jako reálného objektu a vědní disciplíny

 

1. Světová ekonomika jako reálný sociálně-ekonomický systém

• světová ekonomika představuje reálný sociálně-ekonomický systém, jehož základními prvky jsou ekonomiky národních států a vazbami mezi nimi toky zboží, služeb, faktorů výroby a informací
• mezi vlastnosti prvků světové ekonomiky (tj. národních států) patří např.
• vybavenost výrobními faktory
• produkční kapacita a funkce
• stupeň ekonomické vyspělosti
• otevřenost ekonomiky
• sociální charakteristiky (etnika, ideologie, instituce)
• výsledkem existence vazeb homogenizace systému – internacionalizace či přímo globalizace – vznik interdependence mezi prvky a jejich vzájemné sbližování
• cílovou funkcí systému světová ekonomika je zvyšování blahobytu světové populace prostřednict-vím efektivního využívání zdrojů
• světová ekonomika je v interakci s dalšími dvěma systémy globálního rozměru, a to systémem politickým a ekologickým
• politický systém ovlivňuje stav SE uplatňováním moci (např. kolonialismus), systém ekologický tvoří jeho omezení (zdroje, stav ŽP)

1. Přístup ekonomické teorie ke světové ekonomice

• teoretickou analýzou a interpretací systému „světová ekonomika“ se zabývá disciplína nazývaná mezinárodní ekonomie (international economics)
• aplikační charakter ME tkví v její schopnosti objasňovat mnohé problémy empirické povahy
• historicky se tato disciplína začala formovat jako „teorie mezinárodního obchodu“ (D. Ricardo)
• mezi poddisciplíny aplikovaného typu, schopné pružněji reagovat na dané problémy, patří zejména:
• mezinárodní politická ekonomie (international political economy)
• mezinárodní podnikání (international business)
• regionální studia, resp. komparace ekonomických systémů (regional studies)
• rozvojová ekonomie (development economics)
• mezinárodní politická ekonomie – začíná se formovat v 70. letech v souvislosti s ropnými šoky, zabývá se interakcí trhu a státu v moderním světě – převažuje tedy hledisko interakce SE s okolím
• mezinárodní podnikání – poskytuje poznatky zejména podnikatelské sféře – mezinárodní ekonomické transakce (dovoz, vývoz, licence, přímé investice, portfolio, úvěry etc.)

1. Světová ekonomika jako samostatná vědní disciplína

• předmětem zkoumání vědní disciplíny světová ekonomika je světová ekonomika jako reálný sociálně-ekonomický systém globálního rozměru
• metodologií disciplíny SE je systémová analýza (formulace problému, zkoumání reality, hodnoce-ní, interpretace), která používá verbální, údajové a grafické prostředky

 

2. Světová ekonomika – základy teorie a vývoj

 

I. Základy teorie světové ekonomiky

 

1. Nárys teorie mezinárodní dělby práce
2. Teorie mezinárodní dělby práce
3. Tendence k rostoucí internacionalizaci a interdependenci

• mezinárodní dělba práce vzniká proto, že v podmínkách bouřlivého VT vývoje již nelze v jednot-livých ekonomikách efektivně vyrábět a alokovat zdroje
• základní tezí této teorie je, že každá země se specializuje na výrobu zejména takových výrobků (určených pro vývoz), které lze v dané zemi vyrábět s nižšími náklady než v jiných zemích
• 2. Heckscher – Ohlinův teorém
• modifikace teorie komparativních nákladů
• 2 nové myšlenky
• specializace v národním měřítku je dána rozdílným vybavením té které země výrobními faktory
• mezinárodní směna se neobjasňuje jako využívání komparativních výhod, ale jakožto řešení problému všeobecné rovnováhy mezi subsystémy světové ekonomiky
• 3. Teorie mezinárodního životního cyklu zboží a technologie
• nahrazuje komparativní výhody komparativní technickou úrovní a délkou období, v jakém jsou výrobky jednotlivých zemí z hlediska technické úrovně konkurenceschopné v mezinárodním mě-řítku
• nevýhoda: chybí jasná kritéria a ekonomická problematika se směšuje s mimoekonomickou (tech-nickou či přírodovědeckou)
• 4. Teorie periferní ekonomiky
• polemizuje s teorií komparativních nákladů a jejími následnicemi, vytýká jí, že přispívá ke konzer-vaci výrobní struktury RZ, brzdí transformaci jejich ekonomiky a v podstatě fixují jejich nerovno-právné postavení v mezinárodní dělbě práce
• snaží se dokázat a zobecnit jev neekvivalentní směny mezi centrem (RTE+TE) a periferií (RZ)
• 2 školy
• latinskoamerická (Prebish, Zinger)
• africká (Emmanuel, Amin) – bez likvidace neekvivalentní směny není modernizace ekonomi-ky vůbec možná (polemika s LA školou – ta tvrdí, že modernizace ekonomiky zlikviduje ne-ekvivalentní směnu); neekvivalence směny je dána historicky
• 5. Bhagwattiho teorie zbídačujícího růstu
• kritika liberalismu
• specializace může zemi naopak uškodit – přílišná závislost na jedné činnosti
• 6. Teoretická koncepce globální interdependence SE
• základ v díle L. Pearsona „Partneři v rozvoji“
• základním východiskem je poznání, že žádný subsystém se nemůže trvale vyvíjet na úkor druhých subsystémů – mezinárodní dělba práce musí tedy být posuzována podle toho, zda-li posiluje nebo naopak oslabuje tuto cílovou úlohu efektivního fungování SE
• 7. Teorie integrace

1. zóna volného obchodu – odbourání cel a kvót, vůči 3. zemím mají jednotlivé země individuální politiku (ESVO)
2. celní unie – společná obchodní politika vůči 3. zemím (ČR + SR)
3. společný trh – volný pohyb VF (Mercosur)
4. hospodářská a měnová unie – společná měna a měnová politika (Eurozóna)
5. politická unie – společná fiskální, měnová, zahraniční, bezpečnostní etc. politika (USA)
6. 8. Současný vývoj teorie ME a výhled do budoucna

• škola veřejné volby (Buchanan) + škola racionálních očekávání – nechuť k zásahům vlád do ekonomického života – závěry platné pro národní úroveň musí v interdependentním světě platit i globálně

• formy internacionalizace závisí hlavně na stupni hospodářského vývoje a sociálně-ekonomickém prostředí, v němž se tato odehrává
• RTE – internacionalizace postupuje od monopolizaci k transnacionalizaci, k růstu mezinárodního pohybu kapitálu a rozvinutým formám mezinárodní ekonomické spolupráce
• rychlost internacionalizace se zvyšuje především s rychlostí vědeckotechnického pokroku
• internacionalizace je obecně pozitivní rys, neboť podporuje výměnu materiálních i duchovních hodnot, avšak přináší i řadu negativních aspektů, což pak přináší potíže v koordinaci hospodář-ských politik jednotlivých států způsobené rozdílnými mocenskými zájmy3. Vědeckotechnický pokrok
• VT pokrok má velký vliv na rychlost procesu internacionalizace ekonomického života
• těžiště internacionalizačních procesů se přesouvá ze sféry oběhu a rozdělování (tj. mezinárodního obchodu apod.) do sféry výrobní a výzkumné kooperace – závislost obchodní, surovinová, potra-vinová se mění v závislost technologickou
• VT pokrok má na SE dva protichůdné vlivy
• diferenciační – jednotlivé země jsou schopny ho využít v různé míře
• homogenizující – tyto procesy již nelze zvládat jinak než v globálním rámci

II. Vývoj světové ekonomiky

 

• Vznik a etapy vývoje světové ekonomiky

 

• formování světové ekonomiky probíhalo ve 4 základních etapách:

 

1. vznik SE – poslední třetina 19. století
2. vývoj po 2. světové válce

• rychlý VT rozvoj, základem systému bylo volné podnikání založené na soukromém vlastnictví a námezdné práci – kapitalismus, klasický liberalismus
• dělba práce, specializace a kooperace se projevovala nejprve v národním měřítku, postupem času tento proces začal přerůstat národní hranice a stával se mezinárodním
• 2 hlavní předpoklady pro vznik SE byly:
• vznik samostatných státních útvarů
• mezinárodní dělba práce
• celý proces probíhal nerovnoměrně – ekonomicky silné země (zvané metropole) pronikaly do zemí zaostalejších, mocensky si je podmaňovaly a proměňovaly je ve své kolonie
• kolonie plnily 2 hlavní funkce:
• zdroj surovin
• odbytiště výroby z mateřských zemí
• SE tedy vznikla spolu s koloniálním systémem a byla založena na nerovných vztazích mezi rozvi-nutými metropolemi a zaostávajícími koloniálními periferiemi2. období do 1. světové války
• toto období bylo charakterizováno mohutným ekonomickým vývojem na straně jedné a rostoucími mezinárodními i národními rozpory na straně druhé
• mezi nejvýznamnější rozpory patřily rozpory mezi metropolemi o znovurozdělení již rozdělených kolonií a rozpory sociální. Vyústily v 1. světovou válku a sociální revoluce mj. i ke vzniku socia-lismu v Rusku a vzniku SSSR.3. meziválečné období
• je charakteristické obtížným vývojem světové tržní (kapitalistické) ekonomiky; socialistický expe-riment tehdy ještě nedosáhl globálních rozměrů
• rozpory mezi poraženými a vítězi z 1. sv. války, hospodářské krize a krize koloniální soustavy nakonec vedly ke 2. světové válce

