačně stanovené podmínky, které musí být splněny a by země měla právo žádat o účast v měnové unii. Obsahují tyto požadavky:

• země musí zajistit cenovou stabilitu – průměrná míra inflace nesmí překročit o víc než 1,5% prům.inflaci 3 nejlepších zemí (s nejnižší mírou).
• deficit státního rozpočtu nesmí být vyšší než 3% v jeho poměru k HDP daného státu (schodek veř.financí).
• výše hrubého veřejného dluhu může být max do 60% k hodnotě HDP nebo snižující tendenci
• průměrná dlouhodobá nominální úroková míra (1 rok před vstupem) nesmí přesáhnout o víc jak 2% průměr 3 nejlepších zemí (s nejnižší mírou).
• země musí udržovat měnu ve vymezeném pásmu kurzových odchylek.v ERM (nyní +-15%) a alespoň 2 roky v ERM před vstupem do MU nesmí devalvovat měnu.

 

r.2004

Inflace: ČR, Kypr, Estonsko, Litva, Švédsko splňují -2,4%.

Rozpočet: podmínku 3% splňuje 5 zemí, ČR ne. V 2003 vykázala ČR 12,3%, v r.2004 5 -6%.

Stabilita kurzů: všechny měny stabilní.

Dlouhodobé úrokové sazby: hranici 6,4% splňuje 8 zemí, i ČR.

 

Do ERM nevstoupily Dánsko a VB – požádali o odložení; Švédsko odmítlo. Řecko nesplnilo kritéria.

 

Mimo EMU zůstávají dobrovolně k 1.1.2001: VB, Dánsko, Švédsko

 

Výhody měnové unie:

* prohloubení JVT, lepší podmínky pro pohyb VF

* úspora nákladů s konverzí měn

* stimulace investic, ekonomický růst –stabilní ek.prostředí

* zvýšení evropského vlivu

* Euro bude významnou měnou

 

Nevýhody MU:

* obavy ze ztráty národní suverenity, vlády ztratí nástroje k ovlivňování ekonomiky

* rozdíly v hosp. politikách nemusí být v souladu s ESCB

* odstranění překážek na JVT povede k alokaci VF do regionů s vyšším zhodnocením

 

Pakt stability a růstu:

Je zvláštní soubor opatření, který pro kontrolu a regulaci chování vlád v možnýcj kritických situacích a k ovlivňování kroků v rozpočtové oblasti.

(vznikaly obavy o stabilitu EMU, že se národní vlády nebudou chovat odpovědně, když odpovědnost bude mít ECB a na druhé straně, že nebudou mít nástroje monetární politiky).

 

Pakt vychází z původních konvergenčních podmínek. Jsou tyto okruhy opatření:

1.okruh: stát musí vypracovat národní program stability (cíle v oblasti veřejných financí)

2.okruh: varovná pravidla vyhlášená Unií mohou být aplikována na každou zemi (když bude mt nadměrný deficit)

3.okruh: sankce –postižený stát uloží u ECB prostředky

 

 

• Evropská měnová unie po 1.1.1999, společná měnová politika – její cíle a nástroje, institucionální předpoklady jejího fungování, dopady na subjekty v ČR.

 

 

K 1.1.1999 patřily mezi země splňující kritéria MU: Belgie, Finsko, Francie, Itálie, Lucembursko, Nemecko, Nizozemí, Portugalsko, Rakousko, Španělsko, od 2001 i Řecko.

Mimo EMU zůstávají dobrovolně k 1.1.2001: VB, Dánsko, Švédsko

 

3 fáze přechodu na společnou měnu:

1. 1. celý rok 1998 – stanovení data spuštění EMU a přijetí opatření nutných pro zahájení její činnosti
2. 1999 – ½ 2002 – skutečné zahájení EMU spojené s fixací měnových kurzů, měnová politika přechází do kompetence ESCB
3. 3. zbytek 2002 – fyzické nahrazení bankovek a mincí

 

Výhody měnové unie:

* prohloubení JVT, lepší podmínky pro pohyb VF

* úspora nákladů s konverzí měn

* stimulace investic, ekonomický růst –stabilní ek.prostředí

* zvýšení evropského vlivu

* Euro bude významnou měnou

 

Nevýhody MU:

* obavy ze ztráty národní suverenity, vlády ztratí nástroje k ovlivňování ekonomiky

* rozdíly v hosp. politikách nemusí být v souladu s ESCB

* odstranění překážek na JVT povede k alokaci VF do regionů s vyšším zhodnocením

 

Evropský systém centrálních bank ESCB je tvořen ECB a centrálními bankami členských států MU.

