Hospodářská politika EU – vypracované otázky

 

„Evropská myšlenka“, vznik a vývoj evropské integrace do vzniku jednotného trhu Evropských společenství. Proměny cílů hospodářské politiky ES.

 

Myšlenky sjednotit Evropu se poprvé objevily již ve 14. století. I v dalších stoletích se pak objevovaly návrhy jak sjednotit Evropské státy a tím zajistit lepší podmínky pro obyvatele Evropského kontinentu. Zůstaly však nerealizované až do období po 2.světové válce, období politické a ekonomické krize. Bylo potřeba zajistit stabilitu a mír v Evropě, prosperitu a obnovu kontinentu a proto dva politici z Francie Jean Monnet a Robert Schuman přišli s návrhem na sjednocení. Vznikla řada organizací – Rada Evropy v r. 1949 na podporu politické spolupráce mezi evropskými zeměmi, Severoatlantická aliance NATO, Západoevropská unie ZEU (otázky vojenské a bezpečnostní).

 

V roce 1951 v Paříži podepsána smlouva zakládající Evropské společenství uhlí a oceli (platnost od r. 1952) na podnět Schumana. (šest zakládajících členů – Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Nizozemsko a Spolková Republika Německo). V roce 1957 podepsaly tyto země tzv. římské smlouvy Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii ESAO neboli Euratom (1958 vstupují v platnost). Na počátku každá spol. měla svůj rozpočet. V roce 1965 podepsána slučovací smlouva, v platnost vešla v r.1967.

 

3 fáze ve vývoji příjmů

1. fáze do r. 1970 – rozpočet závislý na dohodnutých příspěvcích čl.států, kdy byly současně adresovány na evropské fondy (účelovost)

 

2. fáze 1970-1988 – od r. 1970 zavřeny lucemburské dohody, rozhodnuto o nahrazení příspěvků čl.zemí systémem vlastních zdrojů, ES se stává finančně nezávislé a má zaručené vlastní příjmy: zemědělské poplatky, procentní podíl na DPH a cla.

 

3. fáze od r. 1988 – systém přehodnocen ( v té době přístup Španělska, Portugalska), zaveden nový vlastní zdroj založený na HNP čl.států – klíčový zdroj finančního rozpočtu čl.států (% z HNP)

 

Proměny cílů hospodářské politiky ES

Prvotními cíli Společenství byla obnova oblastí postižených 2.světovou válkou, stabilizace a zachování míru v Evropě.

ES jsou prvním nejsilnějším a nejpropracovanějším pilířem Evropské unie. Existují již od r. 1957. Úkolem Společenství je vytvořením trhu, hospodářské a měnové unie a dalších politik podporovat hospodářský růst respektující ŽP, vysokou úroveň zaměstnanosti a sociální ochrany, hospodářskou a sociální soudržnost a solidaritu mezi čl.státy. Jednotlivé čl.státy EU delegují na Evropská společenství část své národní suverenity, jejich zájmy jsou pak uskutečňovány prostř. ES a jejich orgánů (Evr.komise, E parlame., E soudního dvora. Na rozdíl od Evropské unie jako celku i od ostatních dvou pilířů mají všechna tři společenst. (1.pilíř) právní subjektivitu. Mohou uzavírat mezinárodní smlouvy a mají vlastní právní řád acquis communautaire, který je nadřazen právu jednotl.čl.států.

 

1.7.1968 – Celní unie EHS. Odstranění posledních celních poplatků pro obchod uvnitř EHS a zavedením společného vnějšího tarifního režimu nabývá účinnosti celní unie šestice států Společenství.

 

1.7.1987 – nabývá účinnosti Jednotný evropský akt JEA – podstatným zp.novelizuje Smlouvu o EHS – vytyčuje nový cíl – do konce roku 1992 vybudovat Jednotný vnitřní trh jako prostor bez vnitřních hranic pro volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu. Jednotný vnitřní trh vstupuje v platnost 1.1.1993.

 

S vnitřním trhem souvisí hosp. a měnová unie – zavedení spol. měny euro (12 států). ES mají pravomoci v obl.: doprava, obchod, zemědělství, ochrana ŽP, sociální politika a zaměstnanost, regionální politika, ochrana spotřebitele, školství a vzdělávání ad.

 

Po 1.5.1999, kdy vstoupila v platnost Amsterodamská smlouva – výrazné posílení pravomocí ES na poli volného pohybu osob. Z třetího (spolupráce ve věcech vnitra a justice) se do prvního pilíře přesunula opatření týkající se azylové, přistěhovalecké politiky, politiky vůči občanům třetích zemí (neelejských), celní spolupráce a soudní spolupráce v občanskoprávních věcech.

 

Otcové evropské myšlenky: Sir Winston Churchil, Robert Schuman, Jean Monnet (byli u zrodu evropské integrace), Konrad Adenauer (partnerem), Alcido de Gasperi (Ital), Paul Henri Splak (Belgičan), Walter Hallstein (Němec v čele komise po vzniku v 50.letech), Altiero Spinelli (Ital)

5 etap poválečného integračního vývoje v Evropě:

 

1945 – 1951 etapa integračních východisek formovaných výsledky 2. světové války

1952 – 1973 etapa ekonomického a sociálního vývoje a integrační dynamiky

1974 – 1985 etapa stagnace integračních procesů a strukturálních krizí

1986 – 1992 etapa oživení integrační dynamiky a rozšíření jejího teritoriálního rozměru

od 1993 etapa formování Evropské hospodářské, měnové a politické unie.

 

5 eta

Cíle integračního procesu v ekonomické oblasti:

• harmonický a vyvážený rozvoj ekonomických možností
• trvalý a neinflační hospodářský růst s ohledem na ochranu životního prostředí
• vysoký stupeň konvergence ekonomické výkonnosti
• vysoká úroveň zaměstnanosti a sociální ochrany, zvyšování životní úrovně
• upevňování hospodářské a sociální politiky členských států

 

3 pilíře sjednocovacího procesu podle Maastrichtské smlouvy:

• smlouva o založení Evropského společenství. Jejím obsahem je vytvoření celní unie, vnitřního trhu, společné politiky, hospodářské a měnové unie
• společná zahraniční a bezpečnostní politika
• spolupráce v oblasti vnitřních věcí a justice.

 

 

Stupně ekonomické integrace respektive typy integrace:

• pásmo volného obchodu – vlády odstraňují překážky ve vzájemném obchodu
• celní unie – jsou zrušena cla mezi členy unie
• společný trh – volný pohyb výrobních faktorů (pracovní síla, kapitál)
• hospodářská (měnová) unie – jde o společný trh, který má společnou měnovou a hospodářskou politiku
• úplná hospodářská a politická unie – členské země se staly součástí většího politického celku, jehož společné instituce provádějí nejen hospodářskou politiku, ale i plní funkce jako zahraniční politika, obrana, sociální politika

 

Příklady integračních uskupení v Evropě:

• Evropská společenství (od 1951 Evropské sdružení uhlí a oceli , od 1958 Eurotatom, EHS
• Evropské sdružení volného obchodu (od 1959)
• Rada vzájemné hospodářské pomoci (1949-1952)
• Středoevropská dohoda o volném obchodu
• Společenství nezávislých států

 

Rozvoj Evropské unie (od Maastrichtu do současnosti). Proměny cílů hospodářské politiky EU.

 

Mezivládní konference Turín 3/1996 – 6/1997

Cíl: revidovat Maastrichtskou smlouvu o EU s přihlédnutím ke zkušenostem z období po jejím podpisu a řešit konflikt mezi procesem dalšího prohlubování a rozšiřování integrace.

 

Amsterdamská smlouva – podepsána 2. 10. 1997

Hlavní body smlouvy:

• Svoboda, bezpečnost a spolupráce

Zóna svobody, bezpečnosti a spravedlnosti má být vytvořena do 5 let (Dánsko má výjimku)

Svoboda pohybu osob v Unii podle již dříve přijaté Schengenské dohody (Británie a Irsko si uchovají hraniční kontroly.

Spolupráce v oblasti imigrace, vízové politiky a harmonizace příslušných zákonů.

Operační role bude poskytnuta policejní agentuře Europol

 

• Unie a občan

Kapitola o zaměstnanosti v omezené míře počítá se společnými projekty na podporu pracovních míst.

Sociální kapitola předpokládá harmonizaci sociálních předpisů

 

• Efektivní a koherentní vnější politika

Ustavení nové instituce uvnitř generální sekretariátu Rady, zabývající se plánováním a včasným upozorňováním na různá bezpečnostní rizika.

Posílení role generálního tajemníka Rady EU

Tzv. petersberské úkoly (humanitární a záchranné akce, bojové nasazení při řešení krizových situací, opatření k udržení míru). Perspektiva začlenění zemí EU do systému EU.

Strategie musí být přijímána jednomyslně, při její realizaci je nutný souhlas většiny.

 

• Instituce

Komise EU by neměla mít více než 20 členů

Posílení role parlamentu EU v systému orgánů EU

 

Hlavní body Amsterdamské smlouvy:

Otázka užší spolupráce – flexibility

Maastricht umožnil členským zemím postupovat různou rychlostí k cíli – hospodářské a měnové unii. Do Amsterdamské smlouvy je začleněna tzv. zmocňovací klauzule umožňující „těsnější spolupráci“. Tím byl dán právní rámec pro diferencovanou integraci.

 

Agenda 2000

Politická diagnóza současných problému EU a náměty na politickou terapii identifikovala potřebu reforem v oblastech:

• Vnitřní politiky
• Hospodářské a sociální soudržnosti
• Společné zemědělské politiky
• Postavení EU ve světě
• Efektivnějšího fungování Komise EU

 

Obsahuje 10 analýz žadatelských států o členství v EU, včetně analýz dopadů rozšíření na politiky EU.

 

 

 

3. Evropská unie a její ekonomická výkonnost na prahu 21. století. Lisabonská strategie rozvoje EU. Priority rakouského předsednictví.

 

Evropská unie a její ekonomická výkonnost na prahu 21. století (zdroj: http://www.euroskop.cz//1-10118530-17137000-e00000_d-8d 3. 11. 2005)

Právě skončený summit Evropské unie vyvolal rozpaky. Britské předsednictví, které odstartovalo vzletným a široce aplaudovaným projevem Tonyho Blaira v Evropském parlamentu, zatím nepřineslo nic, co by společenství dávalo naději. Evropa dále pokulhává za nejdynamičtějšími regiony světa a pouze přijímá náplasti na rány způsobené globalizací. Je příznačné, že nejvýraznějším letošním činem Bruselu je omezení dovozu textilu z Číny.

Evropská unie nutně potřebuje jednotnou strategii svého rozvoje. Svět budoucnosti skrývá rizika, na něž je nutné se připravit. Stačí připomenout dvě linie možného vývoje, které se velice často veřejně diskutují:

Začíná asijské století. Například podle propočtů, které v srpnu zveřejnil časopis Business Week, bude v roce 2050 tvořit čínský podíl na světovém hrubém produktu 28 %. Na druhém místě budou Spojené státy s 26 % a třetí Indie se 17 %. Při tomto v zásadě lineárním vývoji bude Evropské unii patřit až čtvrtá příčka – 15 % podílu na světové ekonomice.

Hubbertova teorie ropného vrcholu hledá datum, kdy nastane pokles těžby ropy. Podle propočtů společnosti Goldman Sachs dosáhne těžení celosvětového vrcholu v roce 2007, u plynu o něco později. Ovšem už od roku 1980 roste spotřeba ropy rychleji, než činí potenciální přírůstek v podobě nových objevů nalezišť. Pokud začne těžené množství klesat, naznačují nelineární modely, že by mohla být už po deseti letech společnost v USA, závislá na automobilech, těžce postižena. A ta evropská?

Každý z těchto scénářů vývoje světa varuje, že Unii čekají těžké časy. S Japonskem by mohl podíl Asie na světové ekonomice činit v polovině 21. století více než 50 %, o významu celé pacifické oblasti nemluvě. A co se týče ropy, OPEC již dnes hlásí pokles těžby nejkvalitnější, takzvané sladké lehké ropy.

Navíc všechny velké konkurenční oblasti, tedy Čína, USA a Indie, mají vlastní politiku a do značné míry i koncepci hledání svého místa v budoucnosti. Evropská unie ne.

Netradiční problémy vyžadují nestandardní řešení. Je nutné popustit uzdu fantazii a modelovat budoucnost EU bez myšlenkových stereotypů. Třeba obrátit současné diskuse o přijetí Turecka od otázek o neevropské kultuře do sféry příštích unijních potřeb.

Ostatně Evropská unie přece nebyla nikdy „evropská“ – nikdy nezahrnovala celou Evropu. A jestli někdy zahrne, bude euro-asijskou unií. Nejen Turecko za průplavy, ale i Rusko za Uralem jsou Asií.

Idea EU nevypráví o zeměpisu. Je o institucích a procedurách řešení problémů či úkolů. Ty budou i v budoucnu nejefektivnějším nástrojem zajištění potřeb Unie, a to i v oblasti surovin a výroby. Proto se zdá, že nic nemůže pomoci Unii více, než rozmáchnout se s některými svými institucemi a procedurami až na Sibiř.

Pohled na summit naznačuje, že současná generace evropských politiků vyčerpala své novátorské schopnosti. Největším úspěchem tohoto státnického pokolení při koncipování politiky Unie bylo bezesporu sepsání Lisabonské strategie. Tento dokument je věrný ideálům evropského humanismu, je sociálně laděný a řešení problémů hledá v oblasti rozvoje vědy a aplikace jejích výsledků. Problémem je, že úkolem politiků není literární činnost. Jejich posláním je prakticky konat. V této navýsost politické rovině současná generace evropských státníků selhává.

Lisabonská strategie

Na jaře roku 2000 přijala Evropská rada tzv. lisabonskou strategii, nazvanou podle místa, kde byl tento nový strategický cíl všemi patnácti členskými zeměmi schválen. Tato komplexní strategie, která byla rozvržena na celé desetiletí 2000-2010, byla v závěrech lisabonského zasedání Evropské rady formulována takto: Unie se má stát „nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější znalostní ekonomikou, schopnou udržitelného hospodářského růstu s více a lepšími pracovními místy a s větší sociální soudržností“ (konkurenceschopnost, trvale udržitelný rozvoj, sociální soudržnost – triáda cílů v sobě skrývá vztahy vzájemné rivality spíše než komplementy)

Komisí stanovené priority lisabonského procesu pro rok 2004:

• zvýšit investice do znalostí a sítí,
• posilovat konkurenceschopnost evropské ekonomiky,
• vytvořit program na podporu aktivního stárnutí

Hodnocení první poloviny realizace lisabonské strategie proběhne na jaře 2005 (viz.níže, zdroj: http://lisabon.naseevropa.cz/lisabon.htm).

 

Oblast výzkumu:

• vytvořit Evropský výzkumný prostor,
• cílem je dosáhnout 3 % podílu výdajů na vědu a výzkum z HDP,
• v EU-15 je však průměrně vynakládáno pouze 1, 9 % HDP, což jsou 2/3 úrovně USA

Tématické priority 6. rámcového programu (od r. 2002):

• věda o životě, genomika a biotechnologie pro zdraví,
• technologie informační společnosti,
• nanotechnologie a nanovědy, multifunkční materiály,
• aeronautika a kosmický prostor,
• kvalita potravin a jejich bezpečnosti,
• udržitelný rozvoj, globální změny a ekosystémy,
• občané a vládnutí ve znalostní společnosti.

Principy financování:

• projekty zahrnují účast několika partnerů z různých zemí,
• prostředky budou rozděleny prostřednictvím výběr. řízení,
• rozsah a cíle projektů budou odrážet priority,
• kvalita projektů bude vyhodnocena externími odborníky
• finance nejsou dotacemi a jejich využití je přesně specifikováno.

Hlavní rozdíly 6. rámcového programu od předchozích:

• soustřeďuje úsilí na méně priorit,
• posun směrem k progresivní integraci aktivit všech relevantních účastníků pracujících na odlišných úrovních,
• podpora výzkumných aktivit, které budou mít trvalé „strukturální účinky“,
• podpora aktivit, které posílí všeobecnou vědeckou a technologickou základnu v Evropě,
• využít vědecký potenciál kandidátských zemí.

Každý rok vydává Evropská komise tzv. Jarní zprávu, která detailně rozebírá a hodnotí celou strategii. Jarní zpráva je jediným tématem jarního zasedání Evropské rady (vždy v březnu), během kterého nejvyšší představitelé všech členských států hodnotí dosažený pokrok a rozhodují o budoucích prioritách tak, aby se podařilo realizovat cíle lisabonské strategie.

Jarní zpráva 2005, zdroj: http://lisabon.naseevropa.cz/lisabon.htm

Na jaře 2005 byly dosažené výsledky podrobeny velice tvrdé kritice na zasedání Evropské rady v Bruselu. Otevřeně se konstatovalo, že dosažené výsledky jsou „zklamáním“: Evropě se zatím nepodařilo zvýšit svou ekonomickou výkonnost, což se projevuje na pomalém růstu, nízkých přírůstcích produktivity práce, na nedostatečné inovační činnosti evropských podniků, na pomalém postupu ekonomických reforem. Příčin, proč se „Lisabonu“ nedaří, je celá řada : ekonomické klima ve světě a v Evropě nebylo po roce 2000 příznivé, což mělo účinek na investice, výdaje na výzkum a inovační činnost a na ochotu provádět ekonomické reformy. Ovšem největší odpovědnost padá na vlády členských zemí, z nichž mnohé přijaly novou strategii pouze slovně. O výsledcích programu se nerozhoduje v Bruselu, ale v členských zemích, jejichž veřejnost díky špatné komunikaci často vůbec neví, oč v této strategii běží. Přitom přístup členských zemí k tomuto programu se velmi liší. A tak se setkáváme s evropskými „hvězdami“, k nimž patří Dánsko, Švédsko a Finsko. Tyto země dominují ve všech ukazatelích lisabonské strategie : výdaje na výzkum, inovační činnost, prostředí pro podnikání, liberalizace ekonomiky, ekologie. A dosahují v těchto ukazatelích lepších výsledků než USA. A zejména dokazují, že nová strategie je reálná. Na druhé straně velké evropské země, k nimž patří Německo, Francie a Itálie, bohužel zatím pokulhávají téměř ve všech ukazatelích.

