Architektura dvacátého století – abecední pojmy G-I

glasgowská škola – skupina skotských architektů v čele s Ch. R. Mackintoshem. Jako reakci na viktoriánský styl prosazovala vlastní verzi secesní architektury, uplatňující jasné kubické formy.

high-tech, hi-tech, High technology architecture – architektura pokročilé technologie; architektonický směr, kladoucí důraz na technickou a technologickou složku architektonického díla.

Zasahuje i do oblasti průmyslového designu a módy. Jeho vznik koncem 60. let 20. stol. je motivován touhou ozvláštnit dříve uniformní architekturu internacionálního stylu, a to rozvinutím a zpestřením technologie.

 

Směr je inspirován klasickým funkcionalismem a konstruktivismem (použití diagonály), ale též objevy nových materiálů v letectví a kosmonautice. Příznačné je uplatnění konstrukčního systému (zejména kovového), který se vyznačuje uzavřenými silovými okruhy, jasným rozložením sil do tažných a tlačených složek.

 

V estetice high-tech se uplatňují plechy z nerezové oceli a dalších lesklých kovů, zvlněné nebo perforované povrchy (často plastové membrány), panelované plochy z kovu nebo skla, tvarované spojovací články, viditelná výztužná lanka ap. Klimatizační potrubí, výtahy ap. jsou často umístěny před fasádou a stávají se tak vizuálně určujícími součástmi architektury (viz též strojová estetika). Zejm. od 90. let se používají i tzv. inteligentní fasády, využívající sluneční energii a přirozené větrání. Jednou z prvních realizací byl mrakodrap John Hancock Center v Chicagu (1969), nejproslulejší je Centre Pompidou (architekti R. Piano a R. Rogers, 1971 – 77), Lloydova banka v Londýně (R. Rogers, 1979 – 84), Hongkongská a Šanghajská banka v Hongkongu (N. Foster, 1979 – 84), Institut arabského světa (J. Nouvel, 1981 – 87). V českých zemích se estetice high-tech přiblížil např. K. Hubáček, M. Baum, J. Eisler, V. Králíček, M. Masák, E. Přikryl, M. Rajniš, J. Suchomel. K vrcholům tvorby high-tech se řadí některé stavby J. Kaplického ve Velké Británii. Vzhledem k tomu, že směr high-tech nezměnil kromě vnějšího vzhledu principy funkcionalismu, bývá některými teoretiky zařazován do tzv. pozdní moderny.

historismus 20. století Pro počátek 20. stol. je charakteristický střet protikladných tendencí dekorativismu (secese) a úsilí vedoucí k abstrakci forem (pozdní secese a moderna). Jako reakce na novodobou secesi však vznikla i nová vlna historismu, která, ač nebyla v popředí vývojových trendů, silně poznamenala tvář tehdejší architektury.

Tento nový historismus předznamenala již Kolumbijská expozice v Chicagu v roce 1893, která znamenala prosazení klasicizující architektury (viz též klasicismus) a ve svém důsledku vedla k oslabení pozic chicagské školy. Mrakodrapy získávaly gotizující nebo renesanční dekor a historizující tendence v USA přetrvaly až do 30. let 20. stol., kdy do země přicházeli významní funkcionalističtí architekti – emigranti z fašistického Německa. V Evropě nastal nový rozvoj historických, zejm. klasicistních tradic brzy po roce 1905. Historizující tvarosloví originálně kombinoval s novými konstrukčními možnostmi železobetonu A. Perret. Klasicizující architektura se používala zejména pro oficiální stavby (budovy státních institucí, soudů, radnice, budovy akademických institucí); typický je důraz na monumentalitu. V českých zemích představoval osobitý historizující klasicismus slovinský architekt J. Plečnik, významnými klasicizujícími architekty byli A. Engel, B. Hypšman, F. Roith. Významnými představiteli historizujících tendencí sovětské architektury starší generace byli I. A. Fomin, I. V. Žoltovskij a A. V. Ščusev. Charakteristickým příkladem konzervativního klasicizujícího historismu je soubor budov Společnosti národů v Ženevě (1931 – 37).