Orgány ECB: výkonná rada (prezident, viceprezident, 4 členové); řídící rada (výkonná rada + guvernéři CB států MU); generální rada (prezident, viceprezident ECB + guvernéři CB všech zemí EU)

 

Úkoly ECB ve třetím stádiu MU:

• definovat a zavést měnovou politiku na úrovni EU
• řídit zahraničně úvěrové operace
• držet a spravovat měnové rezervy člstátu MU
• podporovat hladké fungování platebního styku

 

Evropský měnový systém II (EMSII): se stane mostem mezi 12 eurozeměmi a 13 zbylými zeměmi EU (Pre.Ins) a stabilizačním opěrným pilířem procesu konvergence v těch zemích EU, které se chtěji připojit k MU.

Ins jsou ti uvnitř –v eurozoně a Pre-Ins jsou čekatelé na účast.

 

Primárním cílem ESCB je udržení cenové stability. ESCB přispívá i k dosaženíhospodářsko politických sílů EU – udržitelný rozvoj, nová pracovní místa, lepší životní podmínky.

Cílem je aby meziroční růst indexu spotř.cen v eurozoně nepřevyšoval 2%.

 

Nástroje měnové politiky ECB:

• Dominantním nástrojem jsou operace na volném trhu, které využívá k řízení likvidity na penežním trhu a korigování krátkých úrokových sazeb. Patří zde hlavní refinanční (repo) operace, emise dluhových certifikátů
• stálé facility –úroková míra facility určuje strop pro úrokové sazby na pen.trhu.
• platební systém TARGET –podporuje společnou měnovou politiku a rozšíření operací v Euro, přisoívá k rozvoji efektivního a bezpečného platebního systému, je založen na systému vypořádání v reálném čase v jedntl. zemích.

r.2004

Inflace: ČR, Kypr, Estonsko, Litva, Švédsko splňují -2,4%.

Rozpočet: podmínku 3% splňuje 5 zemí, ČR ne. V 2003 vykázala ČR 12,3%, v r.2004 5 -6%.

Stabilita kurzů: všechny měny stabilní.

Dlouhodobé úrokové sazby: hranici 6,4% splňuje 8 zemí, i ČR.

 

 

 

• Společná obchodní politika, její autonomní a smluvní nástroje, dopady na ČR.

 

 

Již v 50 letech v Římské smlouvě (celní politiky), 1968 byla dotvořena celní unie.

Základní princip SOP je definován v Maastrichtské smlouvě.

Společná obchodní politika je soubor zásad, prostředků a nástrojů, kterými unie ovlivňuje ve vlastním zájmu styky s cizími zeměmi –zejména strukturu, styky a objem zahraničního obchodu. Je založena na zásadách, pokud jde o úpravy celních sazeb, uzavírání celních obchodních dohod, stejné liberalizační opatření, vývozní politiku, opatření v případech dumpingu apod.