 

1. 50. – 60. léta

• po 2. světové válce se SE rozpadla na dvě světové ekonomické soustavy SSES (světová socialis-tická ekonomická soustava) a STKS (světová tržní kapitalistická soustava)
• STKS zahrnovala asi 20 RTE a přibližně 120 RZ, SSES se skládala ze zemí, které přijaly sovětský ekonomický systém založený na státním vlastnictví a centrálním plánování; některé RZ přijaly také tento systém, ale ekonomicky zůstaly spojeny zejména s RTE
• rozpad koloniální soustavy, vznik nových států
• období poválečné obnovy ekonomik a relativní prosperity
• příznačná je progresivní změna odvětvové struktury ve všech typech států
• v průběhu 60. let vykrystalizovala 3 hlavní centra SE (ZE, USA a Japonsko), za hlavní příčiny úspěchu se považuje
• nalezení forem ekonomických vztahů umožňujících VT rozvoj a výhodnou mezinárodní spolupráci
• vhodně volené státní zásahy do ekonomiky
• mezinárodní ekonomická integrace
• expanze TNK

1. 70. – 80. léta

• v SE se objevují do té doby neznámé poruchy, za nejvýznamnější lze pokládat tzv. strukturální krize:
• –     energetická (a zejména ropná)
• surovinová (1972-74) – dočasný nedostatek surovin byl podmíněn souběhem konjunktur ve všechropná krize (1973) – 2 faktory vzniku:
• třech centrech SE, prospěch z ní měly zejména surovinově orientované RZ
• politický – boj arabských zemí proti Izraeli
• ekonomický – zneužití monopolu OPECu (1973, 1979-81)     –     stoletou neúrodou (J, JV Asie, Afrika)
• –     předchozí snížení osevních ploch
• –     potravinová (1972-74) – vyvolaná 2 hlavními faktory:
• objevily se i nové jevy jako stagflace (kombinace stagnace a inflace) a slumpflace (kombinace poklesu a inflace)
• 80. léta
• charakteristická řadou nepříznivých podmínek, v RTE vysoká inflace a nezaměstnanost
• RTE se z krize dostaly poměrně rychle zejména díky intenzivnější aplikaci VT poznatků, RZ se to povedlo až ke konci dekády
• CPE upadly v 2. pol. 80. let do krize způsobené ekonomickými i politickými aspekty

1. 90. létaStrukturální změny v SE

• sledování postavení I., II. a III. sektoru v SE vzhledem k a) podílu na HDP, b) podílu na zaměstna-nosti
• 2 směry vývoje:

1. klasická cesta (Anglie, Francie, Německo etc.)
2. ASI – AIS (tradiční fáze) – IAS – ISA (industrializační typ struktury) – SIA (moderní struktura)
3. strukturální zkratka (USA, Austrálie, NZ)
4. ASI – SAI – SIA

 

Formy mezinárodního pohybu kapitálu

• dělení kapitálu dle vlastnictví
• soukromý (firmy, podniky, TNK)
• státní
• mezinárodních organizací (MMF, WB etc.)
• dělení dle funkce
• PZI
• portfoliové investice
• ostatní investice
• devizové rezervy
• dělení dle času
• krátkodobý (méně než 1 rok)
• střednědobý (1-5 let)
• dlouhodobý (5+ let)

Platební bilance

1. Běžný účet

• obchodní bilance (dovoz a vývoz zboží)
• bilance služeb (dovoz a vývoz služeb)
• bilance výnosů (X-M důchodů)
• běžné převody (transfery nevedoucí ke vzniku závazků/pohledávek)

1. Kapitálový účet

• jednostranné transfery související s migrací obyvatel (př. pozemky pro ambasády)

1. Finanční účet

• PZI – cílem je získat kontrolu nad podnikem
• portfolio investic – investice za účelem zisku, nikoli kontroly
• finanční deriváty – futures, opce
• ostatní investice – obchodní úvěry, finanční půjčky

1. Chyby a opomenutí
3. Devizové rezervy

• zahraniční měna a zlato držené v CB

Přímé zahraniční investice

• dopady na ekonomiku:
• ekonomický růst
• efekt přelévání (spill-over)
• dopad na obchod a investice – integrace, zvýšení objemu
• rozvoj lidského kapitálu (zejména nepřímý – země se snaží přilákat investory – investuje do školství apod.)
• transfer technologií
• vertikální – v rámci distribučního řetězce
• horizontální
• migrace kvalifikované pracovní síly
• VT park umístěný investorem do dané země

Politiky hostitelské země

• zlepšení MAE podmínek – cenová a fiskální rovnováha, stabilní finanční systém
• odpovídající institucionální a právní prostředí
• zaměření na ochranu duševního vlastnictví
• zlepšení infrastruktury

Politiky země původu

• podpora RZ
• využití synergického efektu
• jako celek je relativně okrajová, protože PZI jsou záležitostí TNK a ne vlády 
• Mezinárodní měnový systém

• Formy a funkce světových (mezinárodních) peněz

 

• existence světových peněz je předpokladem realizace mezinárodních ekonomických vztahů
• hlavním rozdílem mezi používáním peněz vnitrostátně a mezistátně je působení odlišných subjek-tů – samostatných národních ekonomických celků se samostatnými měnovými soustavami
• transakce jednotlivých subjektů mezi sebou jsou zachyceny v jednotlivých platebních bilancích
• světové peníze vystupují na 2 úrovních
• mezinárodní obchodní měna
• slouží k oceňování a zprostředkování mezinárodních obchodních transakcí
• na mezinárodních devizových trzích vystupuje jako předmět koupě a prodeje
• mezinárodní rezervní měna
• vyplývá z kumulativního vztahu dané země vůči zahraničí
• při aktivní platební bilanci objem rezervní měny v dané zemi roste a naopak
• základní funkcí je vytváření rezerv na krytí deficitního salda platební bilance

• Funkce MMS

 

• hlavní funkcí MMS je zprostředkování plateb mezi jednotlivými ekonomickými subjekty
• prostřednictvím MMS lze rozšiřovat či omezovat intenzitu mezinárodních ekonomických vztahů, přečerpávat ekonomické zdroje z jedné země do druhé či tomu bránit, přelévat obtíže (krizi, infla-ci, nezaměstnanost) mezi jednotlivými zeměmi apod.

• Vývoj MMS

 

1. bimetalismus

• převládal v v raných stupních rozvoje kapitalismu, v řadě zemí (USA, Německo, Itálie) se však udržel až do 2. poloviny 19.století
• snahy o stabilizaci bimetalismu – světová měna a měnová unie, obojí neúspěšné
• formy bimetalismu:

1. paralelní měna – oba kovy obíhají volně
2. dvojí měna – státem určený poměr Au:Ag (nevýhoda – problémy při prudkých výkyvech cen jednotlivých kovů)
3. kulhavý bimetalismus – ražba mincí je pod kontrolou státu – pokud cena jednoho kovu klesne, omezí se ražba peněz z tohoto kovu

1. monometalismus

1. čistý zlatý standard

• volná ražba mincí – každý vlastník zlata dostal po jeho předložení bance zlaté mince stejné hod-noty
• volná směnitelnost v rámci jedné země i mezi státy
• zlatá parita – základ pro stanovení měnových kursů, vyjadřuje poměr množství zlata v peněžních jednotkách jednotlivých zemí
• vysoká stabilita měnových kursů – výkyvy se spekulacemi rychle vyrovnaly
• již v jeho průběhu docházelo k řadě změn, např. byly ve stále větší míře používány neplnohodnot-né bankovky a mince
• čistý zlatý standard se po 1. světové válce i přes velké úsilí nepodařilo obnovit

1. zlatý slitkový standard

• směnitelnost bankovek za zlato omezena – zlato se nakupovalo pouze po celých slitcích
• omezené používání zlata pro vnitřní potřeby umožnilo jeho větší využití v mezinárodní sféře

1. standard zlaté rezervy – úplná nesměnitelnost peněz za zlato

 

1. standard zlaté devizy (meziválečné období + období po 2. sv.v.)