 

Od 30. let začaly historizující tendence převládat v totalitně orientovaném Německu (stavby A. Speera) a SSSR (projekt Paláce sovětů v Moskvě, moskevské metro; viz též socialistický realismus), tedy ve státech, které byly ve 20. letech významnými reprezentanty moderní architektury. V menší míře se historismus uplatnil v Itálii (kde se tolik nevzdálil klasické moderně; viz též racionalismus), ale i jinde (Skandinávie, Anglie). Po 2. světové válce byl historismus architektury socialistického realismu importován ze SSSR do všech satelitních států a potlačil zde funkcionalistickou tradici. Na Západě se naopak prosadil antihistorismus internacionálního stylu.
Znovuoživení historismu na Západě se projevovalo v souvislosti se vzrůstající reakcí na internacionální styl koncem 50. let a v 60. letech (např. inspirace secesí). Zvyšovala se i citlivost k místu (vznik lokálních stylů). Osobité klasicizující monumentalizující pojetí projevil ve svém díle L. I. Kahn, nově k historismu přistoupili někteří představitelé postmoderní architektury (R. Venturi, J. F. Stirling, Ch. Moore), kteří směřovali až k radikálnímu eklekticismu. Viz též neoklasicismus 20. století, neoracionalismus, revivalismus.
Obdobným způsobem byly od 30. let zastaveny modernistické (funkcionalistické) tendence v militarizujícím se Japonsku, kde proběhl pod názvem “císařský korunní styl“ návrat k tradičním japonským formám a dekoraci.

chicagská škola – označení skupiny architektů působících v Chicagu po požáru města roku 1871. V Chicagu vznikly během dvaceti let po požáru nové výškové administrativní budovy, při jejichž projektování byly použity nové konstrukční a výtvarné prvky: ocelový skelet staveb, litinové sloupy, průčelí prosklená v pásech, výtahy.

Charakteristické bylo použití širokých, tzv. chicagských oken s úzkými svislými větracími oddíly po stranách a použití arkýřů o půdorysu tří stran pravidelného šestiúhelníku nebo osmiúhelníku (Reliance Building v Chicagu; 1890 – 95, ateliér D. H. Brunhama). Vedle konstrukčních novinek přinesla tvorba chicagské školy též změnu ve stylu architektonické práce (posílení týmové spolupráce, dílo je reprezentováno konstrukční kanceláří, respektive jejím majitelem, zatímco architekti tvoří z části v anonymitě). Škola se soustředila kolem projekční kanceláře W. Le Barona Jenneyho, její největší rozkvět spadá do období let 1883 – 93. Kromě Jenneyho reprezentovali školu zejm. D. H. Burnham, John W. Rott (* 1850, † 1891), W. Holabird, Marin Roche (* 1855, † 1927), Dankmar Adler (* 1844, † 1900) a L. H. Sullivan, jenž se stal jejím nejvýraznějším představitelem.
internacionální styl, mezinárodní styl – architektonický styl vzniklý v Evropě ve 20. letech 20. století. Termín se užívá zejména v anglosaské literatuře pro označení moderních architektonických směrů ve 20. století (funkcionalismus, konstruktivismus, purismus ap.). Oproti tradičnímu evropskému funkcionalismu, který měl v 1. pol. 20. stol. silné sociální a ideologické konotace, se americký pohled soustředil zejména na formální znaky funkcionalistické architektury. Často je však termín chápán jako přímé synonymum funkcionalismu, popř. jako označení té etapy funkcionalismu (od 30. let), kdy se začal silněji rozšiřovat v mezinárodním měřítku.

Pro internacionální styl je typický programový antihistorismus, absence zdobnosti, nerozlišování různých druhů architektury podle funkce (banka vypadá na pohled stejně jako obytný dům i jako nemocnice), standardizace jako výraz strojové estetiky a jako prostředek vyjádření stejných potřeb pro všechny. Konstrukčními a formálními znaky architektury internacionálního stylu jsou skeletová konstrukce, pravoúhlost, umístění oken v pruzích, plochá střecha, asymetrický půdorys (pouze v počátcích) a nárys, světlá omítka, opakování prvků.
Významným mezníkem pro vývoj internacionálního stylu a jeho další šíření byl vznik sdružení CIAM roku 1928. Do roku 1932 (kdy proběhla newyorská výstava moderní architektury), byl internacionální styl (respektive funkcionalismus) převážně evropskou záležitostí. V USA se mohutně rozvinul zvláště po příchodu architektů, kteří odešli z nacistického Německa, a jeho autorita výrazně vzrostla po 2. světové válce, kdy se tento sloh (v souvislosti s jeho odmítnutím hitlerovským Německem a stalinským Ruskem) stal ideovým výrazem prosperujícího demokratického mezinárodního kapitalismu. V souvislosti s touto novou ideovou funkcí však definitivně ztratil sociálně utopickou orientaci původního funkcionalismu.