Přesto není důvodů lámat nad Evropou hůl. Pro Evropu v žádném případě neplatí, že je synonymem pro stagnaci a zastávání. Světový žebříček zemí, který sestavil švýcarský World Economic Forum a uveřejnil v roce 2004, uvádí mezi pěti zeměmi, jež jsou v globálním světě nejvíce konkurenceschopné, právě Finsko, Švédsko a Dánsko.

Přes zklamání, které připravilo hodnocení první poloviny Lisabonské strategie a přes její nevydařený start, nevyšel z žádné členské země návrh zpochybnit její záměr. Nová Komise v čele s J.Barrosou, jejíž funkční období začalo na začátku roku 2005, převzala za strategii odpovědnost a zformulovala pozici, kterou schválily také členské země: strategii neopouštět, nově ji nastartovat, soustředit se na ekonomický růst a vysokou zaměstnanost jako hlavní cíle, odstranit nadměrnou přebujelost jejích programů. Byla také jasně vytyčena zásada, že sociální soudržnost a udržení vysokých standardů zůstávají mezi prioritními cíli, avšak lze je dosahovat nejlépe v prosperující ekonomice. Hlavní kolbiště, na němž se rozhoduje o osudu strategie, jsou a zůstanou členské země, které ji musí vzít za své a určit odpovědné osoby za její plnění. Změna musí nastat také v zapojení národních parlamentů, sociálních partnerů a nevládních organizací. I když je zřejmě nereálné dohnat zpoždění z první poloviny desetiletí, není důvod, aby byla Lisabonská strategie opuštěna. Také proto, že Lisabonskou strategii podporují všechny evropské instituce, vlivné svazy evropských podnikatelů, evropské odbory i občanské organizace. Diskuse se vede o tom, proč se až doposud směřování nedaří, nikoli o cíli a záměru.

Pro nový start lisabonské strategie bylo na jaře 2005 rozhodnuto soustředit se na tyto priority:

1. Posílit inovace a znalosti jako motor ekonomického růstu: výzkum se má stát nejvyšší prioritou, musí být vytvořena strategie podporující vývoj a zavádění nových technologií, Evropa musí přilákat a udržet vědce světové úrovně,
2. Dokončit vnitřní trh v oblastech, kde zůstaly bariéry: zejména uvolnit volný pohyb služeb mezi členskými státy a propojit finanční trhy,
3. Vytvářet příznivé podmínky pro podnikání: odstranit bariéru předpisů, hodnotit každý legislativní návrh z hlediska dopadu na konkurenceschopnost před jeho přijetím, více rizikového kapitálu, podporovat podnikatelský duch,
4. Zpružnit trh práce: reformovat pracovní trh, celoživotní vzdělávání, zaměstnání pro starší osoby,
5. Ochrana životního prostředí a udržitelný rozvoj: nová šance pro inovace, nalezení rovnováhy mezi hospodářskou, sociální a ekologickou dimenzí Lisabonské strategie.

Bylo také rozhodnuto, že členské státy v souladu s těmito prioritami vypracují svůj národní program reforem na tříleté období.

Jak je ČR zapojena do Lisabonské strategie?

Česká republika stejně jako další nové státy byla ještě před vstupem do EU v roce 2001 Evropskou radou vyzvána k účasti na Lisabonské strategii. Hlavním argumentem bylo, že úkoly obsažené v této strategii jsou společné jak pro staré, tak pro nové země. Shodné problémy lze snadno vyjmenovat : nízká míra zaměstnanosti, stimulace růstu a konkurenceschopnosti, zavádění nových technologií, zvýšená podpora výzkumu a šíření inovací, podpora vzdělání, ekologické programy aj. Od roku 2003 jsou v každoroční souhrnné zprávě o postupu lisabonské strategii hodnoceny také výsledky ČR.

 

Potom, co byly zhodnoceny výsledky první poloviny desetiletého období Lisabonské strategie (na jaře 2005), postavila se také česká vláda za reformu dosavadního postupu. Podporuje návrh Komise, aby se růst a zvýšení zaměstnanosti staly nejvyšší prioritou obnovené strategie, aby se zúžil počet jejích priorit a zejména aby se zvýšila odpovědnost členských států za splnění jejích cílů. Staví se jednoznačně za stanovisko, že je nezbytné nejdříve dosáhnout ekonomických cílů, aby mohly být zajištěny a udrženy vysoké sociální ekologické standardy. Podle názoru české strany je dobře fungující vnitřní trh klíčovým nástrojem k dosažení lisabonských cílů.

 

Orientaci na lisabonské cíle nalezneme ve dvou dokumentech české vlády :

1. Jde o Strategii hospodářského růstu z jara 2005, která představuje dlouhodobou vizi vývoje české ekonomiky do roku 2013. Jejím splněním by se ČR v tomto cílovém roce měla vyrovnat průměru vyspělých zemí Unie, měřeno ukazatelem HDP na obyvatele. Inspirace lisabonskou strategií je zřetelná na pěti prioritách, které mají přispět k vysoké konkurenceschopnosti české ekonomiky : 1. Příznivé prostředí pro podnikání, 2. Zajistit potřebné zdroje financování, 3. Budování infrastruktury, 4. Rozvoj lidských zdrojů a 5. Podpora výzkumu, vývoje a inovací.
2. Národní lisabonský program na období 2005-2008 (Národní program reforem České republiky) přijatý v říjnu 2005 v souladu s doporučeními Evropské rady z jara 2005.

Národní Lisabonský program koresponduje se Strategií hospodářského růstu do roku 2013 a obsahuje seznam opatření, která mají být realizována v příštích třech letech. Navrhovaná opatření se týkají makroekonomické oblasti, mikroekonomické oblasti a trhu práce.

V makroekonomické části se vychází z toho, že stabilní makroekonomické prostředí (charakterizované vnější i vnitřní rovnováhou) je důležitým předpokladem pro ekonomický růst. Tento vývoj má být podpořen vhodnou rozpočtovou a měnovou politikou. Takový úkol stojí i před „starými“ členskými zeměmi, na rozdíl od nich se Česká republika v nadcházejícím období bude připravovat na přijetí společné měny. Ve sféře veřejných financí půjde proto o pokračování jejich reformy tak, aby byl postupně snižován deficit veřejných financí a aby v roce 2008 dosáhl úrovně pod 3 %. Měnová politika by měla přispět k tomu, aby byl udržen nízký a stabilní růst cenové hladiny. Protože Česká republika usiluje o členství v eurozóně, mělo by být výsledkem realizovaných reforem splnění maastrichtských konvergenčních kritérií tak, aby bylo možno zavést euro k roku 2010. K dalším předpokládaným opatřením patří stabilizace důchodového systému a systému financování zdravotní péče.

V mikroekonomické oblasti má být provedena celá řada reforem, které povedou k posílení a zvýšení konkurenčních výhod české, a tím i evropské průmyslové základny. Program se zaměřuje na reformu podnikatelského prostředí (zejména opatřeními na podporu malého a středního podnikání, snazšího zakládání nových společností a snížením administrativní zátěže pro podnikatele ), na vytvoření prostředí stimulujícího výzkum, vývoj a inovace, včetně jejich komerčního využití v praxi, na racionální využívání zdrojů (zejména elektrické energie), na modernizaci a rozvoj dopravních, informačních a telekomunikačních sítí. Předpokládaným zvýšením přírůstků produktivity práce by se měla postupně uzavírat mezera mezi českou ekonomikou a průměrem zemí EU.

V oblasti trhu práce se reformní opatření mají dotknout zejména pružnosti trhu práce. Má jít o rozšíření smluvní volnosti, snížení zákonných nemzdových nákladů práce, zvýšení územní mobility pracovní síly, jež ve svém souhrnu mají přispět ke zvýšení pracovní motivace. V oblasti začleňování osob na trhu práce je soustředěna pozornost na osoby stojící na počátku a na konci profesní kariéry. Reformy v oblasti rozvoje vzdělávání zvýší kvalitu pracovní síly, rozšíří možnosti vzdělávání a podpoří schopnost vyrovnat se s náročnými podmínkami měnícího se trhu práce. Přijatá opatření Národního programu reforem by měla přispět k tomu, že se do roku 2008 zvýší celková míra zaměstnanosti na 66,4 %, míra zaměstnanosti žen na 57,6 % a míry zaměstnanosti starších zaměstnanců (55-64 let) na 47,5 %.

Dosavadní zkušenosti lisabonské strategie potvrdily, že vytyčení priorit ovšem nestačí. Má-li se Česká republika poučit z jejích úspěchů i nezdarů, musí se strategie stát „vlastnictvím“ nejen vlády, ale také celé veřejné správy, podnikové sféry, finančních institucí, vzdělávacího i výzkumného sektoru i občanských organizací.

PRIORITY RAKOUSKÉHO PŘEDSEDNICTVÍ

• 1. 2006 převzalo Rakousko předsednictví v EU.
• Nepříznivý postoj k Rakušanům díky G. Heiderovi, chtějí to napravit

Priority:

• E. Ústava – Summit v červnu – do té doby vyjednat východiska z dilemat ohledně Ústavy, rakouská minitrině např. navštíví Francii a Nizozemí a bude hledat východiska (největší odpůrci, Francie jako první Ústavu v reverendu odmítla)
• Otázka zaměstatnanosti a hospodářského růstu –zaměstnanosti je dlouhodobý problém, patří mezi hl. priority.
• Problematika spolupráce EU se svým okolím – hrozba, že státy mimo EU se nemusí ubírat demokratickým směrem (Ukrajina – jak dopadnou volby, Bělorusko, západní Balkán: Chorvatsko, Srbsko, Černá hora: referendum o samostatnost Černé hory, na výsledky je třeba reagovat, Bosna a Hercegovina – ot. předání civilní moci státním institucím………….)
• Jednotná azylová a imigrační politika (např. Rakousko, které od začátku letošního roku předsedá Evropské unii, prosazuje plány na vytvoření „ochranných středisek“ pro utečence mimo teritorium Evropské unie. Rakušané mají podle Prokopové v plánu vybudovat tato střediska v Africe a pravděpodobně i na Ukrajině ještě před koncem svého předsednictví EU, tedy do 30. června.)
• Terorismus – dnešní velké nebezpečí, např. Irán ohrožuje EU např. svým jaderným potenciálem, jedno z hl. rizik.
• Ukrajina versus Rusko –Ukrajina bude chtít vstoupit do EU, když bude odmítnuta, tak se přihlásí k Rusku a jeho politice. Pokud odmítnuta nebude je nasnadě riziko, že nebude aktivně pracovat na nutných ekonomických reformách. Ukrajina může být také ovlivněna Běloruskem. (blíže k problematice viz. níže zdroj: http://www.euroskop.cz/1-10119520-17543350-e10000_d-90 )
• V otázce dalšího rozšíření EU by mělo na jaře dojít k vypracování podrobné zprávy o připravenosti Rumunska a Bulharska vstoupit do Unie v plánovaném termínu – k 1. 1. 2007. Rakousko by mělo pokračovat ve vstupních rozhovorech s Tureckem. Záměrem je také stanovení data pro zahájení vstupních rozhovorů s Makedonií a podpora sbližování EU se Srbskem a Černou horou.
• Rakousko se ujímá od svého vstupu do EU v roce 1995 předsednictví podruhé. První proběhlo ve druhé polovině roku 1998.

V březnu 2006 – summit, budou uvedené problematiky řešeny.

Situace Ukrajina versus Rusko, rozhovor s odborníkem, zdroj:

Ondřej Soukup je expertem na politické systémy v Rusku, Ukrajině, Bělorusku a Moldavsku. Jako analytik pražské nevládní organizace Asociace pro mezinárodní otázky v současnosti monitoruje situaci na Ukrajině před tamními březnovými parlamentními volbami.
Kdybychom spor mezi Ruskem a Ukrajinou personifikovali, koho by bylo možné nazvat vítězem – ruského prezidenta Vladimira Putina, nebo ukrajinského prezidenta Viktora Juščenka?
Vítězem rozhodně nemůžeme nazvat Viktora Juščenka. Nová ruská politika se na tomto konfliktu zúročila. Ukázalo se, že ten spor o dodávky plynu byl vyvolán uměle.
Z jakých důvodů?
Rusko po vítězství Viktora Juščenka ve volbách v roce 2004 přehodnotilo svoji politiku vůči svým bývalým republikám. Rusko tímto chtělo dát najevo, že autonomie mají své limity.
Jaké z toho pro Ukrajinu plyne do budoucna ponaučení?
Ukrajinci zatím těží z toho, že do roku 2010, než bude dokončen plynovod přes Baltické moře, bude i nadále směřovat 80 procent dodávek plynu do Evropy z Ruska právě přes její území. To se ale po roce 2010 změní. Ukrajina toto své výsadní postavení ztratí.
Existuje nějaká další strategie pro Ukrajinu?
Musí zásadně restrukturalizovat svůj průmysl, který spotřebovává obrovské množství energie. Musí modernizovat fabriky. V tomto by měla Evropská unie Ukrajině pomoci.
Co ještě krize ukázala?
Že ukrajinská politická elita je nejednotná. Opozice konflikt využila pro kampaň na březnové volby. Viktor Janukovyč využil situace, ve svých reklamních spotech v televizi tvrdí, že za něj by podobná situace nenastala. Janukovyč říká: My se s Ruskem dohodneme, nebudeme s ním přetrhávat svazky. Lidé nebudou muset mrznout ve svých domácnostech.
Dá se tedy říci, že současného prezidenta Juščenka krize poškodila?
To bude záviset až na tom, jak Janukovyč dokáže dále všechny tyto věci zúročit.
Má vůbec Ukrajina šanci čerpat plyn z jiných zdrojů než z Ruska, vždyť přece i plyn z Turkmenistánu vede přes ruské území?
To je pravda. Debatuje se o dodávkách z Kaspického moře, to je ale zatím spíše hudba budoucnosti. Jedna z věcí, o které jednal i vládní krizový štáb, byla, do jaké míry je Ukrajina schopna vystačit si s vlastními zásobami plynu. Ona má taky totiž dosti velké zásoby, část z nich dokonce i vyváží. Podle některých analytiků by jí vnitřní zásoby mohly vystačit nejen pro domácnosti, ale i na pokrytí potřeb průmyslu.
Kdo vlastně za Rosukreněrgem, které má obchod mezi Ukrajinou a Ruskem zajišťovat, stojí?
Rosukreněrgo je velice neprůhledná firma. Byla založena mezi Gazpromem a Raiffeisenbank a bylo podezření, že tam dochází k velkým unikům peněz. Nikdo neví, kdo je ve skutečnosti jejím akcionářem. Říká se, že vznikla, aby pokryla osobní zájmy Putina a (bývalého ukrajinského prezidenta) Kučmy. Odtud měli oba získávat peníze. Pro Kučmu to měla být taková pojistka, že neodejde do důchodu jako chudák, zčásti z ní měla být financována i prezidentská kampaň Janukovyče.

 

Po Rakousku nastoupí ještě v. r. 2006 předsednictví Finsko, 2007 – Německo, Portugalsko, 2008 – Slovinsko, Francie, 2009 – ČR……

 

 

 

 

4. Institucionální předpoklady nadstátní regulace v Evropské unii, procedury rozhodování, Lobbyismus v EU. Institucionální reformy související s rozšířením Unie.