• národní měny nebyly za zlato směnitelné přímo, ale nepřímo pomocí měn, které si přímou směni-telnost zachovaly
• vlivem tohoto systému začaly být kromě zlata používány v úloze mezinárodní obchodní a měnové rezervy i některé národní peníze
• státy se ve snaze zabránit opakování krizí pokusily upravit vztahy uvnitř MMS pomocí mezinárod-ních dohod
• každá země stanovila a udržovala pevný měnový kurs
• jedinou měnou přímo směnitelnou za zlato byl USD, ale pouze vůči zahraničním CB (tzv. omeze-ná přímá vnější směnitelnost) – vznik zlatého dolarového standardu
• zlato v tomto systému bylo používáno prakticky jen ke krytí deficitů platebních bilancí
• příčiny zániku tohoto systému byly nerovnoměrný ekonomický vývoj mezi USA a ostatním svě-tem a chronické nerovnováhy platebních bilancí jednotlivých zemí

1. zánik modifikovaného zlatého standardu

• zlatá měnová soustava uvnitř národních ekonomik zanikla ve všech podobách ve 30. letech v období krize – zánik vnitřní směnitelnosti peněz za zlato, volné ražby mincí a volného vývozu a dovozu zlata mezi zeměmi
• pád zlaté měnové soustavy byl současně doprovázen zánikem pevných měnových kursů
•  

 

Od Evropského hospodářského společenství k Evropské unii

 

Základní etapy rozvoje integračního procesu v západní Evropě

• integrační procesy, probíhající v Evropě posledních 50 let, jsou výsledkem politických iniciativ vyvolaných výsledky 2. světové války a logikou působení tržního mechanismu
• mezi válkami bylo klima na kontinentu formováno ekonomickým nacionalismem a obchodněpoli-tickým protekcionismem
• v poválečné historii integračního vývoje lze rozlišit 5 následujících etap:1. Etapa integračních východisek formovaných výsledky 2. sv. v. (1945 – 1951)
• zdůrazňována potřeba poválečné ekonomické, politické i duchovní obnovy Evropy
• v oblasti hospodářskopolitické se hledal kompromis mezi tržním liberalismem a přílišným pláno-váním
• relativně vlivné byly myšlenky na federalizovanou Evropu a „rozpuštění“ národnostních států, ty se však záhy staly okrajovými
• politická sféra se musela vyrovnat zejména s perspektivou poražených států (Německo, Itálie)
• USA proces užší spolupráce Evropanů podporovaly, a to zejména ze dvou důvodů:
• byl jim blízký s ohledem na vlastní historii
• rostoucí vliv SSSR
• OEEC (zal. 1946)
• instituce spravující program Marshallova plánu
• první významný krok na cestě k ekonomické spolupráci evropských států
• Rada Evropy (zal. 1949)
• cíle: upevňovat společné evropské dědictví       dodržování lidských práv  
• Evropské obranné společenství (1952) + Evropské politické společenství (1953)
• 2. Etapa ekonomického a sociálního rozvoje a integrační dynamiky (1952 – 1973)
•      –     nestala se jádrem skutečné integrace, a to pro svou přílišnou cílovou rozmáchlost a málo funkční mechanismus vnitřního řízení
•        podporovat ekonomický a sociální pokrok
• pokusy o prohloubení politické integrace, které však ztroskotaly, protože se ukázalo, že národ-ní zájmy jsou stále významným faktorem ovlivňujícím chování jednotlivých státůESUO (Evropské sdružení uhlí a oceli, 1952)
• vlastní zárodek ES (dnes EU)
• členskými zeměmi se staly Německo, Francie, Itálie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko, Velká Británie odmítla účast, jenžto pro ni nebyla politicky akceptovatelná nadnárodní struktura řízení (přesun kompetencí z národní úroveň na úroveň ESUO)
• cílem bylo zrušit cla a další obchodní omezení na trhu s ocelářskými a hutními výrobky a s uhlím, dále pak volný trh s uvedenými položkami (vše v rámci členských zemí)

• politickým motivem byla kontrola německého ocelářského potenciálu, řízení se konalo čistě na bázi mezivládního charakteruEHS a Euratom (oba 1958)

 

• návrh na vytvoření společného trhu byl podán ministry zahraničních věcí zemí ESUO na messin-ské konferenci r. 1955; účast byla nabídnuta i ostatním evropským zemím
• Euratom upravoval podmínky spolupráce mírového využívání jaderné energie a jaderné bezpečnosti
• EHS mělo komplexní cíle, zejména:
• vytvoření volného společného trhu zabezpečující volný pohyb VF v řadě sektorů národní ekonomiky během 12-15 let
• zemědělství mělo od začátku specifické postavení, liberalizace zde měla být jen částečná
• motivace:Francie – zájem na stabilní pozici Německa jako demokratické zeměBe+Niz – zvyklost na mezinárodní spolupráci, otevření trhů 
• ESVO (ETFA, Evropské společenství volného obchodu, 1959)
•      –     EHS a Euratom zahájily činnost ve složení totožném se složením ESUO
• Itálie – viz Německo
• Německo – rehabilitace v podobě rovnoprávného vstupu do demokratických struktur, přístup k rozsáhlým trhům
• projekt Velké Británie, které odlišnosti priorit a vizí zabraňovaly vstupu do EHS
• členy byly: VB, Rakousko, Dánsko, Norsko, Portugalsko, Švédsko a Švýcarsko; tyto státy z růz-ných důvodů nechtěly v projektu EHS participovat (neutralita apod.)
• koncepce FTA nebyla spojena s nadstátními institucemi a neměla ani širší politické cíle
• r. 1961 vzhledem ke změně vnitropolitické situace podává VB poprvé přihlášku do EHS. Po složitých peripetiích (zapříčiněných zejména Francií) se r. 1973 stávají VB, Dánsko a Irsko členy EHS60. léta
• růst dynamiky ekonomického růstu, jakožto i životní úrovně
• rozvinutí společné zemědělské politiky, jejímž hlavím cílem bylo udržet odpovídající úroveň důchodů v zemědělství a maximální potravinovou soběstačnost ES
• uvnitř ES se začaly projevovat zájmové střety, zejména o koncepci rozvoje integračního procesu:
• důraz na federalizovanou Evropu a růst role nadstátních orgánů (SRN, Nizozemí, Itálie)
• rozvoj mezinárodní spolupráce bez posilování role nadstátních orgánů (Francie)
• výše uvedené rozpory byly vyřešeny r. 1966 tzv. Lucemburským kompromisem. kde si Francie vynutila trvalé právo veta v otázkách, které pro sebe země považovaly za životně důležité
• v tomto období byly navazovány vztahy s s řadou bývalých kolonií, ty byly po r. 1975 komplexně upraveny sérií tzv. Loménských dohod, umožňující signatářům snazší vzájemný přístup na trhy
• od roku 1967 se pro EHS, Euratom a ESUO začal užívat název Evropská společenství3. Etapa stagnace integračního procesu a strukturálních krizí (1973 – 1985)
• období těchto více než 10 let bylo poznamenáno vnějšími vlivy přicházející z SE a mezinárodního měnového systému
• nákladová struktura evropského průmyslu byla ovlivněna prudkým růstem cen ropa, zemního ply-nu a dalších energetických zdrojů
• EHS dostal novou konkurenci v podobě Japonska a NIZ, což vedlo k oslabení jeho konkurence-schopnosti, poklesu dynamiky ekonomického růstu a dlouhodobé nezaměstnanosti (7-10%)
• řada odvětví průmyslu ES procházela krizí (hutní, ocelářský, textilní, automobilový aj.); zesílily sociální konflikty, což se vlády snažily řešit zvýšením G, což však vedlo k vysokým rozpočtovým schodkům; rostla též inflace
• další formou řešení těchto problémů byl důraz na regionální politiku a restrukturalizace některých postižených oborů (ocel, textil)
• v roce 1978 byla podepsána dohoda o Evropském měnovém systému, který měl za cíl stabilizo-vat směnné kurzy a podpořit rozvoj dalšího obchodu mezi členskými státy. Byla zavedena zúčto-vací košová měnová jednotka ECU.
• v této době se stala vedoucím a jednotícím prvkem integrace zejména silná německá ekonomika, význam DEM roste a hospodářskopolitickou koncepci kopíruje po r. 1983 i Francie, která se snaží o stabilní relaci franku vůči DEM
• 1. polovina 80. let byla v orgánech ES obdobím tzv. kritické sebereflexe, hledající příčiny i řešení problémů s klesající konkurenceschopností
• byla to právě ekonomická krize, která vytvořila politické klima vhodné k vypracování nových integračních iniciativ, jejíž společným jmenovatelem se stal jednotný vnitřní trh4. Etapa oživení integrační dynamiky a rozšíření jejího integračního rozměru (1986 – 1992)
• významným integračním krokem bylo rozšíření ES o Řecko (1981), Španělsko a Portugalsko (1986); vzájemná jednání o přistoupení trvala přibližně 7 let
• jihoevropské země byly již dříve pevně zakotveny v evropské dělbě práce; jižní rozšíření ES bylo náročné na rozpočet ES, na strukturální fondy (zemědělství). Z tohoto důvodu byla vyjednána
• dlouhá adaptační období, během nichž se rozdíly postupně vyrovnávaly
• zájem ze strany ES na zapojení těchto zemí do integračního procesu byl značný (politické motivy), převážil nad vyššími ekonomickými náklady spojenými s financování nově se rozrostlého spole-čenství

