Karel Čapek – R.U.R., Válka s Mloky

                   Pragmatismus

• filozofický směr, který vznikl ve 2. polovině 19. století v USA (od počátku 20. století pronikal do Evropy)
• součást politických teorií demokratické společnosti
• dvě varianty:
  • ◦ populární pragmatismus – vyjadřuje zájmy konzumní společnosti
  • ◦ filozofický pragmatismus – snaží se řešit význam, pravdu, poznání
• představy, pojmy a soudy jsou pouhými pravidly jednání; pravdivé jsou pouze tehdy, jsou-li pro člověka užitečné a jsou-li přínosem pro jeho jednání bez ohledu na to, zda se shodují se skutečností – obecné pravdy neexistují, jelikož to, co je pro jeho jednání užitečné, může jinému škodit
• teorie pragmatismu má umožňovat člověku realizaci a seberealizaci v praktickém lidském životě
• představitelé:
  • ◦ Charles Peirce (1839-1914)
  • ◦ William James (1842-1910)
  • ◦ John Dewey (1859-1952)
    

    Život

• 1890-1938
• narodil se jako syn lékaře v Malých Svatoňovicích na Náchodsku
• převážnou část svého dětství prožil spolu se svými sourozenci Josefem a Helenou v Úpici v Podkrkonoší
• velký vliv na formování jeho osobnosti měl otec, silný a spravedlivý člověk, a babička Novotná, která pěstovala četnými pohádkami a příběhy v dětech lásku k mateřskému jazyku
• studoval gymnázium v Hradci Králové, Brně a v Praze
• studoval filozofii v Praze, Berlíně a Paříži
• studia dokončil doktorátem filozofie roku 1915 (dizertace Objektivní metoda v estetice se zřením k výtvarnému umění)
• krátce pracoval jako vychovatel v rodině Lažanských
• 1917-1920 zaměstnán v redakci Národních listů, později Lidových novinách
• v pražské redakci Lidových novin působil od roku 1921 až do konce života – pro Lidové noviny byla určena převážná část jeho publicistiky včetně literárněkritických příspěvků a divadelních referátů, ale hlavně článků, sloupků a fejetonů i románů-fejetonů
• v letech 1921-1923 byl dramaturgem Vinohradského divadla, v němž se účasnil také práce režijní
• podnikl mnoho cest po evropských zemích (vytěžil z nich cestopisné knihy)
• náhlá smrt na sklonku roku 1938 (křehký organismus, nahlodaný dlouholetou chorobou, podlehl tlaku tragických událostí v době Mnichova a hrubým osobním útokům vedeným proti němu domácí reakcí, fašizujícími jedinci i skupinami)
• smrt Karla Čapka se stala i symbolickým koncem tzv. první republiky
• pohřeb spisovatele na Vyšehradském hřbitově byl manifestací věrnosti ideálům demokracie a národní a lidské svobody

Tvorba

• jeden z našich autorů nejvíc uznávaných ve světě
• prozaik, dramatik, novinář, kritik
• jeho dílo rozhodujícím způsobem zasáhlo do vývoje celé moderní české literatury
• je pokládán za jednu z klíčových osobností vědecko-fantastického a utopického románu 20. století
• jako novinář vytvořil osobitý sloupek