 

Rozhodovací procedury:

• Konzultace
• Spolupráce
• Spolurozhodování
• Souhlasu

 

Evropský parlament

• pravomoci a kompetence
• organizace a způsob práce
• vztahy mezi EP a ČR

 

Jeden parlament pro Evropu

• postupný nárůst pravomocí EP: zákonodárné, rozpočtové, kontrolní na výkonnými orgány
• od ledna1995 v něm zasedá 626 poslanců
• smlouva z Nice zvýšila počet poslanců na 732

 

Zákonodárná pravomoc

• – Evropská komise podává návrh a Rada EU rozhoduje po konzultaci s Evropským parlamentem
• – Dnes i spolurozhodovací pravomoc s Radou
• – 4 základní procedury
• prostá konzultace (jedno čtení)
• procedura spolupráce (dvě čtení)
• procedura spolurozhodování (tři čtení)
• souhlas Evropského parlamentu

 

Rozpočtová pravomoc

• slouží pro financování zemědělské, sociální politiky, transevropských sítí, ochrany životního prostředí, výzkumu, kultury, činnosti ve prospěch mládeže a rozvojové či technické pomoci
• rozpočtové příjmy: cla, zemědělské daně na dovozy z třetích zemí, podíl z DPH, příspěvky členů

 

Kontrolní pravomoc

• provádí demokratickou kontrolu nad veškerou činností EU a k tomu může ustavit vyšetřovací výbory
• může vyslovit Komisi nedůvěru a donutit ji k demisi
• předseda Rady seznamuje EP se svým programem a podává zprávu o výsledcích
• předseda informuje Evropskou radu o stanovisku EP k projednávaným tématům, Evropská rada podává Parlamentu zprávu

 

Další aktivity Evropského parlamentu

• projednává otázky zahraniční a bezpečnostní politiky
• přikládá zvláštní význam azylové a přistěhovalecké politice, boji proti toxikomanii, podvodům a mezinárodnímu zločinu
• spolu s parlamenty zemí ACP vytváří „Paritní shromáždění“

 

Parlamentní výbory EP

• pro zahraniční věci, bezpečnost a ochranu
• pro zemědělství a rozvoj venkova
• rozpočtový
• pro hospodářství a průmyslovou politiku
• pro výzkum, technologický rozvoj a energetiku
• pro vnější hospodářské vztahy
• pro otázky právní a práva občanů
• pro sociální záležitosti a zaměstnanost
• pro regionální politiku
• pro dopravu a turistický ruch
• pro životní prostředí, zdraví a ochranu spotřebitelů, pro rybolov
• pro kulturu, mládež, vzdělávání a sdělovací prostředky
• pro rozvoj a spolupráci
• pro občanské svobody a vnitřní záležitosti
• pro kontrolu rozpočtu
• pro práva žen
• petiční

 

Politické skupiny EP

• Strana evropských socialistů
• Evropská lidová strana
• Svaz pro Evropu
• Evropská strana liberální demokratů a reformátorů
• Konfederační skupina jednotné evropské levice / Nordická zelená levice
• Skupina Zelených v Evropském parlamentu
• Skupina Evropské radiální aliance
• Skupina Nezávislých
• Nezařazení

 

Rada Evropské unie

• Rada a EP schvalují právní akty Unie podle návrhů vypracovaných Evropskou komisí
• Koordinuje politiky členských států
• Řeší rozdíly, které vznikly mezi ní a ostatními institucemi
• Spolu s EP rozhoduje o rozpočtu

 

 

Složení Rady EU a její činnosti:

• Každý stát vysílá 1 zástupce na ministerské úrovni
• V předsednictví se členské státy střídají po půl roce:

2004         Irsko                     Nizozemí

2005         Lucembursko       Velká Británie

Reforma Rady EU po summitu v Nice s platností od 1. 1. 2005

• Smlouva z Nice zvýšila celkový počet hlasů v Radě EU z 87 na 345
• Kvalifikovaná většina bude tvořena minimálně 258 hlasy
• Tato kvalifikovaná většina musí reprezentovat minimálně 62% populace Unie, jinak rozhodnutí nebude přijato

 

Evropská rada

• Přijímá základní politická rozhodnutí o činnosti Unie
• Definuje globální politickou orientaci Unie
• Sdružuje hlavy států nebo vlád členských zemí, členem je i předseda Evropské komise
• Schází se alespoň 2x ročně

 

Komise Evropské unie

• Vypracovává návrhy zákonů
• Je strážcem smluv Unie
• Koordinuje řízení společné politiky v jednotlivých oblastech
• Zastupuje Unii v mezinárodně obchodních vztazích a uzavírá jejím jménem mezinárodní obchodní vztahy
• Má 25 členů plně nezávislých na svých národních vládách

 

Soudní dvůr

• Zajišťuje dodržování práva při výkonu a provádění zakladatelských smluv a odvozené komunitární legislativy

 

Účetní dvůr

• Kontroluje hospodaření s financemi Unie
• Působí jako externí auditor
• Zpracovává výroční zprávu o rozpočtu Unie

 

Poradní orgány (oba budou mít podle smlouvy z Nice 344 členů)

• Hospodářský a sociální výbor
• Výbor pro regiony

 

Orgány měnové Unie

• Evropský systém centrálních bank (Evropská centrální banka)

 

Lobbing v Evropské unii

• Legitimní prostředek transparentního vyjevení ekonomických, politických a jiných cílů konkrétních zájmových skupin. Orientuje se na podporu pro nový legislativní návrh, jeho ovlivnění či zamítnutí, dále na ovlivňování Komise při výkonu jejich pravomocí
• Příkladem zájmových svazů jsou Unie svazů průmyslu a zaměstnavatelů Evropy, Výbor organizací zemědělců EHS, Evropský odborový svaz
• Existuje více než 3000 zájmových skupin s téměř 10 000 zaměstnanci
• Jde o evropské a mezinárodní federace, regionální a místní úřady, jednotlivé firmy, konzultanty specializující se na řízení a styk s veřejností a firmy specializující se na komunitární právo.

 

5. Vymezení pravomocí v EU. Pravomoci výlučné a sdílené, podpůrné, koordinační a doplňkové činnosti. Aplikace zásad subsidiarity, proporcionality a loajální spolupráce.

Evropská unie neovlivňuje zdaleka všechny oblasti našeho života, jak by se někdy mohlo zdát. Její instituce mají jen ty pravomoci, které jim byly přiděleny ve smlouvách. Dělíme je na:

 

Výlučné – zde má EU právo přijímat a určovat pravidla a členské státy mohou v těchto oblastech zasahovat jen s povolením Unie. Jedná se o následující oblasti:

• – společná obchodní politika (vůči třetím zemím)
• – společný celní sazebník (vůči třetím zemím)
• – měnová politika pro 12 zemí eurozóny
• – stanovení pravidel hospodářské soutěže pro fungování vnitřního trhu (do velké míry)
• – mezinárodní smlouvy
• – zachování biologických mořských zdrojů – jde o průmyslový rybolov

 

Sdílené – v těchto oblastech mohou členské státy vydávat legislativu za předpokladu, že již tak neučinila Unie. Jedná se následující oblasti:

• – občanství, zemědělství a rybolov, čtyři svobody, vízová, přistěhovalecká a azylová politika, doprava a transevropské sítě, energetika, technologický rozvoj, vesmírný výzkum, hospodářská soutěž, daně, sociální politika, životní prostředí, ochrana spotřebitele, hospodářská a sociální soudržnost, rozvojová spolupráce a humanitární pomoc apod.

 

Doplňující (podpůrné) – v těchto oblastech se aktivita EU omezuje jen na podporu členských států. Jedná se o následující oblasti:

• – politika zaměstnanosti, hospodářská politika, celní spolupráce, věda
• – vzdělání, kultura, zdraví, výzkum (na přednášce 26.10. bylo uvedeno, že patří ke sdílené pravomoci)

 

Koordinované politiky:

• strukturální politika
• regionální politika
• politika na podporu výzkumu a technického rozvoje
• energetická politika
• politika ochrany životního prostředí

V kompetenci členských států tak zůstávají oblasti ostatní:

• – vnitřní organizace států, národní identita, organizace ozbrojených sil, veřejná správa, veřejný pořádek a bezpečnost, organizace justice, mzdy, organizace zdravotnických služeb, lékařská péče apod.

 

Smlouva o EU (známá jako Maastrichtská sml.) rozšířila mezivládní spolupráci mezi čl.zeměmi Unie především v oblasti společné zahraniční a bezpečností politiky, spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí.

 

Doplňkové činnosti:

– podpůrná, koordinační a doplňková pravomoc – unie má právo provádět činnosti, jimiž podporuje, koordinuje nebo doplňuje činnosti členských států, aniž by přitom nahrazovala jejich pravomoc. Oblasti této činnosti na evropské úrovni jsou: ochrana a zlepšování lidského zdraví, průmysl, kultura, cestovní ruch, všeobecné vzdělávání, mládež, sport a odborné vzdělávání; civilní ochrana, správní spolupráce.

 

Zásada subsidiarity je zakotvena ve smlouvě o EU a jejím záměrem je zajistit, aby byla všechna opatření byla přijímána co nejblíže občanům, tedy na nejnižším stupni správy, který umožňuje jejich realizaci nebo výkon. Jinými slovy, Unie nepřijme opatření (s výjimkou oblastí ve výlučné pravomoci), pokud je efektivnější učinit toto opatření na národní, regionální nebo lokální úrovni. Tento princip je úzce svázán s principy proporcionality a nezbytnosti, které vyžadují, aby aktivity Unie nepřekročily rámec opatření nutných k realizaci cílů Smlouvy.

 

Loajální spolupráce:

2. Podle zásady loajální spolupráce se Unie a členské státy navzájem respektují a pomáhají si při plnění úkolů vyplývajících z Ústavy. Členské státy učiní veškerá vhodná obecná i zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají z Ústavy nebo jsou důsledkem činnosti orgánů Unie. Členské státy usnadňují Unii plnění jejích úkolů a zdrží se všech opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů Unie.

 

6. Právní předpoklady fungování Evropské unie, komunitární legislativa. „acquis communautaire“. Evropská ústava.

 

Komunitární právo je systémem nadstátního práva. Je tvořeno:

• právem primárním
• právem sekundárním
• rozsudky Soudního dvora (judikáty)
• zvykovým právem

 

Primární právo (z něj se odvozuje sekundární právo)

• – zakladatelské smlouvy – Pařížská, Římské smlouvy, které je doplňují:
• Slučovací (1965)
• Jednotný evropský akt (1986)
• Smlouva o Evropské unii (1992)
• Amsterodamská smlouva (1997)
• Smlouva z Nice (2000)
• Smlouva o ústavě pro Evropu (podpis 29.10.2004)
• – mezinárodní smlouvy, jichž se EU účastní jako smluvní strana

 

Sekundární právo (soubor právních aktů vydaných orgány EU)

• – nařízení (okamžitě závazné, normativní povaha)
• – nebo směrnice (direktivy) (musí se převést do národní legislativy) přijaté Radou ministrů EU, právní akty schválené Evropským parlamentem
• – rozhodnutí Evropské komise(okamžitě závazné, netýkají se všech subjektů – individuální akty)

Doporučení a stanoviska nemají právní závaznost. Jsou vodítkem pro interpretaci komunitárního práva. Právní akty vstupují v platnost pro zveřejnění v Úředním listě ES.

 

Návrh ústavy – změna názvů

• – zákon                   legislativní akty
• – rámcový zákon
• – nařízení
• – rozhodnutí               nelegislativní akty

 

Vertikální aplikabilita – ve vztahu k orgánům Unie a k orgánům národním

Horizontální aplikabilita – k ostatním právnickým a fyzickým osobám

 

Tvorba právních norem – legislativní procedury

• procedura konzultace – vyžaduje stanovisko Parlamentu před tím, než legislativní návrh Komise přijme Rada. (např. stanovování cen zeměděl.produktů) EP nemá možnost ovlivnit právní normu. Taky nazývána procedurou slyšení.
• procedura spolupráce – umožňuje Parlamentu navrhovanou legislativu zlepšovat pomocí pozměňovacích návrhů. Navrhovaná norma je v EP schvalována během dvou čtení, je tím dán větší prostor EP pro návrhy a Radě zaujímat předběžné stanovisko.Dnes se využívá jen výjimečně ve vybraných segmentech.
• procedura spolurozhodování – dnes nejvýznamnější, zajišťuje nevyšší míru demokracie. Tato procedura znamená, že v některých záležitostech je rozhodovací pravomoc rozložena rovnoměrně mezi Parlament a Radu. (uplatňuje se např. v ot. Jako je volný pohyb prac.sil, ochrana spotř.,vzdělání, kultura, zdravotnictví, problematika zaměstnanosti, svobody zakládat sídla firem, rovných příjmů muže a ženy ap
• procedura souhlasu – (ratifikace) souhlas EP je nezbytný při uzavírání významných mezinárodních dohod, jako je např. přijetí nového čl.státu, uzavření asociační dohody, stanovení org.struktury a cílů Strukturálních fondů a Kohezního fondu, určení úkolů a pravomocí Evropské centrální banky.

 

Evropský ombudsman (aplikace, výklad, realizace evropského práva, ochrana práv občanů)

• nová možnost zabezpečování základních práv občanů od září 1995, kdy byl jmenován prvním evropským ombudsmanem Jacob Soderman. Současným ombudsmanem je Řek Nikoforos Diamandouros (od roku 2003) -Evropský parlament na svém zasedání 11. ledna 2005 potvrdil pro další funkční období dosavadního držitele úřadu Evropského veřejného ochránce práv Nikifora Diamandoura z Řecka.
• povinností ombudsmana je řešit stížnosti podané občany EU a cizinci s místem pobytu v EU a právnickými osobami, jejichž úřadovny jsou v EU, s cílem odstranit důsledky špatné práce institucí a orgánů EU s výjimkou Soudního dvora a Soudu první instance.

 

acquis communautaire – je soubor veškeré legislativy Evropských společenství, která byla vytvořena a novelizována od počátku existence EU. Obecně lze legislativu EU rozdělit do tří hlavních skupin. Základ primární legislativy představují smlouvy o založení tehdejšího EHS, tzv. Římské smlouvy z r. 1957. Například v roce 1987 byla přijata nová základní smlouva nazývána Zákon o jednotné Evropě. Ta byla významně reformována Smlouvou o EU (Maachstritskou sml.), přijatou v roce 1992. – důvod přijetí sml. o EU – stanovit jasná pravidla a harmonogram pro vytvoření hospodářské a měnové unie, vč. zavedení jednotné měny. Další úpravou primární legislativy EU je Amsterodamská sml. podepsaná v r. 1997. Rozšiřuje okruh aktivit koordinovaných orgány Unie /př. oblast sociálních věcí, ŽP a zdraví). A dále viz výše primární právo.

 

Evropská ústava

Myšlenka sepsat ústavní smlouvu není nová. Dvakrát se o její realizaci pokusili Evropský parlament, poprvé v roce 1984, kdy Altiero Spinelli předložil svůj návrh „Smlouvy zakládající Evropskou unii“, která později posloužila jako základ pro Smlouvu o založení EU, přijatou v roce 1992 v Maastrichtu, podruhé v roce 1994, kdy poslanec Evropského parlamentu Fernand Herman předložil návrh Ústavy EU.

9. říjen 2004 – den podpisu Evropské ústavní smlouvy v Římě. Podpisem Ústavní smlouvy začíná proces ratifikace (ratifikace = konečné schválení podepsané mezinárodní smlouvy).

Co přinese Evropská ústava občanům?

• větší transparentnost Evropské unie – jedna smlouva
• právní subjektivita EU
• zevšeobecnění legislativního procesu
• snížení počtu legislativních nástrojů
• vyjasnění pravomocí
• Charta základních lidských práv bude právně závazná
• posílení spolupráce v oblasti vnitra a justice i v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky

 

Rakouské předsednictví 1-6 2006:

Co s ústavou?

Rakouská ministryně zahraničí Ursula Plassniková začne o euroústavě diskutovat brzy. „Pokusíme se o společnou choreografii. Do Paříže jedu 10. ledna a následující den budu v Haagu,“ řekla v rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine Zeitung.Debata bude vyžadovat diplomatický um. Francouzský prezident Jacques Chirac sice evropskou ústavní smlouvu prosazoval, ale po květnovém referendovém odmítnutí už o ní nemluví. Místo toho přislíbil, že po prosincovém summitu přijde s „novými iniciativami“ a v novoročním poselství řekl, že „Evropa potřebuje demokratičtější, stabilnější a efektivnější instituce“.Rakousku je bližší postoj německé spolkové kancléřky. Angela Merkelová by k textu evropské ústavní smlouvy připojila deklaraci o evropském sociálním modelu. Pokračovat v ratifikaci euroústavy by ale předpokládalo zatím nepředstavitelnou možnost, že se referenda ve Francii a v Nizozemsku budou opakovat. První náznaky, který názor by mohl převládnout, přinese až neformální setkání zástupců pětadvacítky u příležitosti letošního mozartovského jubilea.

 

7. Finanční předpoklady fungování Evropské unie, společný rozpočet. Finanční rámec pro období 2007-2013, jeho dopady na ČR.

 

ROZPOČET EVROPSKÉ UNIE

Veškeré příjmy a výdaje Společenství jsou vkládány do rozpočtu Společenství na základě ročních výhledů. Provozní náklady na implementaci hlavy V a VI Smlouvy o Evropské unii mohou ale vytvořit výjimku k tomuto pravidlu tím, že budou vyúčtovány členským státům. V roce 1998 rozpočet Společenství představoval 91 mld. eur prostředků na pokrytí závazků.

Rozpočet Společenství je založen na několika principech, z nichž vyplývá, že je:

• jednotný (veškeré příjmy a výdaje jsou uvedeny v jednom dokumentu);
• jednoletý (operace rozpočtu se vztahují vždy k danému rozpočtovému roku);
• vyrovnaný (výdaje nesmí přesáhnout příjmy).

Komise je zodpovědná za předložení předběžného návrhu rozpočtu Radě, která sdílí odpovědnost za rozpočet s Evropským parlamentem. Charakteristika výdajů na povinné a nepovinné rozhoduje o tom, která z těchto dvou institucí bude mít pro dané kapitoly konečné slovo. Celkové konečné slovo o rozpočtu má Parlament, který ho může jako celek přijmout nebo zamítnout.

Od roku 1993 byl rozpočet s ohledem na rozpočtovou disciplínu a vylepšení schvalovací procedury předmětem interinstitucionální dohody mezi Parlamentem, Radou a Komisí. V roce 1998 představila Komise na základě pozitivních zkušeností s implementací rozpočtu plán na obnovu interinstitucionální dohody z roku 1993 s cílem sjednotit veškeré společné deklarace a meziinstitucionálni dohody týkající se rozpočtu, které byly přijaty od roku 1982.

Jako součást reforem navržených Komisí v roce 1997 v dokumentu Agenda 2000 byla schválena nová finanční perspektiva, která stanoví růst rozpočtu na léta 2000–2006.

V současné době se začíná projednávat finanční rámec pro období let 2007-2013.