Jednotný vnitřní trh

• podkladem pro realizaci projektu jednotného vnitřního trhu se stala tzv. Bílá kniha (1985) a Jed-notný evropský akt (1986) jakožto doplnění právního rámce ES
• projekt JVT byl časově rozvržen na několik let (do 1992) s cílem vytvořit trh bez vnitřních hranic
• projekt JVT se zaměřoval na 5 oblastí:

1. vytvoření velkoprostorového vnitřního trhu (ve své době 12 ekonomik)
2. vytvoření hospodářskopolitické strategie zdůrazňující součinnost sociálních partnerů a pružnost na trhu práce
3. technologická spolupráce ve větším rozsahu a vyšší kvalitě
4. prohlubování ekonomické soudržnosti (zejména po rozšíření ES o některé relativně zaostalejší oblasti)
5. sociální otázky spojené s integračním procesem

• Cecchiniho zpráva – předpoklad, že JVT vytvoří bázi pro ekonomický a technologický růst a pro zvýšení zaměstnanosti
• smyslem JVT bylo překonání tří základních druhů překážek volného obchodu:
• fyzické (věcné) překážky
• odstranění těchto překážek spočívalo ve zrušení vnitřních hraničních kontrol osob a zboží
• hraniční kontrola měla však řadu opodstatnění (finanční – daně, cla, obchodněpolitických – res-trikce, zdravotních, bezpečnostních a statistických); nahrazení funkce vnitřních kontrol je řešeno zejména koordinací předpisů
• odstraněním fyzických překážek vznikají problémy, které se řeší:
• pohyb osob – zajištění ochrany vnější hranice ES se děje pomocí koncepce jednotného evropské-ho pasu a sjednocení vízové a azylové politiky
• pohyb zboží – komplexní sladění předpisů, zvláštní důraz na zemědělskou produkci, nahrazení kontroly dopravy je spojeno s dopravní politikou a bezpečnostními opatřeními každé země ES
• Schengenská dohoda (1985)
• základní východisko pro volný pohyb osob
• původní signatáři – Německo, Francie, Nizozemsko, Belgie, Lucembursko; později – Itálie, Portugalsko, Španělsko, Rakousko, Finsko a Švédsko
• uplatňování pravidel Schengenské dohody započalo v březnu 1995, v Itálii, Rakousku a Řecku od r. 1997
• VB a Irsko ji nepodepsaly, Dánsko má vyjednané výjimky
• technické překážky
• odstranění technických překážek předpokládá sladění národní legislativy, která se týká např. následujících otázek:
• svobodné volby místa povolání, uznávání diplomů, spolupráce mezi VŠ, stáže
• zpřístupnění veřejných konkurzů zájemcům ze všech zemí ES
• normotvorné politiky a předpisy – JEA přichází s dvojím řešením při postupu ve slaďování norem:
• tvorba jednotných evropských norem
• vzájemné uznávání existujících norem
• daňové překážky
• překážkou při volném pohybu zboží jsou rozdílné sazby nepřímých daní v jednotlivých členských zemích ES
• daně se již nevybírají na hraničních přechodem mezi zeměmi ES, ale u místních úřadů v dané zemi
• vzhledem k tomu, že Bílá kniha neřešila sociální dopady JVT, byla schválena tzv. Sociální charta (1989), jejíž závaznost však s Bílou knihou zdaleka nelze srovnávat

• výsledky realizace Jednotného evropského aktu
• po r. 1992 se ukázalo, že vytvoření zcela homogenního jednotného vnitřního trhu bude trvat déle, než se v 80. letech předpokládalo
• problémy trvají v odstraňování vnitřních hraničních kontrol, např. VB Schengenskou dohodu nepodepsala a trvá na zachování hraničních kontrol; problematické je také slaďování sazeb ne-přímých daní
• dalšími nedoladěnými oblastmi jsou energetika, telekomunikace a pošty, dopravaEvropský hospodářský prostor (EHS)
• přitažlivost projektu byla tak vysoká, že i nečlenské země ES hledaly možnost, jak výhod plynou-cích z JVT využít, aniž by se staly členy
• r. 1985-6 byly podepsány dohody o VT spolupráci mezi ES a 5 zeměmi ESVO, v 1989 i s Islan-dem
• r. 1987 se zjednodušily hraniční formality mezi zeměmi ES a ESVO

• v květnu 1992 byla podepsána mezi zeměmi ES a ESVO Dohoda o založení Evropského hospodářského prostoru, která měla vstoupit v platnost 1.1. 1993; Švýcarsko však v referendu účast v EHS odmítlo, v důsledku čehož vstoupila dohoda v platnost až v r. 1994

• realizace EHP představuje:

• propojení 2 evropských integračních procesů ES a ESVO s téměř 380 miliony obyvatel

• realizaci volného pohybu zboží (zatím pouze průmyslových výrobků) a cílově služeb, kapitálu a pracovních sil

• potenciální vznik největší hospodářské velmoci v SE s více než 40% podílem na vývozu i do-vozu

 

• význam ESVO silně poklesl po vstupu Finska, Rakouska a Švédska do EU v r. 1995
• jako státy ESVO se na EHS podílejí od r. 1995 pouze Island, Norsko a Lichtenštejnsko5. Etapa formování Evropské hospodářské, měnové a politické unie
• zájem na integraci byl na počátku 90. let posílen rozpadem komunistického bloku a sjednocením Německa
• na základě těchto událostí se pro země ES stalo základním politickým cílem vytvoření hospodář-ské a měnové unie
• v rámci ES nebyl definován společný postup v zahraničněpolitických a bezpečnostních otázkách; ES se rozrůstala i do dalších oblastí – VT, ŽP, vzdělávání apod. Vzhledem k tomu, že nic z toho nebylo zakotveno v zakládající Římské smlouvě, vznikla potřeba Římskou smlouvu upravit
• 7. 2. 1992 byly představiteli všech 12 zemí ES v nizozemském Maastrichtu podepsány 2 význam-né dokumenty: Smlouva o Evropské Unii a Smlouva o založení Evropského společenství. Tyto a další dokumenty jsou souhrnně označovány termínem „Maastrichtská smlouva“

Smlouva o Evropské unii

• EU je ve smlouvě charakterizována jako nová integrační etapa, založená na původním ES rozšíře-ném o politiku a formy spolupráce uvedené v této smlouvě
• na základě této smlouvy EU zaměřuje svou činnost do 3 oblastí, tvořících „tři pilíře“ její činnosti a představujících překročení rámce původní Římské smlouvy

I. pilíř – ekonomická oblast

• cílem je podporovat ekonomický a sociální pokrok vytvořením prostoru bez vnitřních hranic a zavedení hospodářské a měnové unie, která bude zahrnovat jedinou měnu

II. pilíř – zahraničněpolitická a bezpečnostní oblast

• země EU se zavazují provádět společnou Z a B politiku s cílem:
• zabezpečit základní hodnoty, zájmy a nezávislost EU
• posilovat bezpečnost EU a jejích členských států ve všech směrech
• zachovat mír, posilovat mezinárodní bezpečnost a spolupráci
• upevňovat a rozvíjet demokracii a právní stát

III. pilíř – oblast justice a vnitřních věcí

• smlouva zde, stejně jako ve 2. pilíři, zakotvuje pouze spolupráci jednotlivých členských zemí
• její potřeba souvisí s volným pohybem osob v rámci EU, proto se za věci společného zájmu považuje následující:
• azylová politika
• pravidla kontroly na vnějších hranicích EU
• přistěhovalecká politika včetně boje proti nelegální imigraci
• boj proti drogové závislosti a podvodům v mezinárodním měřítku
• policejní spolupráce za účelem boje proti mezinárodnímu zločinu
• spolupráce soudů a celní spolupráce
• vedle uvedených 3 oblastí zavádí Smlouva o EU občanství Unie, které dává každému občanovi kteréhokoli členského státu veškerá práva na území celé Unie i vůči všem jejím institucím a orgá-nům
• znamená to tedy možnost volně se pohybovat se, žít, pracovat, volit i kandidovat v obecních vol-bách a ve volbách do Evropského parlamentu, být chráněn jurisdikcí v kterémkoli členském státě a možnost obracet se se svými stížnostmi na Evropský parlament a další orgány ES
• smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou a vstoupila v platnost 1. 11. 1993.

