Architektura dvacátého stojetí – abecední pojmy R,S
racionalismus, il Razionalismo – směr italské architektury 20. a 30. let 20. století; prakticky oficiální sloh Mussoliniho Itálie. Zakladateli směru byli mladí absolventi techniky v Miláně, kteří roku 1926 vytvořili Gruppo 7. Odvolávali se na W. Gropia, termínem architettura razionalista chtěli poukázat na programovou věcnost své architektury. Roku 1928 byla uspořádána první výstava projektů racionalistické architektury, roku 1929 vznikla první racionalistická stavba – apartmenty Novocum od Giuseppeho Terragniho, inspirované ruským konstruktivismem (konkrétně o rok starším klubem komunálních zaměstnanců Moskvy od I. A. Golosova). Později v racionalismu narůstaly tendence k monumentalitě (Poštovní palác v Neapoli, 1931). Typická je přísná symetrie, pravidelné rozmístění malých oken tvořících plošný ornament, vyříznutí kubické hmoty z hlavního bloku stavby (vzniká jakási krychlová jeskyně), opakování stejných architektonických prvků (oken, oblouků ap.). Tyto znaky se ve vyhraněné podobě projevují např. v budově rektorátu římské univerzity (1935; M. Piacentini), v budově Chemicko-farmaceutického institutu římské univerzity (1935; architekt Capponi), v nemocnicích E. Canigga a římské čtvrti EUR, složené převážně z objektů Světové výstavy v roce 1940, v pavilonu Itálie na Světové výstavě v Bruselu (1935; Adalberto Libera), v návrhu Adalberta Libery na centrum nového města Aprilia, v obytných domech i na veřejných stavbách G. Cancellotiho. Ve stylu racionalismu bylo budováno rovněž vybavení italských dálnic (Giorgio Calza Bini). Později vznikl monumentální Palazzo della civiltŕ Italiana v Římě (1942; architekti Guerini, La Padula, Romano), mnohapatrová kubická budova s fasádou tvořenou řadou oblouků (lodžií) v každém patře. Italský racionalismus inspiroval v podobě neoracionalismu část postmoderní architektury.
revivalismus – termín zavedený teoretikem postmoderní architektury Ch. Jencksem, charakterizující tendence architektury od 60. let 20. století. Podle představitelů revivalismu moderní architektura, která povstala z ducha avantgardy, pokračovala v tradiční linii západního racionalismu a byla natolik silná, že vytvořila vzory – tedy stala se klasickou. K takové architektuře 20. a 30. let se stoupenci revivalismu vrací. (Z hlediska vnitřního vývoje moderní architektury lze tedy pro tyto tendence užívat termín neofunkcionalismus.)
Zatímco internacionální styl se vyvíjel k vizuálnímu popření tektoniky a stereotomie (závěsová stěna), stoupenci revivalismu se opírají o pravidelnou (klasickou, palladianskou) síť (devět čtvercových polí), půdorysnou i vertikální kompozici a renesanci hmoty a tím také tloušťky stěny (zdi). Palladiovské motivy jsou však využity v abstraktním provedení. Příkladem je Smith House v Darienu v Connectitutu od R. A. Meiera (1965 – 67), nebo Hudební fakulta v Paříži od Ch. de Portzamparca (1981 – 84). Viz též Newyorská pětka.
V české architektuře lze do směru zařadit část tvorby A. Šrámkvoé a J. Šrámka, J. Línka, V. Miluniče, T. Brixe a M. Kotíka.
secese – výtvarný sloh v období konce 19. a počátku 20. stol. (vrchol 1895 – 1905), usilující o nový umělecký výraz, oproštěný od dosavadního převládajícího historismu. Poslední z univerzálních mezinárodních slohů, projevující se v umění, módě a životním stylu. Má různé názvy: v Anglii Modern Style, ve Francii Art Nouveau (podle módního obchodu), ve Španělsku modernismo nebo arte Joven, v Německu Jugendstil (podle názvu časopisu), v Itálii stile floreale (květnatý styl) nebo stile liberty (podle módní tkaniny stejnojmenného londýnského obchodního domu) nebo stile nuovo.
Téma tohoto hesla je rozvíjeno v dílčích heslech:
vývoj secesní architektury
ornamentika a výzdoba
vývoj secesní architektury Počátky secese lze sledovat již od 80. let 19. stol. v Anglii, dalším významným centrem byla Francie, poté zejm. Belgie, Německo a Rakousko. Secese vyvrcholila na Světové výstavě v Paříži roku 1900, kde získala světovou oblibu; tento mezník však zároveň znamenal počátek zkomercializování celého hnutí.