Mezi pravidla a procedury sestavení společného rozpočtu patří:

• rozpočtové jednotky
• vyrovnanosti rozpočtu
• solidarity – podíly na příjmech a výdajích nejsou rovnoměrné (od 80. let mechanismus Fontainebleau = stát, který má příliš nevyrovnaný vztah mezi příjmy a výdaji do evropského rozpočtu může dostat určité slevy na výdajích)
• specifikace položek – položky jsou přesně specifikovány a nelze je jinak agregovat
• měnové – všechny příjmy a výdaje jsou v měně EURO
• klauzury – je určen postup pro získávání příjmů od členských zemí (pokud jsou příjmy i od třetích zemí, jsou evidovány mimo rozpočet EU)
• „no mail“ – zakazuje poskytovat prostředky z evropského rozpočtu pro vyrovnávání národních deficitů

Rozpočtové příjmy

• celní poplatky z importu zboží
• příjmy z vyrovnávání cen zemědělských výrobků
• část výnosů daní z přidané hodnoty
• příspěvky odvozené z výšen HNP členských států

Rozpočtové výdaje (2004)

• společná zemědělská politika … 45 %
• strukturální a regionální operace … 37,7 %
• ostatní vnitřní politiky … 6,0 %
• vnější akce, administrativa … do 100,0 %

→ celkové rozpočtové výdaje … 115,40 mld. eur

Finanční perspektiva 2000 – 2006

Finanční perspektiva představuje základní rámec výdajů Evropské unie na období několika let. Vzniká na základě složitého vyjednávání mezi Evropským parlamentem, Radou a Komisí a představuje maximálně možný rozsah předpokládaných výdajů Společenství. Je každoročně upravována Komisí s ohledem na aktuální vývoj cen a HDP Společenství. Zde je nutno poznamenat, že finanční perspektiva není rozpočtem pro několikaleté období, protože každoroční procedura přípravy rozpočtu zůstává základem jak pro určení aktuální výše výdajů, tak i pro podíl jednotlivých rozpočtových kapitol v daném roce.

Prozatím byly uzavřeny tři interinstitucionální dohody tohoto typu. První z nich v roce 1988, druhá v roce 1992 a třetí v roce 1999:

• Finanční perspektiva 1988–1992 (Delorsův balík I);
• Finanční perspektiva 1993–1999 (Delorsův balík II);
• Finanční perspektiva 2000–2006.

Finanční perspektiva 2000–2006 je součástí interinstitucionální dohody, která je základem finanční části Agendy 2000. Dohoda, kterou schválil Berlínský summit v březnu 1999, umožnila Evropské unii v pevně stanoveném finančním rámci umožnit přijmout nové členy a zároveň posílit její jednotlivé politiky.

Finanční perspektiva určuje rámec působnosti na dalších sedm let (2000–2006). Přestože nemohla ještě před rozšířením Unie zahrnout veškeré výdaje, které s ním souvisejí, vyznačuje se třemi rysy, které jsou zajímavé z hlediska rozšíření:

Financování zemědělství je rozšířeno o politiku rozvoje venkova, veterinárních opatření a předvstupních nástrojů pro oblast zemědělství (Sapard) a ponechává určitou rezervu pro rozšíření;

Prostředky přerozdělované prostřednictvím strukturálních fondů, které byly vytvořeny pro 15 členských států, budou počínaje rokem 2002 postupně redukovány koncentrací priorit na omezené množství regionů. Strukturální operace zahrnují i nový předvstupní nástroj (ISPA);

Prostředky vyčleněné pro externí financování jsou navyšovány o 2 % ročně, aby pokryly rostoucí předvstupní pomoc v rámci programu Phare. Navíc, prostředky určené na předvstupní pomoc (Phare, Ispa a Sapard) zůstávají neměnné bez ohledu na počet kandidátských zemí, které se již staly členy Evropské unie v období 2000–2006. Zdroje se tak mohou soustředit na země, které je nejvíce potřebují.

Závěrem nutno uvést, že rozpočtová disciplína umožní do roku 2006 udržet současný strop výdajů na 1,27 % HNP Společenství.

Evropský parlament přijal rozpočet EU na rok 2005. Je to první celoroční rozpočet, který obsahuje politické priority a potřeby rozšířené Unie. Je to také první rozpočet, který přijaly Parlament a Rada reprezentující všech 25 členských států. Rozpočet pro EU25 na rok 2005 má objem výdajových limitů ve výši 106,3 miliard EUR. Je to 1,004 % hrubého národního důchodu EU a jeho hodnota je o 4,4 % vyšší, než činil rozpočet na rok 2004. Zvýšení je důsledkem plného zařazení nových členských států spolu s reformou Společné zemědělské politiky.

Finanční rámec pro období 2007-2013, jeho dopady na ČR

 

summit Evropské rady prosinec 2005:

• – na jedné straně úspěšný – lídři členských států našli společnou řeč v otázce podoby společného rozpočtu. Na straně druhé neúspěšný –jsou zachovány stávající nepříliš efektivní struktury.
• – Britské předsednictví skýtalo naději nevyhazovat tolik peníze např. na zemědělskou politiku, ale raději posílit konkurenceschopnost. Británie narazila, nejvíce protestovali Poláci a Francouzi.
• – Dopady na ČR – získalo nejvíce peněz na obyvatele (330 EUR na hlavu -10 tis. Kč), rozdíl mezi příspěvky a odvody by měl dosáhnout až 3,2 mld. EUR ročně(22,465 mld. za 7 let, 6x více než v předchozím období). 2/3 z toho mohou být vyčerpány na kohezní a strukturní politiku – záleží na českých subjektech jaké projekty předloží. 2/5 z evropských příspěvků pro ČR budou směřovat do zemědělství – zlepšení pozice českých farmářů, komunitární politika -720 mil.
• – 2 Marschalův plán – umožňuje realizovat podobné záměry jako po 2 světové válce (proto ten název – Marshal – ministr zahraničí USA po 2. sv. válce ), tedy posílit ekonomiky států.
• – rozpočet – výdajový strop pro toto období je 862,363 mld. EUR na 7 let (na rok 123 mld. EUR, tedy nárůst objemu prostředků vzhledem k předešlým letem), je to 1, 045 % výkonu (HDP, HND) členských států
• – prostor pro sblížení postojů – 2 politici se na tom podíleli: 1)Tony Blair (britský premiér) tím , že V. Británie odstoupila z části slevy odvodu do společného rozpočtu EU (kdysi vyjednáno Margaret Thatcherová) -10 mld. – vyčítají mu to, protože za tento ústupek nezískal žádnou protihodnotu (např. navrhl buď vážně míněnou reformu CAP- zemědělská politika, nebo alespoň prosadil zkrácení doby platnosti finanční perspektivy – do roku 2010, v r. 2008-2009 dojde totiž k revizi rozpočtu). 2) Angela Merkelová (německá kancléřka) se zavázala zvýšit úhradu do rozpočtu o 13 mld. Získala si tím přízeň východních, středoevrops. zemí, kde velká část těchto finančních prostředků bude směřovat. Němci se zviditelnili, kancelářka získala sympatie, ještě 100 mil. dali navíc Polsku – projev solidarity.
• – Polsko: bylo spokojeno, vydobylo si své. Díky Polsku i ČR získala hodně, protože peníze se rozdělují podle dynamiky ekonomiky.
• – Peníze jsou určeny např. na budovaní infrastruktury, čističky apod. – jsou to dobře využité peníze, ale to ještě neznamená, že zvyšují konkurenceschopnost, je to HROZBA. (např. v Irsku není hustá síť dálnic, přesto je na to Irsko ekonomicky velmi dobře). Např. investice do vzdělání, výzkumu, technologického vývoje apod. je u tohoto hlediska daleko důležitější.
• – Porovnáme-li výši výdajů na „konkurenceschopnost pro růst a zaměstnanost (podkapitola 1a)“ se sumou prostředků v kapitole „udržitelný růst“ (podkapitola 1b), zjistíme, že prolomení konzervativních názorů na podobu rozpočtu EU bude složitou a dlouhotrvající záležitostí. Do budoucna je nadějné, že částka v podkapitole „konkurenceschopnost……“ v jednotlivých letech poměrně utěšeně narůstá, v závěru období, proti jeho počátku , se zvyšuje přibližně o 50 %. Právě v jejím rámci existuje prostor pro prosazení lisabonských cílů – v oblastech výzkumu a technologic. vývoje, propojování Evropy prostřednictvím sítí (dopravních, komunikačních apod. ), vzdělání, profesního tréninku, podpory konkurenceschopnosti na stále více integrovaném jednotné vnitřním trhu (zejména v oblasti služeb a pracovní síly) a sociální politiky.

 

 

8. Jednotný vnitřní trh EU – východiska, principy, včetně jeho aspektů sociálních, regionálních a ekologických. Efekty jeho realizace.

 

1.července 1987 nabývá účinnosti Jednotný evropský akt (JEA) podepsaný v únoru 1986 – podstatným způsobem novelizuje Smlouvu o EHS, vytyčuje nový cíl – do konce roku 1992 vybudovat Jednotný vnitřní trh jako prostor bez vnitřních hranic pro volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, rozšiřuje oblasti působnosti Společenství a činí z EP demokratický protějšek Radě a Komisi. Změna spočívala ve významné reformě rozhodovacích mechanismů v orgánech ES, neboť Rada ministrů získala pravomoci přijímat rozhodnutí, týkající se zavádění jednotného vnitřního trhu, kvalifikovanou většinou místo dosavadní praxe jednomyslnosti, což velmi výrazně přispělo k akceschopnosti celého rozh.procesu.

 

Vyplývá z něj tedy:

• vytvoření jednotného vnitřního trhu do konce roku 1992
• rozšíření hospodářské politiky koordinované na úrovni EU o nové obory
• posilování ekonomické a sociální soudržnosti
• sbližování hospodářských a měnových politik
• nové formulování úkolů zahraniční politiky
• reforma rozhodovacích procesů v orgánech EU

 

Východiska:

Původní Římská smlouva o založení Evropského hosp. společenství – cíl utvoření společného trhu, kde by byl volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu, snaha o zrušení cel a omezení.

1. 1985 – Smlouva o jednotném trhu – cílem se stává vnitřní propojení trhů jednotlivých členských států, snaha o vytvoření jediného homogenního trhu.
2. 1991 – Maastrichtská smlouva – zavedení jednotné měny a zřízení plné hospodářské unie.

 

Principy:

• – jednotný vnitřní trh představuje naplnění čtyř základních ekonomických svobod: svobodný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu (podrobně ot. 9)
• – harmonizace daní
• – princip rovnosti a stejných šancí

Z Akčního plánu na dokončení Jednotného vnitřního trhu k 1. 1. 1999 schváleného Evropskou radou v Amsterodamu v červnu 1997 vyplývá:

• – transpozice a účinné zavádění zákonodárství o jednotném trhu
• – zjednodušení legislativy pro jednotný trh na evropské i národní úrovni
• – dokončení evropského legislativního rámce
• – rozvíjení evropských politik souvisejících s jednotným vnitřním trhem.

Příprava ČR na jednotný vnitřní trh byla součástí předvstupní strategie a vycházela z Dohody o přidružení (1993) a z Bílé knihy Příprava přidružených zemí SVE na integraci do vnitřního trhu Unie (1995).

 

ČR musela být schopna začlenit svou ekonomiku do vnitřního trhu tak, aby to nepřinášelo komplikace. Pomoc (sanace) ocelářským podnikům (Nová huť – Mittal Steel, Vítkovické slévárny …) – tyto kroky byl nestandardní, Komise to podrobovala přezkoumání, zřejmě to bylo nezbytné (je to text z přednášky 26.10.05)

Základním předpokladem pro začlenění do JVT je dosažení takové reálné výkonnosti ekonomických subjektů, která jim umožní na tomto trhu obstát a užívat výhod, které trh bez vnitřních hranic nabízí.

 

překážky transformace:

• 1) materiální – překážky na hranicích mezi starými členskými zeměmi a novými – volný pohyb osob („Šengenské dohody“ – nevím,jak se to píše)
• 2) technické – standardy, normy – nejsou zrušeny všechny ČSN, ale musí být v souladu s EU normami, není cílem unifikace norem (technických ani právních norem), je třeba je pouze harmonizovat – tedy aby normy nebyly v rozporu,

starý přístup – směřoval k unifikaci

           nový přístup – vyžaduje pouze splnění základních podmínek, nemusí být jednotné

• 3) daňové – v oblasti nepřímých daní – harmonizace, v oblasti přímých daní – sblížení stanovisek, sazeb,
• – zvýhodnění zahraničních investorů v oblasti daní,
• – nepřímé daně – DPH ve všech členských zemích, sazby jsou sbližovány, rozmezí 15 – 20 % pro základní sazbu, 5-10 % snížená, snaha mít jen jednu sníženou, některé země jich mají několik
• – spotřební daně –zajištění toho, aby nedocházelo k pašování, např. Skandinávské země mají vysoké zatížení spotřebními daněmi – alkohol, tabákové výrobky. ČR se přizpůsobuje. Jižní státy (Itálie, Francie) – jistá benevolence (nižší sazby)

 

Sociální, ekologická a regionální dimenze jednotného vnitřního trhu

• – sociální dumping (v nějaké zemi nebudou sociální dávky v takové míře jako v jiné) – snaha o sjednocení. Za této situace budou chtít investoři vyrábět v zemi, kde jsou sociální dávky menší
• – ekologický dumping – snaha vyrábět tam, kde jsou ekologické předpisy méně přísné
• – regionální dimenze – specifika země, ekonomické rozdíly, je tím ovlivněn i trh

Snaha rozdíly odstraňovat tak, aby se evropský trh stal homogenní(z přednášky 26.10.05)

 

• – přijetí Charty sociálních práv a svobod
• – činnost Společenství se rozšířila na ochranu životního prostředí a ochranu spotřebitele
• – opatření na podporu ekonomické a sociální soudržnosti s využitím tzv. kohezního fondu (fondu soudržnosti) od roku 1994

Charta sociálních práv a svobod garantuje právo:

• na práci
• organizovat se
• na kolektivní vyjednávání
• na sociální zabezpečení
• na sociální a lékařskou pomoc
• rodin na sociální, právní a hospodářskou ochranu
• migrujících pracovníků a jejich rodin na ochranu a pomoc

 

Cíle haagského plánu (2004)

• společný azylový systém
• zvýšení ostrahy vnějších hranic
• zlepšení výměny informací bezpečnostních a justičních složek
• zřízení společného azylového fondu
• prohlubování společné vízové politiky

10/11 r. 2004 poslední summit – trend ústupu od jednomyslnosti k rozhodování kvalifikovanou většinou v oblasti pracovní síly. V roce 2007 budou muset nové země (10) začít plně chránit své hranice.

 

Efekty jednotného trhu:

• alokační – vliv integrace na statickou, krátkodobou alokaci zdrojů může být i negativní. Likvidací bariér dojde k posílení tlaku hosp. soutěže, může ale krátkodobě způsobit ztrátu pracovních příležitostí.
• akumulační – odstranění obchodních překážek může posílit geografickou specializaci v EU, efekty z posílení konkurence povedou k růstu výnosů a prostřednictvím vyšších investic podnítí v delším časovém horizontu růst.
• lokalizační – hospodářský růst může vést ke sbližování hosp. úrovně regionů díky vyšší mobilitě zboží, služeb, lidí i kapitálu, zároveň ale může rostoucí specializace zvýšit rozdíly mezi bohatými a chudými státy a regiony.

 

V říjnu 1991 bylo dohodnuto vytvoření Evropského hospodářského prostoru (EHP) – zóny volného obchodu se zeměmi ESVO a smlouva podepsána 2.května 1992 v portugalském Portu. Vytvoření EHP předcházelo formálnímu okamžiku dobudování jednotného vnitřního trhu, který byl stanoven na prosinec 1992. Od 1.ledna 1993 tak byly, až na určité výjimky, naplněny 4 základní ekonomické svobody. Jediným problémem, který byl plně odstraněn až koncem roku 1996, byly rozdíly v dani z přidané hodnoty a z toho vyplývající kontroly zboží na hranici. Nyní je zboží zdaňováno v zemi původu zboží a hraniční formality odpadly.

 

 

9. Jednotný vnitřní trh EU – volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu. Nejznámější judikáty.

 

JEDNOTNÝ EVROPSKÝ AKT, v platnosti od července 1987

• vytvoření jednotného vnitřního trhu do konce roku 1992
• rozšíření hospodářské politiky koordinované na úrovni EU o nové obory
• posilování ekonomické a sociální soudržnosti
• sbližování hospodářských a měnových politik a nové formulování úkolů zahraniční politiky
• reforma rozhodovacích procesů v orgánech EU

 

 

JEDNOTNÝ VNITŘNÍ TRH,

   představuje naplnění 4 základních ekonomických svobod

volný pohyb zboží – zahrnuje právní úpravu umožňující, aby zboží vyrobené v jedné členské zemi vstupovalo na trhy dalších čl.zemí bez jakýchkoli překážek (přesun zboží mezi čl.zeměmi EU není považován za zahraniční obchod)

 

volný pohyb osob – s právem usazovat se, pracovat, podnikat a bez diskriminace žít v kterékoli členské zemi. Výjimka pro volný pohyb pracovníků. Členské státy mohou aplikovat až sedmileté přechodné období. Všeobecně se předpokládá, že většina nebude uplatňovat delší než dva roky. Velká Británie a Irsko neuplatňuje vůči novým státům žádné přechodné období.

 

volný prostor pro poskytování služeb – po celém území EU. Týká se oblastí jako např. bankovnictví, pojišťovnictví, investiční služby, trh s cennými papíry a doprava. Patří zde rovněž zcela otevřený přístup k veřejným zakázkám vyhlašovaným v členských zemích národními, nebo místními orgány.

 

volný pohyb kapitálu – znamená, že veškeré úhrady z transakcí spojených s pohybem zboží, služeb, či osob probíhají bez jakýchkoli omezení s možností ukládat jej tam, kde k tomu jsou nejlepší podmínky. V případě ČR dvě přechodná období – pomoc bezproblémovému překlenutí počáteční fáze po vstupu do EU (kdy byla koupěschopnost občanů ČR nižší než občanů bohatších zemí EU) – sedmileté přechodné období pro nabývání zemědělské půdy a lesů občany ostatních členských států EU a pětileté přechodné období pro nabývání nemovitostí určených k vedlejšímu bydlení (chaty, rekreační objekty) občany ostatních členských států EU.