 

Cíle:     · snaha o odbourání jakýchkoliv překážek v celních podmínkách

• volit jednotnou obchodní politiku mezi členy
• liberalizace obchodu

 

Nástroje: · cla   · dovozní kvóty · dobrovolná exportní omezení   ·antidumpingová opatření

 

Společný postup je uplatňován v těchto oblastech:

• při stanovení a úpravách celních tarifů při dovozu do unie (jednotný celní sazebník)
• při liberalizaci obchodu s třetími zeměmi (smluvní nástroje –rozdělují třetí země do určitých oblastí.
• při uzavírání smluv o obchodu a spolupráce s třetími zeměmi
• při zavádění opatření na ochranu obchodu (dumping nebo vývozní dotace)
• při poskytování celních preferencí rozvojovým zemím

 

ad 2: Pyramida shora:

1. EU –liber.vztahy uvnitř EU;

2.EEA –evropský ekonomický prostor z r.94;

3.ACP –africko karibsko pacifická oblast –bývalé kolonie –zvýhodněné obchody –celní úlevy, cenové dotace v zemědělství

(Pro zemědělství systémy STABEX a nerostné suroviny SYSMIN –mechanismy cenových dotací, které se z rozpočtu EU vyplácejí obchodním partnerům, ale jen při splnění určitých kritérií. Ty jsou: pokles cen na světových trzích, podíl příslušného produktu na vývozní struktuře dané země (vše 6%)

4.asociační dohody – jsou podepsány s řadou zemí, kandidátské, Zagreb –spolupráce vzájemného obchodu (přidružené státy –postupné snižování celních sazeb, účast na tendrech, dovozní kvóty);

5.dohody o obchodu a spolupráci – EU s jinými ekonomicky vyspělými zeměmi – rovnocenní partneři(tyto mají uzavřené státy s EU, např. USA, Japonsko);

6.GSP –všeobecný preferenční systém –pro rozvojové státy mimo ACP –celní úlevy – cílem rychlejší industrializace);

7. MFN – „nejvice zvýhodněných států“ – země musí rozšířit po EU nejlepší obchodní podmínky, které sjednaly s některým ze států), podléhají sankcím, pro ti nim nesmí být zvýhodnění.

 

 

 

• Společná zemědělská politika – základní principy, její vývoj.

 

Vytvoření společného trhu se zemědělskými produkty bylo jednou z nejvýznamnějších částí integrační koncepce AHS. SZP patří mezi nejdůležitější společné politiky unie.

 

Původní cíle dle postavení odvětví po II.sv.válce: ·zvýšení produktivity práce , technický vývoj; ·dosažení srovnatelné životní úrovně zemědělců, zabránění odchodu; ·stabilizace trhů produkce; ·zabezpečení plynulého zásobování obyvatel čl.zemí; ·dodávky za rozumné ceny –stabilizace cen

 

Smyslem je regulovat pomocí souborů opatření integrovaný trh agrárních produktů a pozitivně ovlivňovat vývoj zemědělství unie.

Důvody pro realizaci:

• zajistit soběstačnost v zásobování zeměď.produkcí a ochrana před konkurencí států s lepšími zem.podmínkami (zpočátku v 50.letech)
• udržet cenovou stabilitu zem. výrobků a příjmů zem. producentů
• zabránit odchodu pracovníků z venkova do měst
• v současnosti se zaměřuje na restrukturalizaci zemědělství s cílem eliminovat nadprodukci a preferovat netradiční komodity (bionafta)

 

Nástroje tržní regulace: §regulace cen, § subvencování výroby a odbytu; §podpora exportu, §organizace distribuce a skladování na úrovni států, §opatření na vyloučení diskriminace výrobců i spotřebitelů, §podpora zemědělského výzkumu a vzdělávání, §financování rozvojových projektů, §řešení sociálních a ekologických problémů

 

3 zásady společné zemědělské politiky:

1.) společný trh pro zemědělské produkty při společných cenách

2.) zvýhodnění produkce, která má svůj původ v zemích ES před zahraniční produkcí

3.) finanční solidarita. Náklady společné politiky jsou hrazeny ze společného fondu, kam všichni přispívají

 

Nástroje regulace cen:

• vládní dotace;
• prahová cena (varia.přirážka – omezená nabídka zvyšuje cenu) – clo pevné procento, přirážka proměnlivá v čase;
• dovozní kvóty – cena dle nabídky, poptávky – k omezení objemu zboží
• výrobní kvóty domácím výrobcům je stanovena, pokud vyrobí více není produkt koupen
• přímé podpory – pokud zemědělec redukuje výrobu, nezávisle na objemu produkce

 

Financování SZP: ze zdrojů evropského rozpočtu prostřednictvím Evropského zemědělského záručního a orientačního fondu. Ten má 2 části: záruční ( 90%je používána k dotování cen produkce, podpora venkova) a orientační (financování strukturálních změn, modernizace, kvalifikace).