Během dvou poválečných desetiletí se internacionální styl rozšířil téměř po celém světě, začaly však sílit (bez ohledu na řadu kvalitních staveb) i jeho negativní dopady. Patří k nim zejm. přílišná typizace, nerozlišitelnost (neznakovost) architektury a s ní související ztráta identity, neschopnost uspokojivě vyřešit potřebu monumentality a (snad nejvíce paradoxně) rozevírající se propast mezi projektantem budovy a jejími uživateli, zpochybňující základní principy funkcionalismu (funkčnost, praktičnost = krása). V tomto smyslu se jako reakce na internacionální styl od začátku 60. let projevují tendence k lokálním stylům, které jsou o desetiletí později využity a explicitně formulovány v teorii postmoderní architektury, považující internacionální styl za architektonické vyvrcholení negativních tendencí moderny.

V posledních dvou desetiletích 20. stol. se objevilo více alternativ k internacionálnímu stylu, a to od jeho různých modifikací (high-tech, revivalismus ap.) až po jednoznačné odmítnutí (postmoderní architektura, nová jednoduchost ap.). Přesto však i na přelomu tisíciletí zůstává tzv. umírněná moderna (mj. i v důsledku menší nákladnosti než je tomu u nových směrů) nejrozšířenějším architektonickým směrem, byť nestojí v popředí teoretického zájmu.
Termín internacionální styl byl poprvé použit historikem architektury H. R. Hitchcockem a architektem P. Johnsonem v názvu katalogu The International Style. Architecture Since 1922 (Internacionální styl. Architektura od roku 1922), vydaného pro první mezinárodní výstavu moderní architektury, uspořádanou roku 1932 v Muzeu moderního umění v New Yorku. Hitchcockova a Johnsonova definice internacionálního stylu vycházela ze tří principů: skeletové konstrukce,

standardizace a bezozdobnosti (srovnej pět článků nové architektury od Le Corbusiera). Vědomí internacionálního charakteru nové architektury bylo však mnohem staršího data. Například již roku 1925 vydal

Gropius knihu Internationale architektur (Mezinárodní architektura).
Složitější byl vývoj v komunistických zemích. Po roce 1945 se začalo obnovovat spojení jednotlivých národních architektur (s výjimkou architektury SSSR)s internacionálním stylem, avšak tuto tendenci od přelomu 40. a 50. let přerušil násilný import architektury socialistického realismu. Tato architektura byla postupně rozvíjena v intencích domácí tradice; projevil se zde tedy postup od “internacionálního“ stalinského historismu k domácím (“lokálním“) historismům. Po roce 1956 se projevil nový příklon zemí střední a východní Evropy k internacionálnímu stylu pod ideovou záštitou socialistické architektury.

 

Je třeba si uvědomit, že odklon vkusu od i  nternacionálního stylu úzce souvisí s množstvím a kumulací této architektury (z komerčních příčin). Zatímco ojedinělé stavby v 50. letech, jako např. Seagram Building Miese van der Rohe, působily v záplavě pseudohistorické architektury přímo očistně a osvěžujícím dojmem, jejich přílišná kumulace postupně vedla ke ztrátě identifikačních znaků a k pocitu nudy. Zůstávají-li objekty moderní architektury jedinečné, jsou většinou i v současnosti příznivě přijímány. Východní Evropa nebyla moderní architekturou tolik přesycena, a proto i odklon od ní byl podstatně mírnější.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Směr je inspirován klasickým funkcionalismem a konstruktivismem (použití diagonály), ale též objevy nových materiálů v letectví a kosmonautice. Příznačné je uplatnění konstrukčního systému (zejména kovového), který se vyznačuje uzavřenými silovými okruhy, jasným rozložením sil do tažných a tlačených složek.