 

 

1. Ochrana hospodářské soutěže a ochrana spotřebitele v Evropské unii.

Ochrana HS na společném trhu

– závazná společná pravidla na ochranu HS se vztahují jen na případy v obchodě mezi čl.státy, nikoli uvnitř členských zemí. Římské smlouvy upravují:

• uzavírání kartelových dohod
• zneužití dominantního postavení vč.posuzování fúzí
• jednání veřejných podniků
• poskytování podpor státem

 

Evropská politika na ochranu spotřebitele-vstoupila v platnost v r.1993 zakotvením v Maastrichtské sml.o EU

Do té doby:

1975 – 1. Program ES pro politiku na ochranu a informování spotřebitelů-5 zákl.práv:

• na ochranu zdraví a bezpečnosti
• na ochranu hospodářských zájmů spotřebitelů
• nárok na spolehlivé informace
• na právní ochranu
• na zastoupení soptřebitelů na komunální a národní rovině

1985 – „nový přístup“ k politice ochrany spotřebitelů-směrnice o ručení za výrobky

1987 – paušálně ulatňována zásada vzájemného uznávání

 

Evropská politika jakosti- zákl.směr evropské politiky jakosti se soustředil na to, aby zboží přecházející z jednoho do druhého státu bylo bezpečné.

1. 1994 projekt Evropská politika jakosti, který sleduje, nakolik je Evropa ve světovém měřítku konkurenceschopná.

Základní aktivity: Evropská cena za jakost, Evropský týden jakosti, Evropský index spokojenosti zákazníka

 

Subsidiarita – princip subsidiarity má zajistit, aby všechna opatření byla přijímána co nejblíže občanům, tedy na nejnižším stupni správy, který umožňuje jejich realizaci nebo výkon. Jinými slovy, Unie nepřijme opatření (s výjimkou oblastí spadajících do její výlučné pravomoci), pokud je efektivnější učinit toto opatření na národní, regionální nebo lokální úrovni. Princip subsidiarity je úzce svázán s principy proporcionality a nezbytnosti, které vyžadují, aby aktivity Unie nepřekročily rámec opatření nutných k realizaci cílů Smlouvy.

Role Komise při ochraně hospodářské soutěže

• je pověřena monitoringem
• vede konkrétní vyšetřování porušování pravidel
• implementuje přijaté akty
• uděluje sankce

Komise je kontrolována Evropským soudním dvorem, Evropský parlament je pouze konzultován.

Kartelové dohody – dohody mezi podniky, jejich sdružování a případné jednání ve vzájemné shodě mající za cíl vyloučení, omezení nebo narušení soutěže. Mezi konkrétní formy narušení patří:

• stanovení ceny
• dohody o kvótách
• rozdělení trhů a zdrojů
• diskriminace obchodních partnerů

Dominantní postavení – podnik má takovou sílu, že se může chovat nezávisle na svých konkurentech a dodavatelích odlišně od zájmů spotřebitele. Může být doprovázeno cenovou válkou s cílem zničit konkurenci. Instituce Unie se zabývají také poručováním vnitřního trhu firmami z nečlenských zemí. Evropská komise rozlišuje mezi dumpingovou cenou a nepřátelskou cenou (cena je vyšší než variabilní náklady na výrobek). Mezi zneužití dominantního postavení patří:

• vnucování nákupních a prodejních cen
• omezování výroby, odbytu a technického rozvoje ke škodě spotřebitele
• uplatňování nerovných podmínek vůči obchodním partnerům
• vázání smluv na splnění podmínek, které s předmětem smlouvy nesouvisí

 

Dominantní postavení

Se společným trhem je neslučitelné, a proto zakázané, pokud to může ovlivnit obchod mezi členskými státy, aby jeden nebo více podniků nezneužívaly dominantního postavení na společném trhu nebo jeho podstatné části. Takové zneužívání může zejména spočívat v:

• přímém nebo nepřímém vynucování nepřiměřených nákupních nebo prodejních cen anebo jiných nerovných obchodních podmínek,
• omezování výroby, odbytu nebo technického vývoje na úkor spotřebitelů
• uplatňování rozdílných podmínek vůči obchodním partnerům při plnění stejné povahy, čímž jsou někteří partneři znevýhodňováni v hospodářské soutěži
• podmiňování uzavření smluv tím, že druhá strana přijme další plnění, která ani věcně, ani podle obchodních zvyklostí s předmětem těchto smluv nesouvisejí.

 

Známý případ zneužití dominantního postavení

Chiquita

• společnost zakázala distributorům, aby prodávali dále distribuované banány, pokud jsou zelené,
• různé ceny pro stejné transakce
• nepoctivé ceny pro prodej banánů zákazníkům v některých zemích
• odmítnutí prodeje banánů Olsen copany

 

Kolektivní dominantní postavení

Realizováno různými podniky, které nejsou součástí jedné skupiny, a tudíž netvoří ekonomickou jednotku.

 

 

5 fází vyšetřování porušení článků 81 a 82

(Turnerův test – je třeba prokázat, že cena je vyšší než jsou variabilní náklady na jednici (proti dumpingovým cenám)

 

1. Předběžná fáze – Komise se snaží vyjasnit základní skutečnosti
2. Formální otevření řízení
3. Vlastní vyšetřování vedené Komisí
4. Konzultace s Poradním výborem ve věcech kartelů a monopolů (každá země má jednoho zástupce).
5. Závěr – je vydáno na závěr osvědčení

negativní – k porušení nedošlo

pozitivní – porušení je prokázáno, udělení pokuty,

rozhodnutí o výjimce (skupinová, individuální) – uzná oprávněnost argumentů firem, např. při ohrožení živelnou pohromou, válečná hrozba atd.

 

Slučování podniků – komise sleduje, zda fúze nevede ke vzniku dominantního postavení. Schvalovacímu procesu podléhají fúze, které současně vedou k překročení určitého objemu obratu ve světovém i komunitárním měřítku a splňují tzv. dílčí test postavený na sledování obratu v členských zemích. Komise provádí nejprve šetření, zda je podání důvodné. Vlastní vyšetření fúze, včetně závěrečného rozhodnutí.

 

Postavení veřejných podniku – (neměly by být preferovány, ale měly by se chovat tak, aby nepřispívaly k porušení pravidel hosp. soutěže.) nesmí být podle č. 86 v rozporu se zásadami volné soutěže. Komise k tomu vydává příslušné směrnice a rozhodnutí. Ošetřeno je i působení státních obchodních monopolů, tedy přímý podíl státu na provozování výlučné obchodní činnosti.

 

Státní podpory jsou velice citlivou záležitostí, mnohdy mohou narušovat pravidla spravedlivé soutěže a mohou se stát skrytou formo státem podporovaného dumpingu. V těchto situacích mohou vznikat přímé střety mezi členskou vládou a Komisí či Radou i jinými členskými vládami.

1. a) slučitelné se společným trhem ( podpory sociální povahy, pomoc určená k náhradě škod způsobených přírodními katastrofami…)

 

1. b) alternativně slučitelné (poskytované oblastem s nízkou životní úrovní či vysokou nezaměstnaností, určené k realizaci významného projektu společného zájmu, usnadňující rozvoj určitých oblastí nebo hospodářských aktivit, k ochraně kulturního dědictví a rozvoji kultury)

 

1. c) neslučitelné

 

Evropská komise se rozhodla zahájit hloubkové šetření s cílem zjistit, zda Třinecké železárny, a.s. (TŽ) v České republice nezískaly neoprávněnou státní podporu. Komise má důvod se domnívat, že určité transakce, které proběhly mezi českým státem a TŽ v dubnu 2004, mohly znamenat podporu neslučitelnou s pravidly EU. Šetření by mělo vést k přesnému zjištění věcné podstaty celého případu. Komise vyzývá zainteresované strany k předložení názorů.

 

Politika ochrany hospodářské soutěže

patří mezi politiky sdílené, uplatňují se zde orgány nadnárodní i národní.

EU je kompromis mezi politikou antitrustovou v USA a benevolentní v Japonsku.

Politika zemědělská by se měla měnit na rozdíl od pravidel hospodářské soutěže.

Partnerské země EU mají benevolentní pravidla hosp. soutěže a na celosvětové úrovni se dodržování pravidel nevěnuje pozornost a partneři EU je nedodržují. EU se snaží ovlivňovat země třetího světa, aby dodržovala pravidla hosp. soutěže.

 

Při výkonu pravomocí se podílejí různé instituce různou měrou.

Ochranu hospodářské soutěže: instituce pro ochranu hospodářské soutěže

komisaři – nejsilnější pozice

parlament – pouze konzultuje, malá možnost zasahování

 

Rada ES – přípravná fáze, z hlediska legislativních změn silná role.

Od května 2004 – přerozdělení kompetencí, kdy národním úřadům se velká část případů ponechává, posílení národní úrovně a na druhé straně možnost nadnárodní komisi odebrat určité národní případy a řešit je sama.

Tzv. „ďáblovi“ advokáti – nezávislá skupina, která kontroluje rozhodnutí nadnárodních komisí v průběhu procesů.

Evropský kartelový úřad – myšlenka – měl to být poradní orgán, tato myšlenka ve své době neprošla.

Kartelové dohody: horizontální – vznikají mezi konkurencí na stejné úrovni trhu (výroba stejného zboží)vertikální – mezi výrobci a distributory, prodejci určitého zboží

 

1. Měnová spolupráce v Evropě od začátku 50. let do vzniku Evropského měnového systému. Evropský měnový systém – vznik, vývoj, mechanismus jeho fungování.

Římská smlouva (1957) – světový, měnový systém založený na Bretton-woodských dohodách, které přijaly zásadu stabilních měnových kurs a dominantní postavení US dolaru jako světové rezervní měny směnitelné za zlato a vytvořila instituce jako Mezinárodní měnový fond a Světovou banku. V oblasti měnové se původně předpokládala naprostá suverenita členských států, ovšem včetně respektu k zájmům ostatních členů Společenství.

 

Wernerova zpráva 1970 – dokument Evropské komise – snaha o užší měnovou spolupráci vytvořit zónu volného pohybu lidí, kapitálu, zboží a služeb, byl to 1. neúspěšný pokus o vytvoření měnové unie s termínem do r.1980

 

1972 – Dohoda o evropském společném kolísání měn, tzv. systém „hada v tunelu“ a „červa v rámci hada v tunelu“

 

1973 – zřízen Evropský fond měnové spolupráce – založen jako reakce na kolaps bretton-woodského systému

 

1978 – vytvoření Evropské měnové jednotky ECU, ECU byla košová měnová jednotka rovná součtu jednotlivých prvků

Oficiální ECU – plnil 4 základní fce:

– měrná jednotka

– tržní kurs sloužil jako východisko pro stanovení odchylky tohoto kursu od střední parity

– účetní jednotka při určování vzájemných závazků a pohledávek CB

– platební jednotka mezi institucemi EU

Privátní ECU – byl zřízen jako přepočtová jednotka

 

1979 – Evropský měnový systém – předstupeň měnové unie, členství v EMS nebylo automaticky závazkem pro členské státy ES. Motivace ke zřízení EMS vycházela z poznatku, že dolar ztratil svoji schopnost hrát vedoucí a stabilizující roli v mezinárodním měnovém a obchodním systému a že je nutno vytvořit z ES oblast měnové stability.

 

EMS lze charakterizovat jako souhrn tří systémových prvků, jimiž jsou:

• síť parit centrálních měnových kurzů
• mechanismus udržování stanovených kurzů (Exchange Rate Mechanism – ERM)
• společná měnová jednotka ECU (European Currency Unit)

 

ERM – závazek udržovat měnový kurs v stanoveném pásmu, v různých obdobích opouštěly či znovu vstupovaly do ERM V.Británie, Itálie, Řecko. ERM také vytvořil úvěrový mechanismus, který měl umožnit zemi se slabou měnou (jejíž kursová odchylka překročí limitní hodnotu) si vypůjčit potřebné prostředky pro stahování své měny na trhu výměnou za jiné devizy. Již v roce 1973 byl jako reakce ES na kolaps Breton-woodského systému založen Evropský fond měnové spolupráce. Ten se po zřízení EMS stal součástí ERM. Účastněné státy do něho vložily 20 % svých zlatých a dolarových rezerv, které jim byly směněny na ECU.

2. Myšlenka měnové unie a proces přípravy její realizace (do roku 1998). Plnění konvergenčních kritérií. Pakt stability a růstu a jeho reforma.

Tři stádia vzniku měnové unie

1. stádium 1.7.1990 – 1.1.1994 – odstranění restrikcí kapitálových pohybů mezi členskými zeměmi
2. stádium 1.1.1994 – 1.1.1999 – ustavení Evropského měnového institutu a sbližování ekonomik v závislosti na plnění konvergenčních kriterií

3.stádium 1.1.1999 – 2002 – postupné zavádění společné měny

 

Země účastnící se ERM (závazek udržovat měnový kurz ve stanoveném pásmu):

od r. 1979 – Belgie, Dánsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Nizozemí, Španělsko, od r. 1992 – V.Británie, Portugalsko, od r. 1995 –Rakousko, od r. 1996 – Finsko a opět Itálie

Mimo EMU od 1.1.2001 dobrovolně zůstávají V.Británie, Dánsko, Švédsko.

 

3 fáze přechodu na společnou ev. měnu

1. fáze – začátek r.1998 až 31.12.1998 – stanovení data spuštění EMU a přijetí opatření nutných pro zahájení její činnosti

 

2. fáze – 1.1.1999 až polovina r.2002 – skutečné zahájení EMU spojené s fixací měn. kursů, měnová politika přechází do kompetence ESCB

 

3. fáze – druhá polovina roku 2002 – fyzické nahrazení národních bankovek a mincí

 

 

Výhody měnové unie:

• podmiňuje další prohloubení jednotného vnitřního trhu, lepší podmínky pro pohyb výrobních faktorů
• úspora nákladů spojená se vzájemnou konverzí měn
• stabilní ekonomické prostředí stimuluje investice, ek. růst, růst zaměstnanosti a životní úrovně
• zvýšení evropského vlivu v ekonomické, obchodní, finanční a politické oblasti světa
• euro se stane významnou mezinárodní obchodní a rezervní měnou

 

Nevýhody měnové unie:

• obavy ze ztráty národní měnové suverenity, vláda členských zemí ztratí měnové suverenity, vlády členských zemí ztratí významné měnové nástroje k ovlivnění své ekonomiky
• rozdíly v hospodářských politikách členských zemí, které nemusejí být plně v souladu s politiku ESCB
• odstranění překážek na jednotném vnitřním trhu povede k alokaci výrob. faktorů do regionů s jejich vyšším zhodnocením, čímž dojde k prohloubení rozdílů v ekon. úrovni regionů

 

Úkoly Evrop. CB ve 3. stadiu vytváření měnové unie: – zavézt měnovou politiku na úrovni EU, – řídit zahraničně úvěrové operace, – spravovat měnové rezervy, – fungování plateb. syst.

EVROPSKÝ SYSTÉM CENTRÁLNÍCH BANK je tvořen Evropskou centrální bankou a CB členských států měnové unie

 

Orgány CB:

Výkonná rada – prezident, viceprezident, 4 další členové

Řídící rada – členové výkonné rady a guvernéři CB členů měnové unie

Generální rada – prezident a viceprezident ECB a guvernéři CB všech zemí EU

Konvergence národních ekonomik EU

Cenová stabilita – průměrná míra inflace země nesmí v období 1 roku před prověřením převýšit o více jak 1,5 procentního bodu průměrnou míru inflace 3 zemí s nejlepšími výsledky v oblasti cenové stability.

Konvergence úrokových měr – dlouhodobá nominální úroková míra nesmí převýšit o více jak 2 procentní body průměr 3 zemí s nejlepšími výsledky v oblasti cenové stability.

Stav veřejných financí -schodek veřejných financí nesmí překročit 3 % z HDP a veřejný dluh v tržních cenách nepřevýší 60 % HDP.

Kursová stabilita – měnové kursy se musí udržet rámci rozpětí. Stanoveného směnným mechanismem EMS alespoň 2 roky před prověřením možnosti jejich vstupu do závěrečného stádia.

 

Pakt stability a růstu

Pakt stability a růstu bezprostředně souvisí s třetí etapou hospodářské a měnové unie, která byla zahájena 1. ledna 1999. Pakt má zajistit, aby členské státy dodržovaly rozpočtovou disciplínu i po zavedení jednotné měny. V praxi se Pakt skládá z rezoluce Evropské rady přijaté 17. června 1997 v Amsterodamu a dvou nařízení Rady ze 7. července 1997, která stanoví základní technická opatření (jedno o kontrole rozpočtové disciplíny a koordinaci hospodářských politik a druhé o zavádění postupu snižování nadměrného schodku). Ve střednědobé perspektivě se členské státy zavázaly, že dosáhnou vyrovnaného nebo téměř vyrovnaného rozpočtu a že Komisi a Radě do 1. března 1999 předloží program stability (který je každoročně aktualizován). Stejně tak státy, které se neúčastní třetí etapy HMU, se musí podrobit konvergenčnímu programu.

Pakt stability a růstu umožňuje Radě potrestat ty zúčastněné státy, které nejsou schopné přijmout odpovídající opatření pro snížení nadměrného schodku. Zpočátku bude mít trest podobu bezúročného depozitu u institucí Společenství, ale pokud nadměrný schodek nebude odstraněn během dvou let, změní se v pokutu.

 

3. Evropská měnová unie po 1. 1. 1999, společná měnová politika – její cíle a nástroje, institucionální předpoklady jejího fungování, dopady na subjekty v ČR.