 

 

• Reformy společné zemědělské politiky a její budoucnost, dopady na ČR.

 

 

Záporným efektem SZP je, že jsou farmy s vysokými náklady, zvyšují se přebytky, tím pádem tlak na dotovaný export, vysoké náklady na skladování.

V 60 -090 Letech zemědělství prodělalo vysoký vývoj, zvedla se produkce z 80 na 120% – proto se musí vyvíjet i politika. V 80 letech dochází ke změnám systému SZP. Orientace na necenové regulativní metody.. Zlom v r.1992.

 

Od r.1992 nový cíl: postupně odstranit rozdíl mezi vnitřní a světovou cenou zemědělské produkce a tím odstranit exportní dotace.

Snížení cen se kompenzuje různými přímými platbami, které jsou podmíněny snížením obdělávaných ploch o 15% a snížením počtu hospodářských zvířat na 1 ha.

V rámci toho snižování dotací např. obilovin, hovězího…

Financování se přesouvá z cenových dotací na podporu strukturálních změn (zalesňování, rekreace, turistika, zemědělská výroba pro nepotravinářské účely)!!

 

Stále zůstává uzavírání trhů vůči dovozcům z USA, rozvojových zemí apod.

 

Agenda 2000 navrhuje pokračovat v reformě SZP s cílem zvýšit konkurenceschopnost Unie na domácím i světovém trhu a orientovat se na tržní řešení, které by pomohly integraci nových čl.zemí.

 

Financování se posouvá proto, že přímé podpory nepodněcují k vyšší efektivitě výroby. Spíš jako nástroj k restrukturalizaci zem.produkce (ne aby se vyrábělo stále více produktů, ale aby lidé zůstali na vesnicích.

Restrukturalizace 5%, platby 95%

 

Nová orientace SZP se bude vyvíjet, nyní se soustředí na snížení nadprodukce, ochranu ŽP, potravinovou bezpečnost. I dále sociální cíl – venkov,

Radikální revize se očekává po 2007.

 

Nový cíl – celá reforma směřuje k přímým platbám

 

ČR: situace pro vstup do EU byla obtížná.Zemědělská produkce klesla pod úroveň roku 1936 – hlavně živočišná produkce. Důsledkem hnojení fosforečňany nedochází k obnově živin v půdě. Sociální úroveň zemědělců podstatně horší. Oproti EU jsou ceny produkce nižší o 30 -50%.

Na druhé straně členství odstraňuje dosavadní celní překážky a můžeme čerpat prostředky ze strukturálních fondů. V 2000 -2006 možnost čerpat pomoc z programu SPARAD, které budou použity k modernizaci potravinářského průmyslu, změně úrovně hygieny, financování ekologických opatření, obnově infrastruktury, venkova

 

 

• Společná dopravní politika, efekty pro ČR; společná politika rybolovu.

 

 

Dopravní průmysl zaujímá v ES významnou roli. V 15ce spotřeboval 40% investic. Poptávka hlavně po dopravě uvnitř ES během 20 let stále stoupá. Od roku 1970stoupla o 128%.

Mezníkem v rozvoji dopravy byl nástup JVT –otevřely se hranice, vznikla liberalizační opatření, kabotáž..

