Průběh 2. světové války 1939 – 1942
– zahrnuje tyto fáze: 1) 1. září 1939 – léto 1941
1. FÁZE
a) polsko-německá válka
– 28. 4. 1939: Němci vypověděli smlouvu o neútočení s Polskem
– 23. 8. 1939: sovětsko-něm. pakt o neútočení (dodatek: rozdělení Polska, tzn. východ
k SSSR, západ k Německu, střed – tzv. generální gouvernement – Krakov – pod německou
správou)
– v noci na 1. 9.: přepadení něm. vysílačky v Glivicích členy něm. zpravodajské služby, kteří
byli převlečeni za polské vojáky
– 1. 9. 1939: Německo zahajuje přímé vojenské operace bez vypovězení války
– 3. 9.: VB a F vyhlašují Německu válku, ale jen formálně, vojenskou pomoc neposkytli
– 17. 9.: polská vláda, prezident i vojenské velení odcházejí do emigrace
– 5. 10. 1939: Polsko kapituluje
b) tzv. podivná válka (Sitzkrieg – vsedě – jen blokáda, od počátku války do jara 1940)
c) agrese SSSR do Pobaltí
– anexe Estonska, Lotyšska, Litvy. SSSR si zajistil dohodou s těmito pobaltskými zeměmi
vojenské opěrné body na jejich území. V listopadu 1939 jednal v podobném smyslu
s Finskem, ale to ruské požadavky odmítlo, a tak došlo k tzv. zimní válce (listopad 1939 –
březen 1940), která skončila finskou porážkou. 13. března 1940 byl v Moskvě uzavřen mír,
na základě kterého vydalo Finsko SSSR celou Karelskou šíji včetně Vyborgu a přilehlých
ostrovů, Z a S pobřeží Ladožského jezera, pruh území na severu. Dále se Finsko zavázalo
pronajmout SSSR na 30 let poloostrov Hankö, který se stal novou sovět. základnou válečného
loďstva.
d) útok na Skandinávii (okupace Dánska a Norska)
– operace Weserübung, 9. 4. 1940 – 4. 5. 1940
e) útok na Francii a její kapitulace
– 10. 5. 1940 – 22. 6. 1940
– 10. 6. vstupuje do války Itálie
f) letecká bitva o Anglii
g) květen 1941 – něm. válečná lod Bismarck potopila největší ang. válečný kolos Hood, za
což o 3 dny později zaplatila vlastní existencí
h) dobytí Balkánu a útok na Jugoslávii
– Italové ustupují na africké frontě (Etiopie v rukou Britů), proto führer do severní Afriky
vyslal generála Rommela, kterému se podařilo zatlačit Brity na půdu Egypta. V říjnu 1940
byl Mussolini poražen v Řecku a zatlačen do nitra Albánie. Führer se rozhodl Itálii pomoci,
čímž skončila tzv. itlaská paralelní válka a Itálie se octla ve vleku Německa. V březnu 1941
přistupuje Jugoslávie k paktu tří. Král Petar II. (neplnoletý, syn zavražděného Alexandra) se
ujal moci a prohlásil sjednaný pakt za neplatný + chtěl zrušit dosavadní mír mezi oběma státy.
Předsedou vlády se stal generál Simonovič. 5. dubna 1941 vláda podepsala se SSSR smlouvu
2) 22. června 1941 – konec ledna 1943
o přátelství a neútočení. Hitler se rozhodl rozšířit operace proti Řecku i na Jugoslávii → start
6. dubna 1941. Brutální něm. nálety byly namířeny hlavně na Bělehrad, který padl 13. dubna.
Na jihu Němci obsadili Skopji, a odřízli tak Jugoslávii od Řecka. Byl zřízen nový chorvatský
stát pod vedením emigranta Ante Paveliče (spoluosnovatel atentátu na jug. krále Alexandra
– r. 1934, Marseille); jeho králem měl být italský princ. Itálie zabrala i většinu dalmatského
pobřeží a Černé Hory. 14. dubna Simonovič odstoupil. V téže době si Němci prorazili cestu
i do Řecka: 27. dubna 1941 obsazeny Athény, 1. června ovládnuta Kréta. Němci obsadili
ostrovy v Egejském moři a přinutili Turecko k uzavření přátelského paktu (18. června 1941).