 

PRIMÁRNÍ CÍL ESCB – udržení cenové stability

ESCB přispívá i k dosažení dalších hospodářsko-politických cílů Společenství, jako je zajištění udržitelného hospodářského růstu, vysoké úrovně vytváření nových pracovních míst a lepších životních podmínek.

ESCB působí v souladu s principem otevřené tržní ekonomiky, volné konkurence a upřednostňuje efektivní alokaci zdrojů.

 

ZÁKLADNÍ ÚKOLY ESCB SPOČÍVAJÍ v

• definování a provádění měnové politiky eurozóny,
• řízení devizových operací,
• držbě a řízení oficiálních devizových rezerv zúčastněných zemí EU,
• podpoře hladkého fungování platebních systémů,
• přispívání k hladkému výkonu politik těch institucí, jež jsou zodpovědné za dohled nad obezřetností úvěrových institucí a stabilitou finančního systému.

 

KVALIFIKOVANÁ DEFINICE CENOVÉ STABILITY:

• meziroční růst harmonizovaného indexu spotřebitelských cen HICP v eurozóně by neměl převyšovat 2%

Kvantifikovaná referenční hodnota růstu peněžní zásoby – 4,5%

 

NÁSTROJE MĚNOVÉ POLITIKY ECB

Dominantním nástrojem se staly operace na volném trhu, které využívá k řízení likvidity na peněžním trhu a korigování krátkodobých úrokových sazeb.

Navíc dvě stálé facility umožňují komerčním bankám investovat jejich denní přebytky likvidity nebo pokrývat své okamžité potřeby likvidity.

Úvěrové instituce jsou povinny držet minimální výši rezerv (2% v roce 2004) na svých účtech u příslušných národních centrálních bank EMU.

 

KATEGORIE OPERACÍ NA VOLNÉM TRHU V REJSTŘÍKU ECB

• hlavní refinanční (repo-) operace v podobě zpětných transakcí dodávajících likviditu s dobou splatnosti dva týdny
• dlouhodobější refinanční (repo-) operace s cílem zajistit dlouhodobější refinanční potřeby
• „vylaďovací“ operace prováděné podle potřeby s cílem uhladit dopady na úrokové sazby při neočekávaných šocích v likviditě na peněžním trhu
• emise dluhových certifikátů k provádění zpětných i přímých transakcí s cílem přizpůsobit strukturální pozici Eurosystému ve vztahu k finančnímu sektoru

 

STÁLÉ FACILITY

Úroková míra pro marginální výpůjční facilitu obvykle určuje strop pro úrokové sazby na overnight peněžním trhu.

Úroková míra pro depozitní facility určuje dno pro úrokové sazby na overnight peněžním trhu.

Vzniká tak koridor (pásmo) pro týdenní tender a overnight úrokové sazby na peněžním trhu.

 

PLATEBNÍ SYSTÉM TARGET (= The trans-European Automated Real – time Gross Settlement Express                                                  Transfer systém)

• podporuje společnou měnovou politiku a rozšíření operací v Euro,
• přispívá k rozvoji efektivního a bezpečného platebního systému v Evropě, který nabízí komerčním bankám v EU kontinuální každodenní vypořádání jednotlivých obchodů a transferů,
• je založen na systému vypořádání v reálném čase v jednotlivých zemích a na propojení těchto národních systémů.

 

 

4. Společná obchodní politika, její autonomní a smluvní nástroje, dopady na ČR.

 

Společenství má výhradní zodpovědnost za oblast společné obchodní politiky (článek 133 Smlouvy o Evropském společenství, původně čl. 113). V rámci této politiky byla zavedena celní unie mezi členskými státy Společenství s jednotnými principy určujícími změny celních sazeb, uzavírání celních a obchodních smluv s neelejskými státy, dovozní a vývozní politiku atd. Rada rozhoduje v oblasti společné obchodní politiky kvalifikovanou většinou.

Amsterodamskou smlouvou rozšířený čl. 113 umožňuje Radě na základě jednomyslného rozhodnutí rozšířit rozsah obchodní politiky na oblast mezinárodních jednání a smluv týkajících se služeb a duševního vlastnictví. Aby bylo zajištěno, že přijetí nových členů nezablokuje používání tohoto ustanovení, navrhla Komise Mezivládní konferenci 2000, aby se společná obchodní politika vztahovala i na dotyčné smlouvy. (viz Glosář)

 

Společný postup je uplatňován v těchto oblastech

1. a) při stanovení a úpravách celních tarifů při dovozu do Unie
2. b) při liberalizaci obchodu se třetími zeměmi
3. c) při uzavírání smluv o obchodu a hospodářské spolupráci se třetími zeměmi                                  d) při zavádění opatření na ochranu obchodu ( v případě dumpingu nebo vývozních dotací)
4. e) při poskytování celních preferencí rozvojovým zemím

 

Nástroje společné obchodní politiky

• uzavírání smluv o obchodě a hospodářské spolupráci s jinými státy nebo seskupeními
• stanovení celních tarifů na dovoz do Společenství
• stanovení různých celních a dalších preferencí pro vybrané země či seskupení
• uplatnění mimotarifních omezení (dovozní kvóty, dobrovolná omezení apod.)

 

Dohody o přidružení – státy střední a východní Evropy, které podepsaly s Evropským Společenstvím asociační dohody (dohody o přidružení) se připravovaly na vstup do EU. Dohody stanoví postupné snižování celních sazeb v obchodě, přičemž dovozní cla do ES se snižují rychleji a otevírají i další možnosti podnikání v ES.

 

ČR přistoupila k EU 1.5.2004 – plnoprávní členové

• nejsme členové EMU (měnové unie)
• nepodepsali jsme Schengenské dohody – zrušení vnitřních hranic mezi členskými státy.

 

DOPADY NA ČR

• Zásadní změny pro ČR ke dni vstupu do EU:
• přenesení části zákonodárné iniciativy vlády na Evropskou komisi a zákonodárné rozhodovací pravomoci z parlamentu na Radu EU a Evropský parlament
• převzetí a provádění komunitárních obchodně politických právních předpisů a ukončení platnosti všech relevantních národních právních předpisů
• přistoupení k mezinárodním smlouvám uzavřeným EU s třetími zeměmi a ukončení aplikace smluv s EU a jakýchkoli dalších mezinárodních smluv s třetími státy, které nejsou kompatibilní s členstvím v EU

 

 

 

5. Společná zemědělská politika – příčiny vzniku, její vývoj a nástroje nadstátní regulace.

 

Společná zemědělská politika (CAP) představuje jednu z nejvýznamnějších a nejnákladnějších evropských politik. Základní cíle, které se od 60. let nezměnily, spočívají v prosazování vyšší produktivity v zemědělství a zajištění stabilního zásobování potravinami. Zároveň je nutno vyvažovat zájem spotřebitelů o přiměřené ceny se zájmem zemědělců o zachování a zvýšení příjmů. Zvláštní citlivost zemědělské politiky EU spočívá v tom, že po celé EU se na zemědělství nahlíží jako na něco více než odvětví hospodářství – je vnímáno jako podmínka života venkovské společnosti.

 

 

CAP se financuje z fondu, který v současné době nese název Evropský záruční a usměrňovací zemědělský fond (EAGGF). (Pilíř a Boris uvádí název Evropský zemědělský záruční a orientační fond).

Tento fond je rozdělen na 2 části. 1 – 95% je používána na dotování cen zemědělské produkce, 2 – 5% slouží k financování strukturálních změn v zemědělství.

Na zaručení ceny zemědělských výrobků tržními intervencemi byly tradičně vynakládány obrovské objemy zdrojů. Tento postup vedl k tomu, že z rozpočtu EU se platilo za stažení zemědělských výrobků z trhu do skladů. Nedávno byly zavedeny další mechanismy, kterými se výroba omezuje pomocí kvót (např. v oblasti výroby mléka) popř. „odložením“ půdy a zvýšeným využitím přímé dotace do příjmů zemědělců. Ze strukturálních fondů se také věnují prostředky na rozvoj zemědělství a jeho diverzifikaci. Další reforma se jeví jako nezbytnost – nejen za účelem modernizace CAP, která již slouží zemědělství od severního Finska k jižnímu Portugalsku, ale také k přípravě na rozšíření EU o země střední a východní Evropy.

Důvody pro realizaci spol. zem. politiky:

• zajistit soběstačnost v zásobování zemědělskou produkcí
• udržet cenovou stabilitu zemědělských výrobků a příjmů zemědělských producentů
• zabránit živelnému odchodu pracovníků z venkova do měst; rozvoj venkova, zvýšit jeho atraktivnost
• posílit zemědělce proti kartelům odběratelů

3 zásady společné zem. politiky:

• společný trh pro zemědělské produkty při společných cenách
• zvýhodnění produkce, která má svůj původ v zemích ES před zahraniční produkci
• finanční solidarita. Náklady společné politiky jsou hrazeny ze společného fondu, do něhož přispívají všechny členské státy

 

Hlavní body:

• Výdaje: I přes nedávné reformy představuje CAP více než 40 % výdajů EU. Spotřebitelé si stěžovali, že systém zajištění příjmu zemědělským hospodářstvím zaručením ceny každého produktu znamená udržování zbytečně vysokých cen. Na druhé straně není podíl HDP Evropské unie, věnovaný na zemědělství, netypický pro postup mnoha vlád jednotlivých států, které v minulosti na zemědělství vynakládaly značné prostředky. Nečlenské země EU (včetně jejích sousedů jako Švýcarsko a Norsko, i Japonsko a USA) stále ještě na tyto účely věnují srovnatelný podíl prostředků.
• Rozvoj venkova: CAP tradičně vycházela z myšlenky, že pomoc zemědělcům představuje nejlepší způsob pomoci venkovským společenstvím. Její úspěch při zamezení vylidňování venkova je však omezený a existují pochybnosti, zda se velké dotace rozsáhlým, produktivním hospodářstvím skutečně dostaly i na nižší úroveň. Politika se tedy přesunula směrem k lepší vyváženosti mezi podporou zemědělcům a rozvojem venkovského společenství jako celku.
• Životní prostředí: CAP je terčem kritiky v tom smyslu, že ne dostatečně respektuje ekologické faktory, např. povzbuzováním intenzivního hospodaření.
• Nezávadnost potravin a ochrana zvířat: Stále sílí požadavek, aby CAP hrála určitou úlohu při prosazování přísných měřítek nezávadnosti potravin a ochrany zvířat.
• Mezinárodní rozměr: Pravidla CAP uplatňující clo na zemědělský dovoz a dotující vývoz jsou již dlouho předmětem útoků neevropských zemí, které je považují za nespravedlivá. Uplatnění těchto pravidel je v současné době omezeno mezinárodními pravidly v rámci Světové obchodní organizace. Další obchodní liberalizace zemědělství je jedním z pravděpodobných výsledků příštího kola vyjednávání WTO. Bude se muset zabývat nejen podporou zemědělcům, ale také vztahem mezi zemědělstvím, obchodem a životním prostředím, bezpečností spotřebitelů, ochranou zvířat, označováním výrobků a informovaností spotřebitelů.
• Rozšiřování EU: Rozšíření EU do střední a východní Evropy přivede do EU řadu relativně chudých ekonomik silně závislých na zemědělství. CAP musí být natolik přizpůsobivá, aby tyto země začlenila, aniž by ve stávající evropské patnáctce popř. v nových členských zemích došlo k destabilizaci zemědělství.

 

K nejdůležitějším nástrojům tržní regulace patří:

• regulace cen zemědělských produktů (viz. dále)
• subvencování výroby a odbytu
• podpora exportu
• organizace distribuce a skladování na úrovni států
• další opatření na vyloučení diskriminace výrobců i spotřebitelů na společném agrárním trhu
• podpora zemědělského výzkumu a odborného vzdělávání
• financování rozvojových projektů na pomoc rozvoji venkova
• řešení sociálních a ekologických problémů

Tři zásady společné zemědělské politiky:

• společný trh pro zemědělské produkty při společných cenách,
• zvýhodnění produkce, která má svůj původ v zemích ES před zahraniční produkcí,
• finanční solidarita. Náklady společné politiky jsou hrazeny ze společného fondu, do něhož přispívají všechny členské státy.

 

Způsoby regulace cen

• 1) regulace vládních dotací
• 2) prahová cena – na výrobky je uvalena variabilní přirážka^* (omezená nabídka zvyšuje cenu)
• 3) stanovení dovozních kvót – cena se tvoří nabídkou a poptávkou, na dovozní zboží je stanovena kvóta (dovozní množství)
• 4) stanovení výrobních kvót – domácím výrobcům je stanovena výrobní kvóta a pokud vyrobí více, není jeho produkt vykoupen
• 5) přímá podpora – zemědělec se musí zavázat, že bude postupně redukovat svou zemědělskou produkci

* Variabilní přirážku musíme rozlišovat od cla, které je stanoveno pevným procentem. Naopak variabilní přirážka je proměnlivá v čase a odvíjí se od světových cen.

Ceny na společném zemědělském trhu

Ceny na společném zemědělském trhu mají tři funkce :

1. Jsou vodítkem pro zemědělce a usměrňují ho při rozhodování o výrobě,
2. Jsou nástrojem intervenčního cenového mechanismu,
3. Ochraňují evropského zemědělce před zahraniční konkurencí.

Z čeho se vychází při určování cen zemědělské produkce a s jakými cíli jsou tyto ceny určovány? Výchozí je poznatek, že ceny této produkce jsou na světovém trhu vesměs nižší, zatímco ceny v Evropě jsou vyšší. To je odrazem toho, že zemědělská produkce se v zemích obchodních konkurentů realizuje s nižšími náklady, což při jejich exportním potenciálu determinuje také světové ceny. Zemědělské ceny na vnitřním trhu ES nemohou být určovány světovým trhem, pokud má být podněcována domácí výroba v členských zemích. Cena zemědělského produktu na trzích ES musí krýt náklady a zaručit přiměřený zisk i okrajovému (marginálnímu) výrobci. Domácí zemědělští výrobci jsou zároveň ochraňování společným celním sazebníkem. Importní clo musí proto být tak vysoké, aby umožnilo výrobu i zmiňovanému okrajovému výrobci. A z toho nakonec vyplývá, že ceny zemědělských výrobků musí být společné, nemohou být stanovovány trhem a musí být stanovovány administrativně.

V zásadě je třeba odlišovat dvě skupiny cen na společném zemědělském trhu :

1. Ceny zemědělské produkce, která má svůj původ v zemích ES,
   2. Ceny zemědělské produkce, která je dovážena z třetích zemí.

V první skupině jde především o tzv. cílovou cenu (target price). Na základě návrhu Komise je stanovována každoročně Radou a bere ohled na situaci na trhu příslušného zemědělského výrobku. Musí hradit náklady a běžnou míru zisku na produkci konkrétního zemědělského výrobku v oblastech s nejvyššími náklady. Zemědělec ji bere jako vodítko při svém rozhodování o objemu a struktuře své výroby. Zajišťuje srovnatelnou životní úroveň zemědělců a zaručuje dostatečně nasycený trh.

Intervenční cena (intervention price) je mírně pod úrovní cílové ceny. Je to cenová úroveň, pod níž nemůže poklesnout tržní cena, protože je garantována jako minimální, zaručená cena pro zemědělské výrobce. Tržní organizace v členských zemích jsou povinny vykoupit nabízenou produkci, pokud je producent ochoten se uspokojit s intervenční cenou, která je nižší než cílová cena. Je určována každoročně pro většinu zemědělské produkce (obiloviny, cukrovka, mléčné výrobky, hovězí, vepřové, telecí a skopové maso, rýže, tabák a některé druhy ryb). Systém intervenčních cen je spojen s tím, že vykoupená produkce je skladována a uváděna na trh podle vztahu mezi nabídkou a poptávkou. Velice často se těchto zásob používá k potravinové pomoci poskytované zemím postiženým neúrodou, hladomorem nebo válečnými konflikty.

Pokud zemědělec (resp.obchodník) chce vyvézt produkci do nějaké třetí země (světová cena je zpravidla nižší), dostává exportní subvenci (náhradu), která pokrývá rozdíl mezi světovou a intervenční cenou.

Jak se postupuje při určování cen dovážené zemědělské produkce? Úroveň dovozní ceny musí být taková, aby zaručila ochranu evropských zemědělců před importem za nižší ceny. Cílová cena určuje proto úroveň dovozní ceny. Mírně od úrovní dovozní ceny je tzv.prahová cena (threshhold price), která je nižší o dopravní s skladovací náklady. Prahová cena určuje cenovou úroveň, za níž může exportér z třetí země vstoupit na společný zemědělský trh ES. Rozdíl mezi světovou cenou a prahovou cenou tvořila po dlouhou dobu dovozní dávka. Od roku 1995 po jednání tzv. uruguajského kola byly dovozní dávky nahrazeny specifickými cly, jež jsou fixovány na dobu jednoho roku.

Nutno dodat, že uzavření zemědělského trhu ES vůči zahraniční konkurenci není úplné. EU má preferenční obchodní dohody s jednotlivými zeměmi a regionálními seskupeními, kterým usnadňuje vstup na svůj zemědělský trh. K těmto zemím patří skupina zemí Afriky, Pacifiku a Karibiku (ACP), většina středomořských zemí, země ESVO a před přijetím také přidružené země střední a východní Evropy.