Důvody pro realizaci SDP:

• napomáhá volnému pohybu zboží a služeb, má za cíl stanovit společná pravidla pro všechny obory mezinárodní dopravy
• ovlivňuje mnoho dalších sfér hospodářské činnosti
• dopravní systémy vyžadují integraci mezi zeměmi
• buď je nadměrná monopolizace (železnice) nebo velká konkurence (automobilová)
• v zájmu každé země je zabezpečení dopravní obslužnosti
• nutnost makroekonomické regulace cen

 

Koncepce SDP byla podřízena 3 základním cílům:

• vytvoření společného dopravního trhu
• odstranění ekonomických hranic mezi státy
• zajištění rovného postavení dopravních podniků na společném trhu

 

Výsledky SDP: pokrok nastal přechodem k JVT b 80.letech. Došlo k:

• lepšímu spojení mezi hlavními centry a vzdálenějšími oblastmi a k rozvoji dopravní infrastruktury
• zkvalitnění dopravy a snížení cen
• rozvoji transevropských sítí s cílem vytvořit prostor bez vnitřních hranic
• kabotáž –vytížení dopravních prostředků, liberalizace i ostatních druhů dopravy

 

Dle dokumentu Bílá kniha o dopravní politice (1995) je cílem co nejrychleji dokončit liberalizaci, vybudovat transevropskou síť. Toto vybudování si klade za cíl:

• přispět k sociální a ekonomické soudržnosti bohatších a méně vyspělých zemí
• stanovit priority při rozvíjení infrastruktury
• upevnit konkurenceschopnost zemí Unie
• vytvořit potřebné spojení Unie s přidruženými zeměmi SVE

Bílá kniha chce zastavit růst silniční dopravy, podpořit železniční (ekologická katastrofa, zavést silniční poplatky za ujeté kilometry, srovnat cenu benzínu s naftou, snížit nehodovost.

 

Akční program SDP pro 1995-2000 – definoval problémové oblasti a harmonogram budování transevropských sítí (TEN)

 

Zelená kniha řeší spravedlivé a efektivní oceňování v dopravě, nový přístup k internalizaci externalitních nákladů.

 

Nástroje SDP: poplatky a daně; každá země má svůj systém poplatků a mýtného.

 

Program priorit pro rozvoj dopravy: (1994)

• spojení hlavních center rychlovlaky
• výstavba dálnic a letišť
• propojení národních energetických sítí a plynovodů
• vybudování evropské sítě mobilních telefonů

 

Regulace je zaměřena na vyčerpatelné zdroje. Jsou stanoveny objemy množství výlovu pro každou zemi. Pokud překročí – sankce. Objemové kvóty by se měly snižovat. Taky jsou stanoveny typy sítí, vybavení lodí, pásma pro lovení.

• má podobnost se zemědělskou
• aby nedocházelo k trvalému poklesu zásob ryb v oceánech
• volný přístup pro všechny rybáře z EU
• jsou stanoveny kvóty ryb pro země EU
• pásmo 12 mil pro rybáře od pobřeží, větší společnosti 200mil od pobřeží
• čerpá finanční prostředky ze společného rozpočtu = finanční nástroj pro podporu rybolovu
• další nástroje: orientační ceny (stanoveny hladiny, pod které nejsou výrobky prodávány); cla (při dovozu rybích výrobku z nečlenských zemí); technické nařízení. parametry výlovu ryb; stanovení velikosti flotil zemí.

 

Sektorové politiky jsou upraveny zvláštními smlouvami:

ESUO –smlouva o evropském společenství uhlí a oceli – 1951

ESAE – smlouva o evropském společenství pro atomovou energii – 1957

Tyto 2 smlouvy jsou již transformovány v Maastrichtské a Amsterodamské smlouvě (1993 a 1997)

 

ESUO – podepsána představiteli Belgie, Francie, Nizozemí, Lucemburska, Itálie, Německa – šestkou. Integrace sektorového typu odrážela ekonomické i politické zájmy –tento průmysl byl vyjmut z kontroly jedntl. vlád – proti militarizaci Německa, řešení nepřátelského poměru Fr a SRN, studená válka.

Cílem je společně koordinovat vývoj obou odvětví, vytvořit společný trh, uskutečnit racionální dělbu práce, snížit výrobní náklady, růst produktivity. Komise doporučila neobnovovat smlouvu po r.2002.

