Architektura dvacátého stojetí – abecední pojmy M
Maschinenstill, strojový styl – estetická koncepce ražená H. Muthesiem na počátku 20. století. Zdůrazňovala funkčnost (strojovost) architektury, v jistém smyslu byla obdobou italského futurismu. Ovlivnila německou architekturu. Viz též strojová estetika.
metabolisté – skupina radikálních japonských urbanistů, působící od roku 1960. Reagují na bouřlivý rozvoj japonských průmyslových měst a na jejich přelidnění.
Na život v ohroženém prostředí velkoměst aplikují tradiční poznatky o toku a proměně (metabolismu) energií v organismu. Své utopické projekty zakládají na cyklické funkční obnově velkostruktur a v jejich rámci i malých struktur. Významní představitelé: Kijonori Kikutake (* 1928; projekt plovoucího Marine City, 1958), K. Kurokawa (Nagakinská kapsulární věž v Tokiu, 1971), Masato Otaka (* 1923), F. Maki a teoretik Novoru Kavazoe (* 1926). Roku 1964 se k metabolistům připojil K. Tange (projekt předměstí Tokia na vodě v Tokijském zálivu) a jeho žák A. Isozaki (projekty vzdušných měst, 1962).
moderna – obecný a mnohovýznamový termín vyjadřující dobovou novost a aktuálnost v protikladu ke starému. Pojem je zejména opozitem k předchozí epoše, myšlenkovému, uměleckému aj. směru, obvykle s důrazem na to, že současnost (modernost) kriticky překonává dobu předchozí.
V architektuře se obvykle jako moderní architektura označuje architektura 20. století, odmítající historisující slohy 19. století. V tomto nejširším pojetí je za moderní architekturu považována celá produkce 20. století od jeho počátku (včetně secese) až po nástup postmoderní architektury. V užším smyslu jsou pro dějiny architektury 20. stol. významné raná moderna, moderní architektura funkcionalismu a postmoderní kritika moderny (moderní architektury).
raná moderna, časná moderna, individualistická moderna. Architektonický směr v období asi 1905 – 1911, bezprostředně navazující a reagující na secesi. Architekti této doby konkretizovali své architektonické představy velmi osobitě (odtud název individualistická moderna), přesto však existují společné znaky při hledání nového slohu: je to zejména vyhraněný kult pravdivosti v architektuře, který se naplňoval přiznáním konstrukce a materiálu. V tomto smyslu byla odmítána secese a naopak byly uplatněny racionální tektonické formy. Rostlinný ornament je nahrazován ornamentem geometrickým nebo ornament zcela chybí (A. Loos); typické je hojné užívání režného zdiva s dekorativní vazbou cihel, drsné omítky nebo kamene. Inspiračním zdrojem bylo zejm. dílo H. P. Berlageho, C. R. Mackintoshe a F. L. Wrighta, teorie A. Loose, ale též ideje hnutí Arts and Crafts. Novými konstrukčními principy a postupy byla podnětná i architektura chicagské školy.
Přechod od secese k moderně byl patrný téměř u všech významných architektů doby. O. Wagner stavěl ve Vídni palác Poštovní spořitelny ze skla a oceli, kontrastující s jeho předchozími činžovními domy s rostlinným ornamentem. J. Kotěra zjednodušil svůj výraz při propracovávání architektonického detailu, což se ve vyhraněné podobě projevilo např. při řešení vlastního rodinného domu na Vinohradech a návrhu hotelu v Opatii (1910). Významné bylo působení německého Werkbundu. Ve Francii působil A. Perret a T. Garnier, v Holandsku vedle P. Berlageho zejm. H. C. van de Velde, v Německu zejm. B. Behrens a W. Gropius, ve Finsku E. Saarinen. V českých zemích patřili k představitelům individualistické moderny vedle J. Kotěry zejm. A. Engel, B. Hypšman, O. Novotný (Štencův dům v Praze), J. Gočár (obchodní dům v Jaroměři), E. Králík, V. Havel, J. Zasche. Úsilí o moderní konstruktivní architekturu bylo přerušeno kubismem a po 1. světové válce rondokubismem a poté vyústilo (ovšem bez individualistické orientace) v konstruktivismus.
Termín individualistická moderna, dříve frekventovaný, se v současnosti považuje spíše za zastaralý. Někdy se používá též termínu geometrická moderna (R. Švácha) pro odlišení od tzv. rostlinné moderny (secese).
postmoderní kritika moderny Termín moderna představuje souhrnné označení základních rysů evropské kultury od epochy osvícenství do 2. pol. 20. století. Vyznačuje se zejm. nekritickou vírou v pokrok a lidskou racionalitu a ideou její obecné závaznosti a platnosti. Racionalita moderny určuje obecně závazné interpretace světa, pojetí hodnot, mravnosti, krásy, smyslu a významu. Ideje moderny jsou (podle postmoderního filosofa F. Lyotarda) legitimovány tzv. velkými vyprávěními (metanaracemi), která nabývají podoby ideologií, filosofických a náboženských systémů. Vědění moderny usiluje o moc, o všezahrnující totalitu; typické jsou rozsáhlé utopické a mesianistické sociální projekty (v architektuře zejména funkcionalistický urbanismus), při jejichž realizaci je ve jménu pokroku manipulováno s člověkem, a které vyúsťují do společenské totality. Typická je tendence potlačit jakoukoli alternativnost.