 

 

6. Reformy společné zemědělské politiky a její budoucnosti, dopady na ČR.

Realizace reforem CAP

V rámci souboru opatření Agenda 2000 se vedoucí činitelé EU dohodli na realizaci reforem CAP v letech 2000 až 2006 na základě těchto hlavních cílů:

• Zemědělství schopné celosvětové konkurence bez obrovských dotací
• Politika prokazující, že podpora zemědělcům odpovídá nákladům neseným daňovým poplatníkem a spotřebitelem
• Výroba splňující poptávku veřejnosti po kvalitě a přísná měřítka ochrany životního prostředí
• Diverzifikované zemědělství přispívající k životu venkova a životaschopných venkovských společenství
• Jednodušší politika, pružná na úrovni členských zemí
• Konkurenceschopnost: Zajištění příjmu zemědělcům pomocí zaručených výkupních cen znamenalo relativně drahé ceny zemědělských výrobků EU. Ke zvýšení konkurenceschopnosti bylo dohodnuto snížení cen stimulací domácího trhu a podporou konkurenceschopnosti výrobků EU na světových trzích. Jde o 20% snížení cen zrnin, 30% zlevnění hovězího a 15% zlevnění másla a odtučněného mléka. Snížení cen v tomto rozsahu představuje pro spotřebitele podstatnou výhodu. Přínos pocítí kupující v obchodě, zpracovatelský průmysl a řada zemědělců (dvě třetiny pěstitelů hovězího dobytka bude siláž nakupovat levněji).

Zemědělci přínos pocítí vzrůstem odbytu po snížení cen. K zajištění jejich příjmu bude však také zvýšena přímá pomoc. Například podpora pěstitelům zrnin se za každou vyprodukovanou tunu zvýší o více než 20 %. Zvýší se i platby za kus hovězího dobytka a bude zavedena nová platba za mléčný skot. Přechod na přímé platby poskytuje jistější a lépe předvídatelný příjem než cenová podpora.

Rozvoj venkova a životní prostředí: Reformy jsou zaměřeny na zařazení otázek rozvoje venkova a životního prostředí do těžiště CAP. Jednotná strategie by měla řešit podporu zemědělství, pomoc venkovským společenstvím a hospodaření venkova. Znamená to zajistit nové zdroje a lepší koordinaci. Problémy jako dopad intenzivního chovu hovězího dobytka se řeší ztrojnásobením podpory extenzivním hospodářstvím. Jako opatření proti vylidňování venkova budou zavedeny nové kvóty na mléko pro mladé zemědělce. Podmínkou pro získání podpory bude postup v souladu s ekologickými pravidly stanovenými jednotlivými členskými státy.

Decentralizace: Členským zemím byla udělena nová autonomie s cílem ovlivnit uplatňování CAP v rámci jednotlivých členských zemí. Členské státy budou například oprávněny podmínit výplatu přímé pomoci požadavky na ochranu životního prostředí, omezení intenzivního hospodaření a úroveň zaměstnanosti. Nesplní-li hospodářství tyto podmínky a nedojde-li proto k vyplacení přímé pomoci, členské státy si tyto finanční prostředky ponechají ke krytí vlastních agroekologických programů. Bude jim také přidělena nová úloha při rozhodování, kam směrovat přímou pomoc v chovu hovězího a mléčného skotu.

Zjednodušení: Během let byly zavedeny nejrůznější programy podpory, každý s vlastními pravidly a postupy. Jejich zvládnutí bývá často obtížné jak pro zemědělce, tak pro samotné administrátory programů. Proto byla tato pravidla zestručněna a racionalizována, čímž se zároveň se zkrátila doba nezbytná k řízení těchto programů a zúžil se prostor pro podvody.

Zhodnocení finančních prostředků: Reformy nejsou určeny k omezení vynakládaných finančních prostředků – strop výdajů na zemědělství snížen nebyl. Reforma však zajistí lepší využití prostředků vynakládaných v rámci CAP, které pocítí venkovské oblasti, spotřebitelé i životní prostředí.

Zároveň byl zahájen proces screeningu zemědělské politiky s kandidátskými zeměmi na rozšíření EU. Od 1. ledna 2000 je pro rozvoj zemědělství a venkovských oblastí v kandidátských zemích k dispozici fond ve výši 500 mil. eur. Podpora bude strukturována tak, aby zrcadlila CAP, s cílem pomoci připravit kandidáty na členství v EU.

 

 

Rozdělení výdajů EU na zemědělství v roce 2000
Polní plodiny:	16,641 mil. eur
Další rostlinná produkce:	9,226 mil. eur
Mléko a mléčné výrobky:	2,735 mil. eur
Hovězí a telecí maso:	4,465 mil. eur
Chov ovcí a koz:	1,832 mil. eur
Další živočišné výrobky:	489 mil. eur
Rozvoj venkova:	4,084 mil. eur
Jiné (pomocné výdaje, rezervy)	1,997 mil. eur
Celkem výdaje CAP:	41,469 mil. eur

 

Reforma SZP (CAP)

Od roku 1992 nový cíl: Postupně odstranit rozdíl mezi vnitřní a světovou cenou zemědělské produkce, a tím odstranit exportní dotace. Snížení cen se kompenzuje různými přímými platbami, podmíněnými snížením obdělávaných ploch min. o 15 % a snížením počtu hospodářských zvířat na 1 ha. Financování se přesouvá z cenových dotací na podporu strukturálních změn ( mj. na zalesňování, rekreaci a turistiku, zemědělskou výrobu pro nepotravinářské účely). AGENDA 2000 navrhuje pokračovat v reformě SZP s cílem zvýšit konkurenceschopnost Unie na domácím i světovém trhu a orientovat se na tržní řešení, jež by napomohla postupné integraci nových členských zemí a připravila Unii na další kolo jednání WTO (Světová obchodní organizace).

 

V červenci 2002 předložila Evropská komise návrh zatím poslední revize Společné zemědělské politiky EU. Komise je toho názoru, že veřejné výdaje směřující do zemědělství musí napříště mít důkladnější zdůvodnění. Platby, které zemědělcům vylepšují příjmy, se musí projevit ve větších přínosech z hlediska kvality potravin, ochrany a tvorby životního prostředí, lepší péče o zvířata, tvorby krajiny, ochrany památek.

Revize Společné zemědělské politiky chce zbavit zemědělství nadbytečné byrokracie. Mělo by zemědělce stimulovat už ne k získávání co nejvyšších dotací, ale ke snaze o co nejvyšší úroveň produkce a z toho plynoucího zisku.

Jaké jsou hlavní cíle současné reformy?

1. Zaměřit poskytovanou podporu tak, aby zemědělci byli odměňováni za služby v oblasti ochrany životního prostředí, bezpečnosti a kvality potravin a pohody zvířat.
2. Zajistit více finančních prostředků na vytváření podmínek, které zemědělcům umožní orientovat výrobu na potřeby trhu a spotřebitelů.
3. Nadále podporovat zemědělské příjmy a posilovat jejich stabilitu.
4. Usnadňovat zemědělcům práci cestou omezování byrokracie a zjednodušování administrativních prací.
5. Zajistit zemědělcům možnost těžit z rozšiřování trhů.
6. Soustředit se na produkty a služby, které spotřebitelé požadují, a vyloučit uměle vytvářené stimuly pro výroby produktů, které nikdo nepotřebuje.
7. Plně začlenit otázky kvality potravin, bezpečnosti potravin a pohody hospodářských zvířat do Společné zemědělské politiky.
8. Posílit harmonické vztahy v prostředích využívaných k zemědělským účelům: omezit pobídky, které vedou k poškozování životního prostředí a rozšířit pobídky k poskytování ekologicky šetrných služeb.
9. Poskytovat větší podporu tradičním způsobům a přírodním systémům hospodaření.
10. Udávat tón na mezinárodních jednáních o obchodu se zemědělskými produkty jako představitelé moderní zemědělské politiky, která je přínosem pro mezinárodní obchod a rozvojové země.

Jakým způsobem funguje SZP v současné době?

Společnou zemědělskou politiku realizují tzv. Společné tržní organizace (CMO – pro většinu komodit existuje soubor pravidel) a financuje Evropský záruční a orientační zemědělský fond (EAGGF).

Společné tržní organizace mají v závislosti na typu produktu nejrůznější podobu:

• CMO (70 % produkce), které uplatňují intervenční kroky (zásahy na trh, ve prospěch fungování trhu a ve prospěch zemědělců) k nákupu přebytků a zároveň mají za úkol ochranu proti levnějším dováženým produktům. Jde např. o obiloviny, rýži, cukr, mléko a mléčné výrobky, hovězí a telecí maso. Některé produkty jako obiloviny, olivový olej a hovězí maso zakládají nárok i na přímé platby.
• CMO (25 % produkce) pro produkty, které nevyžadují podporu produkci, ale omezují se na ochranu domácího trhu. Jde např. o vejce, vína, květiny a řadu druhů ovoce a zeleniny.
• CMO pro produkty, kde se EU zavázala neměnit dovozní cla a výkyvy cen jsou tak kompenzovány přímými platbami. Jde zejména o řepku a luštěniny.
• CMO pro specifické produkty jako je len nebo chmel, které získávají přímou podporu formou paušálních plateb.

Evropský záruční a orientační zemědělský fond představuje finanční nástroj, jehož prostřednictvím od roku 1962 vynakládá společný rozpočet ES prostředky na zemědělství. Skládá se ze dvou sekcí – ze sekce záruční je financována největší část výdajů na zemědělství prostřednictvím organizací společného trhu. Ze sekce orientační je spolufinancována strukturální politika (restrukturalizace a modernizace zemědělských hospodářství, podpora začínajícím mladým zemědělcům, vyrovnávací příspěvky, které pomáhají překonat nepříznivé přírodní podmínky, atd.)

Jakým způsobem pomáhá Evropská unie kandidátským zemím během příprav na SZP?

Hlavní cestou, kterou se finanční a technická pomoc Evropské unie dostává do kandidátských zemí, zůstane i nadále program Phare. Kromě něj byl ještě zaveden speciální předvstupní program pro zemědělství a rozvoj venkova (SAPARD). Jeho cílem je podpora udržitelného rozvoje zemědělství a venkovských oblastí před vstupem kandidátských států do Evropské unie a pomoc při zavádění pravidel a předpisů Evropských společenství (tzv. acquis) v oblasti Společné zemědělské politiky.

DOPADY NA ČR

 

 

7. Společná dopravní politika, efekty pro ČR. Společná politika rybolovu.

 

DOPRAVNÍ POLITIKA

Cílem společné dopravní politiky je vytvořit společná pravidla pro mezinárodní dopravu směřující na území nebo z území členských států anebo procházející přes území jednoho nebo několika členských států (články 70 a 80 Smlouvy o ES). Stanoví také podmínky, za nichž budou k provozování dopravy uvnitř některého členského státu připouštěni dopravci, kteří na území tohoto státu nesídlí, a nakonec opatření ke zlepšení bezpečnosti dopravy.

 

Podle Amsterodamské smlouvy jsou rozhodnutí o společné dopravní politice činěna na základě procedury spolurozhodování (článek 251 Sml. o ES), po konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem a Výborem regionů, Existují však stále výjimky:

• – opatření, jejichž uplatnění by se mohlo vážně dotknout životní úrovně, zaměstnanosti a využití dopravních zařízení, jsou přijímána Radou jednomyslně, po konzultacích s EP a Hospod. a soc. výborem.
• – v případě specifických opatření týkajících se námořní a letecké dopravy rozhoduje Rada kvalifikovanou většinou o tom, jaký postup bude použit v každém jednotlivém případě. (viz Glosář)

 

 

Důvody vzniku Společné dopravní politiky

 

1. Ekonomická integrace a její postup rozšiřuje obchod mezi zeměmi, což vyžaduje spolehlivé fungování dopravy;
2. Doprava napomáhá volnému pohybu zboží a osob, což je předpoklad jednotného vnitřního trhu. V sektoru je také třeba vytvořit takové konkurenční podmínky, aby se dopravní náklady nestaly bariérou
3. Dopravní sektor ovlivňuje mnoho dalších sfér a hospodářských činností. Citelné jsou dopady na regionální rozvoj, na ŽP, na utváření krajiny a plánování velkých aglomerací, na spotřebu energie aj.

 

 

Výsledky společné dopravní politiky

Pokrok nastal v souvislosti s přechodem k jednotnému vnitřnímu trhu. Došlo k:

– lepšímu spojení mezi hlavními centry a vzdálenějšími oblastmi a k rozvoji dopravní infrastruktury (dálnice, železnice, přístavy, letiště).

– zkvalitnění dopravy a snížení cen jako důsledek soutěže mezi různými obory i různými přepravci,

– po přijetí Maastrichtské smlouvy o Evropské unii (1992) se začala odvíjet aktivita Unie v nové oblasti, která dostala název „transevropské sítě“- jde o infrastrukturu v oblasti dopravní, telekomunikační a energetické, včetně ropovodů a plynovodů, jimiž by měly být propojeny národní sítě. Tedy rozvoj transevropských sítí s cílem vytvořit „prostor bez vnitřních hranic“

Budování transevropských sítí si klade za cíl přispět k sociální a ekonomické soudržnosti bohatších a méně vyspělých zemí, stanovit priority při rozvíjení infrastruktury, upevnit konkurenceschopnost zemí Unie, vytvořit potřebné spojení Unie s přidruženými zeměmi střední a východní Evropy. (viz slaidy z přednášky)

 

1994 – Program priorit pro rozvoj dopravy; stanoveno 14 přednostních akcí, především v železniční dopravě – spojení hlavních center Unie rychlovlaky. Celkem má být vybudováno sto tisíc km tratí umožňujících rychlost přes 250 km v hodině. Program dále obsahuje výstavbu dálnic, letišť aj. V energetickém sektoru jde dále o propojená národních sítí a plynovodů. V oboru telekomunikací jde o vybudování evr. sítě mobilních telefonů.

Projekt transevropských sítí, do nichž má být také zapojena ČR je velmi nákladný; spojují se prostředky Unie a čl. států. + strukturální fondy a fond soudržnosti + Evropská Inv. banka. V ČR – výstavba dálnic D8 + D47, modernizace žel. koridoru Německo, ČR, Rakousko.

3.11.2005 Komise zahájila sérii konzultací o aktualizaci své dlouhodobé dopravní politiky, definované v Bílé knize z roku 2001. Komise od roku 2001 zaznamenala určitý posun, na který je třeba reagovat a který by se měl odrazit v aktualizaci dopravní politiky. Projevují se tyto faktory:

• rozšíření EU o deset nových zemí,
• slabý hospodářský růst,
• vysoké ceny ropy,
• obavy o bezpečnost.

Bílá kniha o dopravě, kterou Evropská komise přijala v roce 2001, stanovuje obecné cíle dopravní politiky EU do roku 2010. Z nich lze jmenovat především tyto:

• dosáhnout vhodnějšího poměru mezi silniční dopravou a ostatními způsoby dopravy a vytvoření podmínek pro ‚odklon‘ od silniční dopravy,
• zrušit ‚vazbu‘ mezi zvyšováním hospodářské aktivity a růstem dopravy,
• zajistit, aby se v nákladech na různé způsoby dopravy odrážely i ‚externí náklady‘, tj. poškozování životního prostředí, dopravní zácpy, oběti dopravních nehod atd.),
• snížit počet obětí dopravních nehod především na silnicích.

Je stanoveno přibližně 60 opatření. Patří k nim i kontroverzní plán na harmonizaci zdanění pohonných hmot pro nákladní automobily a řada ctižádostivých infrastrukturních projektů, které však většinou pro nedostatek finančních zdrojů zůstávají nerealizovány

 

Společná politika rybolovu

Nepřiměřeně velký objem rybolovu představuje celosvětový problém. Tradiční rozsáhlý průmysl zpracování ryb v EU, blízkost jednotlivých členských států a skutečnost, že pro ryby neexistují hranice, jsou faktory vyvolávající nezbytnost společné politiky EU pro tuto oblast. Celá otázka se stává ještě citlivější vzhledem ke skutečnosti, že řada tradičních rybářských komunit má k dispozici málo, nebo i žádné další možnosti najít zaměstnání. V celé EU je v rybolovu a zpracování ryb zaměstnáno přes půl milionu lidí. Rybolov má také své historické tradice a spory mezi rybáři představují tradiční zdroj mezinárodních konfliktů. Společná rybolovná politika (Common Fisheries Policy – CFP) má za cíl pomáhat při správě zásob ryb v EU a vyvažovat zájmy členských zemí, ve kterých rybolov existuje jako odvětví národního hospodářství.

 

Klíčové otázky

• Zachování zásob ryb: Politika CFP je zdůvodněna klíčovou potřebou zachovat zásoby ryb v celé Evropě. Alternativou pak je vývoj po spirále stále se ztenčujících zásob ryb a nakonec nebezpečí jejich zániku. Základním mechanizmem politiky CFP je tedy uplatňování kvót, které stanovují „celkový dovolený úlovek“ (total allowable catches – TAC), na jehož objemu se členské státy EU prostřednictvím Rady každoročně dohodnou. Kvóty se přidělují v první řadě podle tradičních rybolovných zájmů jednotlivých členských zemí a předávají se rybářům. Vyžadují pečlivé sledování jejich dodržování a prosazování. Z toho dále vyplynula potřeba řešit problémy jako „odpad“, kdy rybáři vyhazují ryby náhodou ulovené nad rámec kvóty, a „černé ryby“ – nelegálně ulovené ryby nad rámec kvót. Mezi další způsoby zachování zásob ryb patří omezení kladená na velikost lovených ryb a regulace velikosti ok sítí ke snížení počtu malých ryb v úlovku.
• Zeštíhlování rybolovu: Byl přijat názor, že vzhledem k množství ryb, které je k dispozici k rybolovu, je počet rybářských plavidel v EU příliš velký. Se zmenšujícími se zásobami ryb se také vyvíjí technika, která umožňuje rybářským plavidlům lovit stále větší počet ryb. EU proto vyčlenila finanční prostředky určené k zeštíhlení své rybářské flotily. Rozsah a způsob provádění této politiky vyřazování rybářských plavidel z provozu je rozporuplný; některé vlády dávají přednost omezení počtu dní na moři pro jednotlivé čluny před redukcí velikosti flotil.
• Pomoc rybářským komunitám: Podpora komunitám, které řeší potřebu přechodu od rybolovu k jiným hospodářským aktivitám, představuje základní prvek rybolovné politiky EU. Je propojena s cílovými stavy zredukovaných flotil a podporuje také modernizaci rybolovu.
• Poptávka: Velká poptávka spotřebitelů po výrobcích z ryb znamená, že na snížení objemu rybolovu působí jen slabý tlak trhu. Na druhé straně však posun poptávky k těm druhům ryb, jejichž zásoby zatím odolaly, může zachránit ohrožené druhy.
• Životní prostředí: V některých oblastech se znečištění mořských vod podepsalo na škodách na zásobách ryb stejnou měrou jako nadměrný rybolov.
• Mezinárodní souvislosti: Přibližně jedna čtvrtina úlovku ryb v EU pochází z vod nečlenských zemí. Zásadním předpokladem rybolovné politiky EU je proto sjednání rybolovných práv mimo EU (za která se často platí finanční náhrady).
• „Předávání kvót“: Tak se říká postupu, kdy lovných kvót udělených člunům plujícím pod vlajkou jedné členské země EU využívají rybolovné společnosti z jiné členské země.