 

Evropská komise měla možnost: *sledovat vývoj trhů a regulovat ceny; *sestavovat programy výroby, spotřeby, vývozu; *vytyčovat obecné cíle modernizace a rozvoje; *zkoumat životní a pracovní podmínky obyvatel; *rozhodnout o půjčkách na realizaci programů. Aktivní zásahy ES byly prováděny zejména v období krize ocelářského průmyslu v 80tých a první ½ 90 let – ES tolerovala státní subvence, financovala sociální programy kvůli nezaměstnanosti v odvětví. V r.1993 poslední významná pomoc uhelnému průmyslu na 1994-2002 –zabránění likvidaci částí odvětví a sociálním dopadům.

 

ESAE: smlouva umožňuje uskutečňovat EU řadu hospodářsko politických aktivit v oblasti jaderné energetiky a průmyslu:

1. umožnit rychlý rozvoj jaderného průmyslu
2. podporovat výzkum a šíření technických poznatků
3. kontrolovat dodržování bezpečnostních norem
4. zajistit zásobování rudami a jaderným palivem
5. založit společné výzkumné centrum –provozuje EU
6. stanovit jednotné normy pro bezpečnost a ochranu zdraví

 

 

 

• Strukturální politika – regionální a odvětvový aspekt strukturální politiky, podpora malých a středních podniků

 

 

V EU je více než 250 regionů a mezi nimi existují nepoměry v příjmech i možnostech obyvatel. Tyto rozdíly jsou dány nedostatečným rozvojem v regionech, upadáním hospodářství nebo zeměpisnou polohou. Regionální politika EU je jak prostředkem pro vyjádření finanční solidarity tak hnací silou ekonomické integrace.

Solidarita má přinášet prospěch občanům a regionům hospodářsky nebo sociálně znevýhodněným. Soudržnost znamená uvědomění, že zmenšení rozdílů je výhodné pro všechny.

I přes úspěchy rozdíly trvají a prohloubily se přístupem nových zemí.. zvýšil se počet obyvatel a rozlohy ale nepoměrně tomu se málo zvýšil růst HDP. Celkově došlo k poklesu HDP na 1 obyv.o 12%.

 

Aspekty strukturální politiky: * regionální politika * politika podpory MSP (do 250 zam., obrat do 20 mil Eur., aktiva do 10 mil.; vlastníci velkých podniků jen do 25%)

 

Cílem regionální politiky je snižování rozdílů mezi úrovní regionů a zmírňování zaostalosti regionů, které jsou v méně výhodné situaci, včetně venkova prostřednictvím výdajů ze strukturálních fondů, které jsou součástí rozpočtu. Patří zde: Evropský fond regionálního rozvoje, Evropský soviální fond, Evropský fond zemědělství, Fond soudržnosti (kohezní).

 

6 prioritních cílů regionální politiky:

1. pomoc hospodářsky zaostalým regionům s HDP pod 75% prům. Unie
2. pomoc regionům trpícím úpadkem průmyslového odvětví určená na restrukturalizaci
3. pomoc regionům s dlouhodobou nezaměstnaností (na 1 rok) pracovníků nad 25 let
4. zapojení mladých lidí do 25 let do prac.procesu
5. pomoc na modernizaci a diverzifikaci zemědělského sektoru a vytváření nových prac. míst v zemědělství
6. pomoc regionům skandinávských zemí s arktickým podnebím a nízkou hustotou osídlení

 

Reforma reg.politiky (politika soudržnosti) – nové cíle: *konvergence; *regionální konkurenceschopnost a zaměstnanost; *evropská územní spolupráce

 

Strukturální fondy na 2004-2006 pro ČR:

Bude rozděleno 1,45 mld.Eur dle 5 operačních programů:

*průmysl a podniky;

*infrastruktura

*rozvoj lidských zdrojů

*rozvoj venkova a multifunkční zemědělství

*společný regionální program

 

Ostrava v 11/2004 –program Phare – zlepšení kulturního života a drobné podnikání – 788 tis.Eur.