Postmoderna ve svém programu neusiluje o zničení moderny, neboť tím by jen reprodukovala “modernistický“ cyklus zavrhování předchozího a totalizace současného. Programem postmoderny je postavit alternativní projekty vůči projektu moderny, nastolit pluralitu názorů a pojetí, a tím oslabit a popř. zcela zrušit totalizující tendence moderny. V tomto smyslu usiluje postmoderní architektura o pluralitní (vícekódové) pojetí architektury.
“Za iluzi jednoty se platí cenou teroru. Devatenácté a 20. století nám dalo poznat celý rozsah tohoto teroru. Draze jsme zaplatili za touhu po celku a jednotlivém, po smíření pojmu a smyslovosti, po transparentní a komunikovatelné zkušenosti… Odpověď zní: válku celku, podejme svědectví o nepředstavitelném, aktivizujme rozpory…“ (F. Lyotard).
moderní klasicismus – umělecký proud 1. pol. 20. stol., projevující se zejm. v architektuře a uplatňující obecné principy klasicismu, obvykle bez dekorativních článků (v protikladu k historizujícímu klasicismu; viz též historismus). Typické je užití jasných střízlivých půdorysných typů, kompaktních objemů, symetrie, pravoúhlosti, tektonického členění a vyvážených proporcí i “klasických“ tektonických materiálů (zejm. kámen). Významným představitelem klasicizující moderní architektury byl Mies van der Rohe, P. Johnson, E. G. Asplund, T. Rietveld. Viz též neoklasicismus 20. století.
muralismus – malířské hnutí v Mexiku, vzniklé před rokem 1925. Vyznačovalo se expresivním stylem s prvky předkolumbovského výtvarného umění, zaměřeným k výzdobě vnitřku i vnějšku veřejných budov monumentálními nástěnnými malbami. Mexičtí muralisté zobrazovali zejm. náměty z dějin předkolumbovského Mexika, z osvobozeneckého hnutí i ze soudobého života země. Hnutí kulminovalo v 50. letech, hlavními představiteli byli J. C. Orozco, D. Rivera, D. A. Siqueiros. – Ze španělského murale nástěnný.
neoexpresionismus – směr ve 2. pol. 20. století. Skulpturální architektura, která kombinuje tradiční prvky s moderními. Rozvíjel se v Německu, Španělsku a jinde, byl ovlivněn stavbami D. Böhma, vrcholu dosáhl v díle jeho syna G. Böhma a G. Behnische.
neoklasicismus 20. století – stylová reakce na převládající funkcionalismus internacionálního stylu. Rozvíjel se od 60. let 20. stol. a souvisel s odmítnutím definice architektury jako sociální utopie. Neoklasicismus 20. století se opírá se o klasický model architektury a urbanismu a zpočátku je svými výrazovými prostředky i představiteli (E. E. Stone, M. Yamasaki) téměř totožný se strukturalismem. Později se směr stále více blížil k postmoderní architektuře.
V kontextu postmoderní tendence neoklasicismu je příznačný Jencksův požadavek přechodu od historicismu k radikálnímu eklekticismu. Vědomě se rozchází forma a funkce (výstupy větracích šachet metra v podobě palladiovských vil). Projevil se návrat k tradičnímu bloku a k ulici; nešlo však o napodobivý návrat, ale o revokaci v novém kontextu, o tvůrčí interpretaci a posun, metaforu, fragment, citaci, perzifláž, koláž. Významným příkladem neoklasicismu 20. století je Piazza d’Italia v New Orleansu v Louisianně v USA od Ch. Moora – prostorová evokace archetypu italské fontány (De Trevi), námořního divadla Hadrianova, triumfálního vchodu K. F. Schinkela. Dalším představitelem je italský architekt A. Rossi (knihovna základní školy, Fagnano, Ólona), francouzský architekt R. Boffil (obytný dům ve XIV. arrondissementu v Paříži), pozdní fáze tvorby J. F. Stirlinga (státní galerie ve Stuttgartu).
neoplasticismus – styl plošné nefigurální malby, formulovaný v roce 1912 P. Mondrianem a skupinou De Stijl. Základními prvky jsou vodorovné a svislé přímky a primární barvy pestré (červená, žlutá, modrá) a nepestré (černá, bílá). Směr se uplatnil i v architektuře (skupina De Stijl); hlavními zásadami bylo odmítání předem dané formy, prolomení zdí (otevření stavby do prostoru), asymetrická konstrukce.
neoracionalismus – architektonické hnutí 70. let 20. stol., reagující na unifikující tendence internacionálního stylu příklonem ke klasickým a lokálním tradicím; v tomto smyslu lze směr zařadit do širokého proudu postmoderní architektury.
Základní myšlenky hnutí byly vyjádřeny roku 1973 v publikaci A. Rossiho a spol. Architettura Razionale (Racionální architektura). Architektura neoracionalismu je vlastně zjednodušenou verzí klasicismu (např. Rossiho objekty na hřbitově v Modenně, 1973 – 76). Programová inspirace Rossiho staveb čerpá z tradiční lombardské architektury, patrná je však zejména inspirace racionalismem fašistické Itálie 30. let. Typické je užití jednoduchých geometrických forem (zejména čtverců) a střízlivý přístup k dekoraci. Další představitelé: M. Botta, O. M. Ungers, R. Bofil.