  Dílo

• zvláště v mládí měl zájem o filozofii pragmatismu – to se projevuje v jeho esejistickém díle Pragmatismus čili filozofie praktického života (1918) a rovněž fejetonech[1] vydaných pak knižně Kritika slov (1920)
• cestopisné knihy:
  • ◦ Italské listy (1923)
  • ◦ Anglické listy (1924)
  • ◦ Výlet do Španěl (1930)
  • ◦ Obrázky z Holandska (1932)
  • ◦ Cesta na sever (1936)
• soubory sloupků[2]:
  • ◦ O nejbližších věcech (1925)
  • ◦ Měl jsem psa a kočku (posmrtně 1939)
  • ◦ Kalendář (1940)
  • ◦ O lidech (1940)
  • ◦ Obrázky z domova (1955)
  • ◦ Sloupkový ambit (/1957)
  • ◦ Zahradníkův rok (1929)
  • ◦ Marsyas (1931) – Čapek projevil zájem o pololidovou tvorbu a „pokleslé“ literární žánry
• antologie Francouzská poezie nové doby (1920) – významná pro další vývoj české poezie
• překlad Apollinairova Pásma
• první práce – spolupráce s bratrem Josefem
  • ◦ Krakonošova zahrádka (1918) – starší práce z let 1908-1911; drobné povídky, příznačné vtipnými nápady a také ironickou nevázaností a parodií
  • ◦ Zářivé hlubiny (1916) – přechod od lyrizující prózy k pevnému epickému vyjádření, je prosycená obdivem k životu ve všech jeho podobách
• dvě povídkové knihy mají blízko k expresionismu s jeho nedůvěrou k civilizaci a láskou k malému člověku postavenému do každodenního světa všedních událostí
  • ◦ Boží muka (1917) – filozofické povídky zamýšlející se nad záhadami lidské duše a osudovými náhodami v životě člověka
  • ◦ Trapné povídky (1921) – skepticky se noří do mučivých tajemství smyslu lidské existence, lidského duševna a determinace člověka, i „trapných“ životních konvencí, s nimiž člověk buď marně zápasí, nebo se jim podrobuje a přizpůsobuje
• dramatická tvorba:
  • ◦ Loupežník (1920) – polemika s programovým hrdinstvím, „mesiášstvím“ Mahenova Jánošíka, představoval ztělesnění revoltujícího mládí, bouřícího se proti šosáctví s jeho vlastnickým pudem, vztahujícím se nejen na majetek, ale i na členy rodiny – romanticky zabarvená generační revolta osamoceného jedince, bez jakéhokoli včlenění do jiných, závažnějších souvislostí
  • ◦ Ze života hmyzu (1921) – satirická alegorizující komedie, napsaná společně oběma bratry; kritika existujícího řádu, způsobujícího deformace jednak v člověku (poživačnost, chamtivost, egocentrismus), jednak v mezilidských vztazích (války); na záchranu skutečných hodnot vystupuje nakonec tulák, měnící se z pozorovatele v aktivního účastníka děje, který s výkřikem pohoršení a odporu: „Ach, ty hmyze! Ty pitomý hmyze!“rozšlapává mravenčího Žlutého vůdce
  • ◦ Věc Makropulos (1922) – zhudebněná L. Janáček, polemizovala s ideálem dlouhověkosti v Shawově filozofickém dramatu Zpět k Methusalemovi a hájila myšlenku, že průměrně „šedesátiletý život je přiměřený“, protože stárnutí přináší „autointoxikaci organismu“ (sebeotravu)
  • ◦ Lásky hra osudná (napsaná 1910, vydaná 1922) – commedia dell’arte
  • ◦ Adam Stvořitel (1927), opět společně s bratrem Josefem, ironický symbol člověka, který zničí starý svět, aby vytvořil svět lepší, ale ztroskotává
• Továrna na absolutno (1922) – fejetonový román[3], pozitivní ideové vyznění v odsudku klerikalismu[4], nacionalismu a války
• Krakatit (1924) – otázka možnosti pokroku v technické civilizaci a současně bezpečnosti lidstva, které z neschopnosti sladit sociální a civilizační zájmy se dostává na okraj propasti, kdy mu hrozí „válka všech proti všem“, po níž už nebude vítězů, ale jen mrtví; podivuhodně výstižná vize krize lidstva se století atomové bomby
• Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy (1929) – vrchol Čapkova povídkového mistrovství
• Hordubal, Povětroň, Obyčejný život (1933 až 1934) – románová trilogie[5]; filozofické zdroje tvorby, noetická[6] problematika; na osnově vyšetřování a soudního procesu s viníky Hordubalovy smrti, stejně jako na úvahách několika osob (lékaře, básníka, jasnovidce, milosrdné sestry) nad neznámým člověkem umírajícím po letecké havárii v Povětroni rozpředl autor otázku podstaty, hranic a hodnoty lidského poznání, měřítka a objektivity pravdy; relativistické stanovisko vedlo Čapka k závěru, že pravdivé poznání je pouze výslednicí jednotlivých postřehů a výkladů, podmíněných intelektem, povahou, vzděláním, povoláním a životními zkušenostmi vypovídajících subjektů; konečná pravda v každém případě relativní, se skládá z dílčích pravd; kladem Čapkova přístupu bylo zdůraznění odpovědnosti při vytváření úsudku, nebo dokonce vynesení rozsudku nad člověkem, který je vždy složitou jednotkou (např. vnější osudy a vnitřní svět hrdiny Obyčejného života) a vyzvednutí myšlenky plurality lidské osobnosti, umožňující odstraňovat přehrady mezi lidmi a přiblížit je k vzájemnému pochopení a dorozumění – rodící se obrana proti fašismu
• Bílá nemoc (1937) – poukázala na krutou a scestnou logiku mocných jedinců. Řídících se chorobnou představou o osudovém významu svého poslání; tragédie bezmoci ušlechtilého, ale izolovaného jedince, doktora Galéna, který musí kapitulovat před davovým fanatismem – Čapek svou hrou varoval před válkou a rozpínavostí fašismu
• První parta (1937) – povídka z hornického prostředí
• Matka (1938) – Čapkovo poslední drama, obrat v autorově nazírání na společenskou problematiku: dosavadní přesvědčení, že duchovní a kulturní hodnoty lze udržet jen silou ducha, nahradil názor, že v krajních situacích je nutno připojit i sílu a odhodlání k boji
• Život a dílo skladatele Foltýna (1939) – vyšlo posmrtně, relativistický pohled na hrdinu z mnoha různých stran
• Hovory s T. G. Masarykem (1928-1935), doplněné esejem Mlčení s T. G. Masarykem (1935) – zachytily nejen názory a postřehy prvního prezidenta republiky. Vzpomínky na různá období jeho života, způsob řeči a jeho postoje k otázkám politickým, náboženským a kulturním