 

MSP: zaměstnávají 2/3 zaměstnanců. Užívají úlevy při uplatňování soutěžního práva – volnější výklad antikartelových opatření; EK pardonuje dohody, které nemohou ovlivnit hospodářskou soutěž; ulehčen přístup k úvěrům; možnost dotací; konzultační pomoc. Možnost snížní spotřební daně (malé pivivary, lihovary) nebo nulová sazba (vína). MSP jsou podporováni při vytváření pracovních míst.

 

 

• Podpora výzkumu a technologického rozvoje v EU, společné vědeckovýzkumné programy. Energetická politika a politika životního prostředí EU.

 

 

Výzkum a vývoj:

• vlastní výzkumný program ve společných střediscích
• společné programy na univerzitách a výzkumných podnicích
• koordinované akce
• rámcové výzkumné programy dle specifických programů (91-94, 95-98) – ESPRIT, RACE, BRITE
• programy nad rámec výzkumu v průmyslu ERAMUS (studium 1 semestru v zahraničí), YES (pro nevysokoškolsky), LINGUA
• EUREKA –zaměřen na dovedení výsledků výzkumu na trh. Už 20 let.
• PHARE

 

Æ má to vést ke zvýšení konkurenceschopnosti

Æ EU tipuje směry do kterých je žádoucí dát prostředky na výzkum

Æ Lisabonská agenda, program ERA – napomáhá vytvoření JVT

Æ strategické oblasti: biotechnologie, lékařství, energwtika, rozvoj dopravních systémů, ekosystémy, IT.

 

Energetická politika – cíle:

• 50.léta – preference jaderné energetiky
• 70.léta – úsilí snížit závislost na dovozu ropy
• 86-1995 – restrukturalizace v energetickém sektoru v současnosti:
• růst úspor energie a větší efektivnost spotřeby
• růst váhy pevných paliv ve spotřebě
• stabilizace podílu zemního plynu
• zlepšovat podmínky pro bezpečný provoz jaderných elektráren
• po 1995 – zajištění bezpečných dodávek energie po Unii, rozvoj obnovitelných zdrojů, propojení energetické a ekologické politiky

 

• 1994 –podepsána Evropská energetická charta, která EU orientuje na úzkou spolupráci s Ruskem a dalšími dodavateli ropy a zemního plynu.

 

• Zelená kniha o energetické budoucnosti se vyslovila pro zachování jaderné energie jako alternativy k jiným zdrojům – nevytváří skleníkový efekt.

 

Ochrana životního prostředí – hlavní úkoly:

• udržovat, ochraňovat a zlepšovat kvalitu životního prostředí
• přispívat k obraně lidského zdraví
• zajistit racionální využívání přírodních zdrojů

 

zásady pro realizaci:

• předcházet poškozování ŽP dřív než odstraňovat následky
• náhradu musí uhradit znečišťovatel
• nápravu provést u původce

 

Impuls byl v 80 letech, hranice růstu uvedena v Římském klubu; další impuls Maastrichtská smlouva, Amsterdamská a smlouva z Nice to potvrdily a definovaly oblasti:

*90 léta –nebezpečí ekologického dumpingu (úmyslné změkčování norem ŽP –snižuje cenu produkce, znevýhodňuje subjekty, kde jsou normy přísnější.)

*dlouhodobé nástroje –akční programy – ekologický akční program – životní prostředí 2010: *boj se změnami klimatu; *ochrana zdrojů; *nakládání s odpady; *lidé přístup k info; *dodržování zákonů

 

Hlavní opatření na ochranu ŽP:

• standarty na ochranu vody
• limity omezující znečištění ovzduší
• přípustné limity pro hlučnost
• zásady pro výrobu a manipulaci s chemickými výrobky
• zásady pro zpracování odpadů
• zásady na ochranu přírody

 

 

1. Energetická politika EU

 

 

Ve Smlouvě o ES či ve Smlouvě o EU není pro energetiku vyhrazena zvláštní kapitola. Římská smlouva pouze stanovuje, že činnosti Evropského společenství zaměřeného ke splnění svých cílů zahrnuje i opatření v energetice. Větší důraz na energetiku klade Smlouva o Ústavě pro Evropu, která jí věnuje samostatný oddíl a řadí ji mezi oblasti, ve kterých EU sdílí pravomoci s členskými státy. V rámci vytváření a fungování vnitřního trhu a s přihlédnutím k ochraně životního prostředí má energetická politika EU podle ústavní smlouvy za cíl:

 

zajistit fungování trhu s energií,

zajistit bezpečnost dodávek energie v Unii,

podporovat energetickou účinnost a úspory energie, jakož i rozvoj nových a obnovitelných zdrojů energie.