i) 27. září 1940: pakt tří – Japonsko + Německo + Itálie = vzájemná přímá vojenská
spolupráce
j) březen 1940: zákon o půjčce a pronájmu
k) čs. odboj
– 28. 10. 1939: demonstrativní oslavy zrušeného státního svátku, Jan Opletal
– 17. 11. 1939: uzavření českých VŠ
– živelná a organizovaná forma odboje (PÚ, ON, ÚVOD, PVVZ – program poválečné obnovy
Československa „Za svobodu“)
– zahraniční odboj
→ demokratický: Londýn, komunistický: Moskva
→ 21. 7. 1940 uznán Čs. národní výbor jako prozatímní exilová vláda. Na území VB tak
vzniká Státní rada československá (jakoby parlament). Čs. prezident Beneš, předseda
vlády Jan Šrámek, min. zahr. věcí Jan Masaryk a min. obrany gen. Ingr)
– formování čs. vojenských jednotek v zahraničí
→ Polsko: čs. legion – gen. Svoboda. Po porážce Poslaka většina internována do SSSR,
někdo se dostal do Rumunska. Na počátku r. 1940 odjíždí ze SSSR část vojáků do
Francie, Palestiny. Ze zbytku původního čs. legionu na území SSSR vytvořen na základě
smlouvy mezi Československem a SSSR (18. 7. 1941) 1. samostatný prapor (velitel gen.
Ludvík Svoboda, hl. organizátor plukovník Heliodor Píka): osvobozování Kyjeva, boje u
Bílé Cerekve, o vesnici Sokolovo. Od jara 1744 přebudován na 1. čs. armádní sbor pod
vedením gen. Kratochvíla.
→ Francie: 2. října 1939 dohoda „o obnovení čs. armády“ – gen. Čihák
→ Anglie: vojáci sem přicházejí po kapitulaci Francie. Velitel vzdušných sil gen. Karel
Janoušek, velitel pozemních čs. jednotek (1. čs. smíšená brigáda) gen. Neumann.
→ Palestina: Čs. pěší prapor 11 – Východní – plukovník Karel Klapálek – v říjnu až
prosinci 1941 vede boje o Tobrúk v Libyi. Květen 1942 reorganizován na protiletecký
pluk. V srpnu 1943 vzniká Čs. samostatná obrněná brigáda.
2. FÁZE
a) přepadení SSSR (plán Barbarossa)
– start 22. 6. 1941
– Stalin se pojistil již 13. dubna uzavřením sovětsko-japonské smlouvy o vzájemné neutralitě
proti útoku z východu
– počáteční úspěchy Němců se postupem času zpomalovaly. V prosinci 1941 Sověti zastavili
postup Němců k Moskvě. Hitler vydává rozkaz „neustupovat“, ale maršál Gunter von Kluge
(armádní skupina Střed) změnu rozkazu prosadil, ustoupil a tím frontu stabilizoval. Na jaře
1942 byl zničen sovětský výsadek na Krymu, v květnu ztroskotal útok maršála Timošenka
u Charkova, bez úspěchu a se ztrátami skončily i sovětské pokusy o prolomení blokády
Leningradu. 4. července 1942 Němci dobyli Sevastopol. Poté přecházejí do generální
ofenzívy na jižním úseku fronty. Pronikli až k Volze na Kavkazu. Stalinův rozkaz č. 227 (Ani
o krok zpět!) a vyčerpání veškerých záloh mělo zásluhu na zastavení něm. útoku na břehu
Volhy.
b) formování protihitlerovské koalice – Atlantická charta
– společné prohlášení am. prezidenta Franklina D. Roosevelta a brit. premiéra Winstona S.
Churchilla podepsané 14. srpna 1941 na palubě ang. válečné lodi Prince of Wales v sever.
Atlantiku
– obsah: jejich země neusilují o územní ani jiné zisky; nepřejí si žádné územní změny,
které by nebyly e shodě se svobodně vyjádřeným přáním národů, jichž se týkají; návrat
svrchovaných práv a samostatnosti těm, kdo jich byli násilím zbaveni; přání upustit od
používání síly a usilovat o zřízení trvalé soustavy mezinárodní bezpečnosti
– stala se ideologickým základem Charty OSN přijaté 26. června 1945 v San Franciscu
c) vstup USA do války – 7. 12. 1941: Pearl Harbor
d) boje v severní Africe
– v červnu 1940 Itálové (Graziani) vpadli do Egypta a zastavili se až u Sídí Barrání.
9. prosince zahájena operace Compas: brit. gen. O’Conner překvapil Italy vstupem do Libye
a přes Halfájský průsmyk otevřel cestu do Cyrenaiky. Italské nezdary způsobily, že Hitler
vyslal do Středomoří část X. letecké sboru luftwafe (major Fröhlich) + do S Afriky tzv.