Po roce 1905 začala většina umělců opouštět rostlinný dekor ve prospěch geometrické abstrakce. Secesní architekturu výrazně prodloužilo dílo A. Gaudího (jehož počáteční tvorba secesi anticipovala), prvky secese se projevovaly i ve stylu Art Deco.
Anglie a Skotsko Raná secese se rozvinula v Anglii v 80. letech 19. století; prvním příkladem byl tulipánový ornament od architekta a malíře Heygateho Mackmurdeho (* 1851, † 1942) na frontispisu knihy o kostelech Ch. Wrena (1883). Významný rozvoj nastal zejm. v souvislosti se založením hnutí Arts and Crafts roku 1888. První výstava tohoto hnutí (1893) se stala první veřejnou prezentací nového směru. Významné byly teoretické práce i učitelské působení Williama Richarda Lethabyho (* 1857, † 1931), ředitele londýnské Central School of Arts and Crafts, autora kostela v Brockhamptonu v Herefordshiru (1900 – 02). Ve Skotsku působil architekt Ch. R. Mackintosch, kolem něhož se v Glasgowě soustředila umělecká skupina. V Anglii patřili k představitelům secese např. Charles Robert Ashbee (1863, † 1942; rodinné domy), Mackay Hugh Baillie-Scott (* 1865, † 1945; působil zejm. v Darmstadtu).
Francie Významným podnětem pro vznik secese byla spolupráce amerického umělce L. C. Tiffanyho (* 1848, † 1933) a v Paříži žijícího Němce Samuela Binga (* 1838, † 1905), který si roku 1896 otevřel novou galerii zaměřenou na znovuobrození dekorativního umění a nazvanou Art Nouveau. Další skupina se zformovala v Nancy kolem skláře Émila Gallého (* 1846, † 1904). Nový směr se ve Francii rozšířil zejm. zásluhou architekta H. Guimarda a malíře Alfonse Muchy (* 1869, † 1939). H Guimard získal roku 1899 objednávku na řešení vstupních vchodů do pařížského metra, které umožnily nový směr všeobecně zpopularizovat. Dalšími představiteli secesní architektury ve Francii byli Emile André (* 1871, † 1933; domy v Nancy), Eugčne Gaillard (* 1862, † 1933), spoluautor pavilonu L’Art Nouveau, Frantz Jourdan (* 1847, † 1935), autor několika pavilonů na Světové výstavě v Paříži 1900. K žákům A. Gaudího patřil Jules Aimé Lavirotte (* 1864, † 1928), autor činžovních domů na Avenue Rapp (1901) a Céramique-Hotel v Paříži s fasádami zdobenými keramikou.
Belgie, Nizozemsko a Dánsko Představiteli secese v Belgii byli zejm. architekti V. Horta a H. C. van de Velde, který však působil především v Německu. Hortova druhá realizovaná stavba, dům ing. Tassela v Rue de Turin v Bruselu (1892 – 93), je považována za první stavbu secese (zvláště schodiště s rostlinným dekorem). Učitelem V. Horty byl Alphonse François Hubert Balat (* 1918, † 1895), který pracoval zejm. na zakázkách belgického královského dvora (zimní zahrada zámku v Leekenu). Autor Palais des beaux-Arts v Bruselu (1875). Dalším významným architektem byl Paul Hankar (* 1859, † 1901), jehož vlastní dům v Bruselu (1893) je považován spolu s Hortovým domem ing. Tassela za nejstarší secesní stavbu. Další představitelé: Octave van Rysselberghe (* 1855, † 1929), spolupracovník H. C. van Veldeho. Ernest Blérot (* 1870, † 1957), který postavil a přestavěl řadu domů a paláců zejm. v Bruselu, Albert Roosenboom (* 1871, † 1943), autor vlastního domu v Bruselu (1900) a Magasin de bičre v Bruselu (1902), Hankarův žák a spolupracovník Paul Hemesse (* 1877, † 1956), autor řady domů v Bruselu. V Nizozemí byl secesí ovlivněn H. P. Berlage, v Dánsku Thorvald Bindesboll (* 1846, † 1908), autor budovy pro zaměstnance pošt a telegrafů v Kodani (1901).