Smlouva o založení Evropského společenství

• tato smlouva je rozšířením původní Římské smlouvy o založení EHS z r. 1957, původní EHS se přejmenovalo na Evropské společenství
• hlavními oblastmi, o něž je smlouva rozšířena, jsou:
• nové sféry činnosti doplňující kompetence ES
• hospodářská a měnová unie
• změny v rozhodovacích procesech ES
• nové sféry činnosti ES
• mnoho z nových činností bylo zakotveno již v r. 1986 v JEA, Smlouva o založení ES je přejímá a podrobně charakterizuje
• nejde o společné politiky, nýbrž o koordinaci a doplňování aktivit jednotlivých členských zemí
• základním motivem je prohloubení sociální dimenze integračního procesu – vzdělávání, zdravot-nictví, ochrana spotřebitele, V&T, zaměstnanost, ŽP apod.
• hospodářská a měnová unie
• smlouva představuje časový harmonogram vytváření HMU a termín zavedení společné měny
• vymezuje se zde také funkce měnových institucí a uvádí se, že Dánsko a VB se nezúčastní 3. zá-věrečné etapy přechodu k MU a nezavedou společnou měnu
• změny v rozhodovacích procesech ES
• týkají se zejména Evropského parlamentu, který tímto získal širší pravomoc
• jeho souhlas se vyžaduje u všech mezinárodních smluv, změn ve statutu měnových institucí apod.
• nově zavedený postup tzv. spolurozhodování dává právo parlamentu absolutní většinou odmítat opatření schválená Radou a navrhnout změny
• smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou a vstoupila v platnost v listopadu 1993
•  

Amsterodamská smlouva

• podepsána 15 představiteli zemí ES v červnu 1997, vstoupila v platnost 1. 5. 1999
• je považována za novelu maastrichtské Smlouvy o EU
• konsoliduje jednotlivé pilíře Smlouvy o EU a stanovuje 4 základní cíle:
• postavit do středu pozornosti EU problematiku zaměstnanosti a občanských práv
• odstranit poslední překážky volného pohybu osob a posílit vnitřní bezpečnost
• dát Evropě silnější postavení v mezinárodních vztazích
• vytvořit efektivnější institucionální strukturu EU

 

Evropská měnová unie

 

Příprava hospodářské a měnové unie

• otázkami MU se ES začala zabývat již v 70. letech, v r. 1972 si představitelé zemí ES dali za cíl postupné uskutečňování hospodářské a měnové unie
• úvahy o EMU byly oživeny v souvislosti s JEA; po postupném zavedení volného pohybu osob, zboží a služeb se jednou z posledních překážek fungování skutečně jednotného trhu staly rozdílné národní měny
• harmonogram přechodu k HMU byl vytvořen na přelomu 80. a 90. let a byl součástí tzv. Delorso-vy zprávy, na jejím základě Evropská rada stanovila zahájení první fáze vytváření MU na 1.7. 1990
• definitivní podoba EMU byla schválena na zasedání Evropské rady v prosinci 1991

Konvergenční kritéria

• jeden za základních předpokladů vytvoření MU
• zajišťují sblížení podmínek ekonomického vývoje členských zemí
• jsou tvořena kritérii měnovými a fiskálními
• měnová kritéria

1. kritérium cenové stability

• průměrná míra inflace během jednoho roku před šetřením nesmí přesáhnout o více než 1,5 procenta průměrnou roční míru inflace 3 cenově nejstabilnějších zemí

1. kritérium konvergence úrokových sazeb

• průměrná dlouhodobá nominální úroková sazba nesmí v průběhu jednoho roku před šetřením překračovat o více než 2 procentní body průměrnou úrokovou sazbu 3 cenově nejstabilnějších zemí

1. kritérium účasti v mechanismu měnových kurzů Evropského měnového systému

• směnný kurz národní měny je nutno udržovat v povoleném fluktuačním pásmu bez devalvace po dobu 2 let před šetřením. Měnové fluktuační pásmo bylo počátkem 90. let rozšířeno z ±2,25% na ±15%
• fiskální kritéria

1. kritérium deficitu veřejných financí

• plánovaný nebo skutečný schodek nesmí přesáhnout 3% HDP s výjimkou menších a dočasných odchylek či podstatného snížení úrovně na hladinu blížící se oněm 3%

1. kritérium veřejného zadlužení

• poměr veřejného zadlužení k HDP nepřekračuje 60%

Proces vytváření EMU

 

Etapa první (1.7. 1990 – 31.12. 1993)

• cílem první etapy bylo odstranit poslední překážky volného pohybu kapitálu uvnitř ES
• členské země zúžily fluktuační pásma měn a upevnily spolupráci jednotlivých národních bankEtapa druhá (1.1. 1994 – 31.12 1998)
• cílem bylo vytvoření Evropského měnového institutu (EMI) a plnění konvergenčních kritérií
• EMI se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem byl založen v r. 1994
• koncem roku 1996 nesplňovala požadovaná kritéria většina zemí, zahájení třetí etapy bylo tedy určeno až na 1.1. 1999Etapa třetí (1.1 1999 – 1.3. 2002)
• EMU svou existenci zahájila 1.1. 1999, členy se stalo 11 zemí kromě VB a Dánska (vyžádaly si výjimky při maastrichtských jednáních), Řecko (nesplnilo konvergenční kritéria) a Švédsko nesplnění kritéria účasti v mechanismu měnových kurzů + politické důvody)
• Řecko se na základě splnění konvergenčních kritérií stalo 1.1. 2001 12. zemí EMU
• Švédsko na rozdíl od VB a Dánska žádné výjimky vyjednáno nemělo a porušilo tak svým posto-jem Maastrichtskou smlouvu

 

• svoji činnost zahájila Evropská centrální banka, která má odpovědnost za provádění společné mě-nové politiky a začal fungovat Evropský systém centrálních bank
• 3. etapa má 2 fáze:

1. 1.1. 1999 – 31. 12. 2001

• v této fázi se euro používá pouze jako bezhotovostní měna, národní bankovky a mince zemí EMU jsou i nadále v oběhu a běžně používané pro hotovostní styk; některé transakce už probíhají pouze v eurech (kapitálový trh)

1. 1.1. 2002 – 1.3. 2002

• na počátku bylo euro puštěno do oběhu a postupně začaly být stahovány národní měny členských zemí EMU
• 1.3. 2002 se euro stává v členských zemích EMU jedinou platnou měnou 

Orgány EU

Evropský parlament

• od r. 1979 jsou členové EP voleni přímým všeobecným právem
• v současnosti má 626 členů
• hlavním úkolem je tvorba legislativy a kontrola Evropské komise
• možnosti EP zasahovat do legislativního procesu jsou nejsilnější v otázkách JVT, v r. 1993 k tomu přistoupily některé otázky sociální politiky
• významná kompetence se týká schvalování nových žádostí o členství v EU a asociačních dohod
• EP má také právo rozpustit Komisi (2/3 většinou), může klást Radě a Komisi otázky, má právo zakládat dočasné vyšetřovací výbory
• sídlo Evropského parlamentu je ve Štrasburku, další zasedání se konají též v Bruselu; sekretariát se nachází v Lucemburku

Rada ministrů

• má hlavní pozici ve faktické rozhodovací hierarchii EU
• jsou v ní zastoupeny vlády jednotlivých zemí EU
• v otázkách legislativy EU platí, že co bylo v Radě rozhodnuto, nemůže být na národní úrovni zrušeno
• zasedání Rady se účastní minimálně jeden člen Komise; Rada se schází na úrovni ministrů zahraničí
• předsednictví Rady rotuje v půlročních intervalech
• Rada schvaluje legislativu, kterou připravuje Komise; zákonodárství EU má tři základní podoby: rozhodnutí, nařízení a směrnice (tzv. sekundární legislativa), které musí vycházet z litery Maas-trichtské smlouvy (primární legislativa)
• v závislosti na oblasti, o které Rada rozhoduje, se hlasuje buď na základě konsensu nebo na zákla-dě tzv. kvalifikované většiny hlasů (aspoň 62 hlasů z celkového počtu 87, jednání nemůže zablo-kovat jediná země)