 

• Aktuální otázky
• Prosazování předpisů: Hlavním problémem politiky CFP je zajistit řádné a spravedlivé uplatňování jejích pravidel. Obecně je za uplatňování pravidel odpovědný každý členský stát sám za sebe, což vede k obviněním, že některé státy pravidla uplatňují přísněji než jiné. Existují pokusy povzbudit členské státy k větší otevřenosti a konzistentnějšímu přístupu při prosazování opatření, kterými tuto politiku uplatňují.

 

• Zóna 12 mil: CFP vyhrazuje pobřežní pásmo v šířce 12 mil člunům z příslušných členských zemí, s některými výjimkami pro „tradiční práva“. Tato politika má být v roce 2002 podrobena revizi. Byly vysloveny názory, že existence výlučných pásem v šířce 200 mil podle Úmluvy o mořském právu z roku 1982 by měla být začleněna do rámce EU (i když vzájemně se překrývající zóny uvnitř vod EU by jednoznačně představovaly problém). Další názory tvrdí, že dvanáctimílové zóny představují anomálii a že režim politiky CFP by měl být jednotný. Nejpřijatelnějším kompromisem se v současné době jeví další prodloužení stávající úpravy.

 

• Budoucnost CFP: Revize v roce 2002 poskytuje již nyní příležitost k zásadnějšímu přehodnocení politiky CFP. Součástí přehodnocení je i podrobný dotazník rozeslaný všem rybolovným, ekologickým, spotřebitelským a dalším organizacím v celé EU. Dotazník je zaměřen na otázky související se způsobem přidělování kvót, hlubším zapojením rybářů do rozhodování a zvýšením kvality pro spotřebitele.
• „Předávání kvót“: Došlo k dohodě, že mezi čluny, kterým byla přidělena kvóta, a příslušným členským státem by měla existovat zaručená ekonomická vazba.

 

 

8. Strukturální politika – regionální a odvětvový aspekt strukturální politiky, podpora malých a středních podniků.

Strukturální politika

Má za cíl omezit rozdíly v podmínkách pro rozvoj mezi různými regiony a různými členskými státy a tím podpořit hospodářskou a sociální soudržnost.

V letech 2000 – 2006 vynaloží EU na strukturální pomoc 213 mld eur, tj. zhruba 35 % z celkového rozpočtu EU. Z toho se 195 mld. Vyčerpá prostřednictvím strukturálních fondů a 18 mld spotřebuje Fond soudržnosti.

 

EU spravuje celkem čtyři strukturální fondy:

• – Evropský fond regionálního rozvoje (ERDF), založený v roce 1975, je největším fondem. Poskytuje podporu vytváření infrastruktury, investice do tvorby prac.míst, projekty místního rozvoje, podporuje především podnikání.
• – Evropský sociální fond (ESF), založený v roce 1958, přispívá k integraci nezaměstnaných a sociálně znevýhodněných do prac.procesu financováním školících a vzdělávacích opatření.
• – Evropský zemědělský orientační a záruční fond (EAGGF), založený v roce 1958 jako nástroj financování společné zemědělské politiky, má dvě sekce: „orientační“ sekce poskytuje podporu rozvoji zemědělských oblastí a pomáhá farmářům, kteří hospodaří v zaostalých oblastech, a „záruční“ sekce financuje organizace společného trhu a opatření na rozvoj zemědělství v ostatních částech Společenství.
• – Finanční nástroj pro řízení rybolovu (FIFG) byl vytvořen v roce 1993. Pokouší se zajistit modernizovat vybavení a materiální zajištění v sektoru rybolovu a diverzifikovat hospodářství oblastí závislých na rybolovu.

 

Kohezní fond (Fond soudržnosti)

Byl jako zvláštní fond solidarity ustaven v roce 1993 na pomoc čtyřem nejméně rozvinutým členským státům: Řecku, Portugalsku, Irsku a Španělsku na financování velkých projektů v oblasti ochrany ŽP a rozvoje dopravy. V období 2000 – 2006 je v plánu invesotva každý rok 2,5 mld eur (celkem je to 18 mld.)

 

Pomoc prostřednictvím strukturálních fondů je poskytována na základě principů koncentrace, partnerství, adicionality a plánování. V letech 1994 – 1999 byla pomoc poskytována prostřednictvím sedmi cílů a třinácti iniciativ. 6 prioritní cílů regionální politiky do r. 2000

Cíl 1 – pomoc hospodářsky zaostalým regionům s HDP pod 75 % průměru Unie

Cíl 2 – pomoc regionům, trpícím úpadkem průmyslových odvětví, určená na restrukturalizaci hospodář.činnosti

Cíl 3 – pomoc všem regionům, trpícím dlouhodobou nezaměstnaností (nad 1 rok) pracovníků nad 25 let

Cíl 4 – zapojení mladých lidí do 25 let do pracovního procesu

Cíl 5a – pomoc na modernizaci a diverzifikaci zemědělské výroby

Cíl 5b – vytváření nových pracovních míst v zemědělském sektoru

Cíl 6 – pomoc regionům skandinávských zemí s arktickým podnebím a nízkou hustotou osídlení

 

Z důvodu zvýšení efektivnosti Komise navrhla v Agendě 2000 reformu strukturální politiky v období 2000 – 2006. Její základy byly položeny na zasedání Evropské rady v Berlíně v roce 1999. Reforma zvyšuje koncentraci pomoci zjednodušuje její fungování snížením počtu cílů na tři:

Cíl 1 – přispívá k rozvoji a strukturálním změnám v regionech, jejichž rozvoj zaostává a jejichž HDP na obyvatele je nižší než 75 % průměru v Evropské unii. Podporující fondy – Evropský sociální f., Evropský fond regionálního rozvoje, orientační sekce Evropského zeměděl.orientačního a záručního fondu, Finanční nástroj na podporu rybolovu.

Cíl 2 – podporuje hospodářskou a sociální konverzi regionů se strukturálními problémy, jako je hospodářská a sociální restrukturalizace, upadající venkovské oblasti, oblasti závislé na rybolovu, problémové městské oblasti a geografické oblasti s vážným přírodním nebo demografickým znevýhodněním. Podporující fondy – Evropský sociální f., E. fond regionál. rozvoje.

Cíl 3 – podporuje zavádění a modernizaci vzdělávacích politik a systémů, odborné školení a zaměstnanost v regionech, které nejsou příjemci podpory podle Cíle 1.Rozvoj lidských zdrojů. Slouží pro všechna opatření k podpoře rozvoje lidských zdrojů bez ohledu na specifické rysy jednotlivých regionů. Podporující . – Evropský sociální fond.

Současně probíhají čtyři iniciativy Společenství, které si kladou za cíl nalézt společná řešení konkrétních problémů. Vynakládá se na ně 5,35 % prostředků ze strukturálních fondů:

• – přeshraniční, nadnárodní a meziregionální spolupráce (Interreg III)
• – Urban II – povzbuzuje hospodářskou a sociální revitalizaci měst a předměstských oblastí
• – Leader + – cílem je podpora společensko-ekonomického rozvoje venkova
• – Equal – zaměřuje se na podporu projektů omezujících diskriminaci a nerovnost na trhu práce.

 

Proč je regionální politika nezbytná?

EU je jednou z hospodářsky nejúspěšnějších oblastí svě, avšak mezi jednotlivými členskými státy existují značné rozdíly, ještě nápadnější jsou rozdíly mezi různými regiony v Evropě.

V preambuli Amsterodamské smlouvy se hovoří o solidaritě mezi národy EU, o jejich hospodářském a sociálním pokroku a o posilování soudržnosti. Mimoto ve Smlouvě o ES se praví: „Společenství bude usilovat o snižování rozdílů mezi úrovní rozvoje různých regionů a úrovní zaostalosti nejméně rozvinutých oblastí či ostrovů, včetně venkovských oblastí“. Proto členské státy realizují evropskou regionální politiku financovanou z evropských fondů (strukturální fondů a Kohezního fondu), kde se odráží solidarita mezi občany Unie. Regionální politika je společnou politikou založenou na principu finanční solidarity.

 

Cíl – snižování rozdílů mezi úrovní různých regionů a zmírňování zaostalosti regionů, které jsou v méně výhodné situaci, vč. venkova a to prostřednictvím struktur.fondů, které jsou součástí společného rozpočtu:

 

Na úrovni NUTS I je celá naše republika. Územně statistické jednotky tzv. NUTS jsou vymezeny v rámci cílů EU. Řádově vyšší jednotky jsou tvořeny určitým počtem jednotek nižších.

Systém jednotek NUTS – Existuje celkem 5 velikostních jednotek. Zahrnuje tři regionální úrovně (NUTS I, NUTS II, NUTS III) a dvě lokální úrovně (NUTS IV a NUTS V).

NUTS I – územní jednotka typu velkých oblastí (zemí, makroregionů). Je největší srovnávací jednotkou a obvykle je tvořena několika jednotkami NUTS II.

NUTS II – je řádově nižší jednotkou, obvykle odpovídá úrovni středního článku územně správního členění daného státu. Vazba územního členění ČR na regionalizaci v EU si vyžádala zřízení osmi NUTS II (obvykle jeden, dva nebo tři kraje), nyní jsou nazvány regiony soudržnosti.

NUTS III – odpovídá úrovni nejnižšího územně správního regionu státní správy (u nás některé malé kraje)

NUTS IV – lokální odpovídající úrovni např. mikroregionu

NUTS V – nejmenší územně statistickou jednotkou, odpovídají obcím

Jednotky NUTS se používají zejména pro účely a potřeby regionální statistiky, pro demografické, sociální, ekonomické, regionální analýzy, pro posuzování ahodnocení potřebnosti podpory ze strukturálních fondů.

 

 

9. Podpora výzkumu a technologické rozvoje v EU, společné vědeckovýzkumné programy. Politika ochrany životního prostřední EU.

Koordinovaný postup na podporu výzkumu a technického vývoje

• vlastní výzkumný program ve společných výzkumných střediscích
• společné programy a projekty na univerzitách a výzkumných institucích a podnicích z členských zemí
• tzv. koordinované akce
• rámcové výzkumné programy 1984 – 87, 1987 – 90, 1991 – 94, 1995 – 98, které se uskutečňují prostřednictvím konkrétních specifických programů – ESPRIT, RACE, BRITE atd.
• programy nad rámec podpory výzkumu v průmyslu: ERASMUS, LINGUA, YES
• EUREKA (zaměřen na dovedení výsledků výzkumu na trh)
• program PHARE

Politika ochrany životního prostředí

Ochrana životního prostředí je základním předpokladem pro uchování kvality života současných i budoucích generací. Stojíme před otázkou, jak tuto ochranu spojit s pokračováním hospodářského růstu takovým způsobem, který by byl dlouhodobě udržitelný. Politika EU v oblasti životního prostředí se opírá o přesvědčení, že přísné ekologické normy podporují inovace a rozvoj podnikatelských příležitostí.

Základním kamenem ekologické politiky Evropské unie je Šestý ekologický akční program s názvem Životní prostředí 2010: Naše budoucnost, naše volba. Tento akční program platí pro období od roku 2001 do roku 2010 a mezi jeho priority patří:

• boj se změnami klimatu a s globálním oteplováním;
• ochrana přírodního prostředí, volně žijících zvířat a planě rostoucích rostlin;
• řešení ekologických a zdravotních otázek;
• ochrana přírodních zdrojů a nakládání s odpady.

Evropská komise má navíc za úkol zajistit:

• aby zákony nebyly pouze schvalovány, nýbrž také prováděny;
• aby se při formulaci všech příslušných politik Evropské unie braly v úvahu dopady, které budou mít tyto politiky na životní prostředí;
• aby podnikatelská sféra a spotřebitelé byli aktivně zapojeni do hledání řešení ekologických problémů;
• aby lidé měli přístup k informacím, jež potřebují k tomu, aby se mohli chovat ekologicky;
• aby se zvýšilo povědomí o tom, jak velký význam má rozumné nakládání s půdou, které umožňuje zachovat přírodní prostředí a ráz krajiny a minimalizovat znečištění pocházející z měst.

Hlavní úkoly:

• udržovat, ochraňovat a zlepšovat kvalitu životního prostředí
• přispívat k obraně lidského zdraví
• zajistit obezřetné a racionální využívání přírodních zdrojů

Zásady pro realizaci:

• předcházet poškozování životního prostředí spíše než odstraňovat jeho následky
• náprava ohroženého životního prostředí se má provádět u jeho původce
• náhradu musí uhradit znečišťovatel

Hlavní opatření na ochranu ŽP se týkají těchto ekologických standardů:

• kvalitativní standardy na ochranu vody
• limity omezující znečištění ovzduší
• nejvyšší přípustné limity pro hlučnost
• zásady pro výrobu a manipulaci s chemickými výrobky
• zásady pro zpracování odpadů
• zásady ochrany přírody

 

Politika ochrany životního prostředí patří mezi vnější politiky, poč. 70 léta v souvislosti se zveřejňováním důsledků špatného životního prostředí. Na poč. 90 let Maastrichtská smlouva tuto problematiku zahrnuje. Od 90. let začal být enviroment zahrnutý do všech aktivit. Nástroj: Akční plány na ochranu životního prostředí – dokumenty, které zdůrazňují hlavní problémy a opatření: program LIFE (směřuje k udržení života), ALTERNER (alternativní zdroje energie, čističky odpadních vod ve všech městech, obcích).

 

 

1. Energetická politika EU.

 

Cíle energetické politiky

• 50. léta – preference jaderné energetiky (počátek: Jaderná a uhelná politika –ESUO 1951: Evropské společenství uhlí a oceli, EUROATOM 1957 – Evropské společenství pro atomovou energii, Cíl: zajištění energie, kontrola nad tímto resortem)
• 70. léta – úsilí snížit závislost na dovozu ropy
• 1986 – 1995 – restrukturalizace v energetickém sektoru
• v současnosti – růst úspor energie a větší efektivnost v její spotřebě
• – růst váhy pevných paliv ve spotřebě
• – stabilizace podílu zemního plynu ( zdroj z Ruska: může vzniknout nátlak ze strany Ruska, zdroje v Norsku nejsou dostatečné, Rusko může zastavit kohoutky, hledají se alternativní zdroje energie)
• – alternativní zdroje: ropa, zemní plyn apod. – na těchto zdrojích nelze stavět, řešením jsou alternativní zdroje – větrné (ekologům se to moc nelíbí, v ČR připadá v úvahu), vodní (k pokrývaní špiček), sluneční, biotermální, mořská energie (energie na bázi přílivu a odlivu) apod. , cíl EU: zdvojnásobení využití alternativních zdrojů: teď 5-6%, do roku 2010 – 10-12 %.
• – zlepšovat podmínky pro bezpečný provoz jaderných elektráren (státy mají svobodu,zda jí využívat či nikoliv, EU se musí zaměřit na kontrolu – ve Vídni, kontrolní úřad.
• – Komise navrhla program opatření pod názvem Inteligentní energie pro Evropu: cíle: Program směřující k úspornosti – SAFE: je třeba nacházet úsporné technologie, ALTERNER – podpora obnovitelných energetických zdrojů, COOPENER: je třeba přeorientovat mezinárodní snahy na realizaci těchto dvou priorit (deklarovaných v programech: SAFE, ALTENER)

Evropská energetická charta (1991)

• přístup ke zdrojům energií a jejich exploataci
• liberalizace obchodu s nosiči energie
• technická ustanovení
• bezpečnostní předpisy

Úmluva k evropské energetické chartě (1994)

Podmínky týkající se výměny energií, pravidla soutěže, dopravy tranzitu, ochrany životního prostředí, investic a urovnávání sporů.

 

Dodatek k problematice hospodářská politika EU (poslední přednáška):

 

Evropská spolupráce: zbytek (další pilíře): 2, 3 pilíř – neekonomické oblasti:

2 pilíř: bezpečnost, ochrana,

3 pilíř: justice, policie, soudní instituce

 

(např. azylová problematika je v 1 pilíři, protože se jedná o vnitřní problematiku, přestože se jedná o mimoekonomickou záležitost, takže to není přesně v tomto směru členěno)

 

2, 3 pilíř: rozvoj je pomalejší než v ekonomických oblastech, budou mít však stále větší váhu, už nebude stačit konsensus jako dosud. 3 pilíř je důležitý např. v oblastech hospodářské kriminality, korupce, praní špinavých peněz. Až do 90 let se daří nacházet společné postupy, dosáhnout cílů – př. Evropský zatykač: jiná země EU může vydat zločince apod.