Německo V Německu se secese formovala kolem mnichovského časopisu Jugend, založeného roku 1894. Tvorba umělců sdružených kolem časopisu se nazývala Jugendstil. Dalším centrem byla darmstadtská umělecká kolonie založená roku 1899. Významným architektem byl H. Obrist, vůdčí osobností darmstadtské umělecké kolonie se stal Rakušan J. M. Olbrich, krátce v Darmstadtu působil i P. Behrens. Vývoj německé secese výrazně ovlivnil August Endell (* 1871, † 1925), autor fotografického ateliéru Elvira v Mnichově (1897) a divadla Überbrettl v Berlíně (1901) a řady dalších staveb. Dalším významným architektem byl R. Riemerschmied. S H. C. van de Veldem spolupracoval Patriz Huber (* 1878, † 1902), který prosazoval tzv. skeletový systém, v němž byly všechny výztuhy, pilíře, trámy ap. součástí dekorace. Secesí je poznamenáno rané dílo architekta a designéra Bruna Paula (* 1874, † 1968).
Finsko, Švédsko Ve Finsku působili Herman Gesellius (* 1876, † 1916), Armas Eliel Lindgren (* 1874, † 1929) a Eliel Saarinen, autoři finského pavilonu na Světové výstavě v Paříži 1900, usedlosti Suur-Merijoki ve Viipuri (1901 – 03) a vily Hvittorp v Kirkkonummi (1901 – 04). Sirgurd Frosterus (* 1876, † 1956) postavil obchodní dům Asokman v Helsinkách. Ve Švédsku využíval prvky secese Ragnar Řstberg (* 1866, † 1945), autor Stockholmské radnice (1911 – 23).
Rakousko V Rakousku se nový umělecký směr soustřeďoval kolem architekta O. Wagnera, jehož klasicizující forma se od roku 1897 začala přizpůsobovat novým tendencím. Roku 1898 uspořádala svou první výstavu skupina Sezession, jejímž aktivním protagonistou byli architekti J. M. Olbrich a malíř Gustav Klimt (* 1862, † 1918).
Itálie V Itálii se secese významně prosadila na Umělecké výstavě v Turíně (1902). Významným architektem byl Ernesto Basile (* 1857, † 1932), působící v Palermu, Turíně a Římě. Dalším významným architektem byl Giuseppe Brega (* 1877, † 1929), autor vily Ruggeri v Pesaru, považované za nejvýznamnější příklad italského Stile Liberty. Raimondo D’Aronco (* 1857, † 1932) byl autorem návrhu hlavní budovy a vstupního pavilonu turínské výstavy.
Španělsko Mimořádnou osobností španělské architektury byl A. Gaudí, dalším představitelem byl např. Lluis Domčnech i Montaner (* 1850, † 1923), ovlivněný katalánskou gotikou.
české země V českých zemích se jako první krátce připojil k secesní architektuře F. Ohmann, významnými představiteli byli O. Polívka, J. Fanta, A. Balšánek, B. Bendelmayer a A. Dryák. Ke zcela osobitě pojatému secesnímu projevu se dopracoval J. Kotěra a D. S. Jurkovič. Pro českou secesi je příznačné prolínání s eklekticismem a historizujícími slohy (Obecní dům a nádraží Františka Josefa v Praze).
Významným souvislým městským secesním celkem je např. Jablonec nad Nisou, základní secesní rysy má i poasanační výstavba na území severní části Starého Města, v Josefově a ve Vojtěšské čtvrti v Praze, podobného typu je i nová zástavba Vinohrad a částečně i Smíchova.
Rusko Významným představitelem ruské secese byl architekt F. O. Šechtěl a malíř Michail Alexandrovič Vrubel (* 1856, † 1910).
ornamentika a výzdoba V architektonické kompozici se secese vyznačovala kontrastem plošné, vertikálně vyvinuté fasády s plasticitou rostlinného dekoru. Těžiště secese spočívá v dekorativním a užitém umění, secese se výrazně uplatnila v malířství a v grafice, v sochařství, v knižní kultuře. Obvyklá byla úzká spolupráce výtvarných umělců a architektů při výzdobě architektonického díla.
Typická je stylizace zejm. rostlinných motivů s naturalistickými prvky (vegetativní ornament), lineárnost a plošnost zobrazení, osobitá barevnost (mj. časté užití vitráží v oknech a skleněných markýzách) a asymetričnost. Typickým motivem je vlnící se křivka, s významem nejen ornamentálním, ale též symbolickým (pulsování života).