Africký sbor – Erwin Rommel – úkolem bylo zabezpečit obrannou linie Libye. Churchill
udělal chybu, když rozdělil síly (část sboru poslal na vojen. kampaň do Řecka). Rommel
získal Cyrenaiku + Němci stanuli až na egypt. hranici. Prosinec 1941 – 1. úspěšná akce
(gen. Ritchie) proti Němcům – dočasné získání Tobruku (operace Crusader). 29. dubna
1942 schůzka Hitlera a Mussoliniho: provedení společné ofenzívy k dobytí Malty a Egypta,
překročit Suez a proniknout do Asie. Další něm. útoky donutily brit. posádku Tobruku
21. června 1942 kapitulovat. Dalším Rommelovým cílem se stala Káhira a Alexandrie.
Jedinou překážkou byl El-Alamein, kde Britové 23. října zahájili ofenzívu a tlačili Němce
a Italy zpět. V listopadu 1942 Britové získávají spojence – vrchním velitelem invazních
vojsk se stal gen. Eisenhower. Němci ustupují do Tuniska a Spojenci se vydávají k Maroku a
k Alžíru.
e) východoafrické tažení
– po získání Habeše (9. 5. 1936) Mussolini vyhlásil ve V Africe italské impérium. Toto území
+ dřívější kolonie (Eritrea, Somálsko) = tzv. Východní Afrika. V 1⁄2 roku 1940 se Italové
zmocnili osad v Súdánu a Keni a v srpnu 1940 získali britské Somálsko. VB osvobozuje
Mogadišo, Adis Abebu. Italové nedokáží využít početní převahy proti Britům, a tak jsou
definitivně poražení a Habeš je od listopadu 1941 svobodná.
f) heydrichiáda v českých zemích
– 27. 5. 1942: atentát na Reinharda Heydricha → Daluege
– 10. 6. 1942: Lidice, 24. 6.: Ležáky
g) 5. srpna 1942 VB anuluje podpis mnichovské dohody
LITERATURA k ot. 44 i 45:
Druhá světová válka – stručné dějiny, z ruštiny přeložil L. Myška, Nakladatelství Svoboda, Praha 1985
Otakar Dorazil – Světové dějiny v kostce, n. Papyrus + Jeva, Praha + Vimperk 1997
Jaroslav Charvát – Dějiny novověku IV, SPN, Praha 1974
Keegan – Druhá sv. válka
Campbell – Druhá sv. válka
Robert Leckie – Sága druhé sv. války, překlad B. Neumann, n. Baronet, Praha 2000
Eduard Čejka, Karel Richter – Historické události – 2. sv. válka, n. Mladá fronta, Praha 1979
Walter Lord – Dukelský zázrak, překlad P. a D. Provazníkovi, n. Mladá fronta, edice Archiv, Praha 1987
James Lucas – Válka na východní frontě 1941-45, překlad J. Grubhoffer, n. Mustang, Plzeň 1997
Kenneth Mackzey – Něm. invaze do Anglie 1940, překlad P. Hovorková, n. Jota, Brno 1996
Donald Macintyre – Narvik, překlad J. Hrbek, v. Mladá Fronta, Praha 1998
Donald Macintyre – Bitva o Atlantik
David Irving – Zkáza Drážďan, překlad M. Konvička, n. Votobia, Olomouc 1997
Richard Lamb – Válka v Itálii 1943-45, překlad K. Šuchmann, n. Mustang, Plzeň 1996
Simon Foster – Okinawa, překlad I. Šubrt, n. Mustang, Plzeň 1995
Micuo Fučida, Masatake Okumiya – Midway. Rohodující bitva v Pacifiku, překlad R. Miller, n. Mladá Fronta,
Praha 1990
Charles de Gaulle – Válečné paměti 1940-44, n. Naše Vojsko, Praha 1989
Edwin P. Hoyt – Bitva v zálivu Leyte, n. Beta-Dobrovský a Ševčík, Praha-PM 2002
Eduard Čejka – Čs. odboj na Západě (1939-45), n. Mladá fronta, Praha 1997
Paul Carell – Stalingrad. Sláva a pád 6. armády, n. Naše vojsko, Praha 1994
Paul Carell – Plán Barbarossa
Zdeněk Jelínek – Operace Silver A, n. Naše vojsko, Praha 1998
Churchill
Piekalkiewicz
Dieghton – Krev, slzy a pošetilost
…………….