        RUR

• 1920
• Rossumovi Univerzální Roboti
• vyznamenaná státní cenou
• vyústilo zde střetnutí člověka s technikou v obrodu lidstva, když se u dvou robotů, konstruovaných jako stroje bez lidských vlastností, zrodil cit a oduševnění, záruky nezničitelnosti lidské podstaty – étos hry a zároveň Čapkovo varování před nebezpečím přetechnizovaného moderního světa
• slovo robot použil Karel Čapek z podnětu bratra Josefa; pojmenování se stalo mezinárodně užívaným termínem
• 1936

   Válka s mloky

• antiutopický[7] román
• alegorický[8] příběh Mloků, kteří svým zvířecím mechanismem nahradili mechanismus robotů a stali se hrozivým nebezpečím pro lidstvo – hrozba fašistického nebezpečí
• Kapitán Van Toch objeví na ostrově Tana Masa v Tichém oceánu podivné, inteligentní, v moři žijící tvory, podobné mlokům. Zahájí s nimi výměnný obchod: kapitán Vantoch dodá mlokům nože na obranu proti žralokům, kteří mločí populaci decimují, a mloci na oplátku budou nosit kapitánu Vantochovi perly. Seznámí s tímto projektem svého přítele z dětství, továrníka G. H. Bondyho, který začne mlokům dodávat i jiné potřeby. Kapitán Vantoch mezitím vysazuje mloky i na jiných ostrovech Tichého oceánu. Po smrti kapitána Vantocha se začne s mloky obchodovat jako s levnou pracovní silou, jsou také podrobeni vědeckému průzkumu, z něhož vyjde najevo, že se jedná o druh Andrias scheuzeri, miocénního ještěra, u kterého se předpokládalo vyhynutí. Mloci se ale přemnoží, vzbouří, začnou vyhrožovat lidem válkou, jestli jim nedovolí zbourat břehy pevnin, aby mohli rozšířit svůj podmořský svět. Mloci bourají pevniny, vzhledem k potřebě vzniku mělčin. Ze začátku je dáno, že mloci nemohou žít ve sladké vodě. Beznadějnost situace je zdůrazněna na konci knihy, kdy se ve Vltavě objeví černá hlava s opačnými víčky.
• Válka s mloky je z hlediska tématu relativně klasickou dystopií, obávající se odlidštění společnosti. V textu je značné množství narážek na německý nacismus, s nímž Čapek hluboce nesouhlasil (např. „Zejména v Německu byla veškerá vivisekce (mloků) přísně zapovězena, ovšem jen židovským badatelům.“), celé dílo je také možno vykládat jako alegorii na rozpínavost Třetí říše (teze o lebensraumu[9]). V souvislosti s dnešním stavem Evropy a masovou imigrací je dílo dnes chápáno i jako varování před těmi, kteří jsou nejprve využíváni jako levná pracovní síla, pak jsou bráni jako partneři k dialogu a jsou jim činěny různé ústupky, až se nakonec díky svému počtu stanou vládnoucí většinou
• V roce 1958 vznikla rozhlasová adaptace románu s Karlem Högerem, Janem Pivcem, Rudolfem Hrušínským, Františkem Filipovským a dalšími režírovaná Jiřím Horčičkou. V roce 2009 vyšla na 2CD ve vydavatelství Radioservis.
• V roce 1980 chystal Jiří Suchý napsat na námět románu hudební představení. Napsal texty deseti písniček (Byznys, Čerti moře, Kapitáni, Kuplet, Salamandr song, Star, Tana Masa, To je perla kapitáne, To už je přece kapitál, Ty starý časy), které zhudebnil Václav Kašlík. Projekt se ale nerealizoval, texty písniček však vyšly knižně v Encyklopedii Jiřího Suchého, svazek 7, Písničky To–Ž, Karolinum a Pražská imaginace, Praha 2001: s. 89–99.