Evropská rada

• v zakladatelských smlouvách ES se s ní vůbec nepočítalo, pod tlakem problémů se však ER, složená z nejvyšších představitelů států a vlád, od r. 1974 stala nejvyšším politickým orgánem Unie
• Evropská rada nemá legislativní pravomoci, poskytuje však EU podněty potřebné pro její rozvoj a definuje obecnou politiku pro celou Unii
• zasedání se konají 2x do roka, vždy zemi, která zrovna předsedá Radě ministrů
• ER je též vyšší instancí, ke které se může Rada ministrů nebo Komise odvolat ve složitých případech

Evropská komise

• výkonný orgán EU, v současnosti má 20 členů, kteří jsou nezávislí na svých vládách, ačkoli je tyto do EK musí navrhnout
• mandát Komise trvá 5 let a je souběžný s mandátem Evropského parlamentu, který potvrzuje uvedení EK do funkce a tím potvrzuje její legitimitu
• nejdůležitější funkce Komise
• zodpovědnost za dodržování statutu a smluv
• zákonodárná iniciativa
• ukládá sankce zemím, které naruší legislativu EU nebo nejsou v její implementaci aktivní
• spravuje 98% rozpočtu EU
• má značné pravomoci v oblasti dodržování pravidel hospodářské soutěže a při řízení společ-ných politik EU a JVT

Soudní dvůr

• opírá se o vlastní právně zavazující smlouvy
• smlouvy a zákony se stávají součástí legislativy jednotlivých členských zemí
• je nejvyšší soudní instancí EU, zaručuje, aby evropské právo bylo jednoznačné a aby si jej jednot-livé země nevykládaly po svém
• nemá pravomoc v oblastech, kterých se dohody ES-EU netýkají

Účetní dvůr

• základní role spočívá v dodržování rozpočtového režimu a disciplíny všech institucí EU a v dodr-žování regulérnosti všech rozpočtových transakcí

Konsultativní orgány

Hospodářský sociální výbor

• složen z představitelů hospodářského a sociálního života (výrobci, zemědělci, dopravci, veřejnost)
• v řadě otázek jsou Komise a Rada povinny konsultovat Výbor pokud to stanoví smlouva, jinak jej mohou o radu požádat dobrovolně, což se v praxi stává poměrně velmi často
• Výbor regionů
• poradní orgán složený ze zástupců regionů členských států EU
• má poradní roli v oblastech jako školství, kultura, zdravotnictví, dopravě, telekomunikacích, ener-getice apod.

Evropská investiční banka

• úkolem je přispívat k rozvoji společného trhu v rámci EU
• nevýdělečným poskytováním půjček a záruk usnadňuje financování projektů, které jsou iniciová-ny EU a které pro svůj rozsah nebo povahu nemohou být plně financovány prostředky členských států

Evropský měnový institut

• byl ustaven r. 1994 jako součást projektu Evropské hospodářské a měnové unie

 

3. Americké centrum

 

• Předpoklady dominantní pozice USA v SE po 2. sv. v.

 

• dlouhodobé geograficko-ekonomické podmínky – dostatek surovin, dynamické pracovní síly, rozsáhlý trh, stabilní kapitalistické výrobní vztahy
• konkurenční centra byla po válce značně oslabena
• na počátku 50. let přestavovala americká ekonomika 1/3 světového HDP, poptávkové efekty války zvýraznilo vedoucí postavení většiny průmyslových oborů USA, zemědělské výroby i sektoru služeb
• ekonomika USA byla válkou v negativním smyslu nesažena, udržení jejího vývoje však vyžadova-lo odpovídající hospodářská opatření
• v souvislosti s těmito úkoly je patrný posun úlohy státních zásahů do ekonomiky. Na počátku 30. let byly USA považovány za klasický příklad liberální ekonomiky, určitý průlom znamenal Roo-seveltův New Deal, nárazově vzrostly státní zásahy v průběhu války.
• po válce byly přímé zásahy odvolány, ale rostl nepřímý státní vliv pomocí nástrojů fiskální a mo-netární politiky – rozvoj neokeynesiánství3.2. Hospodářská politika a vývoj v 50. a 60. letech
•  
• největším vnitřním problémem USA byla nedostatečná vnitřní poptávka, ZE RTE pociťovaly nao-pak nedostatek na straně nabídky
• základní úkol hospodářské politiky tedy byl udržet přijatelný růst a plnou zaměstnanost prostřed-nictvím stimulace AD
• hlavními prostředky této politiky byly fiskální nástroje (G, TR, TA), monetární politika hrála v tomto období menší úlohu
• na konci 40. a v průběhu 50. let zaznamenala americká ekonomika zpomalení růstu, cíle hospodář-ské politiky byly nejprve podpora ekonomiky v sestupné fázi a následně regulaci ekonomického cyklu jako celku
• politika používala jednak vestavěné stabilizátory (progresivní a degresivní působení daní a plateb SP), jež brzdily či naopak povzbuzovaly ekonomiku; mimoto byla využívána i záměrná opatření: G, TR, TA, které působily podobným způsobem
• hospodářská politika se mj. začínala soustředit na sociální oblast – zvyšovala se podpora v neza-městnanosti a rostly výdaje na sociální účely
• na počátku 60. let se autoritám hospodářský růst zdál v porovnání s ostatními RTE příliš pomalý (3,9 %), míra nezaměstnanosti byla také relativně vysoká, proto se cíle hospodářské politiky změ-nily z pouhého omezování hospodářských výkyvů na daleko komplexnější ovlivňování faktorů ekonomického růstu
• tato politika růstu byla prováděna v rámci programu „New Economics“ započaté prezidentem Kennedym
• sociální opatření byla shrnuta v programu „Great Society“
• období 60. let bylo díky výše zmíněným opatřením charakterizováno největším tempem růstu poválečné ekonomiky (4,3 %).
• negativním dopadem byl ovšem rychle rostoucí deficit SR. Nadměrné stimuly (mj. i válka ve Viet-namu) nakonec vyústily do přehřátí konjunktury a nastartování inflace.3.3. Hospodářská politika a ekonomický vývoj v 70. a 80. letech
• keynesiánství
• změna ekonomické situace na přelomu 60. a 70. let si vyžádala úpravy hospodářské politiky
• hlavním úkolem bylo zastavit rostoucí inflaci, to zejména prostřednictvím zpomalení růstové dynamiky – tzv. gradualistická politika prezidenta Nixona
• eliminovat inflaci se v USA nepodařilo, zato se však dostavila růstová stagnace; v ekonomice USA se tak objevila dosud neznámá situace – stagflace
• průměrné roční přírůstky v 70. letech činily 2,6 %
• na zpomalení růstu reagovala hospodářská politika i nadále stimulací AD, celkově volnější mone-tární politika měla zvýšit poptávku po C+I; tato politika však nečinila tlak na potřebné strukturální změny výroby
• dílčí opatření k posílení změn nabídkové strany učinila až administrativa prezidenta Cartera ve 2. polovině 70. let (podpora podnikatelské aktivity snížením daní, omezení přerozdělování zdrojů pomocí SR, úsporná energetická politika)
• v roce ´79 si výrazné vzedmutí inflace vyžádalo obrat k razantní restriktivní politice
• vývoj v 70. letech naznačoval vyčerpání možností keynesiánské politiky, resp. jejího poptávkové-ho přístupu. Během této dekády tak definitivně uzrály předpoklady pro zásadní změnu hospodář-ské politiky
• nástup neokonzervativní politiky
• v 80. letech se v USA ujal nový směr hospodářské politiky – neokonzervatismus. Tato politika odráží základní neoklasické principy: podnikatelskou svobodu, volný trh, přirozenou schopnost ekonomiky vytvářet dlouhodobou rovnováhu, minimalizaci ekonomických funkcí státu
• neokonzervatismus usiloval o maximální redukci přímých státních zásahů a rehabilitoval důležitou roli monetární politiky jako nástroj stabilizace růstu oběživa a prostředku tvorbu neutrálního inflačního prostředí; na druhé straně omezil aktivní fiskální politiku, především její krátké anticyk-lické působení; důležitým cílem se stala vyrovnanost fiskální sféry.
• uvedené principy se promítly do hospodářské politiky zahájené republikány pod vedením prezi-denta Reagana r. 1981. Tzv. Reaganomika měla tyto hlavní cíle:
• snížení rozpočtových výdajů (škrty především v sociální oblasti)
• pokles daňových sazeb
• restriktivní monetární politika omezující inflaci
• zamýšlená stimulační daňová politika nenaplnila vysoká očekávání; nástup r. 1983 byl zapříčiněn spíše rostoucí spotřebitelskou poptávkou a přílivem kapitálu lákaného vysokou úrokovou mírou
• 80. léta byla po 60. letech druhým nejdelším obdobím růstu
• neokonzervativní rozpočtová politika přinášela kontroverzní výsledky – pokles daňových sazeb přinesl pokles příjmů SR vzhledem k HDP, na druhé straně se však nepodařilo dostatečně zredukovat výdaje v sociální oblasti, což ve výsledku vedlo k prohloubení deficitu SR
• 2. polovina 80. let přinesla určitou korekci ortodoxní neokonzervativní politiky, monetární politika se stala méně restriktivní
• na konci 80. let se začal projevovat negativní vliv zpomalení růstu, proto vláda sáhla k dříve odmí-tané AD stimulaci
• přes mnohé komplikace lze neokonzervativní hospodářské politice přičíst dlouhodobý pozitivní vliv, a to ve dvojím směru:

1. uvolnění prostoru pro působení trhu a soukromé iniciativy napomohlo urychlení strukturálních
2. posunů výroby
3. spontánní vnější efekty – vysoká úroková míra jako výsledek specifické monetární i fiskální politiky posílila příliv kapitálu, vysoký kurs dolaru stimuloval import a omezoval export. Zvý-šila se tak závislost ekonomiky USA, její provázanost s SE. Neokonzervatismus tak ve svých důsledcích představoval důležitý krok USA k posílení internacionalizace jejich hospodářství jako nutného předpokladu udržení/zvýšení konkurenční schopnosti a významného mezinárod-ního ekonomického postavení.3.4. Hospodářská politika a ekonomický vývoj v 90. letech

• výsledky neokonzervativní politiky znamenaly na počátku 90. let neinflační vývoj, poměrně dlou-hodobý růst, ale vysoké vnitřní i vnější zadlužení
• na počátku 90. let bylo třeba se vypořádat s ekonomickou stagnací (recese zasáhla USA jako první z RTE) a chronickou nezaměstnaností
• ve srovnání s reaganomikou se nová hospodářská politika vyznačovala zejména větší mírou státní-ho vlivu; šlo o syntézu toho nejlepšího z neokeynesiánství (sociální prvky, podpora ek. růstu) a neokonzervatismu (klíčová role soukromého sektoru)
• převahu v tomto období měla fiskální politika 

3.5. USA – globální velmoc

• přes relativní pokles jejich váhy vůči Japonsku a ZE, USA stále hrají ve světové ekonomice dominantní roli
• postavení USA je dáno nejen pozicí ekonomickou, ale i vojenskou a politickou
• v průběhu 80. let rostla závislost USA na světových trzích zboží i na dovozu kapitálu
• faktory, které oslabily hegemonní postavení USA v SE:
• pokles konkurenceschopnosti amerických výrobků na světových trzích
• relativně pomalejší tempo růstu HDP s oběma ostatními centry
• využití VT pro vojenské účely, což odčerpalo zdroje sektoru soukromého
• nepříznivá situace na počátku 80. let (inflace a nezaměstnanost)
• vysoké vnitřní zadlužení3.6. Zahraničněpolitická strategie USA
•  
• prvky ovlivňující zahraničněhospodářskou strategii USA:

1. vnější chování USA je podmíněno vnitřní situací; takto se sice chovají v podstatě všechny státy, ale vzhledem k velikosti americké ekonomiky má toto vliv na celou SE
2. zejména od rozpadu brettonwoodského systému se projevuje relativní pokles váhy USA v SE (zej-ména finanční oblast – největším světovým věřitelem je již Japonsko. Na tuto situaci USA reagují rostoucím zájmem o mezinárodní hospodářskopolitickou koordinací
3. odklon od mnohostranných řešení k řešení bilaterálním a regionálním, kde mohou USA lépe uplat-nit svůj vliv
4. pozornost vůči mezinárodně měnovým faktorům, které ovlivňují kurs dolaru

NAFTA

• ´89 – Kanada + USA, Mexiko – ´92 (podpis), ´94 (platnost)
• cílem byla podpora růstu vzájemné obchodní výměny, ta už však mezi USA a Kanadou byla na vysoké úrovni, tudíž smlouva příliš nového nepřinesla
• 1. zóna, kde jsou sdruženy RTE + RZ
• 400 mil. spotřebitel, volný pohyb zboží a kapitálu, ne pracovních sil a zemědělských komodit
• cíle:
• odstranit překážky obchodu a investování
• intenzivnější konkurenční prostředí
• ochrana duševního vlastnictví
• motivy:
• USA
• snaha vytvořit protiváhu EU
• vleklá jednání GATTu
• nedostatečná liberalizace obchodu s Kanadou
• Mexiko = nové odbytiště, investiční příležitosti
• růst počtu pracovních míst (pod vlivem nové poptávky z Mexika)
• Kanada
• motivace nebyla příliš velká – obchod s USA již vcelku dostatečně liberalizován
• šlo zejména o image Kanady jako průkopníka liberalizace a snaha nezůstat stranou
• Mexiko
• snazší přístup na trh USA
• politické důvody – ukotvení v NAFTA zárukou reforem
• příliv PZI
• výsledky fungování NAFTA
• nepříliš úspěšné
• pokles zaměstnanosti v USA – levná pracovní síla v Mexiku
• PZI v Mexiku pouze v příhraničních zónách
• přínos NAFTA nemůže být příliš velký, pokud nebude obsahovat i sociální aspekty

 

4. Japonské centrum

 

4.1. Situace po 2. sv. v.

• ekonomika Japonska byla na rozdíl od ekonomiky USA v průběhu války fyzicky destruována, proto byl hlavní cíl co nejrychlejší obnova a modernizace průmyslu a infrastruktury
• Japonsko spatřovalo řešení svého problému v potlačení domácí poptávky a silné proexportní ori-entaci
• v praktické hospodářské politice se mísily jak neokeynesiánské, tak neokonzervativní přístupy4.2. Hospodářská politika a ekonomický vývoj v 50. a 60. letech
• cílem spojeneckých mocností bylo obnovení lidských práv a zabránění oživení japonského milita-rismu, proto bylo Japonsko pod okupační správou až do r. 1951
• 3 hlavní úkoly po skončení války byly:
• přestavba nedemokratických institucí
• odstranění nekontrolovatelného růstu inflace
• zvýšení objemu produkce
• v r. 1948 se Japonsko stává partnerem a spojencem USA

• Dodgeova linie

 

• stabilizační program japonské ekonomiky
• klasický liberalismus, svobodná tržní ekonomika, Japonsko musí být samostatné, nikoli spolé-hat na USA
• zaměření investic do 4 nosných odvětví průmyslu (uhelný, ocelářský, energetický a loďařský průmysl)
• v r. 1951 byl proces rehabilitace a obnovení japonské ekonomiky dokončen
• za první rok vlastní hospodářskopolitické strategie je považován rok 1954; cílem byl urychlený průmyslový a ekonomický růst
• důležité bylo zvýšit životní úroveň obyvatelstva, která za ekonomickou pozicí Japonska zaostáva-la, konkrétní plán byl vypracován r. 1986 – tzv. program strukturální adaptace
• Japonsko začalo využívat levnou pracovní sílu ze zemí J a JV Asie, což snižovalo nákladovost její produkce
• významným se stal nárůst produktivity práce
• v 80. letech se vláda snažila podporovat domácí poptávku oživením I pomocí snižování daňové zátěže podnikatelského sektoru a výdaji na rozvoj veřejné a sociální infrastruktury
• 2. polovina 80. se nesla ve znamení výrazné konjunktury, ta byla však do určité míry zapříčiněna i spekulativním přehřátím finančních trhů, proto se někdy nazývá „bublinovým boomem“.4.4. Hospodářská politika a ekonomický vývoj v 80. letech
•  
• problémy z poloviny 80. let se počátkem 90. let ještě více vyhrotily, životní úroveň japonského obyvatelstva, rostla v porovnání s ekonomickým rozvojem pomalu; situace byla nazývána paradoxem prosperity“
• nový hospodářský program měl 2 cíle
• zvýšit zapojení Japonska do SE
• prosadit reformy ve vnitřní ekonomice
• r. 1992 došlo v Japonsku k recesi, její význam spíše než v hloubce byl ve výjimečnosti: byla to první recese po dvaceti letech a druhá v poválečném vývoji Japonska vůbec. Vzhledem k význam-nému postavení Japonska v SE měla tato recese negativní vliv na světovou ekonomiku jako celek.
• východiskem z recese mělo být užívání nástrojů jak fiskální, tak monetární politiky
• programy obnovy byly zaměřeny na:
• podporu rozvoje domácího trhu, vzestup domácí poptávky
• stimulace ekonomického rozvoje a zlepšování ŽP4.5. Silné a slabé stránky postavení Japonska ve světové ekonomice
• na rozdíl od USA a ZE představovalo pro Japonsko celé pováleční období prakticky nepřetržitý ekonomický růst, což také vysvětluje, proč Japonsko obě zbylá centra dohánělo i přes nepříznivé výchozí podmínky
• největší nevýhodou Japonska je nedostatečná surovinová základna, z čehož plyne vysoká dovozní závislost a zranitelnost
• další nevýhodou je přílišná závislost Japonska na mezinárodní dělbě práce (na exportu)
• z výše uvedeného vyplývá zahraničněobchodní asymetrie: vývoz zejména výrobku zpracovatel-ského průmyslu; dovoz zejména surovin, paliv a potravin
• nejvýznamnějšími partnery Japonska jsou USA, SRN, Jižní Korea, Tchajwan, Hongkong, GB, Čína, Singapur, Austrálie, Kanada apod.
• faktory přispěvší k současné silné pozici Japonska:
• cílevědomá role státu, jehož hospodářská politika dobře slaďovala přednosti tržního hospodář-ství a jeho současné regulace
• okupace Japonska USA nejen že podnikatelskou sféru nebrzdila, ale naopak jí vytvořila vhodné institucionální zázemí
• kulturně-společenská specifika – cílevědomost, pracovitost, spořivost4.6. Nová rozvojová strategie
• hlavní prvky současné hospodářskopolitické strategie Japonska jsou:
• snižování závislosti na exportu zboží
• zvyšování expanze v jiných formách kapitálu
• posilování vnitřní poptávkové funkce trhu (kvůli přílišné exportní závislosti)
• zájem na mezinárodní ekonomické koordinaci a činnosti v příslušných institucích
•  