Otázka stanovení podmínek pro využívání energetických zdrojů i volby mezi různými energetickými zdroji je zachována v pravomoci členských států. Na současné podobě energetické politiky by tedy ani Ústava pro Evropu, která se nyní nachází ve stádiu klinické smrti, neměla nic změnit. Záležitostem spojeným s energetikou – trhu uhlím – se věnuje Pařížská smlouva zakládající Evropské společenství uhlí a oceli (její platnost vypršela v roce 2002 a byla včleněna do Smlouvy o ES) a smlouva zakládající Evropské společenství pro atomovou energii (EURATOM), která se zabývá bezpečným a efektivním využíváním jaderné energie.

 

Energetická politika EU má průřezový charakter. V rámci Evropské komise sice existuje Generální ředitelství pro energetiku a dopravu, energetickou problematikou se ale zabývají i GŘ pro vnitřní trh a služby či GŘ pro životní prostředí. V politické rovině je za obor odpovědný evropský komisař pro energetiku, kterým je od listopadu loňského roku Lotyš Andris Piebalgs. Na úrovni členských států se schází Rada EU pro energetiku, která sdružuje ministry členských států s energetikou ve svém portfoliu. V Evropském parlamentu je energetika v gesci Výboru pro průmysl, výzkum a energetiku, který má i české zastoupení. Jeho místopředsedou je europoslanec Miloslav Ransdorf a řadovými členy poslanci Jan Březina a Vladimír Remek.

 

Hlavní cíle a nástroje energetické politiky EU

 

Prvotním cílem evropské energetické politiky je zajistit stabilní dodávky energie a současně spotřebitelům poskytnout možnost nakupovat elektrickou energii, plyn či pohonné hmoty, apod. za dostupné ceny, a to vše při respektování ochrany životního prostředí. Energetika je jako jeden z klíčových sektorů evropské ekonomiky životně důležitá pro konkurenceschopnost a prostřednictvím ní pro realizaci Lisabonské strategie, dále pro naplňování závazků vyplývajících z Kjótského protokolu a rovněž významná je i z hlediska zajištění evropské bezpečnosti. Podle komisaře Piebalgse bude období do roku 2010 rozhodujícím momentem pro energetickou politiku EU. Zdá se pravděpodobné, že ceny ropy a zemního plynu minimálně ve střednědobém horizontu dále porostou. Unie musí zároveň podporovat Kjótský proces snižování emisí skleníkových plynů a udržovat si postavení vůdčího subjektu v odpovědnosti za životní prostředí na Zemi. Vzhledem k rozdělení přírodního bohatství je patrné, že Evropská unie bude do budoucna stále více závislejší na vnějších zdrojích energie. V závislosti na všech výše uvedených faktorech, které formují aktuální podobu evropské energetické politiky, můžeme identifikovat její tři hlavní současné cíle:

 

vytvoření efektivních otevřených konkurenčních trhů s elektřinou a plynem,

zajištění bezpečnosti dodávek energie,

dosažení přísných environmentálních cílů, zejména v boji proti klimatickým změnám.

K naplnění definovaných cílů je potřeba realizovat těchto šest hlavních priorit:

 

zvýšit energetickou účinnost,

dosáhnout správně fungujícího jednotného vnitřního trhu pro plyn a elektrickou energii ku prospěchu všech občanů,

podporovat obnovitelné zdroje energie,

posilovat jadernou bezpečnost,

zabezpečit dodávky energie do Evropy a dále rozvíjet mezinárodní spolupráci v energetice,

zlepšovat vztah mezi energetickou politikou a oblastmi životního prostředí a výzkumu.