[1]    Fejeton (podčárník) je drobný publicistický žánr, který je tištěn pod čarou na dolním okraji stránky, jeho styl vykazuje jasné rysy subjektivity. Vtipně zpracovává zdánlivě nevýznamné, ale zajímavé téma a ukazuje všední věci v novém světle, přičemž je autor hodně subjektivní a vychází z vlastních zážitků. Častá je nadsázka, humorné postřehy nebo hyperbola. Typický humor obsahuje i užívání prostředků komiky, jazykové hry a hry se slovy či užití knižních tvarů. Autor se většinou soustředí na jeden fakt, využívá sarkasmu, fejeton by měl být gradován do pointy a obsahovat nové, nečekané pohledy na věc a vést čtenáře k zamyšlení nad tématem (proto často obsahuje nezodpovězené otázky).

[2]    Sloupek je útvar tištěný v podobě úzkého sloupce sazby nejčastěji na okraji stránky, věnuje se spíše stručnému a obecněji přístupnému rozboru jakékoliv odborné otázky. Sloupek stojí na vtipném námětu, konkrétní podmět zevšeobecňuje, často ironizuje. Zakladatelem je Karel Poláček a sloupek byl psán na okraj novin kurzívou jako reakce na aktuální téma.

[3]    Román-fejeton je dílo vydávané na pokračování v novinách a časopisech, umístěné zde pod tlustou čarou na místě obvyklém pro fejetony. Vyznačuje se dobrodružným obsahem a celou řadou technik, které mají zvýšit dějovou napínavost. Vznik tohoto druhu románu je úzce svázán s obdobím romantismu, kdy jako romány-fejetony byla ještě vydávána i poměrně hodnotná díla (například Tři mušketýři od Alexandra Dumase staršího), později se však z něho vyvinul tzv. kolportážní román, který je již v drtivé většině pokleslou četbou.

[4]         Klerikalismus označuje politický směr, jehož motivací je reprezentace církevních názorů a jejich prosazování ve státní politice, nebo směr upřednostňující v rámci církve duchovní na úkor laiků.

[5]    Trilogie je umělecké dílo, nejčastěji literární, o třech relativně samostatných částech, které spolu souvisejí motivově, látkově nebo problémově. Původně se tímto názvem označoval antický soubor tří tragédií (doplněný tzv. satyrskou hrou na tetralogii), se kterým soutěžili řečtí básníci v Athénách o slavnostech Dionýsových. Jediná takováto dochovaná trilogie je Oresteia dramatika Aischyla, v níž jsou jednotlivé její části spolu tak úzce obsahově i myšlenkově spjaty, že působí jako jednání jednoho velikého celkového dramatu.

[6]    Noetika je filosofická disciplína, která se zabývá naukou o poznání a možnostech poznání.

[7]    Antiutopie (též dystopie či kakotopie) je opak utopie, myšlenka fiktivní společnosti, která se vyvinula špatným směrem, má zásadní nedostatky (totalitní forma vlády, omezování osobní svobody) vzniklé přehnáním jednoho nebo více ideologických principů. Občané antiutopického světa jsou obvykle neskrývaně utlačováni politickým systémem.

[8]    Alegorie (řecky αλληγορία – „říci jinak“), česky také jinotaj, je text nebo výtvarné dílo, jehož doslovné znění či zjevná podoba má vypovídat o něčem jiném, nezjevném. Je to tudíž dílo, jehož vlastní smysl je skrytý a k porozumění vyžaduje nějaký klíč. Alegorie se tím podobá symbolu a do jisté míry i podobenství, jenže její vlastní smysl v ní není výslovně vyjádřen.

[9]    Lebensraum (německy: „životní prostor“) byla politická doktrína nacistické NSDAP v Německu v 20. století. Teorie Lebensraumu měla ospravedlnit německé nároky na území ve východní Evropě a Asii (zejména v SSSR) a byla základem pro Hitlerovo „Drang nach Osten“ (tažení na východ) – ideologické zdůvodnění německé invaze do Česko-Slovenska a Polska. Samotný pojem v němčině je mnohem staršího data a to i ve svém politickém významu. Jedná se o obdobu biologického pojmu areál vztaženou na německý národ a jeho kulturu.