Důvody japonské krize

• hlavním motorem růstu byly investice do IT – přílišná specializace, do investování se nezapojily MSP, nízká očekávání = nízké I
• nízká spotřeba obyvatelstva – obavy o budoucnost (růst nezaměstnanosti), deflace – ta zhoršuje postavení dlužníků, jimiž je většina Japonců (hypotéky)
• špatné úvěry, špatný stav finančního sektoru, vysoké zadlužení

 

5. Centrálně plánované ekonomiky, jejich přeměny a postavení ve světové ekonomice

 

1. Vznik a vývoj světové socialistické ekonomické soustavy
2. Transformace CPE v tržní ekonomiky

• vznik SSSR – 1922, vznik SSES po 2. světové válce – vyhlášení lidově demokratických republik v zemích jako ČSR, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko, Polsko, NDR. Tyto státy + SSSR = zakládající členové Varšavské smlouvy (Albánie až 1955, Jugoslávie – Hnutí nezúčastněných zemí).
• ekonomický systém stál na zestátnění a centrálním řízením národního hospodářství
• podobný vývoj probíhal na konci 50. let ve východní Asii, na přelomu 50. a 60. let se tento systém prosadil na Kubě
• v r. 1950 žilo v SSES 35% obyvatelstva, podíl na průmyslové výrobě byl však pouze 12%
• polarizace politických sil a ideologií vedla záhy k přetrhání předválečných ekonomických a politických vztahů a vzniku bipolárního světa
• snaha překonat nízkou ekonomickou úroveň těchto zemí měla 2 podoby:
• extenzivní růst ekonomiky – byl možný vzhledem k dostatku zdrojů; časem však vedl k neefektivní alokaci, kdy některých druhů zboží bylo produkováno zbytečně mnoho a naopak. Upřednostňována byla odvětví s vojensko-strategickým významem, konečná spotřeba a služby byly v útlumu
• institucionalizace vzájemných vztahů – založení RVHP (1949)
• v 50. letech dosahovala soustava vysokých temp růstu (kolem 11%), cílem bylo srovnat úroveň vyspělosti jednotlivých zemíReformní pokusy
• problémy v rámci RVHP se začaly objevovat na přelomu 50. a 60. let
• první reformy se snažily zefektivnit produkci hmotným zainteresováním podniků a jednotlivců, v rámci RVHP mělo dojít k prohloubení spolupráce a specializace – program Základní principy mezinárodní dělby práce (1962)
• i přes výše zmíněné pokračovalo společenství v 60. letech v extenzivním rozvoji
• v 70. letech se objevily další problémy:
• závislost států RVHP na SSSR jakožto dodavateli surovin
• minimální rozvoj výrobní kooperace (pouze 3%)
• nárůst nevyrovnanosti PB
• rychlý růst zadluženosti ve volně směnitelných měnách
• reformy zaměřené na odstranění těchto problémů byly opět extenzivně orientovány, možnosti extenzivního rozvoje se však již vyčerpaly a v 80. letech docházelo v rámci RVHP k desinte-gračním tendencím2. Reformy CPE v 2. polovině 80. let
• potřeba reforem vyvěrala z vyčerpání možnosti extenzivního růstu
• důležitým předpokladem reforem bylo uvolnění vnitropolitických poměrů v SSSR v r. 1985
• hlavní rysy reforem byly následující:
• uvolnění centrálního řízení
• zvyšování samostatnosti a pravomocí hospodářských organizací
• zkvalitňování a objektivizace systému cen
• spotřebitel však stále zůstával v podřízeném vztahu vůči dodavateli a musel akceptovat jeho pod-mínky kooperace
• reformy byly uskutečňovány tak špatně, že se situace zhoršovala a docházelo k návratu direktivní-mu řízení
• reformy se snažily vytvořit volný trh zboží při centralizovaném trhu peněž, práce a kapitálu; nedo-cházelo k likvidaci neefektivních podniků a výrob (jednak často byly jedinými dodavateli určité komodity, druhak deformovaný systém cen neukazoval jejich skutečnou situaci)
• výsledkem bylo zjištění, že třetí cesta v podobě „tržního socialismu“ nemá šanci na úspěch
• v 2. polovině 80. let docházelo na světové politické scéně k přechodu od bipolarity k multipolaritě, v 1988 byla oficiálně navázána spolupráce mezi zeměmi RVHP a EHS

 

• předpokladem pro transformaci byly demokratické revoluce v bývalých satelitech SSSR
• základní prvky tržního mechanismu jsou:
• svobodná tvorba cen na všech trzích
• existenční závislost podniku na jeho ekonomických výsledcích
• funkční právní rámec
• transformace je procesem přeměny nekonkurenceschopné, strukturálně deformované a centrálně řízené ekonomiky v ekonomiku konkurenceschopnou, rovnovážnou a využívající komparativních výhod z dělby práce
• obecná strategie transformace má 3 kroky:
• analýza výchozího stavu
• formulace cíle transformace (konkrétní forma smíšené ekonomiky)
• volba programu transformace – (šoková terapie x gradualistická metoda)
• meritem transformace jsou systémové reformy, jejichž obsahem je nahrazení atributů centrálního plánování atributy tržního systému.Systémové reformy
• a) privatizace
•  
• podstatou privatizace je změna vlastnictví z veřejného na soukromé, je spjata s aktivním zájmem zúčastněných soukromých subjektů
• základní formy privatizace jsou
• restituce
• malá privatizace (jednorázové veřejné dražby, licitace menších provozních jednotek)
• velká privatizace (odprodej velkých s.p.)
• oproti původním předpokladům je privatizace spíše dlouhodobým než střednědobým procesem
• b) liberalizace cen
• cílem je odstranit deformace cenách a cenových relacích, způsobené jejich administrativním určováním
• v jejím průběhu dochází k odstranění dotací a subvencí; je spjata s celkovým ekonomickým prostředím a MAE politikou státu
• c) liberalizace vnějších ekonomických vztahů
• podstatou je zrušení monopolu zahraničního obchodu a devizového monopolu
• může být urychlena vstupem zahraničního kapitálu (krátkodobě hlavně půjčky, dlouhodobě PZI)
• je podmíněna možností přístupu tuzemských subjektů k devizám
• nedílnou součástí je reforma bankovního systému – vznik KB ~ peněžního trhu
• d) daňová reforma
• základem je přechod od přímých daní k nepřímým a odstranění diskriminace soukromého sektoru
• cílem je sepětí příjmů a výdajů SR a snížení daňové kvóty na úroveň běžnou v RTE
• nejvýznamnější změnou je přechod od daně z obratu k DPH
• e) sociální reforma
• obsahem je oddělení sociálního zabezpečení od SR a návrat k principům sociálního pojištění
• f) strukturální politika státu
• podstatou je vytváření vhodných ekonomických podmínek pro restrukturalizaci – záruky na bankovní úvěry, daňové úlevy pro perspektivní odvětví etc.4. Postavení TE ve světové ekonomice
• transformace ve vztahu k SE znamenala mj. následující:
• zapojování do mezinárodních organizací (dohod) – GATT/WTO, IMF, SB etc.
• změna orientace od mocensko-politického a surovinového centra SSSR k EU
• zachování středoevropského a východoevropského regionu jako relativně samostatného systému ekonomických vztahů
• v r.1995 se ČR stává zemí OECD