 

V estetice high-tech se uplatňují plechy z nerezové oceli a dalších lesklých kovů, zvlněné nebo perforované povrchy (často plastové membrány), panelované plochy z kovu nebo skla, tvarované spojovací články, viditelná výztužná lanka ap. Klimatizační potrubí, výtahy ap. jsou často umístěny před fasádou a stávají se tak vizuálně určujícími součástmi architektury (viz též strojová estetika). Zejm. od 90. let se používají i tzv. inteligentní fasády, využívající sluneční energii a přirozené větrání. Jednou z prvních realizací byl mrakodrap John Hancock Center v Chicagu (1969), nejproslulejší je Centre Pompidou (architekti R. Piano a R. Rogers, 1971 – 77), Lloydova banka v Londýně (R. Rogers, 1979 – 84), Hongkongská a Šanghajská banka v Hongkongu (N. Foster, 1979 – 84), Institut arabského světa (J. Nouvel, 1981 – 87). V českých zemích se estetice high-tech přiblížil např. K. Hubáček, M. Baum, J. Eisler, V. Králíček, M. Masák, E. Přikryl, M. Rajniš, J. Suchomel. K vrcholům tvorby high-tech se řadí některé stavby J. Kaplického ve Velké Británii. Vzhledem k tomu, že směr high-tech nezměnil kromě vnějšího vzhledu principy funkcionalismu, bývá některými teoretiky zařazován do tzv. pozdní moderny.

historismus 20. století Pro počátek 20. stol. je charakteristický střet protikladných tendencí dekorativismu (secese) a úsilí vedoucí k abstrakci forem (pozdní secese a moderna). Jako reakce na novodobou secesi však vznikla i nová vlna historismu, která, ač nebyla v popředí vývojových trendů, silně poznamenala tvář tehdejší architektury.

Tento nový historismus předznamenala již Kolumbijská expozice v Chicagu v roce 1893, která znamenala prosazení klasicizující architektury (viz též klasicismus) a ve svém důsledku vedla k oslabení pozic chicagské školy. Mrakodrapy získávaly gotizující nebo renesanční dekor a historizující tendence v USA přetrvaly až do 30. let 20. stol., kdy do země přicházeli významní funkcionalističtí architekti – emigranti z fašistického Německa. V Evropě nastal nový rozvoj historických, zejm. klasicistních tradic brzy po roce 1905. Historizující tvarosloví originálně kombinoval s novými konstrukčními možnostmi železobetonu A. Perret. Klasicizující architektura se používala zejména pro oficiální stavby (budovy státních institucí, soudů, radnice, budovy akademických institucí); typický je důraz na monumentalitu. V českých zemích představoval osobitý historizující klasicismus slovinský architekt J. Plečnik, významnými klasicizujícími architekty byli A. Engel, B. Hypšman, F. Roith. Významnými představiteli historizujících tendencí sovětské architektury starší generace byli I. A. Fomin, I. V. Žoltovskij a A. V. Ščusev. Charakteristickým příkladem konzervativního klasicizujícího historismu je soubor budov Společnosti národů v Ženevě (1931 – 37).

Od 30. let začaly historizující tendence převládat v totalitně orientovaném Německu (stavby A. Speera) a SSSR (projekt Paláce sovětů v Moskvě, moskevské metro; viz též socialistický realismus), tedy ve státech, které byly ve 20. letech významnými reprezentanty moderní architektury. V menší míře se historismus uplatnil v Itálii (kde se tolik nevzdálil klasické moderně; viz též racionalismus), ale i jinde (Skandinávie, Anglie). Po 2. světové válce byl historismus architektury socialistického realismu importován ze SSSR do všech satelitních států a potlačil zde funkcionalistickou tradici. Na Západě se naopak prosadil antihistorismus internacionálního stylu.
Znovuoživení historismu na Západě se projevovalo v souvislosti se vzrůstající reakcí na internacionální styl koncem 50. let a v 60. letech (např. inspirace secesí). Zvyšovala se i citlivost k místu (vznik lokálních stylů). Osobité klasicizující monumentalizující pojetí projevil ve svém díle L. I. Kahn, nově k historismu přistoupili někteří představitelé postmoderní architektury (R. Venturi, J. F. Stirling, Ch. Moore), kteří směřovali až k radikálnímu eklekticismu. Viz též neoklasicismus 20. století, neoracionalismus, revivalismus.
Obdobným způsobem byly od 30. let zastaveny modernistické (funkcionalistické) tendence v militarizujícím se Japonsku, kde proběhl pod názvem “císařský korunní styl“ návrat k tradičním japonským formám a dekoraci.