Ačkoli secesní architektura působí zejm. svým osobitým dekorem, řada secesních architektů uplatňovala i moderní konstrukční a prostorové principy (V. Horta, O. Wagner), které předjímaly pozdější vývoj moderny a funkcionalismu.
socialistický realismus – umělecké hnutí a metoda vycházející z ideologie marxismu-leninismu. Služebná metoda vládnoucích komunistických stran ve východní a střední Evropě; její funkcí je politická, morální a estetická výchova, která má u člověka formovat jeho dělnické revoluční uvědomění. Pod permanentním dohledem státních a stranických orgánů znemožňoval tvůrčí svobodu. Z hlediska estetiky jde většinou o popisné, povrchově realistické umění, často (avšak ne vždy) s nízkou uměleckou hodnotou. Časté je používání klišé (ozubená kola, kladiva, kosy, siluety továren), osoby bývají zobrazovány bez individuálního vnitřního prožitku.
V urbanismu a architektuře socialistického realismu se projevoval vliv monumentálního “imperiálního“ baroka a klasicismu (viz též neoklasicismus). Architektura byla zdobena historizujícím ornamentem. Významnými realizacemi historizujícího socialistického realismu byly stanice moskevského metra a moskevské výškové budovy (sedm jich bylo postaveno v letech 1948 – 52). V průmyslových oblastech vznikala nová “socialistická města“ – mimo SSSR např. Ostrava-Poruba, Nowa Huta u Krakova, Stalinaváros v Maďarsku. Po odsouzení kultu osobnosti koncem 50. let byly neoklasicistní a barokizující koncepce opuštěny a další vývoj architektury se přibližoval internacionálnímu stylu. Z dnešního hlediska se ukazuje, že klasicizující koncepce socialistického realismu se vyznačovaly i některými kvalitami, které vesměs pozdějšímu bezduchému sídlištnímu stylu chyběly (propracování detailu ap.). Příkladem kvalitní a nápadité stavby je např. hotel Jalta na Václavském náměstí v Praze (A. Tenzer; 1954 – 56), řada kvalitních staveb vznikla v sovětské Střední Asii, kde socialistický realismus ve své historizující podobě poměrně citlivě a často tvořivě navázal na místní tradice.
strojová estetika – estetická koncepce ve 20. stol., inspirující se moderní technikou. V architektuře byla formulována na počátku století H. Muthesiem (Maschinenstill).
Strojová architektura nemá být v ničem omezena staršími estetickými ideály a má se zabývat pouze funkcí stavby. Byla rozpracována v projektech futurismu a konstruktivismu (ocelová táhla, přiznaná kola výtahů, antény ap.), zčásti i funkcionalismu. Strojové estetice je blízká i tzv. nautická a aerodynamická architektura, inspirující se formou zaoceánských parníků a letadel (kulatá okna, typická lodní zábradlí ap.).
Po obsahové stránce byl technikou inspirován Le Corbusier (“dům je stroj na bydlení“). Inspirace strojovou estetikou (a technikou obecně) je patrná i v high tech architektuře (ovlivněné mj. konstruktivismem).
strukturalismus – architektonický směr 20. stol., jehož hlavním výrazovým prostředkem je strukturální charakter stěny. Struktura může být tvořena samotnými použitými materiály (hrubý beton, prefabrikáty, zvlněné plechové plochy, mřížové slunolamy ap.). Za předobraz strukturalismu jsou považovány ocelové zasklené stěny křišťálového paláce od J. Paxtona v Londýně (1851). Představitelem strukturalismu je např. E. D. Stone. Směr je velmi blízký americkému neoklasicismu 20. století (60. léta).
Tým X – skupina architektů a urbanistů, která se vytvořila na IX. kongresu CIAM roku 1953 v opozici proti zakladatelům funkcionalistické architektury a byla nazvána podle pořadového čísla X. kongresu v Dubrovníku (1956), který uspořádala. Významnými představiteli jsou zejm. Alison a Peter Smithsonovi (viz též brutalismus), Georges Candilis, Shadrach Woods, Aldo van Eyck, J. B. Bakema, Giancarlo De Carlo (* 1919). Členové skupiny odmítali abstraktní principy vyplývající z Athénské charty a navrhovali návrat k urbanističtějšímu chápání ulic a čtvrtí (opuštění přísného funkčního zónování). Na X. kongresu CIAM v Dubrovníku prosadili myšlenku kontinuity urbanistické kultury a stavěli ji do protikladu k necitlivým projevům funkcionalismu.